Dvě vdovy v Litomyšli

Milá operní idylka na druhém zámeckém nádvoří 

Druhý operní večer souboru Národního divadla z Prahy na mezinárodním festivalu v Litomyšli přinesl provedení nové inscenace komické opery Dvě vdovy od Bedřicha Smetany. Inscenace, která patří na 55. ročník v první linii, vždyť géniem Smetanovým je velký festival v Čechách vlastně zaštítěn. Hned po premiérách v Praze propukl dost velký rozruch ve smyslu provedení této Smetanovy opery. V tom smyslu, že opera Národního divadla dnes nemá obsazení hlavních postav na úrovni doby minulé, ani realizace jevištní že není šťastná, padala hned slavná jména minulosti Národního divadla. Druhou otázkou ovšem je, že dílo Smetanovo značně chybí obecněji v programu zlaté kapličky u Vltavy již řadu let. Zvláštní jev, který postrádá logiku. Smetana – Dvořák – Janáček byl vždy triptych českých skladatelů, ke kterému panoval nejen osobitý vztah této naší země, ale zejména snaha provádět tato díla na nejlepší možné evropské úrovni! Řekněme jakýsi mustr pro Evropu.Ve Smetanově operním díle má typ salonní konverzační veselohry specifické místo mezi jeho komickými operami! Opera mile komorního rázu na slova Emanuela Züngela byla de facto francouzský vaudeville, který byl citlivě s polkovými stylizacemi umně přesazen do Čech. Po dokončení slavnostní Libuše komponoval Smetana toto milé komorní dílo v přísně stylizované linii, s velikou chutí, a jak si sám psal do deníků, hned prý „načisto“. Vzniklo dílo s velkým bohatstvím hudebních prostředků, přímo s gejzírem nádherných árií, ansámblů, sborových scén. Hudebním mistrovstvím důmyslně koncipovaných ansámblů mají Dvě vdovy jistou paralelu s nádherou ansámblů Mozartovy opery Così fan tutte. Smetanovo dílo bylo provedeno v Praze, ještě v Prozatímním divadle, 27. března roku 1874. Byl to veliký úspěch! Ale zároveň předznamenání obrovské osobní tragédie Bedřicha Smetany. Naposledy totiž dirigoval svoji vlastní premiéru, kdy ještě slyšel! Brzy po této premiéře nastala pro geniálního skladatele ona známá tragédie ztráty sluchu. Opera Dvě vdovy je ovšem intimně prosluněná, optimistická, hudebně nádherná. V čem je dnes taková míra obtížnosti pro inscenátory? Tradice hudebního ztvárnění od Karla Kovařovice přes Otakara Ostrčila, Václava Talicha, Zdeňka Chalabalu až po Jaroslava Krombholce je jistě zavazující. Tedy forma dovedená k veliké míře dokonalosti a zvěčněná na řadě snímků. Oborové vyhranění kvartetu hlavních rolí je pěvecky věru Smetanou obtížně posazené! Prostě pro opravdové mistry svého řemesla!  V tom je rozdíl oproti Dvořákovu Jakobínovi, hranému v Litomyšli včera. Ten hodně stojí na barytonech a basech, zde v první řadě na dvou exponovaných sopránech rozdílných oborů, koloraturně lyrického (Karolina) a dramatičtějšího typu (Anežka). Aby se tím již hlasovou charakterizací jasně odlišila povahová rozdílnost oněch dvou vdov, podle nichž je opera nazvána. Dále je zde výškový lyrický tenor Ladislava Podhajského. Nejde probůh jen o jeho májovou píseň v E dur „Když zavítá máj“, jak jsem se dočítal v tisku, to je velké zploštění. Ani nejde o to háčko samo o sobě, ale o jeho kontext (hrdinný Dalibor má také dvě držená há, Jeník taktéž!). V druhé árii „Aj, vizte lovce tam“ jsou u Ladislava taktéž dvě vysoká háčka a tenoristům se zpívají obvykle dobře. Jde o polohové posazení role, především a zejména v ansámblech. Vyšší než u Smetanova Jeníka, Víta, Jarka, Junoše či Lukáše. Přesto si lze ozřejmit perfektní projev Beno Blachuta v této roli na CD, totéž u Ivo Žídka. A nebyli to věru jen oni, zvěčněni na kvalitních snímcích. Byla to řada jiných lyrických tenorů, jako byl nedávno Zdeněk Švehla, Jan Hlavsa, Vladimír Krejčík, Jiří Olejníček, Miroslav Švejda či Jiří Zahradníček. Ostatně