Je tomu skoro na den přesně rovné desetiletí, co pražská Státní opera – tehdy třetí sezonu vedená Danielem Dvořákem – uvedla v nastudování zahraničních inscenátorů – francouzského dirigenta Vencenta Monteila a belgického režiséra Paula-Emila Fournyho – Dukasovu jedinou operu Ariane et Barbe-Bleue (Ariana a Modrovous). I přes nečekaně spontánní úspěch tento titul – tak jak to nezřídka bývalo ve druhém pražském operním domě zvykem – velmi brzy po premiéře z repertoáru zmizel.
Příležitost osvěžit si někdejší skvostný zážitek a znovu se s Dukasovou operní partiturou setkat teď přišla v podobě jejího nastudování v barcelonském Liceu a přímém přenosu do řady zahraničních kin v rámci projektu Opera in Cinema, do kterého se zapojil i náš řetězec Palace Cinemas.
Tak jako takřka u všech titulů nabízených v Barceloně je i Dukasova Ariana projektem koprodukčním. Německý režisér Claus Guth tuto inscenaci nastudoval před šesti lety pro operu curyšskou, společně s dirigentem Johnem Eliotem Gardinerem, v hlavní roli se známou mezzosopranistkou Marjanou Lipovšek. V barcelonském Liceu teď Arianu nastudoval Francouz Stéphane Denève, hudební ředitel Royal Scottish National Orchestra a designovaný šéfdirigent rozhlasového orchestru ve Stuttgartu. A nutno jen chválit. Opojně barevná Dukasova hudební paleta, v níž se rafinovaně mísí doznívající romantismus, nastupující impresionismus a v neposlední řadě i nepopiratelný vliv Wagnerův, plná dramatických zvratů a působivých kontrastů, byla pod jeho rukama a v intepretaci snad vždy skvělého barcelonského orchestru skutečně až magicky přitažlivá.
Místo původně ohlášené Evy-Marie Westbroek se nastudování přetěžké role Ariany nakonec v Barceloně ujala americká sopranistka Jeanne-Michèle Charbonnet, která v ní především zúročila četnou interpretací wagnerovských rolí získanou nezbytnou hlasovou výdrž. Wagner je u ní sice z většího rozkmitu některých vyšších tónů občas slyšet, avšak ohromná přesvědčivost, s jakou Charbonnet dokáže po celé dvě hodiny odkrývat a vykreslovat vnitřní svět hrdinky a všechny jeho niterné polohy, je v kombinaci s nepřehlédnutelným puncem její osobnosti fascinující. Výtečně sekundovala irská mezzosopranistka Patricia Bardon jako Chůva, ani tentokrát nezklamal osvědčený a nestárnoucí José van Dam, jakkoli Modrovous není velkou rolí; na špičkové úrovni byly obsazeny i epizodní role jeho manželek.


Guthova režijní koncepce je až rafinovaně jednoduchá, respektující i přes zdánlivou statičnost děje sílu Dukasovy hudby i Maeterlinckovy předlohy. Inscenace je zarámována pohledem zvenčí na tajemný dům za zimního večera (výprava Christian Schmidt), uvnitř se vzápětí divák ocitá v hale s tajemnými, postupně se otevírajícími dveřmi, později se dostává i do tajemného sklepení domu. Téma jistoty, byť poskytované v zajetí, jíž mysl člověka nakonec dává přednost před nejistotou svobody, je i v tomto zpracování nesmírně silné. Zajímavé je i připomenutí a srovnání, kolik naprosto rozdílných hudebních zpracování Perraultova příběhu o Modrovousovi existuje – od Grétryho přes Offenbacha až třeba po Bartóka.



