Dvakrát totéž není totéž

  1. 1
  2. 2

Hudební fejeton

Pamatujete na slavný němý film Moderní doba s Charlie Chaplinem v hlavní roli a záběry neúprosně běžící výrobní linky, na níž se komik marně snaží utahovat matice, nestíhá a nakonec je soukolím nemilosrdného stroje semlet?

Charlie Chaplin - Modern Times (foto archiv)
Charlie Chaplin – Modern Times (foto archiv)

Představy, že denně budu dělat v nějakém zaměstnání podobně bezduchý a stále stejný úkon, jsem se děsil. Jen nemnoho lidí má tak zajímavé, kreativní a rozmanité povolání, jaké mám naštěstí já. Hra v symfonickém orchestru totiž přináší stále jiný, nový a pestrý repertoár. S běžným abonentním programem strávíte dva, tři dny zkoušek, pak ho provedete jednou, dvakrát koncertně a hned máte na pultech zase něco jiného.

Na zahraničních zájezdech je však obvyklé, že identický program hrajete třeba patnáctkrát za sebou. Při tolika reprízách nastává jisté nebezpečí skluzu do rutiny. Po únavném cestování v sobě večer na koncertě zapínáte jakéhosi vnitřního autopilota. Hrajete navyklým rutinním způsobem, jste pozorní, ale ne stoprocentně koncentrovaní. A tedy ani připravení vždy patřičně zareagovat na drobné odchylky v interpretaci. Této skutečnosti si byl dirigent jednoho našeho japonského turné velmi dobře vědom a usilovně se snažil, abychom oné nebezpečné rutině nepropadli. Po koncertě mu nebylo zatěžko obtelefonovávat interní hotelovou linkou klíčové hráče: „Zítra pozor, střed druhé věty budu dělat rychleji než dnes!“ nebo „Příště to scherzo přibrzdíme, dnes už nám to moc letělo!“ Někdy to bylo až trochu směšné; seděli jsme po koncertě u dobrého pití a žertovali, jestli opět zavolá a co ho zas napadne. Zpravidla se totiž do nového dne probudil ve zcela odlišném rozpoložení a večer bylo opět všechno jinak. Ale přece jen nás to svým způsobem udržovalo ve střehu.

Kolegové z operního orchestru říkají, že prý každá změna, jakýkoli podnět, vybočující z rutiny četných repríz divadelního repertoáru, působí oživující silou. Vzpomínali například na letní hostování s Verdiho Aidou na známé přírodní festivalové scéně v Rakousku. Po pětadvaceti reprízách (pět představení týdně) setrvávali již v provozní apatii a trvale zapnutý autopilot se jevil jako jediný možný způsob přežití. Ve výpravné inscenaci účinkovaly desítky statistů, šestnáct koní i s jezdci a dva obrovití sloni, kteří důstojně dokráčeli do finále druhého jednání. Jednou se jednomu z těch majestátních zvířat podařilo hlasitě vypustit bezmála metrové lejno, jako když naráz vysypete na zem plné kolečko řídkého betonu. Nastala vteřina stavu beztíže, čas se zastavil a účinkující sólisté, sbor, balet, orchestr i publikum v předních řadách svorně zírali na to velké nadělení. Pak naráz jako mávnutím kouzelné hůlky vše pookřálo a opera se dohrála s mimořádným nasazením; jak napsal přítomný noblesní vídeňský kritik, „ve vysokém interpretačním niveau“. Byla to prý nejlepší Aida celého léta…

Kamarád z orchestru přední německé operní scény se mi kdysi dávno přiznal ke dvojímu přístupu k Wagnerovým operám. „Nedovedeš si představit, jak dlouho té hrozné Isoldě trvá, než zaklepe bačkorama a já už konečně můžu domů!“ Častá čtyřapůlhodinová představení byla prý dokonce příčinou popíjení některých jedinců o pauzách a na třetí jednání raději ve vší tichosti nastupovalo nové dechové obsazení. O dovolené se však ti stejní hudebníci dobrovolně stěhovali na wagnerovské slavnosti do Bayreuthu, kde hráli tentýž repertoár střízliví a bez střídání. Teď už nebyli v zaměstnání, ale „na kšeftě“ – a to je přece něco úplně jiného!

I jediná repríza běžného abonentního koncertu se může odehrát ve zcela odlišné konstelaci. Hráli jsme v Brně například známé Scherzo ze Snu noci svatojánské Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Dirigent nasadil na prvním čtvrtečním koncertě strhující tempo. Staccatové běhy dřev vyzněly brilantně a vzájemně na sebe perfektně navazovaly. Zkrátka vyšlo nám to skvěle a publikum bylo nadšeno. V pátek tentýž dirigent zahájil v malinko klidnějším tempu, což by vůbec nevadilo, kdyby brzy nezačal viditelně umdlévat. Zpomaloval a zpomaloval, přičemž hudba postupně ztrácela svou jiskřivou perlivost. Některým se ani nepodařilo rychlé pasáže adekvátně ubrzdit, neboť prsty i jazyk, navyklé tempu původnímu, běžely rychleji a prostě to najednou nedokázaly. Flétnové bachovské sólo v poslední třetině Scherza pak bylo – přes upřímnou flétnistovu snahu posunout jej kupředu – už jen unylé a těžkopádné. Z allegra vivace jsme skončili skoro v jakémsi upoceném moderatu. I potlesk byl pak jakýsi unavený. Na vině bylo počasí! Konkrétně jeho výrazná změna, jíž předcházela extrémní tlaková níže. Řadě lidí na jevišti i v hledišti nebylo fyzicky vůbec dobře a také náš dirigent na to byl mimořádně citlivý. Dnes už to chápu, změny počasí cvičí i se mnou.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář