Dvakrát Vídeň: Bach Collegium Japan a Wiener KammerOrchester

  1. 1
  2. 2

Vídeňský debut Bachova vykladače ze Země vycházejícího slunce

Až po šestadvaceti letech od založení ansámblu Bach Collegium Japan, renomovaného a zřejmě nejprestižnějšího asijského souboru specializovaného na provozování staré hudby, stanulo jeho osmnáct instrumentalistů a třiadvacet vokalistů ze dvou kontinentů na pódiu Velkého sálu Vídeňského koncertního domu. Přirozeně v doprovodu zakladatele souboru, původně specializovaného hráče na historické klávesové nástroje a dnes emeritního profesora historické provozovací praxe, Masaaki Suzukiho, jehož mistrovství již mělo možnost poznat v loňském roce i festivalové publikum Pražského jara.

Bach Collegium Japan (foto archiv)
Bach Collegium Japan (foto archiv)

Rodák z Kóbe a kdysi žák Koopmanův a Pieta Kee byl sice již v roce 2012 poctěn Lipskou Bachovou medailí a patří k „desítce“ nejrespektovanějších bachovských specialistů současnosti, cesta na vídeňská pódia však v jeho případě trvala déle než jeho kolegům Gardinerovi, Herreweghemu, Savallovi nebo v posledních sezonách včetně té letošní i Václavu Luksovi. O to větší byl zájem vídeňského publika, které s početnou skupinou japonských turistů a příslušníků nezanedbatelné japonské komunity ve Vídni téměř vyprodalo Velký sál Koncertního domu v pátek 15. dubna 2016, kdy se Suzuki prezentoval celovečerním programem složeným z trojice Bachových chrámových kompozic. V úvodní polovině koncertu zazněla dvoudílná, dobře třičtvrtěhodinová kantáta Ich hatte viel Bekümmernis BWV 21 (před 1714-1723), jejíž obří rozměry srovnatelné se skladatelovým Velikonočním oratoriem BWV 249 nesvedly Suzukiho ke zbrklým, ale naopak precizně diferencovaným, i když zřetelně hybnějším, tempům. Po pauze následovala mladší lipská chrámová kantáta se sólovým mužským altem Vergnügte Ruh‘, beliebte Seelenlust BWV 170 (1726) a dramaturgy často vyhledávané a publikem oprávněně oblíbené Bachovo zhudebnění mariánského chvalozpěvu Magnificat D dur BWV 243 (1728-1731).

Rozlehlé pódium Velkého sálu Vídeňského koncertního domu skýtá dostatek prostoru jak samotným účinkujícím, tak nabízí uspokojivý pohled a přehled publiku, které může detailně sledovat pódiové dění a střídání jednotlivých instrumentálních a vokálních skupin. Suzuki koncert nechtěně oživil pokynem sólistům, aby se během sólových výstupů pokud možno neslyšně přesouvali ze skupiny ripienistů v pozadí pódia pod varhanní emporou do popředí pódia. Většinou se jim to dařilo, publikum však bylo jejich kočičími pohyby zbytečně odváděno od vlastního hudebního dění a u dam na vysokých podpatcích trnulo, zda se jim podaří zdolat všechna úskalí připravených a poněkud nevyzpytatelných praktikáblů. Byl to však jediný, zbytečně rušivý, element Suzukiho vysoce koncentrovaného večera, který započal sinfonií kantáty BWV 21, kterou Bach opakovaně uvedl počínaje výmarským nastudováním nejspíše v roce 1713 a konče lipskými reprízami ve dvacátých letech osmnáctého století.

Masaaki Suzuki (foto Michelle V. Agins)
Masaaki Suzuki (foto Michelle V. Agins)

Reprezentativní rozměry a pluralita hudebních forem a stylů ovšem měly posloužit jak Bachovi v době jeho konkurzu na místo hamburského kapelníka v roce 1720, tak Suzukimu k prezentaci mistrovství jeho souboru v čele s hráčem na varhanní pozitiv a hobojistou Masamitsu San‘nomiya. Oběma vstupní kantáta poskytla dostatek prostoru k sebeprezentaci, zvláště v prvním díle s „neutěšitelně bezvýchodnými“ áriemi aklamované britské sopranistky Joanne Lunn a debutujícího japonského tenoristy Makoto Sakurada, který zastoupil za původně ohlášeného Colina Balzera. Zatímco Joanne Lunn, zjevně oblíbena vídeňským publikem, vsadila na vokální projev bohatý na afekt, jímž skrývala témbrově nezajímavý projev ve vyšších polohách, subtilní Sakurada se prezentoval decentním hlasem i pódiovým vyjadřováním. Až ve druhé polovině kantáty, následující původně po kázání, došlo i na německého basistu světlého témbru hlasu Dominika Wörnera a dobře známého britského altistu Robina Blazeho. Wörnera lze stěží srovnávat s Herrewegheho a Koopmanovým Kooijem či Gardinerovým Logesem, abych zůstal alespoň v oboru takzvaně specializovaných basistů, v kantátě BWV 21 se ovšem prezentoval příjemným hlasem a deklamační srozumitelností.

Blaze opanoval pódium po přestávce v dobře známé a často nahrávané kantátě BWV 170, v níž ovšem již byla znát odzpívaná léta a nemilosrdnost konkurence nejmladší generace mužských altistů či kontratenoristů. I Suzuki často spolupracuje s Damienem Guillonem, který by jistě kantátu pro vysoce talentovaného altistu Bachova lipského ansámblu zvládnul témbrově zajímavěji, technicky sebejistěji a interpretačně promyšleněji. Vrcholem večera se tak oprávněně stalo Bachovo Magnificat, v němž konečně ze stínu ripienistů vystoupila Hana Blažíková, od roku 2011 trvale spolupracující s Masaaki Suzukim, které patřila árie Et exsultavit a tercet Suscepit Israel. Bez špetky nabubřelého nacionalismu lze tvrdit, že se i pouhými dvěma sólovými výstupy vyrovnala, ne-li zastínila, Joanne Lunn. Rozhodně disponuje zajímavějším témbrem hlasu, vyrovnanějším i v horních rejstřících, v nichž Lunn onoho večera pokulhávala. Suzukiho přístup k Bachovu vokálnímu dílu vychází vokalistům vstříc preferencí transparentního zvuku s upřednostňováním horizontálního vedení hlasů, rovnoprávným k instrumentálním i vokálním linkám. Z reakce publika bylo možno vyčíst, že právě takového Bacha si přálo onoho večera slyšet, vegetariánského Bacha v barvách a chutích japonské hudební kuchyně. Suzukiho jemně dozovaného Bacha ocenilo dlouhotrvajícím potleskem.

Hodnocení autora recenze: 90%
***

Velký pátek po Velikonocích

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář