Dvě kantáty místo snídaně

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Daniil Trifonov se řadí k nejlepším světovým klavíristům. K úspěchu se však musel tvrdě propracovat
(Der Spiegel 20 – 14. května 2016 – Matthias Schepp a Martin Doerry, strana 130–133)

Hudební svět má sklon k superlativům, ale nadšení kritiků nad současným ruským klavíristou Daniilem Trifonovem skutečně nezná hranic: „The sensational Mr. Trifonov“, jak píše New York Times, je bezpochyby hvězdou nové pianistické generace. Kritička Frankfurter Allgemeine Zeitung shledává jeho vystoupení „spektakulární“, jeho „brilance a genialita“ ji „ohromily“. A velká argentinská klavíristka Martha Argerich se před mladým kolegou s úctou sklání: „Co jeho ruce dokážou, je technicky neuvěřitelné. S něčím takovým jsem se ještě nesetkala.“ Po takových komplimentech by někdo zpychl. Ale pětadvacetiletý Trifonov, štíhlý, drobný, spíše ostýchavý mladý muž, přijímá návštěvníky přátelsky a uvolněně. Narodil se roku 1991 v Nižném Novgorodě, rodiče (otec skladatel, matka muzikoložka) ho v zájmu jeho kariéry přivedli jako dospívajícího do ruského hlavního města. Mezitím vyhrál téměř každou velkou klavírní soutěž. Jeho moskevské bydliště (druhé má v New Yorku, kde žije jeho přítelkyně) se nachází v mrakodrapu v centru. Na bílém Steinwayi leží noty Rachmaninovova Třetího koncertu, poznámky jsou vepsány zeleným kuličkovým perem. Čeká ho koncert v Horním Bavorsku a pak turné s jedenácti koncerty v Německu, Rakousku a Švýcarsku.

Daniil Trifonov (foto © Dario Acosta)
Daniil Trifonov (foto © Dario Acosta)


Pane Trifonove, jste považován za předního interpreta Rachmaninova, vaše koncerty s jeho díly jsou legendární. Někteří hudební kritikové na západě považují Rachmaninovova díla za poněkud sentimentální, dokonce zpátečnická. Myslíte si, že se tito kritikové mýlí?

Každý umělec má svou individuální představu o ideální hudbě. Pro mě osobně je Sergej Rachmaninov především hluboce věřící skladatel. Východisko jeho hudby je ve sborových skladbách ruské ortodoxní církve. A ty jsou všechno jiné než sentimentální. Vyznačují se hlavně velkou vírou. Esencí Rachmaninovových skladeb je religiosita.

Jste věřící člověk?

Pocházím z křesťanské ortodoxní rodiny. Ano, samozřejmě.

Může klavírista, který není Rus ani ortodoxní křesťan, podstatu Rachmaninovovy hudby pochopit?

Ale ovšem. Ale musí vědět, z čeho ta hudba vychází, z jaké tradice a kultury.

Nedávno jste nahrál album s Rachmaninovovými Variacemi na Paganiniho a Variacemi na Chopina a připojil jste vlastní skladbu, Rachmaniana. Je to pět hezkých skladeb, ale neznějí nijak revolučně. S avantgardou si nechcete začínat?

Nepojmenoval jsem tak ty skladby náhodou. Rachmaninovův vliv hraje velkou roli. Napsal jsem je před několika roky v Clevelandu, kde jsem studoval u Sergeie Babayana. Soudobou hudbu teď postupně objevuju. Teď jsem hrál v Moskvě Klavírní koncert Alfreda Schnittkeho, jeden z nejzávažnějších klavírních koncertů dvacátého století. Když dnes komponuju, nechávám se inspirovat Schnittkem nebo Olivierem Messiaenem.

Není to tak, že se většina těch, kdo chodí na vaše koncerty, těší na Čajkovského nebo Chopina a moderní skladatele berou jako nutné zlo?

Ne vždycky. Když se koncem osmdesátých let hrála v New Yorku Messiaenova symfonie Turangalîla, polovina posluchačů opustila před koncem koncertu sál. Před několika měsíci se dávala skladba v New Yorku opět a neodešel nikdo. To se může stát i u jiných skladeb. Něco potřebuje čas. Čas k naslouchání a čas k porozumění. Vezměte si Prokofjevův Druhý klavírní koncert. Dlouho se skoro vůbec nehrál. A dnes je to jeden z nejčastěji uváděných. Může se stát, že to bude brzy platit i pro Schnittkeho hudbu.

Vnímání harmonií a zvuku se tedy mění?

Řekl bych, že se rozšiřuje. Dnes slýcháme víc atonální hudby a dalších hudebních směrů dvacátého století. Toho, co cítíme jako harmonické, je tedy čím dál víc. Nic to ale nemění na oblibě toho staršího. Rachmaninova, Chopina, Beethovena a Bacha budeme poslouchat pořád.

Kdy vám bylo jasné, že se stanete klavíristou?

Měl jsem jeden klíčový zážitek. Bylo mi třináct, když jsem v zimě cestou do hudební školy uklouzl na namrzlém chodníku a spadl na levou ruku. V hodině jsem si pak všiml, že něco není v pořádku. Měl jsem ji zlomenou. Dva a půl týdne jsem nosil sádru a trpěl abstinenčními příznaky. Vždyť bych nemohl hrát ani skladby, napsané pro levou ruku! To byl okamžik, kdy jsem pochopil, že bych těžko mohl bez hudby žít.

Studoval jste nejprve v Moskvě klavír u Tatiany Zelikman, a pak v Clevelandu u Sergeie Babayana. Co jste se za ty dva roky v Americe naučil především?

Snažil jsem se vytěžit z toho to nejlepší. Mnohé pro mě pochopitelně bylo nové, způsob výuky, výtečné vybavení univerzity. V prvním roce jsem každé ráno vždycky honem zaběhl do knihovny, místo snídaně, a poslechl si dvě Bachovy kantáty. Až jsem je poznal skoro všecky.

Co ještě kromě hudby jste ve Spojených státech zažil?

Řekl bych to takhle: Cleveland mi umožnil soustředit se na hudbu. Cleveland není New York nebo Moskva.

Daniil Trifonov (foto © Dario Acosta)
Daniil Trifonov (foto © Dario Acosta)

Máte nějaké vysvětlení pro to, že dnes existuje tolik úspěšných ruských hudebníků?

V devatenáctém a dvacátém století se ruská hudební kultura a hudební výchova velmi rozvinula, a to je znát dodnes, dodnes z toho těžíme.

Povězte nám, prosím, jak studujete novou skladbu.

To má několik stupňů. Nejdřív si skladbu přehraju z listu. Někdy už tenhle první dojem zanechá hluboké stopy. Je to jako láska na první pohled. Pak už je to těžší. Propracovávám detaily, poslouchám nahrávky ostatních klavíristů. Skladba se vyvíjí ještě i na podiu.

Máte vůbec technické problémy, když hrajete něco nového?

Ale ano, technické výzvy jsou vždycky. Zvlášť když studuju nového skladatele, jehož skladby pro mě mají jiný zvuk. Ty si musím nejdřív velmi přesně naposlouchat. A sluch pomůže rukám najít správné řešení.

Kolik hodin obvykle cvičíte? Jak vůbec vypadá váš den?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář