Drážďany: Velký Gatsby? Kéž by

Celý ten zážitek vlastně vypadal na začátku docela slibně. První, co příchozí uviděli na jevišti Semperovy opery, totiž nebyla opona, ale grandiózní kovová konstrukce s reklamní malbou očí za kulatými brýlemi. Ikonický výjev ze slavného románu Francise Scotta Fitzgeralda, známý i z jeho filmových verzí, dával jasně najevo, že operní podoba Velkého Gatsbyho hodlá svou svůj literární předobraz uctít ve velkém stylu. Barytonista John Chest si v roli vypravěče příběhu Nicka Carrawaye u stolku připravoval papíry do psacího stroje, pár metrů pod ním stál v orchestřišti už notně dlouho dirigent Wayne Marshall, aby dal ve vhodnou chvíli pokyn hudebníkům k rozeznění opusu skladatele Johna Harbisona. Téměř zaplněné hlediště tvořili – patrně díky předplatnému – onoho večera především středoškoláci a vysokoškoláci. Množství mladých dam s módními doplňky ve stylu dvacátých let z jejich řad atmosféru příjemného očekávání v divadle jen potvrzovalo, takže nezbývalo než se těšit také. Tím větší rozčarování z tohoto „amerického snu“ ovšem potom následovalo…

Ale popořadě: v roce 2006 si drážďanská opera připsala na seznam svých úspěchů evropskou premiéru díla současného amerického skladatele Jakea Heggieho Mrtvý muž přichází (Dead Man Walking). Sugestivní a hudebně nápadité dílo s vynikajícím libretem uznávaného dramatika Terrence McNallyho z roku 2000 bylo tou dobou v hudebním světě už značně proslulé, a drážďanská inscenace režiséra Nikolause Lehnhoffa přidala k jeho pověsti jen další kladné body. Zůstávalo tedy jen otázkou času, kdy se Semperoper odhodlá uvést jako první na starém kontinentě další atraktivní titul z druhé strany Atlantiku. Volba padla v letošní sezoně na operu, zajímavou už svým názvem: Velkého Gatsbyho (The Great Gatsby), objednaného Metropolitní operou k pětadvacátému výročí setrvání Jamese Levina na postu jejího hudebního ředitele. Skladatel John Harbison (narozený 1939), ověnčený mimo jiné Pulitzerovou cenou, autor četných symfonií, skladeb pro smyčcová kvarteta, baletů, ale i dvou komorních oper, se k výzvě v podobě zhudebnění kultovního díla z dob „zlatých dvacátých“ postavil se vší zodpovědností. Sám si napsal libreto a děj útlé novely rozložil do dvou dějství o celkem deseti scénách tak, aby žádná z dějových rovin ani postav románu nezůstala nevyužita.

Výsledek jeho snažení slyšelo obecenstvo newyorské Met poprvé 20. prosince 1999 a jednalo se o společenskou událost číslo jedna: Oslavenec dirigoval operu v režii Marka Lamose a v hlavních rolích se představili nejlepší američtí pěvci té doby. Jerry Hadley, Dawn Upshaw, Dwayne Croft, Susan Graham, Lorraine Hunt Lieberson, Matthew Polenzani – ti všichni měli stát u zrodu něčeho velkého, co by snad jednou mohlo nést označení velká americká opera. Rozpaky diváků i kritiky nad takřka tříhodinovým dílem však mluvily samy za sebe… Velký Gatsby se tak po dvou sezonách z Metropolitní opery nadobro vytratil, aby se kromě chicagské produkce z roku 2000 znovu objevil už jen o dvanáct let později na hudebním festivalu v Aspenu.

Co tedy vedlo vedení Semperovy opery k rozhodnutí znovuoživit právě Harbisonova Gatsbyho? Přiznám se, že mě nenapadá jiné vysvětlení než touha nalákat diváky na titul známý z klasické literární předlohy i z filmů Jacka Claytona (1974 s Robertem Redfordem v hlavní roli) a Baze Luhrmanna (2013 s Leonardem di Capriem). Jestliže se dobová kritika shodovala na tom, že roku 1999 se na jevišti Met objevila „nudná a nedramatická opera“, dalo jí bohužel první evropské nastudování plně za pravdu.

Ani nastudování zkušeného experta na americkou hudbu od broadwayské klasiky až po současné vážné kompozice Wayna Marshalla nedokázalo zakrýt, že za živou a slibnou předehrou v coplandovsko-bernsteinovském stylu se skrývá především velké tvůrčí prázdno. Harbison je technicky vzato jistě zkušeným skladatelem, ale velké recitativní a (v lepším případě) parlandové plochy Velkého Gatsbyho, podbarvené monotónní instrumentací a postrádající jakýkoliv pokus o charakterizaci postav, se oposlouchají dřív, než skončí první obraz. Bez určitého melodického půvabu není rozsáhlý monolog titulního hrdiny ze třetího obrazu nebo závěrečný milostný duet z prvního dějství; obojí však dokazuje, že Harbison je doma především v lyrických pasážích, a má-li posouvat děj vpřed nebo prezentovat jeho dramatické stránky, žalostně selhává. Jistým paradoxem tak zůstává, že ulpí-li posluchači něco ze slyšené hudby v paměti, jsou to prakticky jen pseudodobové swingové a jazzové písně s vtipnými texty Murraye Horwitze, jimiž skladatel atmosféru doby i příběhu ilustruje, nemluvě o svižné taneční variaci na svatební pochod z Wagnerova Lohengrina.

