Dvakrát Deutsche Oper Berlin: Straussova Egyptská Helena a Danae

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Egyptská Helena a Danae aneb Dvakrát antická nevěra podle Richarda Strausse

Die ägyptische Helena (Egyptská Helena) a Die Liebe der Danae (Lásky Danainy) – obě opery Richarda Strausse (1864-1949) spojují nejen náměty z antické mytologie, ale především také témata lásky, žárlivosti a nevěry v partnerském vztahu.

Richard Strauss (foto archiv)
Richard Strauss (foto archiv)

Tato témata procházejí průběžně řadou Straussových oper, někdy jako hlavní námět, jindy se objevují v druhém plánu v zápletce vedlejších postav. Zásadně je téma traktováno v Růžovém kavalíru (1911) a Ariadně na Naxu (1912, přepracováno 1916 a 1918), ve kterých je tento námět rozšířen ještě o opuštění partnera a způsoby, jak se s tímto faktem vyrovnat. Nezáleží na tom, zda jde o hrdiny antiky nebo rokoka, problémy jsou ryze nadčasové, jdoucí přes všechny generace. (Možná) nevěra a podezření na ni jsou i hybnými motivy oper Žena beze stínu (1919), Arabella (1933) a sublimovaně se objevují i v Capricciu (1942), kde je morálka traktována již mnohem volněji v souladu s galantním charakterem textové předlohy. Především ve Straussově nejosobnější opeře Intermezzo (1924), ke které si sám napsal libreto (i z důvodů, že jeho oblíbený libretista se zrovna nehrnul do velmi osobního námětu a náčrty uznávaného dramatika Hermanna Bahra zase nevyhovovaly Richardu Straussovi), je (předpokládaná) nevěra hlavním tématem komické opery. Ostatně Straussova manželka, pěvkyně Pauline de Ahna, proslula kapriciózností a žárlivostí.

Richard Strauss miloval Středomoří a antiku, jak její památky a vizuální podobu, tak antickou literaturu. Láska k tomuto prostředí a literaturám se projevila v mnoha jeho operách. Navíc to byl společný zájem s jeho dvorním libretistou Hugem von Hofmannsthalem (1874-1929), který proslul záhy jako znalec antického divadla a přepracovatel například Sofoklovy Elektry (ta pak posloužila jako libretistický podklad pro stejnojmennou Straussovu operu z roku 1909).

Hugo von Hofmannsthal (foto archiv)
Hugo von Hofmannsthal (foto archiv)

Podivuhodná spolupráce mezi básníkem a skladatelem, dokumentovaná obsáhlou korespondencí, zahrnuje množství návrhů námětů z antického světa, která v délce dvou dekád prošla oběma pracovními stoly obou umělců. Námětem Heleny Spartské nebo Heleny Trojské (podle toho, zda straníte Meneláovy nebo Paridovi) se oba zaobírali již kolem roku 1920. Richard Strauss se zajímal spíše o závěr příběhu, kdy se stále stejně krásná Helena vrací do Sparty se svým manželem. Původně s Hugem Hofmannsthalem plánovali tříaktovou (později dvojaktovou) operetu, která by byla jakýmsi dějovým pandánem k Offenbachově Krásné Heleně. Postupně ale libreto vykrystalizovalo do vážnějšího a romantičtějšího tvaru. Na ušlechtilého literárního eklektika, jakým Hofmannsthal v jádru byl, působila jako obvykle řada literárních podnětů. V eseji Egyptská Helena. Imaginární rozhovor s Richardem Straussem (1928) uvádí jako hlavní literární zdroje nejen čtvrtý zpěv Odyssei, Euripidovo drama Helena a také knihu Johanna Jakoba Bachofena Das Mutterrecht. Dále se inspiroval i obrazem Heleny v Goethově dramatu Faust nebo dramatem Protée Paula Claudela. Po (možná až nadměrném) spojení motivů z evropských a orientálních mýtů v libretu Ženy beze stínu (1919) se po dohodě v libretu Egyptské Heleny spojil nejen základní motiv cesty Heleny s Meneláem z Tróji, kdy je nepříznivý vítr zavane ke břehům Egypta, ale také „alternativní“ příběh o tom, že Helena byla přenesena do Egypta, kde deset let odpočívala, zatímco Parida do Tróji následoval pouze její stín, nebo dokonce bojovali Trojané a Sparťané o ženu, která vůbec v Tróji fyzicky nebyla, ale manžel Meneláos ani jeho spojenci tomu prostě nevěřili. V souladu s prostředím Egypta se do libreta také dostala představa o orientální výpravnosti a rafinovanosti. Na jedné straně příběhu tak stojí spartský voják Meneláos a krásná Helena a na druhé jsou zde zástupci orientální jemnosti a dekadence (kouzelnice Aithra z královského rodu, Altair a jeho syn Da-ud). Funkci antického chóru částečně přejímá Vševědoucí mušle. Navíc je zde vystupňován i protiklad Meneláa jako představitele práva a manželství a Heleny jako představitelky ženské tajemnosti a určité nepochopitelné démoničnosti. V koncepci postav se výrazně promítají protiklady ženského a mužského principu.

Operu promýšlel skladatel i s jeho ideálním obsazením, vzhledem k okolnostem se ale světová premiéra konala v Drážďanech v červnu 1928 v čele s Helenou Elisabeth Rethberg (dirigent Fritz Busch), ale ideálního obsazení podle přání skladatele se opeře dostalo až téhož roku ve Vídni, kdy Helenu ztělesnila Maria Jeritza, která ji zpívala i při prvém uvedení v newyorské Met.

Maria Jeritza jako Egyptská Helena - Vídeň 1928 (foto Imagno/Getty Images)
Maria Jeritza jako Egyptská Helena – Vídeň 1928 (foto Imagno/Getty Images)

Opera se pro značnou náročnost pěveckých partů i obrovský orchestr uváděla zpravidla jen na největších operních scénách. Skladatel nebyl zcela spokojen s tvarem druhého dějství, a tak po smrti libretisty, bylo druhé dějství ve spolupráci s Clemensem Kraussem a Lotharem Wallersteinem přepracováno a tato verze (označovaná jako „vídeňská“) byla poprvé uvedena na Salcburském festivalu v roce 1933 (Helena: Viorica Ursuleac, dirigent Clemens Krauss).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss: Die Liebe der Danae (Deutsche Oper Berlin)

[Total: 2    Average: 4.5/5]

Vaše hodnocení - Strauss: Die ägyptische Helena (Deutsche Oper Berlin)

[Total: 3    Average: 4.3/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama