Dvě nadané režisérky a dvě výjimečné inscenace. Malíř Mathis v Mainzu a Jenovéfa v Mannheimu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Státní divadlo v Mainzu není zrovna v centru pozornosti operních fanoušků, kteří jezdí za operou a pěveckými hvězdami, o to více však může překvapit například současnou výtečnou inscenací Malíře Mathise z pera německého skladatele Paula Hindemitha (premiéra se konala v Mainzu 18. března 2017). O vzniku díla, jeho obsahu či o peripetiích Paula Hindemitha s provozováním jeho hudební činnosti poté, co byla v nacistickém Německu „ocejchována“ jako bolševická kultura, jsme na Opera Plus psali podrobně v souvislosti s uvedením Malíře Mathise v Theater an der Wien (2012) či v drážďanské Semperoper (2016). Uvedení díla právě v Mainzu má příchuť autenticity, neboť v Mohuči (Mainzu) se odehrává většina obrazů momentální operní fresky Paula Hindemitha.
Paul Hindemith: Mathis der Maler – Derrick Ballard (Mathis) – Staatstheater Mainz 2017 (zdroj presse.staatstheater-mainz.com / foto © Andreas Etter)

Vykonal jsi vše z toho, čím tě Bůh pověřil? Je toho, co jsi vytvořil, dost, nebo jsi jen pln prospěchu, který ti z toho plyne,“ zazní v úvodním monologu tvůrce insenheimského oltáře. Malíř Mathis přitom píše na podlahu jeviště tato úvodní slova a tím předznamenává centrální téma opery – „osobní odpovědnost umělce a jeho chování v době zásadních společenských změn“.

Režisérka Elisabeth Stöppler využívá jednoduché prostředky, ale neobyčejně účinně pracuje s divadelním prostorem hraje se na holé scéně, jen s minimálními rekvizitami, podlaha jeviště je mírně nakloněna a funguje jednou jako malířské plátno, jindy třeba jako bojiště, navíc tyto proměny občas získávají další význam, kdy například kresby na podlaze jsou vzápětí pošlapány botami příchozích bouřících sedláků.

Dominantní složkou inscenace je dokonalá interakce všech účinkujících a dobře zvládnutý světelný design. Mezi postavami jsou výborně prokresleny jednotlivé vztahy do těch nejmenších detailů, a to má silný vliv na vnímání diváků. Zajímavým způsobem je například řešeno pálení knih ve středověké Mohuči – aniž by oheň a knihy byly fyzicky ukázány: kardinálův rádce Capito, který dá příkaz k pálení knih, rozhazuje po prázdné scéně hadry, aby sboristé smazali texty, které předtím byly krátce křídou na podlahu jinými postavami napsány. Každá jednající osoba v sobě nese určitý charakteristický prvek, ať je to zvláštní kostýmování či pohybová stylizace. Představení je jedinečné v tom, jak silné téma je zprostředkováno jednoduchým způsobem.

Absolutní prvenství v mohučské produkci si právem odnáší geniální režie Elisabeh Stöppler a její tým, scénografka Annika Haller či kostýmní výtvarnice Su Sigmund. Elisabeth Stöppler pochází z Hannoveru, působila v operách v Hamburku, Hannoveru či Norimberku a od sezony 2014/2015 je „domácí“ režisérkou souboru v Mainzu, kde dosud například inscenovala Cherubiniho Médeu, Poulencovy Dialogy karmelitek, Gounodova Fausta či naposledy Belliniho Normu v nové kritické „Bartoli“ verzi.

Reprízu dirigoval velmi dobře dirigent Hermann Bäumer, jediným slabým místem večera byly poměrně rozsáhlé škrty v partituře tohoto obsáhlého díla.

V náročné hlavní roli Mathise se uvedl americký basista Derrick Ballard, působící už řadu let trvale v německých divadlech, který má ve svém repertoáru velké německé role německého: Kašpara v Čarostřelci, Sarastra, Dalanda, ale i třeba Smetanova Kecala. Derrick Ballard se projevil jako tvárný představitel a rovněž pěvecky naplnil roli velice uspokojivě.

Jeho protihráčem v přetěžkém tenorovém partu Albrechta, mohučského kardinála a arcibiskupa, byl spolehlivě zpívající Alexander Spemann, ovšem největším hudebním zážitkem bylo obsazení role Ursuly Litevkou Vidou Mikneviciute. Mladá půvabná žena štíhlého zjevu vládne krásným sopránem nádherné barvy, který se vždy dobře nese nad orchestrem. Vida Mikneviciute je členkou opery v Mainzu od roku 2011, dosud zde ztvárnila významné role jako je Elettra v Idomeneu, Fiordiligi v Così fan tutte, Eva v Mistrech pěvcích norimberských, Markétka ve Faustovi, Mimi v Bohémě, Violeta Valéry v Traviatě či Adalgisa v sopránové verzi Belliniho Normy. Její umění jistě brzo přesáhne hranice souboru, protože už dnes je zvána na četná angažmá do Berlína, Hamburku (zatím v menších rolích), a určitě by byla zajímavá i pro pražské publikum.

Druhou velkou ženskou roli Reginy zpívala Dorin Rahardja, zpočátku působící zastřeně, nicméně během představení se výborně rozezpívala a předvedla ucelený pěvecko-herecký výkon. I ostatní role v obsazení byly dobře zazpívány a vždy výtečně odehrány, byla znát vysoká profesionalita a opravdový tvůrčí přístup všech inscenátorů a účinkujících.

Hodnocení autora recenze:
hudební provedení – 80%
scénické provedení – 100%
***

Národní divadlo v Mannheimu uvedlo minulou sobotu premiéru jediné opery Roberta Alexandra Schumanna (1810–1856) Jenovéfa (v originále Genoveva).

Robert Schumann: Genoveva – Nationaltheater Mannheim 2017 (zdroj nationaltheater-mannheim.de / foto © Hans Jörg Michel)

Po několika navržených látkách se Schumann odhodlal ke zhudebnění legendy o Jenovéfě a poté, co mu básník Friedrich Hebbel odmítl napsat libreto podle svého vlastního dramatu, rozhodl se vytvořit si k opeře vlastní text. Kompozice u něj probíhala méně obvyklým způsobem – nejdříve skládal hudbu a na hotová hudební čísla teprve vymýšlel text. Světová premiéra se uskutečnila v Lipsku, a to v červnu 1850, ale dílo se tehdy dočkalo rozporuplného přijetí.

Česká premiéra se konala (v německém znění) v Novém německém divadle, a to v roce 1902. Dnes je toto dílo prakticky neznámé českému publiku, i když nedávno, v roce 2014, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava uvedlo dílo v německém originálu, v hudebním nastudování Charlese Olivieri-Munroea a v režii Martina Glasera.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Hindemith: Mathis der Maler (Staatstheater Mainz 2017)

[Total: 2    Average: 2/5]

Vaše hodnocení - Schumann: Genoveva (Nathionaltheater Mannheim 2017)

[Total: 3    Average: 2/5]

Související články


Napsat komentář