Dvakrát Theater an der Wien: Mozartova Figarova svatba a Hasseho Siroe

  1. 1
  2. 2

Terapie Figarem ve Vídni – jak ji vidí český divák

Když jsem se chystal do Theater an der Wien na představení Figarovy svatby 20. dubna letošního roku, v žádném případě jsem nečekal klasickou rokokovou inscenaci a po této stránce jsem nebyl až tolik překvapen – nová inscenace Figarovy svatby se odehrává v psychiatrickém sanatoriu, chcete-li prostě v blázinci. Již na počátku představení někteří diváci dávají jasně najevo, že se jim režijní pojetí prostě nelíbí, až tyto drobné projevy nevole přeruší (německy) francouzský dirigent Marc Minkowski a požádá publikum o klid, aby mohl nerušeně se svým orchestrem pracovat. Rozhodně představení po režijní stránce nepostrádá koncepci a s touto koncepcí vy jako divák můžete a nemusíte souhlasit.Prostředí blázince umožňuje režisérovi rozehrát plnou paletu vztahů mezi jednajícími osobami, přičemž v této inscenaci mají dominantní úlohy hrabě Almaviva s hraběnkou, Figaro se Zuzankou tu hrají podružnou roli a nakonec k jejich svatbě vůbec nedojde. Přitom většina pěvců zůstává neustále na scéně i v situacích, kdy se pěvecky do děje nezapojují – a do děje to přináší nové pohledy a postřehy. Hrabě vystupuje jako primář psychiatrického oddělení a zpočátku „rozděluje“ role jednotlivým pacientům.Nad vším, jak se zdá, má úplnou kontrolu a sám se zapojuje do hry „na Figara“ – i když (alespoň v první části inscenace) dobře dopředu ví, jak se jednotlivé dějové zápletky vyřeší. Hraběnka je jen zčásti frustrovaná zálety svého manžela, ona sama beze studu rozehrává milostné zápletky s Cherubínem.Takhle to funguje určitou dobu, až se „hra na divadlo“ vymkne z ruky samotnému hraběti Almavivovi a nastává totální deziluze prakticky všech jednajících postav. To, co je v „klasické režii“ decentně naznačeno, se zde divákovi bez obalu nabízí, pro „zahradní hrátky“ v posledním aktu Figarovy svatby si režisér vystačí (bez převleků) se čtyřmi nemocničními postelemi – postavy příběhu nepotřebují pro ukojení svých milostných tužeb roušku tmy a převlek – provádějí své zálety zcela nepokrytě před zraky podváděné osoby – a nutno říci, že tato část inscenace patří k nejsilnějším z hlediska intenzity režisérovy výpovědi.Velkým lákadlem pro diváky bylo hudební nastudování Marca Minkowského, který rozhodně nediriguje Mozarta nijak akademicky, naopak cítí velmi silně dramatismus příběhu a stejným způsobem Figarovu svatbu interpretuje. Pod jeho vedením orchestr Les Musiciens du Louvre Grenoble podal vynikající výkon.

Pěveckou ozdobou představení byl (dle očekávání) představitel Almavivy, francouzský barytonista Stéphane Degout, který výborně zpívá a celým svým zjevem a hereckým projevem je ideálním hrabětem.Po odřeknutí Christiny Schäfer byla role hraběnky svěřena mladé sopranistce Anett Fritsch, o které jistě ještě hodně uslyšíme v budoucnu – je to půvabná žena s přirozenou hereckou intuicí, disponující krásným rovným hlasem, a tak po právu sklidila velké ovace po obou svých áriích i při závěrečné děkovačce. Představitel Figara (trochu potlačený v režijní úpravě) Alex Esposito překvapil nádherným hlasem a nesmírně mrštným hereckým projevem. Představitelka Zuzanky, maďarská sopranistka Emöke Barath zůstala interpretačně i pěvecky (menší hlas) za již zmíněnými kolegy, ale i přesto se jednalo o výkon, za který bychom byli vděčni na českých operních scénách. V ostatních úlohách zpěváci podali standardně velmi dobré výkony, na jaké jsou vídeňští diváci zvyklí.Hodnocení autora recenze: 75 %
***

Následujícího dne jsem se vydal do Theater an der Wien na koncertní provedení barokní opery Johanna Adolfa Hasseho Siroe. Provádění koncertních podob málo známých barokních skvostů má v tomto divadle již dlouho tradici, mimo jevištních děl si tak pravidelní diváci mohou užít až deset koncertních provedení oper za sezonu.

Pro českého operního diváka málo známý německý skladatel Johann Adolf Hasse (1699, Bergedorf – 1783, Benátky) vytvořil za svého života asi šedesát italských oper, komponovaných většinou na oblíbená operní libreta první poloviny osmnáctého století (především z pera tehdy nesmírně uznávaného básníka Pietra Metastasia).Skladatelova životní dráha byla silně ovlivněna jeho studiem a pobytem v Itálii a v Sasku (kam jej povolal Friedrich August I. a posléze i II.). Zajímavostí je, že se Johann Adolf Hasse roku 1771 v Miláně sešel poprvé a naposledy i s Wolfgangem Amadeem Mozartem, mimo jiné jeho velkým obdivovatelem. Kromě oper složil Johann Adolf Hasse též dvanáct oratorií, šedesát mší a rekviem, devadesát kantát a stovky dalších skladeb.

Koncertní provedení jeho opery Siroe bylo v Theater an der Wien načasováno po uvedení stejnojmenné nahrávky společnosti Decca na trh, přičemž orchestr, dirigent i většina účinkujících byla totožná s obsazením na uvedené nahrávce.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Le nozze di Figaro (Theater an der Wien 2015)

[Total: 17    Average: 2.7/5]

Vaše hodnocení - Hasse: Siroe (Theater an der Wien 2015)

[Total: 1    Average: 5/5]

Související články


Komentáře “Dvakrát Theater an der Wien: Mozartova Figarova svatba a Hasseho Siroe

Napsat komentář