Dvě jubilea v Janáčkově opeře

Mojmír Weimann, 03.11.2013 15:30

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Sólista Janáčkovy opery Jan Hladík se dožívá 3. listopadu sedmdesáti let. Pro každého, kdo Jana Hladíka zná, ať už osobně nebo především z jeviště, je tato zpráva naprosto neuvěřitelné. Mladistvý elán, nadšení a dokonalá profesionalita jeho pěveckých a hereckých výkonů se snaží kalendář usvědčit z omylu. Leč je tomu skutečně tak.

Jan Hladík a Brno patří nerozlučně k sobě. V Brně se narodil, vystudoval, po absolutoriu se stal sólistou Janáčkovy opery a Brnu a jeho divadlu zůstal věrný na celý život.

Jan Hladík je divadelní dítě. Jeho otec byl divadelní krejčí. Rodinné prostředí poznamenané hlubokým vztahem k divadlu a nepopiratelný muzikální talent malého Honzíka vedly zcela zákonitě k tomu, že se již v dětských střevíčkách objevoval na scénách tehdejšího Státního divadla v Brně. Nejprve to bylo v operetě, kde poprvé vystoupil v dětském sboru ve třetím jednání v Nedbalově Polské krvi, v opeře si zahrál a zazpíval ve sboru malých Sevillanů v Carmen, školních žáků, nacvičujících oslavnou kantátu v Jakobinu a pochopitelně i v dětské roli v Příhodách lišky Bystroušky, v nichž si mnohem později postupně zahrál a zazpíval všechny tři basbarytonové role. Neminula ho ani zkušenost v činohře, kde hrál například žáka Žižkovy školy v Karvašově Pacientu 113.

Nejprve ho lákala zpěvohra. Brněnský zpěvoherní soubor byl v padesátých a šedesátých letech ve svém žánru tělesem nejvyšší kvality. Ve svém středu měl v pánské části souboru znamenité interprety, jakými byli například Karel Kosina, Karel Šeplavý, Miloš Milštain, Jindřich Loukota a další a díky mimořádné osobnosti Iva Osolsobě to začínali úspěšně zkoušet i s muzikálem. Stále více se ale ukazovalo, že rozhodujícím faktorem Hladíkova uměleckého zaměření je a bude složka pěvecká. Významný vliv na to, že mladý adept hudebního divadla se začal výrazně orientovat na operu, měl Vlastimil Šíma, jeden z bardů brněnské opery dvacátého století. Šíma byl pěvec se schopností minuciózní herecké charakteristiky ztělesňovaných postav, především komických. Vedle něj Hladíka velmi ovlivnili rovněž barytonista Eduard Hrubeš a basista Zdeněk Kroupa, kteří oba rovněž prokazovali ve svých výkonech dokonalé propojení pěvecké a herecké složky.

V roce 1960 se Jan Hladík přihlásil ke studiu na Konzervatoři. Nebyl přijat a tak se soukromě vzdělával u profesora Vody a zpíval ve výpomocném sboru v divadle. Tam si ho všiml režisér Miloš Wasserbauer. Na jeho výzvu se Hladík přihlásil do konkursu na člena sboru Komorní opery JAMU. Na základě svého úspěšného vystoupení byl na Janáčkovu akademii přijat. Stal se žákem profesorky Vlasty Linhartové a herectví ho učil další z významných sólistů Janáčkovy opery, kteří znamenitě propojovali pěveckou a hereckou složku svých výkonů, tenorista doktor Zdeněk Soušek.

Snad největší vklad Hladíkovi přineslo na JAMU pravidelné a mimořádně časté účinkování v Komorní opeře – školní scéně JAMU. Jméno jejího zakladatele a budovatele Miloše Wasserbauera bylo sice v poryvech času (v České republice, Česku, Čechii, dosaď si dle libosti) mnohdy dosti záhadných, z názvu scény vytěsněno, ale v žádném případě bychom neměli na velikána české operní režie, jehož práci ocenil i Walter Felsenstein, zapomínat. Wasserbauer nebyl osobnost jednoduchá, ale pro vývoj moderní české operní režie měl mimořádný význam. Jednou z jeho výrazných předností byl jeho velmi citlivý smysl pro výchovu zpěváka – herce. A v Janu Hladíkovi našel značně disponovaného a učenlivého žáka.

