Dvacet let od velkého třesku: Domingo a Gheorghiu v Praze

Česká republika, leden 1994: jeden z nejmladších států světa vstupuje v čele s prezidentem Havlem a premiérem Klausem do druhého roku své existence. K přijetí postkomunistické země do NATO a Evropské unie je ještě daleko, ekonomický experiment zvaný kuponová privatizace pokračuje takzvanou druhou vlnou. V amerických filmech už je možné zahlédnout vážně míněné postavy, používající mobilní telefony, myšlenka internetu se však zatím pohybuje kdesi v kategorii science fiction. Na televizní obrazovky míří ve velkém stylu první česká celoplošná soukromá stanice Nova. V oblasti kultury slibuje režisér Jan Svěrák nebývalý kinematografický zážitek v podobě svého právě dokončeného snímku Akumulátor 1 (na který ještě téhož roku naváže kultovní Jízdou), událostí číslo jedna se zdá být připravovaný koncert legendární skupiny Pink Floyd na Strahově. Šéfdirigent České filharmonie Gerd Albrecht dává najevo svou nelibost nad skutečností, že zahájení festivalu Pražské jaro nepřipadne našemu prvnímu orchestru, ale FOKu za řízení Neeme Järviho. Týž festival mimochodem avizuje také rossiniovský recitál Agnes Baltsy nebo hostování Birmingham Symphony Orchestra s jeho pozoruhodným mladým šéfdirigentem Simonem Rattlem.

Ve druhé polovině února se v médiích objevuje zpráva, která způsobí okamžitou senzaci, a to zdaleka nejen mezi milovníky klasické hudby:„Jeden z nejslavnějších tenoristů světa, Španěl Plácido Domingo, zavítá v dubnu do Prahy, aby se jeho pěveckým uměním mohli pokochat i naši příznivci této světově uznávané hvězdy. Sportovní halou zazní 24. dubna výjimečný hlas Plácida Dominga, kterého doprovodí Český symfonický orchestr pod taktovkou amerického dirigenta Eugena Kohna. S Domingem bude zpívat mladá sopranistka rumunského původu Angela Gheorghiu,“ informoval mezi jinými 25. února 1994 deník Práce. Fotografie španělského tenora následně zaplavují většinu českých novin a časopisů. Není divu: poněkud výstřední hudební skupina jménem „Tři tenoři“ je právě na vrcholu popularity a nahrávku koncertu Carrerase, Dominga a Pavarottiho z římských Caracallových lázní z roku 1990 mají doma na kazetě, gramodesce či kompaktním disku miliony lidí po celém světě. Do dalšího společného vystoupení tenorových velikánů v Los Angeles zbývá na začátku roku 1994 ještě téměř půlrok, nicméně o tom, že na světě momentálně neexistují slavnější operní pěvci, než je zmíněná trojice, nepochybuje v té době snad nikdo.

Chtělo by se věřit, že uspořádat a vyprodat stadionový koncert tenorové superstar, která se zatím Prahou pouze mihla (v zimě roku 1991 natáčel Domingo v chrámu sv. Jakuba za přítomnosti publika vánoční koledy), je v dosud kulturně vyhladovělé české kotlině sázkou na jistotu. Opak je však pravdou – pořádající agentura Pragokoncert vedla s Domingovým managementem jednání dlouhé měsíce. Značným problémem bylo už jen nalezení volného termínu v umělcově nabitém kalendáři. Nakonec se podařilo využít relativně dlouhého období, které trávil Plácido Domingo ve Vídni coby dirigent připravované nové inscenace Belliniho Puritánů ve Staatsoper. Obezřetní tenorovi impresáriové následně žádali platbu předem, a aby jim čeští partneři vyhověli, museli si počáteční kapitál s vysokým úrokem půjčit. S částkou šest set tisíc korun za pronájem Sportovní haly v Holešovicích se tak náklady na koncert vyšplhaly na tehdy neuvěřitelných patnáct milionů korun…

