Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě
Lze si při přenosu opery do kin udělat aspoň trochu objektivní názor na to, jak zdařilá dotyčná inscenace je? Jak kvalitní výkony podali zpěváci? Jak úspěšné představení bylo?
Jak ošidné takové hodnocení ze sedadla kina, případně z pohodlí ušáku doma u televize je, jsem si znovu potvrdil při nejnovějším nastudování Wagnerovy Valkýry v milánské La Scale, přenášené začátkem prosince do řady zahraničních kin a také vysílané nejednou televizní společností.
Se vstupenkou do La Scaly v ruce, právě na Valkýru, jsem odolal lákání biografu i kanálu Mezzo a zprostředkovaný záznam Wagnerovy opery oželel, stejně jako i pročítání následných recenzí. Když jsem si pak jednu z nich po návratu do Prahy otevřel, nestačil jsem se divit. Jako kdybych v Miláně zhlédl zcela jiný kus.
Chci přitom hned zkraje hodně hlasitě zdůraznit: V žádném případě nehodlám shazovat respektovanou kolegyni a její hodnocení toho, co viděla v kině. Naopak: Vím, že její názor na to, jak vše v kině vypadalo, mohu vzít za bernou minci. Přitom paradoxně snad jen jednu jedinou zásadnější věc v jejím hodnocení mohu při svojí recenzi představení, shlédnutého přímo v hledišti La Scaly podepsat: A totiž superlativy, patřící dirigentovi Danielu Barenboimovi a jeho hudebnímu nastudování. Ano, orchestr s ním v čele zněl špičkově. Ano, Barenboim je skutečný mistr. Jakkoli má jeho uchopení téhle wagnerovské partitury nezvykle pomalá tempa (představení bylo skoro o čtvrt hodinu čistého času delší, než v jakém se Valkýra hrává), je i právě proto působivě niterné a zdůrazňuje zpěvnost a kontrasty míst lyrických s momenty dramatičtějšími. Barenboimův orchestr přitom prakticky nikdy zpěváky nepřekrývá, jak často bývá při Wagnerovi a zvlášť pak při Ringu běžné (bezpochyby to je ale také díky i po nedávné přestavbě stále skvělé akustice La Scaly).
Vlastně na představení samo o sobě vydá sledování Daniela Barenboima, už od jeho příchodu, doprovázeného ohromným potleskem. Barenboimova gesta jsou většinou velmi střídmá, ani ve vypjatém místě se nerozpakuje vzít do ruky kelímek s vodou a postupně z něj upíjet. Stejně tak se nerozpakuje toho kterého hráče hodně nazlobeně pokárat, když se mu něco nezamlouvá, či na konci prvního jednání vztekle odhodit kapesník a cosi směrem k orchestru temperamentně pokřikovat. Na druhou stranu neváhá po závěrečné oponě orchestr celý obejít a podat ruku většině hráčů, s hráči se také velmi výmluvnými gesty dělí o bouřlivý potlesk publika. Ano, je to jeden z nejlepších třech pěti dirigentů současnosti. Bezpochyby i proto samotnému Danielu Barenboimovi patřila při závěrečné děkovačce ta poslední opona.
Zpátky ale k porovnání dojmů z kina a z hlediště operního domu: Naprosto propastný rozdíl vidím především v hodnocení režie a scény. „Nesourodá změť realistických a abstraktních tvarů a podob“, „do omrzení se opakující filmová smyčka změtí těl a koní“, „kašírované sochy vzpouzejících se koní“ či „valkýry v turnýrách a širokých vlajících černých sukních“ – to vše, co jsem se mohl v recenzi přenosu do kin dočíst, je zcela mimo realitu. Z hlediště prostě vše vypadá úplně jinak, než v blízkých záběrech kamer, navíc vytržené z kontextu. Třeba to, co vám v kině připadá jak trapná „kašírka“, působí při pohledu z hlediště jako magicky tajemný symbol, který jen tušíte v šeru nejzadnější části jeviště, a který naprosto báječně dokresluje atmosféru strhujícího nástupu Brünnhildy. „Šev“ ve filmové smyčce ani nepochytíte, protože se na onem ilustrativní film jednoduše nesoustředíte, víceméně abstraktní záběry jen dotvářejí momentální náladu, centrum pozornosti diváka je v tu chvíli zcela jinde. Zkrátka a dobře – všechno je docela jiné, než jak to vidíte v kině či v televizi. O oné nesourodosti nemůže být v případě této Valkýry ani řeč.
Režisér Guy Cassiers měl šťastnou ruku především v dnes zdaleka ne vždy vídaném souladu svého nečekaně působivého vykreslení příběhu s partiturou, s dramaticky prokomponovanými wagnerovskými leitmotivy i se vztahy a osudy hlavních hrdinů. Osobně právě tuto Valkýru považuji za jednu z nejzdařilejších inscenací, které jsem měl možnost vidět.
