Dvě kantáty místo snídaně

Daniil Trifonov se řadí k nejlepším světovým klavíristům. K úspěchu se však musel tvrdě propracovat
(Der Spiegel 20 – 14. května 2016 – Matthias Schepp a Martin Doerry, strana 130–133)

Hudební svět má sklon k superlativům, ale nadšení kritiků nad současným ruským klavíristou Daniilem Trifonovem skutečně nezná hranic: „The sensational Mr. Trifonov“, jak píše New York Times, je bezpochyby hvězdou nové pianistické generace. Kritička Frankfurter Allgemeine Zeitung shledává jeho vystoupení „spektakulární“, jeho „brilance a genialita“ ji „ohromily“. A velká argentinská klavíristka Martha Argerich se před mladým kolegou s úctou sklání: „Co jeho ruce dokážou, je technicky neuvěřitelné. S něčím takovým jsem se ještě nesetkala.“ Po takových komplimentech by někdo zpychl. Ale pětadvacetiletý Trifonov, štíhlý, drobný, spíše ostýchavý mladý muž, přijímá návštěvníky přátelsky a uvolněně. Narodil se roku 1991 v Nižném Novgorodě, rodiče (otec skladatel, matka muzikoložka) ho v zájmu jeho kariéry přivedli jako dospívajícího do ruského hlavního města. Mezitím vyhrál téměř každou velkou klavírní soutěž. Jeho moskevské bydliště (druhé má v New Yorku, kde žije jeho přítelkyně) se nachází v mrakodrapu v centru. Na bílém Steinwayi leží noty Rachmaninovova Třetího koncertu, poznámky jsou vepsány zeleným kuličkovým perem. Čeká ho koncert v Horním Bavorsku a pak turné s jedenácti koncerty v Německu, Rakousku a Švýcarsku.

Pane Trifonove, jste považován za předního interpreta Rachmaninova, vaše koncerty s jeho díly jsou legendární. Někteří hudební kritikové na západě považují Rachmaninovova díla za poněkud sentimentální, dokonce zpátečnická. Myslíte si, že se tito kritikové mýlí?

Každý umělec má svou individuální představu o ideální hudbě. Pro mě osobně je Sergej Rachmaninov především hluboce věřící skladatel. Východisko jeho hudby je ve sborových skladbách ruské ortodoxní církve. A ty jsou všechno jiné než sentimentální. Vyznačují se hlavně velkou vírou. Esencí Rachmaninovových skladeb je religiosita.

Jste věřící člověk?

Pocházím z křesťanské ortodoxní rodiny. Ano, samozřejmě.

Může klavírista, který není Rus ani ortodoxní křesťan, podstatu Rachmaninovovy hudby pochopit?

Ale ovšem. Ale musí vědět, z čeho ta hudba vychází, z jaké tradice a kultury.

Nedávno jste nahrál album s Rachmaninovovými Variacemi na Paganiniho a Variacemi na Chopina a připojil jste vlastní skladbu, Rachmaniana. Je to pět hezkých skladeb, ale neznějí nijak revolučně. S avantgardou si nechcete začínat?

Nepojmenoval jsem tak ty skladby náhodou. Rachmaninovův vliv hraje velkou roli. Napsal jsem je před několika roky v Clevelandu, kde jsem studoval u Sergeie Babayana. Soudobou hudbu teď postupně objevuju. Teď jsem hrál v Moskvě Klavírní koncert Alfreda Schnittkeho, jeden z nejzávažnějších klavírních koncertů dvacátého století. Když dnes komponuju, nechávám se inspirovat Schnittkem nebo Olivierem Messiaenem.

Není to tak, že se většina těch, kdo chodí na vaše koncerty, těší na Čajkovského nebo Chopina a moderní skladatele berou jako nutné zlo?