známý Verdiho Vévoda v Rigolettovi je polohově a rozsahově obdobného ražení, jistě, i podobně obávaný. A kdo zazpívá Ladislava, zazpívá i onoho Vévodu z Mantovy, v tom je oborová paralela se světem. A posléze Mumlal, basová partie. Tady bych skoro viděl hlavní úskalí. Ne snad, že takový Kecal v Prodané není obdobně pěvecky obtížný rozsahem plných dvou oktáv. Ale text Dvou vdov je přece jen trochu slabý a zastaralý a k atraktivitě díla přece jen moc nepřispívá. Snad jen ten ohromný talent Eduarda Hakena se svou výjimečností i náznakem plačtivosti ve výrazu, se dokázal s texty Mumlala vyrovnat a učinit je beze zbytku schůdně komickými. Anebo zcela jinak. Musel by se najít režisér, který by tuto slovní a situační archaičnost využil a obrátil ji v humor působící i dnes živě! Co takhle jít na daný problém? Našel se tedy v těchto složkách, které předem názorně líčím? A čtenáři se velmi omlouvám za tento rozbor rolí i souvislostí. Vyvěrá z mého silného vztahu ke Smetanovi, ale reaguji tím i na přemíru negací v recenzích, kterým patrně budu muset nyní až překvapivě a nečekaně oponovat. Po zhlédnutí večera dne 29. června v Litomyšli se tato ovlivnění valem vytrácela…

Představení dirigoval Robert Jindra, zřetelně soustředěný na dynamiku jako podstatný atribut komorně laděného díla. Krásně s ní u orchestru pracoval třeba v árii Anežky, bravo! S jistotou vedl ansámbly, které tvoří páteř této Smetanovy opery jako už do té míry v žádném jeho díle. Líbil se mi jeho postup v ouvertuře, kde druhé téma stavěl od skutečných orchestrálních pian. Snad trochu zde až v příliš pomalém tempu, ale o to zase lépe vynikla finální gradace.Velmi krásně zazněly sbory, řekl bych, že lépe než v předchozím Jakobínovi. Průzračně krásné, vyrovnané i stylové! Sbormistrem zde byl Martin Buchta. A moc pěkně byly naaranžované choreografií Ladislavy Košíkové a režií Jiřího Nekvasila. Na jednoduše zvolené, ale všem situacím opery konvenující scéně Daniela Dvořáka. V parádních kostýmech Theodora Pištěka, plných barev! A ke zvolené scéně i práci se světly báječně „padnoucí“, zejména u Karoliny a Ladislava!

Sólové role byly pro festival v Litomyšli optimálně obsazeny. Pokud jsem četl po premiéře nářky a podle nich usuzoval, že asi Dvě vdovy v Národním divadle jsou holá tragédie, pak Litomyšl mi ukázala jinou stranu mince. Opravdu dnes nelze ničemu věřit, dokud vše člověk neuvidí na vlastní oči a hlavně v opeře neuslyší na vlastní uši. Jistě, Dvě vdovy jsou postaveny na dvou sopránech, kterých je na jevišti celou operu plno. A pokud nejsou dané představitelky rolí Karoliny a Anežky zajímavé, charismatické, pak se může zejména z druhé poloviny představení stát i nevýslovná nuda. Zde tomu ale tak nebylo!Marie Fajtová jako Karolina přesvědčovala pěvecky i jevištní nonšalancí. Árii „Samostatně vládnu já všemi statky svými“ vystřihla výborně a připomněla mladou Janu Jonášovou, vokálem „e“ pro mne osobně i Marii Tauberovou. Kterou si zajisté odposlechla z legendární nahrávky let padesátých. Tenhle typ vokálu mile užšího „e“ kdysi dirigent Jaroslav Krombholc nekompromisně požadoval, zřejmě inspirován svou fenomenální manželkou (myšleno ve zpěvu). Byl jsem moc mile překvapen velice uvolněným projevem paní Fajtové s pěknými, vypracovanými staccaty i jevištním podáním role.Dana Burešová si v Anežce našla až snad svoji parketu, její interpretace je imponující temnou barvu krásného sopránu mladodramatického typu, ale i zcela suverénním rozsahem hlasu. Anežky jsem nikdy nikde nemiloval, přiznám bez skrupulí, vždy mi byly už ze své povahové podstaty i zadržováním děje od dětství dosti nesympatické. Jedno, zda byla na jevišti Tikalová, Podvalová či Šubrtová. Takže skládám nyní opožděně hodně nezvyklou poklonu… Tahle Anežka paní Burešové mi byla první v „mé historii“ Dvou vdov kupodivu velmi sympatická! Sám ani nedefinuji proč, ale pod vlivem „virózy“ jsem fakt nebyl!  