Na školní scéně vytvořil během studií řadu postav, z nichž mnohé jako otec Paloucký v Hubičce, Janek v Blodkově opeře V studni, či Gremin v Čajkovského Evženu Oněginovi se později staly pravidelnou součástí jeho repertoáru. Z dalších jeho školních rolí jmenujme knížete Tokmakova v opeře Nikolaje Rimského-Korsakova Věra Šelogová, Elvíra v Händelově opeře Xerxes, Jíru v původní premiéře brněnského skladatele Osvalda Chlubny Kolébka, Vlka v operní pohádce Jiřího Pauera Červená Karkulka anebo postavy, které zpíval a hrál v operním večeru Třikrát Ariadna, na němž byly uvedeny tři opery na antický námět příběhu bájné Ariadny – verze zakladatele opery Claudia Monteverdiho, dílo českého skladatele osmnáctého století Jana Antonína Bendy a opera Bohuslava Martinů.

Do skutečného divadelního života vstoupil Jan Hladík výtečně vybaven. Jeho přirozený průrazný pěvecký a herecký talent během studia vyzrál do perfektní profesionální podoby. V roce 1965 vykonal úspěšně konkurs do operního souboru olomouckého divadla. Nastoupil ale do Janáčkovy opery Státního divadla v Brně, v níž tehdy probíhala velká generační proměna. Šéf opery profesor František Jílek a jeho spolupracovníci ve vedení opery měli velmi šťastnou ruku a brněnský operní soubor se stal centrem mladých talentovaných umělců, kteří vesměs brzy zaujali čelná místa v českém operním umění. Jednou z nich byl i Jan Hladík.

Ve svých počátcích ztvárnil řadu drobnějších úkolů, v nichž na menší ploše prokazoval všechny valéry svého suverénního jevištního projevu. Byly to například postava Brandera v Gounodově Faustovi a Markétce, Montana ve Verdiho Otellovi, Muže v okně v Juliettě Bohuslava Martinů (v pozdějších inscenacích této opery ji vyměnil za Starého Araba). V průkopnické inscenaci Händelova Julia Caesara (režisérem byl Miloš Wasserbauer, který operu inscenoval pod taktovkou Františka Jílka) vytvořil roli Ptolemaia. A 10. února 1967 jej čekala první velká premiéra, titulní role v Mozartově Figarově svatbě, po níž následovala trojrole Würfl-Čaroskvoucí-Konšel v Janáčkových Výletech pana Broučka. Už tento krátký přehled nástupních Hladíkových rolí ukazuje na rozmanitost a šíři jeho repertoáru, který se léty rozrostl do desítek rolí, z nichž k některým se vracel v nových nastudováních anebo se v jednom díle setkával postupně s více postavami. V této době si také úspěšně zahostoval v Ostravě, například v roli Zbyška v opeře Stanislawa Moniuszka Strašidelný dvůr.

V roce 1967 odchází do důchodu jeho někdejší vzor Vlastimil Šíma. A Jan Hladík se v mnohém stává jeho přirozeným nástupcem, ačkoli byli zcela odlišně fyzicky disponováni. Robustního jadrného Vlastimila Šímu střídá v jeho parádních rolích útlý a stále mladistvě vyhlížející Jan Hladík, ale společný je jim styl jejich pěveckého i hereckého projevu, jejich schopnost dokonalé pěvecké a herecké syntézy a vynikající smysl pro komediálnost.

Připomeňme si nejdříve jeho skvělé komediální kreace jako byl doktor Bartolo v Lazebníkovi sevillském, purkrabí v Dvořákově Jakobínu, Marbuel v Čertu a Káče, Kecal v Prodané nevěstě, Geronimo v Cimarosově Tajném manželství, Mendoza v Prokofjevově Zásnubách v klášteře, van Bett v Lortzinogvě Caru a tesaři či kramář Anzoletto v opeře Náměstíčko Ernana Wolfa-Ferrariho na goldoniovský námět.Řadu různorodých úkolů přinesl a přináší Janu Hladíkovi smetanovský repertoár – v Branibořích v Čechách byl Wolframem i Oldřichem Rokycanským, v Prodané nevěstě hrál vedle Kecala také Indiána a sedláka Míchu. V této roli se s ním můžeme setkat na scéně Janáčkovy opery dodnes. V několika inscenacích Dalibora byl Budivojem, v Hubičce pašířem Matoušem, v Tajemství vystřídal Mistra zednického s Bonifácem a ve významně Noskově a Schormově inscenaci Čertovy stěny hrál a zpíval mnicha Beneše.

Ve Dvořákově Rusalce se s Janem Hladíkem setkali diváci v roli Vodníka, v Armidě v postavě Bohumíra z Bouillonu. Výrazně se Jan Hladík uplatňuje v operách Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, které jsou mu vzhledem k jeho naturelu velmi blízké. V Její pastorkyni přebírá po Vlastimilu Šímovi roli Stárka, z dalších rolí si připomeňme Kuligina a Dikoje v Káti Kabanové, Malého vězně v opeře Z mrtvého domu, ve Věci Makropulos úspěšně ztvárnil role Strojníka i doktora Kolenatého a v Příhodách lišky Bystroušky dokonce všechny tři basbarytonové role – Revírníka, Faráře a Haraštu.

Z postav v operách Bohuslava Martinů jmenujme především kněze Fotise v Řeckých pašijích, Markýze di Forlimpopoli v Mirandolině, Minotaura v Ariadně, chmelaře Bedroně ve Veselohře na mostě či Stěpaniče v opeře Čím žijí lidé.

Svou schopnost výtečně ztvárnit vysoce náročné úkoly, jež přináší soudobá operní tvorba, dokonale prokázal v postavě Krotitele zvířat v československé premiéře opery Albana Berga Lulu, která se pod taktovkou Václava Noska a v režii Milana Páska konala 28. ledna 1972. Bravurně se rovněž vypořádal s mimořádnými nástrahami, které mu nabídla role J. P. Sartra v operní novince Petra Kofroně Mai 68.

Významné místo má na předlouhém seznamu úspěšných Hladíkových rolí tvorba Mozartova. Vedle již zmíněného Figara to byl zejména Leporello v Donu Giovannim, Don Alfonso v Cosi fan tutte a především Papageno v Kouzelné flétně, jehož kritika ohodnotila jako „přímo ideálního představitele této role“, který je „tmelem celého představení“.Alespoň stručně se ještě zmiňme o dalších Hladíkových výrazných postavách nejrůznějšího typu, vždy ale vykreslených s typickou precizností pěveckého i hereckého výrazu – Varlaam v Musorgského Borisi Godunovovi a Varsonofjev v Chovanštně téhož autora. Z italského repertoáru to byli například markýz di Calatrava či Padre Guardian v Síle osudu, Pietro v Simonu Boccanegrovi, Král v Aidě, Collin v Pucciniho Bohémě. Ve francouzských operách to byl mimo jiné Zuniga v Bizetově Carmen, Nurabad v Lovcích perel téhož autora anebo Abimelech v Sainz-Saënsově Samsonovi a Dalile, v operách německých Daland ve Wagnerově Bludném Holanďanu, Vít Pogner v Mistrech pěvcích norimberských anebo Fernando v Beethovenově Fideliu.

Po absolutoriu školy nadále po léta pilně spolupracoval s Komorní operou JAMU. Za všechny postavy, které tam vytvořil, jmenujme alespoň jeho parádní roli, doktora Bartola v Rossiniho Lazebníku sevillském, kde se mohl blýsknout všemi kvalitami svého projevu, přesnou pěveckou i hereckou charakteristikou role.

JAMU se na léta stala jeho druhým uměleckým domovem, v němž se jako pedagog významně podílel na výchově mladých adeptů operního umění.

Významná je rovněž jeho činnost koncertní, především spolupráce s brněnskou a zlínskou filharmonií.

Popřejme Janu Hladíkovi do dalších let hodně pevného zdraví, elánu, energie a úspěch ve veškeré jeho činnosti.

***
Stejného dne si připomínáme nedožité devadesáté narozeniny jedné z nejvýznamnějších sólistek Janáčkovy opery druhé poloviny minulého století, paní Cecilie Strádalové.

Cecílie Strádalová se narodila 3. listopadu 1923 v Ostravě. Vyrůstala v divadelním a hudebním prostředí, její otec byl flétnistou operního orchestru olomouckého divadla. Od dětství tíhla ke zpěvu a k divadlu. Jejího talentu a zaujetí si povšimla tehdejší první dáma olomouckého operního souboru, pozdější čelní představitelka rolí heroin na pražském Národním divadle Ludmila Červinková a začala Cecilii Strádalovou učit. V roce 1942 Strádalová poprvé zpívala v rozhlasovém studiu a téhož roku se stala posluchačkou pěveckého oddělení brněnské konzervatoře, kde její pedagožkou byla profesorka Hana Pírková. Po uzavření konzervatoře byla poslána na práci do Německa. Za pomoci svého otce se jí ale podařilo dostat do sboru olomoucké opery, kde zpívá i menší sólové role jako například Esmeraldu v Prodané nevěstě a Komornou v Dvořákově opeře Čert a Káča.

V prosinci 1944 zemřela její profesorka Hana Pírková. Cecilie Strádalová nechtěla měnit pedagoga. Na pozvání ředitele brněnského divadla Oty Zítka hostovala v Janáčkově opeře. Vystoupila v roli, kterou poté zpívala mnohokrát v několika různých inscenacích, v hlavní ženské postavě Gildy ve Verdiho Rigolettu. V roli zaujme svým perfektním pěveckým a hereckým projevem, jistotou a lehkostí, s jakou zvládá všechna úskalí této obtížné partie a následuje okamžitá nabídka k angažmá.

První rolí, kterou Cecilie Strádalová nastudovala už jako členka Janáčkovy opery, byla Violetta ve Verdiho La traviatě. A v rychlém sledu následovaly další čelní sopránové partie – Karolina ve Smetanových Dvou vdovách, Zuzanka v Mozartově Figarově svatbě a Musetta v Pucciniho Bohémě. Zpívala také Slavíka a Královnu noci v baletní inscenaci O růži.

Cecilie Strádalová se rázem stala jednou z nejvytíženějších členek operního souboru. I když jejím základním oborem byly koloraturní partie, rozsahem svého hlasu a pečlivě vypracovanou technikou zvládala mnohem širší repertoár. Škoda, že doba jejího pěveckého vrcholu příliš nepřála předromantické opeře, v němž by její brilantní koloraturní soprán nalezl nejvlastnější uplatnění. Tehdy ještě stále u nás převládalo nejedlovsko-očadlíkovské pojetí operního žánru, v němž tento typ opery byl považován za víceméně úpadkové umění. Z Donizettiho rozsáhlého díla tehdy byla brána na milost pouze jeho komická opera Don Pasquale, v níž ve výtečné Věžníkově inscenaci vytvořila okouzlující roli Noriny, ve které mohla plně uplatnit všechny finesy svého pěveckého umění i komediální schopnosti. Zpívala také Asterii v průkopnické inscenaci opery Josefa Myslivečka Tamerlán. S předklasickým a klasickým repertoárem se setkávala na svých četných úspěšných koncertních vystoupeních, kde měla možnost interpretovat vokální díla Händelova, Gluckova, Mozartova a dalších autorů. V Itálii například zpívala sólo v Mozartově Mši c-moll.

Doménou Cecilie Strádalové ale samozřejmě bylo divadelní jeviště. Exceluje v jedné z nejtěžších operních partií celé operní literatury, v Královně noci z Mozartovy Kouzelné flétny, z jejich mozartovských rolí připomeňme alespoň Zerlinu v Donu Giovannim a Fiordiligi v Cosi fan tutte.Svůj půvab a dokonalou bezprostřednost hereckého i pěveckého projevu prokázala v plné míře například v rolích Barče ve Smetanově Hubičce, Terinky v Dvořákově Jakobínu, Micaely v Bizetově Carmen či Neddy v Leoncavallových Komedianteh. Byla skvělou představitelkou Lišky Bystroušky, kterou zpívala ve třech různých inscenacích včetně představení, které bylo uvedeno v rámci janáčkovského festivalu v říjnu 1958. Vracela se k řadě svých dalších úspěšných rolí (Violeta Valéry, Musetta, Gilda, Zuzanka), Micaelu zpívala dokonce ve třech inscenacích.

K opeře dvacátého století měla vždy velmi blízko, mohla v ní uplatnit svou perfektní syntézu pěvecké a herecké stránky svého projevu, úspěch slavila v řadě oper Bohuslava Martinů (titulní role v Ariadně, Popelka ve Veselohře na mostě, Armanda v opeře Dvakrát Alexandr).V Prokofjevově Zásnubách v klášteře vytvořila roli Luisy, Vyvolávačku v Lukullově odsouzení Paula Dessaua.

Mezi její největší úspěchy patří všestranné dokonalé ztvárnění učitelky Wordsworthové v opeře Benjamina Brittena Albert Herring a titulní role paní Lovedayové v opeře Ilji Hurníka Dáma a lupiči. V této opeře sklízela úspěch na otevřené scéně ještě předtím, než zazpívala první tón. Tak sugestivní byl její herecký projev v této komediální roli. Kritiky nešetřily projevy chvály na postavy všech typů, jež za dobu svého působení vytvořila. Vysoce hodnotily to, že nikdy nešla za jevištním efektem, své postavy tvořila vroucně, čistě, zřetelně a harmonicky. Vyzdvihovaly její ušlechtilé frázování, uhlazené a plynulé vedení melodické linie, kulturu hlasové rezonance a schopnost odstíněného přednesu.

S brněnskou operou se zúčastnila řady zahraničních zájezdů, při nichž měla možnost vystoupit na velkých evropských scénách včetně slavného Teatro Liceu v Barceloně. Hostovala ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde dostala nabídku k angažmá. Cecilie Strádalová ale zůstala Brnu věrná. Velmi bohatá byla její koncertní činnost především její spolupráce se Státní filharmonií Brno. Věnovala se soustavně jak tvorbě písňové, tak kantátové a oratorní. Po léta pravidelně účinkovala na výchovných koncertech pro děti a mládež.

V roce 1961 jí vyšla v nakladatelství Panton profilová gramofonová deska.

V roce 1982 odešla do důchodu. Její životní dráha se uzavřela 25. října 1994.