Dva roky s Jiřím Bubeníčkem v Baletním panoramatu (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Baletná panoráma Pavla Juráša (157)

Tentoraz:

  • Neleknout se, když se něco nepovede! – Jiří Bubeníček a jeho uplynulé dva roky (2)
  • Palucca Schule v ohrození
  • Čo sleduje Ivona Jeličová?


Jiří Bubeníček: Neleknout se, když se něco nepovede!
Druhý diel rozhovoru s Jiřím Bubeníčkom, ktorý vznikal simultánne, ako plynul čas od jari 2014 dodnes, je tu.

Jiří Bubeníček (foto Ian Whalen)
Jiří Bubeníček (foto Ian Whalen)


Zima 2014

Jiří, hovorili sme o Jozefovi, rolách, choreografii, Piane. Ale nedá sa obísť i tému, ktorá hýbe dlhým obdobím, kedy sa kvôli rozhovoru stretávame. V súvislosti s Českom sa pred Vianocami napäto čakalo, ako dopadne konkurz na nového šéfa baletu. Celá tá procedúra trvala dosť dlho. Nie ste sklamaný, že ste dva roky pracovali na koncepcii a na niečom, čo teraz nevyšlo?

Zklamaný nejsem, protože jsem se skrz tuto zkušenost hodně naučil. Byla to zajímavá práce. Bratr a já jsme s generálním ředitelem panem Burianem jednali asi dva roky. On za námi jezdil na schůzky do Drážďan, já jezdil do Prahy, mnohokrát jsme se sešli. Dohodli jsme se, pan Burian nám dokonce navrhl výši platu, a i když částka byla malá, plácli jsme si. Pracuji už dvacet tři let v zahraničí a vím, jak tam lidé jednají. A tak jsem se poučil, jak lidé (samozřejmě ne všichni) na vysokých postech s vámi jednají tady. Asi jsem mylně věřil, že od doby sametové revoluce jsme někde dál, že se mnoho změnilo.

Trochu späť. Prečo ste vlastne reagovali na ponuku riaditeľa Buriana? Je to patriotizmus, túžba vrátiť sa do Česka, či nejaký nový krok v živote posúvajúci ďalej… Vŕtalo mi to v hlave, pretože máte choreografické ponuky nadlho dopredu od zaujímavých divadiel, máte pred sebou možno posledné sezóny interpreta. Stálo by za to prerušiť to, či sa aj niečoho vzdať, aby ste prišli do povedzme už pre vás cudzieho prostredia so zažitou hierarchiou, systémom, tvrdošijnosťou, trochu českým rodinkárstvom a prepojením vedúcich činiteľov divadla, konzervatória a AMU a snažili sa o niečo? A boli napríklad zavalený vyčerpávajúcim bojom o peniaze, rozpočty, počet hracích termínov, lepšiu baletnú podlahu… A tisíce ďalších úradníckych povinností?

S bratrem máme svoji taneční skupinu. Mnoho let organizujeme pro tento soubor zájezdy po celém světě. Například se nám podařilo připravit zájezd do Tokia, do divadla Bunkamura Orchard Hall, kde hostují světové soubory, jako je například Pařížská opera. Právě při takové organizaci, sestavování rozpočtu, rezervaci hotelů a letenek, zajišťování přepravy kostýmů, všeho ohledně jeviště, také PR, mám tolik zkušeností, že na práci s velkým souborem jsem opravdu připraven. Mám vzácné zkušenosti a mnoho kontaktů po celém světě a hlavně mě práce s tanečním tělesem baví. Je to ale hodně náročná práce. Protože vedle práce jako Principal dancer, kde vlastně zkouším repertoár Semperoper do 18 hodin, je třeba potom ve volném čase zkoušet s tanečníky po večerech náš repertoár, který je tvořen z mých choreografií. A poté doma ještě několik hodin například řešit, jestli se nějaký kostým zaplatí, nebo připravit světla pro tříhodinový večer a další problémy, které k organizaci velkého zájezdu patří. Vše vlastně připravujeme s bráchou sami. Takže funguji zároveň jako tanečník, choreograf, šéf a manažer souboru. Jako choreograf si myslím, že by to bylo zajímavé mít stálý soubor a pracovat pro něj a předávat zkušenosti dále. Předávat je tanečníkům doma, v Praze. Vybudovat jim repertoár, aby mohli zůstat v Čechách a nemuseli odcházet tak, jako jsme odešli my s bratrem nebo i další skvělí tanečníci, jako byla například Daria Klimentová. Samozřejmě vím, že by to bylo hodně práce, Národní divadlo má velký soubor, tři jeviště, ale já se práce nebojím a vždy jsem o tom přemýšlel pozitivně. Ale zpětně ničeho nelituji, nejsem existenčně závislý na tom být v Praze šéfem. Mám už teď hodně práce například jako choreograf. Už teď mám kalendář plný do konce roku 2017/2018.

Niekoľkokrát vás už lanárili napríklad za šéfa baletu do Brna, keď sa konali konkurzy na generálneho riaditeľa a ten si hľadal svoj tím. Nemáte trochu pocit, že to je skôr snaha urobiť si dobrú čiarku v očiach komisie či verejnosti a že bohužiaľ českým riaditeľom na potenciálnej kvalite či zmene, ktorú by ste ako šéf priniesli, ani nezáleží, ale ide im o slávne meno, čo vy bezo sporu ste?

Samozřejmě mám velkou zkušenost, něco jsem ve své dlouholeté kariéře na prknech světových divadel ve svém oboru dokázal, a pokud by to pomohlo divadlu, proč ne. V Praze jsme chtěli využít například toho, že jsme mediálně známí – využít toho právě pro baletní soubor, nalákat sponzory a pomoci divadlu mít lepší rozpočet, platit tanečníky tak, jak by za svou těžkou práci zaplaceni být měli, a přiblížit soubor a repertoár souborům v zahraničí.

Trochu na telo. Myslíte si, že tanečník je dobrý potenciálny šéf? Nechcem sa tanečníkov dotknúť, ale žiť dvadsaťpäť rokov ako interpret a pilovať svoje javiskové schopnosti je trochu iné ako byť napríklad dobrý manažér, psychológ, vizionár. Samozrejme, nedá sa všetkých dávať do rovnakého vreca. Je ale mnoho príkladov i v svetových divadlách, kde to nevyšlo.

Samozřejmě! Neznamená to, že když jste dobyl svět jako interpret, že musíte být výborný ředitel. Právě tanečník si často ani nedovede představit, co je vše za práci v takzvaném zákulisí anebo co obnáší organizace z pozice šéfa velkého souboru. Proto si myslím, že se mají hodnotit činy a práce, ta práce, která za vás sama mluví.

Zaujalo ma, že vás trebárs nekontaktovali české médiá. Je vidieť, že balet je skutočne na okraji záujmu. „Šéf je jasný, oznámime a to stačí.“ Nevieme, s čím vyhral, akú má koncepciu, pozdraví nás cez telefón v správach – a je to vybavené.
***

Jiří sa pútavo rozhovorí o stretnutiach s riaditeľom, o tom, aké mal úlohy, čo všetko musel pripraviť, hovorí skoro ako šéf. Rozpočty, personálie, rozhodne do problematiky Národného divadla dobre vidí a oboznámil sa s ňou.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Související články


Napsat komentář