Ceny vstupenek jsou stanoveny tak, aby si návštěvu koncertu mohlo dovolit co nejširší spektrum Domingových obdivovatelů – nejlacinější lístek na galerii stojí tři sta devadesát korun, takzvaná „Super kategorie“, tedy prvních deset řad před pódiem, přijde na tři tisíce šest set. Relativně nízké vstupné je podmíněno optimismem pořadatelů, že se koncert podaří nejen vyprodat, ale sehnat pro něj i řadu nadšených sponzorů. V dopise potencionálním partnerům z 16. února 1994 ředitel Pragokoncertu Tomáš Sousedík nikoli bezdůvodně uvádí: „S ohledem na to, že projekt velmi spěchá, žádáme Vás o zprávu (i negativní) pokud možno obratem.“ Dva měsíce na přípravu a finanční pokrytí akce uvedených rozměrů, to je skutečně risk, na jaký by si dnes troufl opravdu jen málokdo.

Prahu v mžiku pokrývají plakáty s fotografií sympatického seladona ve smokingu a se založenýma rukama, prodej vstupenek se nesměle rozjíždí a zaměstnanci Pragoncertu mají plné ruce práce. Přijíždějí profesionálové z Domingovy suity, prohlížejí Sportovní halu od shora až dolů, jejich bedlivou kontrolou musí projít i prezidentské apartmá hotelu Penta, kde bude Mistr v Praze relaxovat, a také stříbrný Mercedes, který mu bude celou dobu k dispozici. Následně přichází poštou dvacet kilogramů not, které okamžitě putují ke zvolenému doprovodnému orchestru, jímž je poněkud záhadné těleso s názvem Český symfonický orchestr. Jedná se o bývalé filmové symfoniky (zkráceně FYSIO), kteří na sebe jako velmi flexibilní orchestr upozornili například v pražské produkci muzikálu Bídníci. Nastudování repertoáru pro Domingův koncert je svěřeno Leoši Svárovskému.

Dalším tlustým balíkem, doručeným pořadatelům, je seznam požadavků, které bude třeba splnit. Co se týče osobních přání Plácida Dominga, je nutno zajistit mu šatnu se zrcadlem a třemi židlemi, šalvějový a černý čaj s medem, minerálky, šampaňské a masáž před koncertem i po něm. Horší je to s precizními nároky na ozvučení haly; v roce 1994 u nás ještě mnoho specialistů na podobné úkoly není, a tak je tímto úkolem nakonec pověřena patnáctičlenná skupina odborníků z Mannheimu.

24. duben 1994 se nezadržitelně blíží a pořadatelé nepřestávají doufat, že koncert skončí úspěchem uměleckým i finančním. Deset tisíc vstupenek se však rozhodně neprodává tak, jak se očekávalo: předpokládaný zájem fanoušků z Německa a Rakouska se nekoná, z Bratislavy je hlášen prodej pouhých dvanácti lístků… Stovky českých obdivovatelů velkého pěvce už však své vstupenky samozřejmě mají a netrpělivě počítají poslední dny a hodiny do zahájení koncertu. Čekání jim pomáhají krátit další a další články, vycházející k tématu v tisku. K nejlepším rozhodně patří dodnes hodnotný portrét Plácida Dominga z pera Lea Jehneho, jemuž věnovaly Lidové noviny 21. dubna 1994 celou půlstranu. Pod názvem Ideální tenorista dneška shrnuje Jehne pohled veřejnosti na operní pěvce zejména ve vztahu k rozvoji nahrávací a audiovizuální techniky, a Dominga samotného klade na konec pomyslné pěvecké přímky, na jejímž začátku shledává Enrica Carusa a v jejím středu Maria Del Monaco.

Přichází den koncertu a s ním i okamžiky, nepostrádající punc dramatičnosti. O den dříve, tedy v sobotu 23. dubna 1994, se ve Sportovní hale konala maxidiskotéka pro zhruba sedmnáct tisíc lidí. S úderem půlnoci začínají pořadatelé Domingova vystoupení měnit nevábný taneční parket v koncertní síň a mannheimští specialisté se pouštějí do instalace u nás do té doby nevídané zvukové techniky. Během osmnácti hodin, určených ke kultivaci haly, očekávají zaměstnanci Pragokoncertu na ruzyňském letišti Domingovy umělecké kolegy. Nejprve přilétá stálý pěvcův spolupracovník, americký dirigent Eugene Kohn, a po něm i půvabná rumunská sopranistka, jejíž jméno si milovníci opery vryjí do paměti až na konci téhož roku, kdy bude triumfovat v londýnské Traviatě pod taktovkou Sira Georga Soltiho: Angela Gheorghiu.Po druhé hodině odpolední pak přilétá soukromým letadlem z Vídně (údajně poté, co účinkoval na jednom operním matiné) také hlavní hrdina tohoto příběhu. V doprovodu manželky Marty vyráží evidentně dobře naladěný Domingo na několik hodin odpočívat do hotelu Penta. V několikaminutovém rozhovoru, který tam věnuje novinářům, zazní dvě pozoruhodné informace o jeho plánech do budoucna. Ještě pozoruhodnější je fakt, že žádný z nich se nakonec nesplní: ani avizovaný Domingův debut v roli Tristana ve Vídni v roce 1996, ani uvažované vystoupení v některé z Mozartových oper v pražském Národním divadle.

V osmnáct hodin pak přebírá Eugene Kohn od Leoše Svárovského profesionálně připravený orchestr, načež probíhá asi třičtvrtěhodinová generální zkouška. U pokladen Sportovní haly se mezitím prodávají další vstupenky zájemcům, kteří na poslední chvíli usoudili, že „být u toho“ je skutečně třeba. Celková bilance prodeje tedy v konečném důsledku není nikterak katastrofální, vyprodáno však není. Zajímavý postřeh z koncertu uveřejňuje o několik dní později v Týdeníku Rozhlas Milan Pokorný: „Do posledního místa byly obsazeny jen nejdražší sektory na ploše a nejlevnější bidýlka pod střechou. Nedostavila se střední vrstva; protože se nezajímá o klasickou hudbu, anebo protože ji u nás jednoduše ještě nemáme? Každopádně pohled do jednotlivých pater hlediště Sportovní haly byl svéráznou sociologickou sondou do stavu české společnosti poloviny 90. let.“ Mezi těmi, kdo usedají na místa v „nejdražším sektoru na ploše“, nechybějí prezident Václav Havel, ministr kultury Pavel Tigrid či Karel Gott. A patnáct minut po dvacáté hodině koncert začíná…

O jeho průběhu referuje poměrně stručně o dva dny později v Mladé frontě Dnes Věra Drápelová. Po charakterizování Domingova tenoru, který „neupoutá živočišností a spontánností jako Pavarottiho, nýbrž zcela ojedinělým bronzovým tembrem a legatovou kulturou“ se věnuje programu, jenž „...byl sestaven docela citlivě a zdůraznil Domingovy přednosti. Platí to hlavně o úvodní árii Dona Ottavia z Mozartova Dona Giovanniho, ale také o Meyerbeerově Afričance, Halévyho Židovce a samozřejmě o nezbytných španělských zarzuelách. Domingova partnerka, rumunská sopranistka Angela Gheorghiu, vládnoucí neméně krásným, temně zbarveným hlasem, upoutala především v árii z Catalaniho opery La Wally. Český symfonický orchestr s dirigentem Eugenem Kohnem doprovázel rutinně. V přídavcích došla řada i na slavnou Granadu a přípitek z La traviaty, výlet do barytonového oboru podnikl Domingo v duetu Dona Giovanniho a Zerliny.“ Už zmíněný Leo Jehne vytýká v Lidových novinách Domingovi nevyrovnané O paradis ze Židovky a „poněkud forzírované nejvyšší jednočárkové a“ v „přespříliš hlasově zatížené“ E lucevan le stelle z Tosky, ale jinak adresuje pěvci jen slova obdivu, a to zejména za interpretaci dueta z Verdiho Otella. Zajímavá slova zaznívají od Jehneho směrem k Angele Gheorghiu: „Úloha této dnes již světoznámé pěvkyně nebyla jednoduchá, protože musela dělat Domingovi partnerku v rolích nejrůznějšího typu. Byla přesně tím, co se od ní očekávalo: natolik dobrá, aby úroveň nekazila, ale zase ne tak skvělá, aby byla tenoristovi konkurencí.“ Zbývá ještě doplnit, že během úspěšného a výborně gradovaného koncertu (tenorista musel pětkrát přidávat) pronáší Domingo v angličtině pozoruhodný hold české kultuře, z níž vyzdvihuje zejména „české malíře Alfonse Muchu a Oskara Kokoschku“. O přestávce se ukazuje, že kromě reprezentativních programů si lze koupit ještě jeden domingovský „suvenýr“: zcela oficiálně je zde nabízeno jakési polopirátské CD s pradávnými a technicky značně nekvalitními živými nahrávkami Domingových vystoupení z newyorské Městské opery. V roce 1994 je zkrátka kapitalismus ještě divoký a o překvapení v něm není nouze…