Ne vždycky. Když se koncem osmdesátých let hrála v New Yorku Messiaenova symfonie Turangalîla, polovina posluchačů opustila před koncem koncertu sál. Před několika měsíci se dávala skladba v New Yorku opět a neodešel nikdo. To se může stát i u jiných skladeb. Něco potřebuje čas. Čas k naslouchání a čas k porozumění. Vezměte si Prokofjevův Druhý klavírní koncert. Dlouho se skoro vůbec nehrál. A dnes je to jeden z nejčastěji uváděných. Může se stát, že to bude brzy platit i pro Schnittkeho hudbu.

Vnímání harmonií a zvuku se tedy mění?

Řekl bych, že se rozšiřuje. Dnes slýcháme víc atonální hudby a dalších hudebních směrů dvacátého století. Toho, co cítíme jako harmonické, je tedy čím dál víc. Nic to ale nemění na oblibě toho staršího. Rachmaninova, Chopina, Beethovena a Bacha budeme poslouchat pořád.

Kdy vám bylo jasné, že se stanete klavíristou?

Měl jsem jeden klíčový zážitek. Bylo mi třináct, když jsem v zimě cestou do hudební školy uklouzl na namrzlém chodníku a spadl na levou ruku. V hodině jsem si pak všiml, že něco není v pořádku. Měl jsem ji zlomenou. Dva a půl týdne jsem nosil sádru a trpěl abstinenčními příznaky. Vždyť bych nemohl hrát ani skladby, napsané pro levou ruku! To byl okamžik, kdy jsem pochopil, že bych těžko mohl bez hudby žít.

Studoval jste nejprve v Moskvě klavír u Tatiany Zelikman, a pak v Clevelandu u Sergeie Babayana. Co jste se za ty dva roky v Americe naučil především?

Snažil jsem se vytěžit z toho to nejlepší. Mnohé pro mě pochopitelně bylo nové, způsob výuky, výtečné vybavení univerzity. V prvním roce jsem každé ráno vždycky honem zaběhl do knihovny, místo snídaně, a poslechl si dvě Bachovy kantáty. Až jsem je poznal skoro všecky.

Co ještě kromě hudby jste ve Spojených státech zažil?

Řekl bych to takhle: Cleveland mi umožnil soustředit se na hudbu. Cleveland není New York nebo Moskva.

Máte nějaké vysvětlení pro to, že dnes existuje tolik úspěšných ruských hudebníků?

V devatenáctém a dvacátém století se ruská hudební kultura a hudební výchova velmi rozvinula, a to je znát dodnes, dodnes z toho těžíme.

Povězte nám, prosím, jak studujete novou skladbu.

To má několik stupňů. Nejdřív si skladbu přehraju z listu. Někdy už tenhle první dojem zanechá hluboké stopy. Je to jako láska na první pohled. Pak už je to těžší. Propracovávám detaily, poslouchám nahrávky ostatních klavíristů. Skladba se vyvíjí ještě i na podiu.

Máte vůbec technické problémy, když hrajete něco nového?

Ale ano, technické výzvy jsou vždycky. Zvlášť když studuju nového skladatele, jehož skladby pro mě mají jiný zvuk. Ty si musím nejdřív velmi přesně naposlouchat. A sluch pomůže rukám najít správné řešení.

Kolik hodin obvykle cvičíte? Jak vůbec vypadá váš den?

Nemám pevný rytmus. Jsem často na turné a také záleží na tom, kdy a jaký nástroj najdu. Po koncertní cestě obyčejně tak dva dny odpočívám. To na klavír ani nesáhnu, nebo jen velmi málo. A pak začnu studovat nový program. Velmi důležitá je kompenzace sportem. Rád provozuju turistiku a plavu. Trochu cvičím jógu.

Říká se, že některé klavírní pasáže cvičíte pod vodou.

To je pravda. Hodně klavíristů se před vystoupením rozehřívá tím, že jakoby hrají na imaginární klávesnici, jenže ve vzduchu necítí prsty žádný odpor. Ve vodě v bazénu ano. Po půlhodině takových cvičení pod vodou se všechny svaly uvolní. Často mi to pomůže víc než obvyklé protahování.