Osobně mám za to, že Velkému Gatsbymu výrazně škodí i poněkud polopatické libreto. Jak už bylo řečeno, Harbison se v něm snaží udržet vše podstatné z Fitzgeraldova románu, ale další roviny vyprávění a spisovatelova osobitého stylu mu unikají. Z tajemného Jaye Gatsbyho se tak stává bez jakékoliv předchozí rafinovanosti ve třetím obraze jen jedna z dalších postav opery (a bohužel ne ta nejzajímavější), dějově důležité setkání protagonistů v hotelu Ritz vyznívá jako nudný alkoholový dýchánek, hlavní ženská postava Daisy Buchanan v polovině druhého dějství prakticky mizí ze scény – a tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho.

Mám podezření, že režisér Keith Warner a scénograf Johan Engels (loni bohužel zesnulý) si byli všech uvedených nedostatků Harbisonovy opery velmi dobře vědomi. Pokusili se ji tedy zachránit opulentní inscenací plnou technických zázraků a oslnivých scénických nápadů. Warner postavil svou koncepci na důležitém prvku literární podoby příběhu, totiž na motivu snu (tím velkým americkým počínaje a malými osobními touhami konče), jehož splnění je nemožné, i když se zdá být na dosah. Přímo před diváky se tak proměňují scény jednotlivých obrazů stejně nápaditě jako velkolepě – hyperrealistickou Wilsonovu autoopravnu střídá monumentální schodiště Gatsbyho sídla, aby následně uvolnilo místo intimitě zahrady před Nickovým domem. Do všech těchto výjevů však vstupují zřetelně surreálné artefakty, jejichž společným jmenovatelem zůstává jejich naddimenzovanost oproti běžné velikosti. Protagonisté se tak povalují na obřích gaučích a křeslech, telefonují gigantickými telefony, ladí gargantuovské rádio – a hlavní hrdina nakonec umírá místo v bazénu ve velké koktejlové sklence… Ani tanec hrdinů příběhu na klavírních klávesách, zabírajících celou plochu jeviště, ani stylizace automobilů do samostatných gigantických kol s pneumatikami však „nudného a nedramatického“ Gatsbyho ve skutečnosti nezachrání. Scénické výtvarno sice na první pohled zaujme, ale kde není doopravdy o čem hrát a co poslouchat, tam nezvítězí ani zkušení divadelní tvůrci.

Ve světle uvedených faktů tím více zamrzí, že talentovaní pěvci věnovali budování svých rolí po pěvecké i herecké stránce zjevně maximum. Dánský tenorista Peter Lodahl vdechl svému Gatsbymu něco z ledabylé elegance Leonarda di Capria i vnitřní zranitelnosti Roberta Redforda z obou zmíněných filmových verzí, a navíc zaujal i příjemnou barvou svého technicky dobře posazeného hlasu. (Jen pro zajímavost uveďme, že za svého premiérového Gatsbyho sklidil tehdy Jerry Hadley kritiku tak negativní, že to pro něj znamenalo nejen rozloučení s Metropolitní operou, ale i cestu do depresí, z nichž pěvce vysvobodila až sebevražda vzduchovkou v roce 2007. Doufejme tedy, že „gatsbyovské stigma“ není jakkoliv přenosné i na jiné pěvce.)

Vizuálně ani vokálně nebylo co vytknout představitelkám Daisy a Jordan, sopranistce Marii Bengtsson a mezzosopranistce Christině Bock – oběma postavám se dostalo prakticky stejného prostoru, ani jedna s ním však nedokázala nijak výrazně naložit. Zkušený tenorista Raymon Very však obdařil svého Toma Buchanana na poslech i na pohled slušnou dávkou uvěřitelného pokrytectví a hrubozrnnosti, zatímco talentovaný barytonista John Chest zůstal se svým Nickem Carrawayem po většinu času po všech stránkách v roli pasivního pozorovatele příběhu. Kdo chtěl slyšet opravdu výjimečné hlasy, musel si počkat na skromná, ale osvěžující vystoupení obou afroamerických pěvců v rolích manželů Wilsonových – sopranistky Angel Blue (už v lednu bychom ji měli přivítat na koncertě v Praze) a barytonisty Lestera Lynche. Zejména výkony posledně jmenovaných vzbuzovaly přání slyšet je v nějaké jiné, pokud možno lepší opeře.

Pokud jde o ony „lepší opery“, jsem přesvědčen, že pokud jde konkrétně o ty současné a americké, určitě se najdou. Díla Philipa Glasse, Johna Adamse, opět Jakea Heggieho nebo Stephena Sondheima (jehož muzikály už dávno – a právem – okupují světová operní jeviště) už o svých kvalitách mnohokrát přesvědčily a v Evropě jsme se s nimi mnohdy ještě na živo nesetkali. Těším se tedy, že příště bude možné zhlédnout v Semperově opeře dílo, jemuž přívlastek „Velký“ nebude náležet jen v jeho názvu.

Hodnocení autora recenze: 50 %

John Harbison:
The Great Gatsby
Hudební nastudování, dirigent: Wayne Marshall
Režisér: Keith Warner
Scéna: Matthew Rees
Kostýmy: Emma Ryott
Světelný design: John Bishop
Video: Knut Geng
Choreograf: Michael Barry
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Sächsischer Staatsopernchor
Sächsische Staatskapelle
Premiéra 6. prosince 2015 Semperoper Drážďany
(psáno z reprízy 11. 12. 2015)

Daisy Buchanan – Maria Bengtsson
Jay Gatsby – Peter Lodahl
Tom Buchanan – Raymond Very
Nick Carraway – John Chest
Jordan Baker – Christina Bock
George Wilson – Lester Lynch
Myrtle Wilson – Angel Blue
Radio Singer / Band Vocalist – Aaron Pegram
Tango Singer – Jelena Kordic
Meyer Wolfshiem – Matthias Henneberg
Henry Gatz – Tilmann Rönnebeck
Minister – Reinhold Schreyer-Morlock

www.semperoper.de