Dukasova Ariane et Barbe-Bleue se po své úspěšné pařížské premiéře v květnu 1907 objevila u nás poprvé roku 1925 pod taktovkou Alexandra Zemlinského v tehdejším pražském Novém německém divadle a pak ještě o deset let později v brněnském Zemském divadle v nastudování Zdeňka Chalabaly. Obávám se, že následné dlouhé čekání do již zmíněného zatím posledního nastudování v pražské Státní opeře se bude teď – do doby, než se dílo znovu na našich jevištích objeví – bezpochyby opakovat. Setrvale nenápaditá dramaturgie ruku v ruce s čím dál větší „nevzdělaností“ operního publika v Česku tomu bohužel nasvědčuje. Narozdíl od často vyprodaných obehraných evergreenů z Met se na tento zvukově i obrazově skvěle zvládnutý přenos z Licea přišla do pražského Slovanského domu podívat jen pouhá desítka diváků.
Paul Dukas:
Ariane et Barbe-Bleue
Dirigent: Stéphane Denève
Režie: Claus Guth
Scéna a kostýmy: Christian Schmidt
Světla: Jürgen Hoffmann
Symphony Orchestra and Chorus of the Gran Teatre del Liceu
Premiéra 18.června 2011 Gran Teatre del Liceu Barcelona
(koprodukce s Opernhaus Curych)
29.6.2011 Opera in Cinema / Palace Classics Praha Slovanský dům
Ariane – Jeanne-Michèle Charbonnet
La Nourrice- Patricia Bardon
Barbe Bleue – José van Dam
Selysette – Gemma Coma-Alabert
Ygraine – Beatriz Jiménez
Melisande – Elena Copons
Bellangere – Salomé Haller
Alladine – Alba Valldaura
www.liceubarcelona.cat
www.operaincinema.com
Související články
- Barcelonskému Liceu pomohli zaměstnanci. A co ti naši?
- Anna Bolena v Liceu: Další triumf Edity Gruberové
- Operní panorama Heleny Havlíkové (16)
Komentáře: 2
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni:Před prvním přidáním svého komentáře se musíte zaregistrovat:
- Pavel Simacek: Pani Drapelova (bohuzel!) presne pojmenovala nedostatky,, ktere se ve zpevu Edity Gruberove projevily....
- Milan Červeň: Dobrý večer, k délce Straussovi Elektry uváděné v Brně. To, že má nahrávka Carla Böhma pod 100 minut a...
- Gregor Samsa: omlouvám se, ale takové povrchní hodnocení sukova zrání bych na tomto webu nečekal… příště,...
- Ares: U paní Drápelové je problém, že vše řeší analyticky vpořádku, ale bez citu, empatie, jen studená kritika. Za...
- mlady posluchac: No já se taky musím přidat k předchozím dvěma komentářům ohledně Sukova Zrání. Jenom jsem chtěl...
- hanka: jamka: samozřejmě že na divadle je to něco jiného. Proč by nemohla zpívat koncertně cokoli, co zvládá? Máte...
- hanka: Paní Havlíková zjevně byla na jiném koncertě paní Gruberové než paní Drápelová, aspoň podle toho, co jsem se...
- landau: Nedá mi to a přeci jenom sem musím napsat svůj první komentář, ačkoliv jsem na zde probíraném koncertu nebyl....
- jamka: Samozrejme , že je pani Drápelová vedle, ale nech si to so svojou kritikou hodne užíva… Nezbadať, že to...
- erwin: Souhlasím s konstatací okolností koncertu. S čím ovšem nesouhlasím je Vaše hodnocení Sukova Zrání. Bohužel je...
Edita Gruberová znovu na Pražském jaru
Loučení legendy s legendou Edita Gruberová se v sobotu ještě jednou vrátila na Pražské jaro....
VíceJiří Bělohlávek převzal Řád britského impéria
Ke změnám na Ministerstvu kultury
Přijde nová neřízená střela?
Wagnerovský kongres 17.– 20.5.2012 v Praze









Ano, tenkrát ve Státní opeře to byla fakt super inscenace. Kdeže loňské sněhy jsou :-((
Je to velikánská škoda. Přenosy Palace Classics jsou v přenášených inscenací evropskému pojetí operního inscenování přeci jenom blíže, než Met. Řetězec multikin však nemá tak silnou marketingovou strategii, a tak nemá ani diváky. Pak se doma rekrutují diváci, kteří považují inscenování z Met za vrchol, což samozřejmě realitě neodpovídá. A evropské inscenace pomíjejí, protože jsou zvyklí na "klasiku" Met. Bohužel.