Na YouTube je záznam, kde jste vidět, jak hrajete vleže. Proč to děláte?

To je také takové cvičení, jaké mi pomáhá. Otočím beethovenku delší stranou ke klaviatuře, lehnu si na ni na záda a tak hraju. Ramena tak jsou mnohem níž než normálně. Tím protahuju oblast krku a ramen. Předchází se tím škodlivým účinkům dlouhého sezení u klavíru.

To připomíná spíš sport než hudbu.

Tělesná zátěž sportovce a hudebníka je srovnatelná. Hudebníci musejí o svou tělesnou schránku dbát. Dobrá kondice pomáhá proměnit hudební myšlenku.

Ta cvičení máte od svých učitelů, nebo jste si je vymyslel sám?

Vymyslel jsem si je sám. A mám ještě další.

Například?

Abych získal pohyblivější ruku, věšel jsem si už v Clevelandu na zápěstí sáček s kulečníkovými koulemi. Takové závaží má při hraní na klavír zvláštní tréninkový efekt.

Máte jemné prsty, úzkou ruku, žádnou pianistickou pracku. Váš kolega Alfred Brendel nám jednou ukazoval své zabandážované prsty, jinak prý by hodiny cvičení nepřečkal. Necítíte někdy při hře bolest, třeba při akordech ve forte?

Ne. Ale to je u každého klavíristy jiné. Pro mě je velmi důležité nedovolit žádnou křeč. Každý pohyb musí zahrnovat napětí i uvolnění. Cítím to jako pohyb vln. Mí učitelé na to kladli velký důraz. Záleží ovšem také na nástroji.

Tady, ve vašem moskevském apartmá, stojí dva klavíry, Steinway a elektrické piano. Podle jakého pravidla na nich cvičíte?

Obvykle hraju pochopitelně na Steinwayi, ale po jednadvacáté hodině beru ohled na sousedy, takže přijde na řadu E-piano, to můžu hrát se sluchátky. Když po turné v cizině ještě nemám srovnaný čas, cvičím tak jako tak většinou v noci.

Vaše držení těla při hře odporuje téměř všemu, co klavírní pedagogové svým žákům nařizují. Často sedíte s ohnutými zády, skloněný nad klaviaturou. Má to nějakou výhodu?

Když jsem s klavírem jako malý začínal, mí učitelé na držení těla také hodně dbali. Ale každý klavírista má tělo postavené jinak a musí si najít vlastní cestu. Mně ta ohnutá pozice často pomáhá při soustředění. Podle toho, jak se do hudby ponořím, se držení automaticky mění. Když hraju Rachmaninova, sedím jinak, než když hraju Brahmse.

Jak to?

Na začátku je vždycky nějaký zvukový ideál, kterého bych chtěl dosáhnout, mám ho v uších. A tělo se sluchu podřídí. Když skladba vyžaduje hřejivější, plnější tón, je třeba uvolnit i záda, nejen paže. Prsty, ruce, loket, ramena musejí být aktivní, energie vychází ze zad.

Někdy vaše držení připomíná kanadského klavíristu Glenna Goulda, ten sedával také tak zkřivený.

Glenn Gould je můj oblíbený umělec. Ale neimituju ho. A také nerad sedím na nízké stoličce. Důležité je, abych neměl lokty níž než ruce, aby proudu energie nic nebránilo. Jinak by bylo obtížné váhou nadloktí na klávesy působit.

Jak si ukládáte repertoár do paměti? Nikdy nehrajete z not.

Když mohu nový program cvičit sedm, osm hodin denně, jde to dobře. Každý tón něco znamená a je snadné si ho zapamatovat. A když máte hudbu opravdu rád, soustředíte se na každý obrat, na každý motiv.