Nemalé rozdíly je možné vysledovat i v hodnocení zpěváků, jakkoli je jasné, že výtečnou kondici při jednom představení může vystřídat krize třeba hned v tom následujícím. Předně: Nesporným favoritem v obsazení navštívené reprízy byl novozélandský tenorista Simon O´Neill, s nádherně znělým a mladistvě působícím hlasem, s výtečnou výdrží i při extrémně pomalých tempech a se skvělou výslovností. To Waltraud Meier se od začátku prakticky až do konce očividně hodně hodně šetřila, její pojetí Sieglindy bylo až přespříliš komorní, byť i v nejvypjatějších místech jí bylo velmi dobře slyšet a rozumět. Tím, že netlačila na hlas, ovšem takřka zmizelo i její v posledních letech nadmíru silné vibrato v nejvyšších tónech. Jako pěveckou jedničku večera bych jí ale – oproti recenzi přenosu – určitě neoznačil. Nina Stemme je skvělou, byť lyričtěji než je zvykem pojatou Brünnhildou, s jistými výškami včetně těch v obaváné vstupní scéně, s obdivuhodně vygradovaným závěrem svého partu, bez známky únavy. Bas Vitalije Kowaljowa je přece jen menší, než by part Wotana vyžadoval, pro některé exponovanější scény postrádá potřebný objem, i když i tak se přes orchestr poměrně dobře nese. Ve finále ovšem působil poměrně vyčerpaným dojmem. Jen v superlativech lze naopak hovořit o zkušeném Johnu Tomlinsonovi (Hunding), stejně jako i výtečné Ekatěrině Gubanovové (Fricka) a také osmičce valkýr.
Co říci závěrem? Rozhodně to, že skutečný svět opery je často zcela jiný, než ten zprostředkovaný kamerami. Že atmosféra hlediště je na hony vzdálená dojmům v kině či u televize. Jistě, najdou se inscenace, které jsou „na dálku“ sdělitelné poměrně snadno. Ale jsou i takové, kde dojem z přenosu může šeredně oklamat. Právě taková je bezpochyby i nejnovější Wagnerova Valkýra v La Scale. Ostatně tak to má být. Chci totiž věřit, že stále žijeme v době, kdy inscenační tým tvoří předně pro divadelního, nikoli filmového či televizního diváka. Nechci na vymoženosti moderní doby žehrat, naopak, vítám je, zdaleka ne každý má možnost cestovat. Ale já sám se rád, pokud to jen trochu jde, přesvědčím na vlastní oči a uši.
Richard Wagner:
Die Walküre
Dirigent: Daniel Barenboim
Režie: Guy Cassiers
Scéna: Guy Cassiers, Enrico Bagnoli
Kostýmy: Tim van Steenbergen
Světla: Enrico Bagnoli
Video design: Arjen Klerkx, Kurt D’Haeseleer
Choreografie: Csilla Lakato
Premiéra 7.prosince 2010 Teatro alla Scala Milano
(koprodukce Teatro alla Scala Milano/ Staatsoper Unter den Linden Berlin/Toneelhuis Antwerpen)
Psáno z reprízy 2.ledna 2011
Siegmund – Simon O’Neill
Hunding – John Tomlinson
Wotan – Vitalij Kowaljow
Sieglinde – Waltraud Meier
Brünnhilde – Nina Stemme
Fricka – Ekaterina Gubanova
Gerhilde – Danielle Halbwachs
Ortlinde – Carola Höhn
Waltraute – Ivonne Fuchs
Schwertleite – Anaik Morel
Helmwige – Susan Foster
Siegrune – Leann Sandel-Pantaleo
Gringerde – Nicole Piccolomini
Rossweisse – Simone Schröder
Související články
Komentáře: 43
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni:Před prvním přidáním svého komentáře se musíte zaregistrovat:
23. května 1912 se narodil francouzský hudební skladatel a klavírista Jean FRANCAIX (+ 25.9.1997)
- Pavel Simacek: Pani Drapelova (bohuzel!) presne pojmenovala nedostatky,, ktere se ve zpevu Edity Gruberove projevily....
- Milan Červeň: Dobrý večer, k délce Straussovi Elektry uváděné v Brně. To, že má nahrávka Carla Böhma pod 100 minut a...
- Gregor Samsa: omlouvám se, ale takové povrchní hodnocení sukova zrání bych na tomto webu nečekal… příště,...
- Ares: U paní Drápelové je problém, že vše řeší analyticky vpořádku, ale bez citu, empatie, jen studená kritika. Za...
- mlady posluchac: No já se taky musím přidat k předchozím dvěma komentářům ohledně Sukova Zrání. Jenom jsem chtěl...
- hanka: jamka: samozřejmě že na divadle je to něco jiného. Proč by nemohla zpívat koncertně cokoli, co zvládá? Máte...
- hanka: Paní Havlíková zjevně byla na jiném koncertě paní Gruberové než paní Drápelová, aspoň podle toho, co jsem se...
- landau: Nedá mi to a přeci jenom sem musím napsat svůj první komentář, ačkoliv jsem na zde probíraném koncertu nebyl....
- jamka: Samozrejme , že je pani Drápelová vedle, ale nech si to so svojou kritikou hodne užíva… Nezbadať, že to...
- erwin: Souhlasím s konstatací okolností koncertu. S čím ovšem nesouhlasím je Vaše hodnocení Sukova Zrání. Bohužel je...
Edita Gruberová znovu na Pražském jaru
Loučení legendy s legendou Edita Gruberová se v sobotu ještě jednou vrátila na Pražské jaro....
VíceJiří Bělohlávek převzal Řád britského impéria
Ke změnám na Ministerstvu kultury
Přijde nová neřízená střela?
Wagnerovský kongres 17.– 20.5.2012 v Praze
Tato Die Walkure byla velmi ocekavana jako udalost roku v La Scala. Stastni jsou ti, co se dostali primo do toho divadla a meli moznost si to zazit first hand.
Jak se zde na OP velmi casto diskutuje, prenos do kina, dvd nebo cd nemuze nikdy nahradit zive predstaveni. V pripade Die Walkure to plati dvojnasob. Pamatuji se na skvelou Die Walkure v ND Praha (dir. J. Fiore, Brunnhilde Linda watson, kterou jsem sledoval primo pred sebou z 1. rady. Dodnes nezapomenutelny zazitek.
Dekuji OP za dalsi rychlou a kvalitni recenzi. Ocekavam, ze se zde brzo rozjede stejne zajimava diskuse.
Ano, to je velice dobře napsané, byť nemohu obojí porovnat. Ale je jisté, že kamera zblízka mnohdy škodí zpěvákům, kteří mohou působit staře, šklebit se při tvoření tónů, očima hledat dirigenta, momentálně vypadnout z role. Tyto detaily pak většině diváků ve velkém divadle uniknou.
A stejné je to i se scénou, které blízký detail může uškodit.
Jsem osobně vděčný za zprostředkovanou operu v kinech – ať už přímo nebo ze záznamu, ale živé představení je živé představení. Sám mám několik DVD inscenací, které jsem živě viděl, např. v Mnichově, ale pro mne jsou spíše dokumentem, který mi po letech evokuje živý bezprostřední kontakt s operou. Ty ostatní zase jsou informativním pohledem na tu kterou inscenaci.
Neodsuzujme operu v kině, ani ji nijak nepovznášejme nad naše divadla. Nenahradí ten přímý kontakt s divákem, byť pěvci v Plzni, Brně nebo Ostravě určitě nezpívají jako v MET nebo Covent Garden. Obojí má své přednosti i nedostatky. Obojí český milovník opery potřebuje a ve většině vítá!
I já navštěvuji kino, protože je to jediná možnost, jak vidět světovou špičku. Nicméně diametrální rozdíl ve vnímání inscenace v kině a v reálu existuje. Potvrdilo se mi to už mnohdy v minulosti na inscenacích, které jsem viděl na DVD a poté v reálu nebo obráceně. Znovu se mi to však potvrdilo v plné šíři na téhle Valkýře. Rozdíl ve vnímání této inscenace na plátně a ve skutečnosti je propastně veliký. Režijní a scénografická koncepce viděná ze sedadla v divadle je úžasná. V kině působí přinejmenším podivným dojmem. Zejména scéna Valkýr je podle mého názoru pro divadlo udělaná nejlépe, jak to bylo možné. Zajímavá projekce připomínající pekelný kotel těl mísící se akrobaty v pozadí. Nádherná scéna kdy Votan volá Logeho aby uvěznil Brunhildu v ohňovém kruhu a ze světel imitujících oheň kape na usínající Valkýru vosk … Hudební provedení nevídané. Nikoliv přehlušený orchestr jako v PalaceCinemas, ale velmi, velmi komorní hraní, kdy všichni protagonisté mohou zpívat skoro piano. Dokonalá akustika sálu. Nádherný zážitek.
Neznamená to pro mne zatracení přenosů v kinech. Znamená to pro mne především potvrzení faktu, že praxe naší domácí operní publicistiky – a sice, že hudební publicisté píší a zařazují recenze z přenosů a projekcí v kinech jako by to byly recenze z opravdových divadelních představení – není dobrá. Dojmy z přenosů a záznamů v kinech by se měly psát zejména s ohledem na kvalitu přenosu a záznamu a jeho filmového režijního zpracování. Neboť představení ve skutečnosti zpravidla vypadá a je vnímáno zcela odlišně. Prostě proto, že to je divadelní představení a je postavené pro jeviště, nikoliv pro film. To je třeba mít na paměti a na přenosy s tímto vědomím chodit a "recenze" přenosů s tímto vědomím i číst, resp. autoři recenzí projekcí by je měli do odborného tisku a na web s tímto vědomím a s hodnocením zcela odlišných skutečností a momentů, než v divadle, také psát.
A.B.
To je pravdivé. Nešvar, který zavedli někteří "pseudo operní publicisté" v HR a Harmonii. O MF Dnes a V. Drápelové ani nemluvě. Poslední zcela šílený článek vyšel v Hudebních rozhledech od jakéhosi pana Patráka na přenos Zlata Rýna z Met. Zcela pomýlená nesmyslná stať. Spíše PR pro přenosy, než hodnocení kamery, střihu a technického zpracování přenosu.
Nelze – opravdu nelze – přenosy hodnotit okem shlédnutého divadelního představení nebo si v hodnocení přenosu namlouvat, že to je stejné jako v divadle. Je třeba se soustředit na kameru, střih, zvuk. Nikoliv na kvalitu zpěvu a ochestru, či kostýmy a scénu. Dobré by bylo, pokud by hodnotitel viděl obojí – přenos i divadlo. To ale v našich poměrech nelze. I když třeba v USA to dělají. Pak čtení obého má vypovídací hodnotu. DH
Zajímavě napsáno. Tři věhlasné operní domy světa se vrhají do přenosů. Co tím chtějí dosáhnout? Jistě ne transformace z operních společností na filmové producenty. Chtějí jen nalákat nové publikum. Je to návnada, udička, dildo,… aby dostaly do hlediště víc lidí. Tak je potřebné přenosy brát. Nekochám se detaily na pitvořící se obličeje zabírané kamerami zblízka ani řevem zvuku ve Světozoru. Chodím na ně pro přehled, pro top pohled na světovou operní inscenační tvorbu. Takto by se měly přenosy vnímat. Někteří čtenáři zde si díky reklamě (a nutno dodat, že účinné) do myslí dostali, že je to součást domácí kultury. Ach ne, takhle je vnímat nesmíme. Je to doplněk, bonbónek, něco navíc, pro navnadění… Divadlo skutečné je jiné a zůstane navěky opravdovou studnicí pocitů a zážitků, bezprostředního setkání tváří v tvář skutečným umělcům. Film ani video divadlo nikdy nenahradí.
Věřím, že vnímat představení v sále v kině a v divadle může být odlišné. To určitě. Ale přenosy zprostředkovávají milionům lidí operu po světě. I nám. Kde by se nám snilo, vidět na velkém plátně Dona Pasquala z Metropolitní! Já jsem za ně mimořádně ráda.
Označení přenosů – zejména, jak jsou pojímány u nás, za dildo – je velmi trefné.
Obzvláště to platí pro metropolitní dildo.
K tomu už vskutku vlastně nění co dodat.
Ne, že bych zavrhoval záznamy oper, především, inscenací, které nejdříve vidím v divadle na živo, pak si mohu koupit záznam a mít tak dobrou upomínku.
Jsem velmi ráda, že se tato diskuse vede. Mnozí naši vydavatelé v zájmu napsat a publikovat co nejvíc a tlakem na vypublikování co nejvíce pozitivního v rámci různých mediálních smluv s producenty, zařazují své články o kinoprojekcích do oddílů, kde jsou recenze divadelních představení. Články mají strukturu klasické recenze a focal points jako v klasické divadelní recenzi. Je to chyba. Velmi dobře, že se o tom otevřela diskuse. Druhá strana věci je chybějící kvalitní základna hudebních publicistů. Máme jen dva nebo nanejvýše tři odborníky a do odborných periodik začali psát (zejména v poslední době) amatéři. To je samozřejmě na kvalitě obsahu a jeho struktuře znát.
Měla jsem možnost díky grantu a cestě do Milána vidět představení Zlata Rýna. Také jsem z něho měla zcela jiné pocity, než z kina. Krásně udělané, díky skvělé akustice nádherně znělé. Souhlasím s autorem článku, že nahrazovat návštěvu představení videem je možné jen pro přehled. Ne pro zážitek z hudby a díla. Janka
Opravdu si nemyslím, že by přenosy pravidelně navštěvovali hlavně operymilovní. Většinou jde o lid obecný, který to bere jako zpestření. Jde na hvězdy. Z toho úhlu pohledu proč ne. I když divadlo má jedinečnou atmošku a je nezaměnitelné.
Toto mne zaujalo. Nikdy bych si nemyslela, že takový rozdíl ve vnímání může vzniknout. Viděla jsem pár DVD a něco z toho pak i live ve Vídni a můj dojem byl shodný. Není to tím, že se tyhle přenosy nějak umělecky zpracovávájí (pohyblivé kamery, střihy, detaily,…) a DVD se záznamy ne?
La Scala je jedinečná: akustikou, atmosférou… Bodejť by přenos měl to samé :-))))
Konečně to někdo exaktně a na příkladu popsal. Všichni si hrají na znalce, popisují zážitky z plátna, jakoby seděli v druhé řadě v CG, Met nebo LaSc. Je to takový domácí kolorit, jít do kina, sednout si na zadek z Netrebko a napsat rádoby "odbornou" repliku o přenosu. Jsme světový, v kinech nám promítají kromě Hollywoodských trháků i Met. Ta věta s dildem je trefná. Domácí návštevníci kin, co se považují za milovníky opery se tím dildem pak uspokojují a publicisté jim ho vychvalují a mažou, aby dobře klouzalo.
Kino je kino, nemá s hudebním divadlem nic společného a tak to zůstane. Ať si reklama a PR i zhrzení publicisté píšou, co chtějí. Kino je nenáročná zábava a divadlo je jiná kategorie! Je to jako říkat, že mám v kůlně Fabii a to je to samé co Boeing (taky se pohybuje)!
Předně, pohled domácích laiků i odborníků na operní světové dění je stále velice zkreslený. Lidé neměli 50 let srovnání, žili v uměle vytvořeném dogmatu typu "Co Čech to muzikant…", neboli v tom, že naši skladatelé a naše hudební a operní tvorba je světová. Po revoluci přišla možnost vidět, jak se operní divadlo vyvíjí na západ od nás. Bylo překvapivé, že v Německu jsou s inscenačními postupy mnoho let před námi, že existují tzv. konzervativní severoamaerické inscenační přístupy. To vše pomáhá postupně naše operní publikum dostávat tzv. "do obrazu". Přenosy jsou nadstavbou sezón tří významných světových divadel. Nejvíce je jako nadstavbu a čistě ziskový produkt zatím pojímá Metropolitan. Nikde se netají s tím, že jde o peníze a jejich získání. Možnost vidět především světové hvězdy na plátnech v kině, pomáhá domácímu publiku u nás předně k uvědomnění si toho, že ne všechno, co se produkuje doma v divadlech, je po umělecké (zejména pěvecké a hudební) stránce kvalitní. Z tohoto pohledu je dobré je brát v potaz. Odlišit je však striktně od divadla, nemíchat je s ním, nevzbuzovat dojem, že patří k domácímu opernímu kulturnímu dění. Dále pak je dobré oddělit jejich hodnocení (buď ho nedělat domácími zdroji vůbec a pokud je tu takové nutkání, pak ho zařazovat do zcela jiné kategorie, než jsou reviews na domácí operní představení v divadlech) jako samostatnou kategorii. Takto se pak nebude stávat, že se laikům budou míchat v povědomí a tvořit součást jejich představy o operním divadle v ČR. Vyčlenění a vytěsnění z odborných debat a periodik by tomu jen pomohlo.
Zaujimavo napisane. Aj ked so nemala moznost pozerat prenos, vzdy privitam takuto polemiku. Ved aj ja radsej zajdem do divadla. Utratim viac penazi. Pre to genius loci, pre tu bezprostrednost.
So, let me to connect my opinion. I visited Die Walküre performance on Sunday, January 2-nd in La Scala. Afterward (yesterday) I saw record on Mezzo TV. There is absolutely marcant difference between live performance and record. Mr. Barenboim conducted in theater during performance visited by me very sensitivelly. Noise was excellent and he grant to orchester maximum of emotions. Stage was clear, with understandable wings. Last scene with Brünhilde hire was excellent, fantastic in simplicity, forcible. Great stage production. Tv record was shitt. Stage looks like hell, noise with poor quality…
To jsem rád, že někdo ještě rozlišuje přenos do kina a reálné divadlo. Všichni to u nás patlají a matlají dohromady a dělají z toho gulášovku. Jistě, opravdové divadlo má styl, noblesu a je o uměleckém zážitku. Kino je kino a pak samozřejmě může působit tak, jako na paní doktorku Havlíkovou.
Viděl jsem jen Zlato Rýna. Na velkém plátně to působilo divně. Trhané stále so opakující projekce, baletní kousky. Jsem rád, že někdo viděl i živé představení a může poukázat na rozdíly. Tvrdím pořád, že kino není ono :-(
Z kina se a projekcí Cienmaestro, Met in HF a PalaceClassics a za chvíli i CoventGarden 3D si domácí sedají na prdel. Proč? No protože část jich do divadla nechodí vůbec a druhá část miluje hvězdy. Když se tu a tam objeví zajímavé povídání o někom z inscenačního týmu, kdo není Netrebková nebo Florez (třeba Dudamel, Barenboim, Séquin…), ani pes neštěkne. Zato po krásných tvářích z plakátů lidé šílí. Vztah k divadlu jako k uměleckému oboru není postaven na kultu zbožňování hvězd, ale na zájmu o tenhle druh umění, o hudbu jako takovou. Nikdy nelze reálnou operní podívanou nahradit plátnem v kině.
Co bych dal za Valkýru nastudovanou doma, třeba v ND. Nedokonalou, ale se snahou a dělanou pro domácí divadlo. To co přivezl Dvořák byl paskvil, kde zpívalo jen pár našich Valkýr a ještě špatně. Ale bylo to divadlo a u nás! Před třiceti lety to šlo. Dnes nemáme ani pořádnou Traviatu či Mimi. Tak pak se díváme na projekce a vzhlížíme k nim, jako k modlám.
Divadlo je mystérium, stejně jako dobrý film. Nechme tedy operu divadlu a film dobrým filmařům. Nechtějme po přenosu dojem jako z dobře udělaného filmu a po přenosu divadlo. Budeme tak spokojenější a v naší české malosti méně zaprdění. Choďme do divadla na operu a balet a nežehrejme, že musíme na hvězdy z přenosů do kina, protože doma to nestojí za nic. Je tam toho v divadlech víc, než si myslíme. Choďme do kina na filmy, které vznikly pro kino a bude nám hej. Jirka
Tradice kvalitních a velmi dobře vypravených programů je v Teatro alla Scala silná a dlouhá. Krásné a obsažné programy v pevné vazbě slouží i jako upomínka pro návštěvu nejprestižnějšího operního domu na světě. Údaje v programu mnohdy překvapí komplexností a úplností. Například chronologií uvádění daného díla nebo detailním soupisem jeho protagonistů od prvního uvedení. Obsahuje i barevné návrhy scény a kostýmů včetně geneze jejich vzniku. Prostě program, který máte pak doma v knihovně a mnoho let se k němu vracíte.
Milí kolegové, se zájmem sleduji tuto debatu. Když začaly přenosy MET do kin, spěchal jsem, abych si zajistil lístek na jedno z prvních představení. Své zklamání jsem dal patřičně najevo na oficiálním blogu jejich projektu, opakovaně jsem tvrdil, že záznam není divadlo apod., přináší zcela jiné zvukové, obrazové i emocionální zážitky, že nerozumím tomu, proč novináři/novinářky tyto dvě věci nerozlišují, proč v HR vychází dvojstránkové a barevné recenze na kinopředsatvení a premiéra v našem kamenném divadle je odbyta půlsloupcem atd. a nenašel se NIKDO, kdo by se s podobnou myšlenkou do diskuse vložil, naopak (jako obvykle) jsem byl obviňován ze všeho možného. Zajímavý posun. Tím neříkám nic víc, nic míň, tak laskavě vynechte mou osobu a soustřeďte se i nadále na věc.
Pane Šimáčku, mám docela rád vaše recenze koncertů staré hudby i články z historie. Je vidět, že věci rozumíte. Některé vaše reakce či příspěvky do diskusí ale nechápu. Připadají mi trochu schizofrenní. Jestliže jste psal svoje názory na tenhle projekt na oficiální web Met in HD a ještě někdy před třemi či čtyřmi lety, musí vám být s odstupem doby jasné, že nikdo neměl v tu dobu na věc vyhraněný názor. Navíc na ten web nikdo nepřispíval recenzemi ze skutečných představení Met, aby byl patrný rozdíl (minimálně názorový) a mohlo se porovnávat. Tady pan Dvořák přispěl recenzí ze skutečného představení a porovnal ji s projekcí. Pak je možné nad tím polemizovat. Měl jsem také možnost shlédnout v Metropolitní Lepagovo Zlato Rýna a byl jsem nadšený, jaký rozdíl oproti kinu to je. Jiskrné divadlo, plné nádherných nápadů, skvělá Levinova orchestrace. V kině to tak nepůsobilo. Nemá cenu se trápit tím, že jste to tenkrát říkal, nikdo vám to nevěřil a Cikánek to nezabalil a nespláchl se do záchodu i s právy na přenosy :-)
Rád čtu věci od vás v článcích. Kdy bude zase něco k počtení? Třeba ten Mozart je velezajímavá diskuse. Tím neříkám nic víc, nic míň, jen odpovídám na váš diskusní příspěvek. Tak prosím vynechte mou osobu a soustřeďme se na diskusi proč jsou přenosy tak oblíbené a nahrazují lidem divadlo :-) Díky. Khail
ad Eva 6. ledna 2011 10:57
No jistě, že se upravují. Obrazově je to patrné a zvuková kouzla (hlavně přenosů v Met) jsou dobrému posluchači patrná po nějaké chvíli také. Takže ani dojem vizuální, ani zvukový nemůže být stejný. J.
Pro Jana: Že ano. Také vzpomínám na časy, kdy dramaturgie a úroveň pěvců v ND umožňovala nastudovat Zlato Rýna i Valkýru vlastními silami. Požehnáné časy, které jsou již bohužel pryč. Pan Švorc byl skvělým Votanem. Rudolf
No právě chtělo by to všechny ty báječné věci promítané v kinech vidět i v divadle. Ale to bych musela být miliardářka nebo paní Leonora :-) Nemám na to a tak se s kinem musím smířit. DŠ
Jde, nejde si udělat objektivní názor? Vnímání je subjektivní, takže nejde. Je to zajímavé číst, jak to jeden vnímá v divadle a jiný v kině. Nejvíc je zajímavé hodnocení pěveckých výkonů. I když to opravdu mohlo být momentálně jiné v Miláně a při přenosu před měsícem na tom Meyer mohla být líp. Taky je to subjektivní. celý svět je relativní :-)
Jo, jo a to samé platí o přenosech z Metropolitní. Načančané na efekt, upravené zvukově. Jen aby se líbilo v kinech. S divadlem tyhle kinoexhibice nemají nic společného. Nechápu, proč se jimi všichni tak zabývají. Píšou recenze z kin na něco, co vůbec netuší, jak ve skutečnosti vypadá a jak v tom, kdo zpívá. Píšou jak zběsilí. Výšky mnohých zpěváků jsou upravené, namodulované. Zvuk nasílený. Škoda se tím zabývat.
Milý Khaile, děkuji za pochvalu – byly doby, kdy jsem se tu dočítal, že nerozumím ničemu. Na onen web sice nikdo recenzemi skutečných představení nepřispíval, ale tisk (denní i „odborný“) obé tiskl od počátku vedle sebe. Má poznámka o vynechání mé osoby – už mi byla vyčtena i odjinud – směřovala k tomu, že jsem tak trochu očekával, že mi bude předhazováno: „no jo, Šimáček zase věděl všechno nejlíp“. Můj komentář se ani nevztahoval přímo k tomuto článku, ale problém divadlo v. přenos se tu poslední dobou řeší pořád (čímž neříkám, zda je to dobře nebo špatně). Mimochodem – pan Cikánek byl tenkrát snad jediný, kdo se mnou o tomto problému komunikoval věcně, tenkrát ještě na úrovni.
K Vaší otázce, kdy bude zase něco k počtení, Vám bohužel (bohudík – jak pro koho) musím dát odpověď, že nikoliv v dohledné době, pokud ještě vůbec – netýká se komentářů, tam si případně přisadím.
PS: Všimněte si, že jsem Vaši osobu také vynechal :-) a zdravím!
Pane Šimáčku: Snad jen jediné, je to škoda. Každý máme nějaké ty osobní běsy. A vaše články jsou zajímavější (rozhodně více než mnohé komentáře mnohých) :-) Mějte se.
Co je bez debat, že La Scala má skvělou akustiku. Takže přenesený a natočený zvuk nemohl nahradit zvuk při přítomnosti v sále. J.
Dano Š,
máte naprostou pravdu. Divadlo je divadlo, ale díky promítání v kinech jsme v obraze i my, tzv. střední vrstvy. Viděla jsem několik přenosů a byly fantastické, jinak pro mne nedostupné.
Hezký večer. Naštívila jsem jedno z představení bloku Zlata Rýna, byl to nádherný zážitek. Do Scaly se dostanu jednou-dvakrát za rok, ale opravdu jde o jinou kvalitu, než mají záznamy zprostředkovávané kanálem Mezzo. Vydat peníze na divadlo se vždy vyplatí (je to stejné jako dobře známé pravidlo, že se nevyplatí kupovat levné věci). Pokud jste labužníky (a pár vás tu je – namátkou paní Leonora3), je lepší ušetřit a místo čtyř přenosů v kině si dát jedno kvalitní živé představení v Covent Garden nebo La Scale :-)
Výlet do La Scaly vyjde jen na šestnáct stovek? Tak to už jedu…
No tak pojeďte. Docela slušný lístek na třetí balkon za 35 Euro. Zpáteční letenka Easy Jet (když ji dost včas nakoupíte 2 500 CZK). Hotel na přespání 40 Euro. Zážitek na celý život. Covent Garden ještě levněji: Lístek na Balcony za 10 liber, hotel se snídaní kolem 20 liber a letenka bratru za 1 200 CZK. Jezdím dvakrát i třikrát do sezony a oželím s klidem promítání v kinech. Rudolf
Leonora3:
pokial ste z Prahy a ide vam len o predstavenie Walkyry a nie o atmosferu Scaly, tak este blizsie to mate do Berlina (a ovela lacnejsie, pretoze v Berline a Nemecku su dobre listky i hotely v porovnani s Viednou, Talianskom a USA lacnejsie). Zlato Ryna s Danielom Barenboimom, koprodukciu La Scaly a Staatsoper Berlin som videla v Schiller Theater, kde pocas rekonstrukcie opera Unter den Linden hra. V decembri premierovanu Walkyru v La Scale prenasaju do Berlina v aprili tohto roku (s malymi zmenami v obsadeni, ktore ovsem inscenaciu nijak neposkodia napr. Wotana v Berline ma spievat Rene Pape.)
Jdu na přenos ze Scaly 20.1. a letíme do Scaly na představení stejných oper 5.2. Tak jsem zvědavá, jaké to bude, protože sice občas i do zahraničí na operu jedeme, ale nikdy zatím jsem neměla možnost vidět stejné představení v kině i přímo v divadle. Samozřejmě, jiný den může být výkon orchestru i jednotlivých umělců rozdílný, ale pro celkový dojem z inscenace to porovnání stojí. Jinak souhlasím s Vámi všemi, kteří dáváte přednost živému představení, ale pro představu (o inscenacích, interpretech, které člověk ještě neviděl, apod.) bych přenosy do kin nezavrhovala. Pokud v někom vzbudí zájem chodit na operu u nás častěji (nebo začít vůbec chodit), tak i přenosy do kin smysl mají…
Violeta
pro Violettu: Tak se pak s námi podělte, jestli jste to vnímala taky tak, jako autor článku nebo jinak.
Pro Dana: ano, podělím a ráda.
Teď si vlastně uvědomuji, že např. jsme viděli vynikající produkci Dona Giovanniho v Covent Garden a pak jsme si koupili i DVD (se S.Keenlysidem) a bohužel – rozdíl naprosto šílený – divadlo skvělé, na DVD z atmosféry skoro nic, zvláště ten strhující závěr – otevřený oheň na scéně = peklo téměř nebylo vidět. V Londýně to byl fascinující zážitek. Kino oproti DVD vtahne víc do děje – např. závěrečná scéna v Thais se mi v kině líbila moc, být fyzicky v MET, ale až na bidýlku, člověk by u Renée Fleming neviděl výraz obličeje, a to by bylo škoda. Takže KINO úplně nezavrhuji !!! DVD spíš jen jako záznam toho, co člověk viděl na živo. Moc mě mrzí, že všechny věci, co jdou do kin, ne DVD nejsou. To nechápu, proč… Technicky už to nahrané přece je a vypálit kus plechu nedá žádnou práci. Věřím, že dost lidí by si takové DVD i koupilo, kdyby cena nebyla moc přemrštěná, takže by dotyčné divadlo mohlo mít další příjem peněz… Proč to nedělají, nechápu, zvlášť když tu produkci nemají dlouhodobě kalendáři.
Violeta
Pro Violettu: Nedělají to asi kvůli právům, protože vydání DVD ve vysokém nákladu znamená zapltait nejen tantiémy za dílo, ale i hudebníkům, režisérovi, produkci atd., atd. Takře je pak drah a někdy se neprodává.
Na zážitek z La Scaly se těším. Kdybyste se ozvala redakci, určitě ho rádi otisknou i jako samostatný článek. Příjemný pobyt. Dan
Také pro Violetu:
Dobrý den, díky že jste slíbila se podělit o své zážitky z La Scaly. Byla by škoda je uveřejňovat jen formou komentáře, prosím pošlete je na náš redakční email operapluscz@gmail.com, uveřejníme je formou samostatného příspěvku. Těšíme se, pozdravujte Miláno:-)
Jak ošidné jsou dojmy odnesené z kinopřenosů jsem si ověřil na vlastní kůži v New Yorku. Zlato Rýna ve skvěle Lepagoevě scénické produkci byl zážitek, na který nezapomenu celý zbytek života. Chodil jsem po New Yorku do tří do rána okouzlen. Krásné a uchvacující hudební nastudování umocnil nádherný barvitý svět Dcer Rýna. všechno do sebe zapadalo, nic nevyčnívalo, nic nepřebývalo, nic nechybělo. Okouzlení a krása. O pár týdnů později jsem si pustil záznam promítaný v kinech (m,imo jin, lze jej sledovat i přes satelit v televizi, stačí mít HD přijímač) a vyznění bylo úplně jiné.
Závádějící jsou dojmy z širokého plátna. Vizuálně i zvukově!!!