Po koncertě pak navštěvují Domingo, Gheorghiu a Kohn koktejl v pražském Lapidáriu, kde dojde ke srdečné schůzce s prezidentem Havlem a k předání části výtěžku z koncertu (a Domingových vlastních deseti tisíc dolarů) do rukou profesora Kouteckého z dětské onkologie v Motole. Ani Domingo neodchází z Lapidária s prázdnou – dostává kopii sochy Pražského Jezulátka. (Pozn.: fotografie z této události jsou malým unikátem. Pořídil je tehdy pan Milan Leimberger a na Opeře Plus je můžete spatřit vůbec poprvé.)  

Méně už se ví o průběhu pozdní večeře v hotelu Penta, která se protáhla až do druhé hodiny ranní. Jeden z jejích účastníků, Pavel Tigrid, později pouze s úsměvem potvrzuje zprávy o tom, že „Domingova manželka Marta pěvci výjimečně dovolila zapálit si velký doutník. Na upozornění, že již čeká letadlo, Mistr odvětil, že se poletí, až řekne on.“ A to se děje kolem půl třetí ráno. Od té chvíle pak už je Domingova návštěva Prahy jen minulostí.

Finanční dopad koncertu následně hodnotí ředitel Pragokoncertu Tomáš Sousedík takto: „Kromě těch, kteří na koncert přispěli, se další sponzoři zachovali nedobře. Za pronájem Sportovní haly jsme zaplatili dvakrát víc, než je obvyklé, a díky celkové sponzorské neochotě bude naše ztráta činit patrně okolo milionu korun.“

Tak tedy skončilo dobrodružství do té doby nejdražšího koncertu klasické hudby v České republice. A jaký byl jeho skutečný přínos? Kromě vzácného setkání s jedním z nejslavnějších operních pěvců (tehdejší i dnešní) současnosti a pěvkyní zářivé budoucnosti se možná zdánlivě, ale možná doopravdy zhroutila další železná opona. Opona, která nás do té doby dělila od setkání se zahraniční interpretační špičkou. Jen týden po Domingovi dorazili do Prahy José Carreras a Montserrat Caballé, v červnu se na Pražském hradě objevili Kiri Te Kanawa a Sir Georg Solti, v září se znovu vrátila Caballé. K dnes už pravidelným koncertům operních hvězd, které k nám přivážejí agentury Nachtigal Artists a Panart, sice bylo třeba ujít ještě poměrně dlouhou cestu, ale možná to před dvaceti lety byli právě Plácido Domingo a Angela Gheorgiu, kteří ji díky osudovému rozhodnutí Pragokoncertu pomohli vyšlapat.

Foto: Lubomír Kotek, Jiří Turek, Milan Leimberger, archiv autora