Co se děje ve vaší hlavě během koncertu? Jednou jste mluvil o „časových“ zónách, podle kterých hudbu strukturujete.

Použil bych anglické slovo „awareness“ – uvědomování si. Často se používá ve spojení s meditací, tehdy, když je třeba vnímat, co se kolem děje, současně. Přeneseno na hudbu to znamená, že přesně analyzuji, co při hře slyším v daném okamžiku. To, co prsty hrají, slyšíme bez zpoždění. Současně musíme v hlavě udržet, co už se odehrálo. Prostě proto, že to, co se děje, je výsledkem předchozího. A zároveň je nutné vědět, co přijde, připravit se na následující pasáž. Ty tři časové zóny spolu vždy souvisejí.

Řekněme, že hrajete nějaké Chopinovo Nokturno. Slyšíme pokaždé stejnou skladbu?

Ve velké hudbě je vždycky spousta možností, jak ji interpretovat. Platí to zvlášť pro hudbu romantismu, která poskytuje každému klavíristovi zvláštní svobodu, například co se týče tempa. Zvuk ale závisí také na nástroji a na sále a samozřejmě i od vnitřního naladění. Odpověď tedy zní: ne, totéž Nokturno zní pokaždé jinak.

Je vám pětadvacet let a stojíte na počátku mezinárodní kariéry. Co pro vás znamenají ještě dnes vaši učitelé?

Velmi mnoho! Sergei Babayanovi posílám nahrávku každého nového programu do Clevelandu a také do Moskvy Tatianě Zelikman. Jejich názor je pro mě důležitý. Dokonale jim důvěřuji.

Existuje záznam koncertu, který jste měl jako osmiletý. Očividně hrajete úplně klidný před velkým publikem. To jste neměl trému? A jak je to dnes?

Když mám před očima cíl, tedy skladbu, kterou mám hrát, a dokonale se na to soustředím, pak skutečně nervózní nejsem. Dostávám se do stavu, kdy mě nemůže nic vyvést z míry – zvonění mobilu v sále, šum, ani pohyb v publiku.

A kdybyste nebyl v dobré formě?

Měl bych být rozhodně v dobré formě, zdravý a dobře vyspalý. Vzpomínám si na svůj první koncert s orchestrem. Byl jsem ještě malý kluk a hrál jsem Mozarta. A uprostřed koncertu mi vypadl mléčný zub. Měl jsem ho na jazyku a strašně mi to vadilo. Udělal jsem jediné, co jsem udělat mohl – spolknul jsem ho.

Dobře, ale něco takového se přihodí spíš náhodou.

Ale stalo se to. Před několika roky jsem s londýnskými symfoniky a Valerijem Gergievem otevíral blízko britského hlavního města nový koncertní sál. Při Čajkovského Klavírním koncertu vypadla elektrika. Orchestr hrál dál potmě, na noty hudebníci neviděli. Na podium přišlo několik pomocníků a svítilo na noty svými mobily.

A slavný Gergiev stál ve tmě a už ho nikdo nepotřeboval?

Ten mi svítil mobilem na klaviaturu, klávesy jsem sotva viděl.

Gergiev se často vyjadřuje k politice. Vy to neděláte.

Jednoduše proto, že se nezvládám politikou zabývat tak, abych mohl veřejně projevit svůj názor. Vždyť je mi teprve pětadvacet.

Žijete v New Yorku a v Moskvě. Zeptali se vás někdy hudebníci nebo někdo z publika na napětí mezi Ruskem a západem?

Dovolte mi odpovědět takto: umění je v takových dobách jedním z nejdůležitějších prostředků k porozumění mezi národy a kulturami. Když v Rusku můžeme slyšet hudbu jiných zemí a v cizině je možno slyšet ruskou hudbu, všichni si lépe rozumíme. Hudba tvoří most. Je to kousek věčnosti mimo všechny novinové titulky a události.

Pane Trifonove, děkujeme vám za rozhovor.

www.daniiltrifonov.com

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová