Dvakrát Vídeň: Simon Boccanegra a Manon

  1. 1
  2. 2

Boccanegra bez „tahouna“ a současná šarmantní Manon

Jak odlišnou úroveň mohou mít dvě přestavení na téže prestižní scéně dokládá Verdiho Simon Boccanegra a Massenetova Manon, které má na repertoáru vídeňská Státní opera. Na sklonku května oba tituly lákaly i na pěvecké hvězdy: v případě Boccanegry to měl být v titulní roli původně ohlášený Leo Nucci – nakonec však místo něho vystoupil Andrzej Dobber, v Manon pak Roberto Alagna jako Des Grieux a Norah Amsellem coby titulní hrdinka. Boccanegru řídil renomovaný dirigent Myung-Whun Chung, Manon pak známý Jesús López-Cobos.

Simon Boccanegra, u nějž se po inscenační stránce tvůrci nepříliš zdařile pokoušeli vytvořit tak trochu klasiku na moderním pozadí, byl bohužel celkově matný a nevýrazný. S prázdnou scénou, trochou neonů, zrcadel a prosvícených kulis, s nepřesvědčivým hereckým ztvárněním. Unylý byl tento Boccanegra ovšem i vzhledem k provedení Verdiho hudby, Myung-Whun Chung totiž představení dirigoval poněkud odtažitě. Známé melodie se rozplývaly, zanikaly v celku a ubíhaly jako nečitelný valící se hudební tok. Jak napínavý přitom Boccanegra může být, naposledy dokázala inscenace přenášená z Met. Vídeňská režie Petera Steina však nepředložila vypracovaný příběh, v němž by drama lásky i nedorozumění bylo zpracováno čitelně. Pěvci se sice snažili, seč mohli, na jakékoliv jiné méně významné scéně by to jistě bylo úctyhodné, kvalitní představení. Ale pro Vídeň je to přece jen trochu málo. Andrzej Dobber zaskakující za onemocnělého Nucciho má sice pěkný hlas, ale na jevišti neměl potřebnou jiskru, scéně nedominoval. Fiorenza Cedolins jako Amélie zaujme přirozeným půvabem, ale přesvědčivou, živoucí postavou není. Jak nevýrazná byla představitelsky, tak nevýrazný byl i její zpěv. Možná patrioticky, ale přesto musím v této souvislosti vzpomenout na Amélii Evy Urbanové v Divadle J. K. Tyla v Plzni na konci osmdesátých let. Ta dokázala být podmanivá, vroucná a samozřejmě skvěle naplnila naprosto beze zbytku pěvecké nároky role. Ve vídeňském Boccanegrovi potvrdil své kvality Roberto Scandiuzzi jako Fiesco, potlesk na otevřené scéně si ovšem vysloužil pouze tenorista Francesco Meli jako Gabriele Adorno, který nad svými kolegy skutečně vynikal. Jinak představení ubíhalo bez zásahu publika, které pěvce i dirigenta odměnilo potleskem až po té, co spadla opona.


Hned následující den se však na první vídeňské operní scéně odehrálo představení docela jiné. Jiné ovšem nejen proto, že Massenetova Manon je zcela odlišným titulem, představení docela jiné i kvůli celkovému náboji, který v sobě mělo. Pod taktovkou Jesuse Lópeze-Cobose měla Manon francouzský šarm a přitom švih, stejně jako i příkladně vypracovanou dynamiku. A hlavní hvězdy představení, Roberto Alagna a Norah Amsellem dostály nárokům svých rolí výtečně. Především o Alagnových kvalitách se netřeba rozepisovat, ani ve Vídni nezůstal pevným výškám a vyrovnanosti hlasu nic dlužen. Oba protagonisté mají smysl pro lyriku i dramatické akcenty tohoto titulu a tak v představení skutečně excelovali; však také sklízeli potlesky na otevřené scéně. Manon režíroval i u nás známý Andrei Serban a velmi zdařile. Posunul ji do zhruba padesátých let minulého století a dokázal přitom zachovat šarm i romantiku, stejně jako i zvýraznit ostrý kontrast mezi počáteční bezstarostností a tíží dalšího osudu hlavní hrdinky a přinést tak do příběhu až nečekanou, nesmírně působivou syrovost.
Manon nevystupuje u hostince z dostavníku, nýbrž na nádraží, kde se začíná odvíjet příběh velké lásky, zbytečné lehkomyslnosti, pozdního pochopení a nevyhnutelného konce. Režisér se soustředil především na hlavní postavy, které jsou na jevišti doplněny vedle několika živých statistů papírovými plochými figurínami, samotný sbor je odsunutý do orchestřiště. Na první pohled je to počin přinejmenším překvapivý, však velmi rychle jej divák pochopí a ocení. Při sledování dění na scéně se totiž nerozptyluje přemírou postav a hned od počátku se soustředí na příběh ústřední dvojice. Herecké akce, které Serban ordinuje, jsou zcela v souladu s hudbou, přirozeně s ní korespondují, neexistuje prakticky jediný pohyb, který by byl navíc. Přitom ve všech scénách protagonisté zcela přirozeně hrají, v těch milostných publikum jihne, dramatické jsou plné napětí. Nesmírně působivé je dění v herně se zrcadly, herními stolky a opět zvýrazněnými hlavními postavami. A samotný závěr, kdy se milenecký pár ocitá na prázdném šedém jevišti sevřeném šedými stěnami, na nichž probleskují odlesky moře, ten mrazí. Bezstarostnost končící v šedi a prázdnotě. Je to romantická, francouzská Manon, avšak moderní, prakticky současná, velice sugestivní.

  1. 1
  2. 2

Související články


2 responses to “Dvakrát Vídeň: Simon Boccanegra a Manon

Napsat komentář