Jen zase trochu více srozumitelnosti zpívaného slova v češtině by opravdu vůbec neškodilo.Aleš Briscein exceloval loni v Litomyšli jako Jeník v Prodané nevěstě spolu s operou z Olomouce jako její host. Byl výtečný! Proto jsem věřil, že Aleš Briscein jako Ladislav musí obstát! Ladislav je sice exponován polohově trochu výše, ale ne zas o tolik, a jest to především v ansámblech! Pan Briscein nezklamal v nejmenším. Jeho Ladislav má noblesu, eleganci a kulturu frázování, jako míval legendární Ivo Žídek. Určitě si ve frázování nepohrdl Aleš Briscein vzít ze Žídkovy skvostné nahrávky na CD vzor. To bych se až vsadil, neboť mého kdysi tak milovaného Ivo Žídka jsem v jeho projevu dost rozpoznával. Ale to jsem kvitoval moc pozitivně! Briscein je výborný Ladislav, jen by jich mělo mít Národní divadlo k dispozici několik! Všechna jeho vysoká háčka byla báječná. Sice z májové písně v E dur má trochu respekt, ale dobře si pomohl změnou slůvek ze „žití máj“ na „jara máj“, asi se mu vokál „í“ zrovna před oním vrcholovým há nelíbí. Ona je to výška, ze které se neschází dolů, na které vypjatá fráze končí. A tím je vždy a všude psychologicky obtížnější než ta ostatní háčka role, ze kterých jde linie dolů. Ta ostatní sype Briscein suverénně a v plné tónové kvalitě „z rukávu“. Zejména ono poslední „jak se zove ta, jež tělem, duší, ze všech nejvíce je milovááána“.  Bravo, bravo, skvělé! Ale aby nezůstalo jen u partu, jeho Ladislav má jevištně podstatnou noblesu i nenucený pohyb po jevišti.Basista Zdeněk Plech je talentovaný hlas velkého zvukového objemu, obdivuhodné nosnosti ve velkém prostoru, jadrnosti, jak se na pravý bas sluší a patří! Neviděl jsem, že by si s Mumlalem nevěděl rady, kdesi jsem to zase četl a málem bych to byl čekal! Naopak, ví si s ním rady víc, než bych si myslel, neboť s touto rolí si vědět rady, to je docela kumšt! Trochu jen z ansámblů, dík průraznému fondu, občas dosti vyčníval. A ve své ústřední árii Mumlala by nemusel v závěru dechem rozdělovat poslední slovo v polovině… (já mum – lat znám, dech v půlce slova  působí neprofesionálně). Ale že to pan Jindra pustí? On má přece říci, nikoli, mistře pěvče, ne sice norimberský, leč ze zlaté kapličky, tak to ne, v půlce slova se nadechovat nebude a punctum satis písek na to! Celkově vzato, bylo to milé, odlehčující představení. Pro historickou pravdu, jsa nyní trochu patetický, bych konverzaci hlavních postav jevištně oživil. Ve druhé polovině její akcelerace začala umdlévat, nijak negradovala k vrcholu opery, jako by tento se ani neblížil. Tady jsem opravdu cítil jevištně jistý dluh režie, která zde nic nevymyslela krom běžného klišé. Obdobu téhož jsem viděl ale stokrát v jiných typech mnohých minulých inscenací. Třeba je ale chyba u mne a v mém vnímání. Nebo že by problém byl u mého tolik milovaného Smetany? Nebo slabého libreta pana Züngela? Vedle mne ale seděli operní fandové z Prahy. A řekli mi důležitou informaci. Prý nynější Dvě vdovy právě zde v Litomyšli na ně působí uvolněněji, jakoby dotaženěji, než jak je vnímali oni přímo v Praze. Tak i zde můžeme hledat důvody rozdílnosti pocitů mezi Prahou a Litomyšlí!  Ale ten jeden pocit přece přetrval. Zatímco prvá polovina měla tah a výraz, ona druhá, jak jsem zmínil, už počala postupně onen tah na branku ztrácet.  Ani ten Smetanou vložený, trochu příliš vlastenecko-obrozenecký, naivní tercet to moc nezachrání. Že by snad od tohoto byl právě režisér? Aby trochu prázdným okamžikům pomohl svou vynalézavostí? Za sebe bych řekl, že ano, že od toho tam věru je. Možná třeba neoperní hoši jako Troška či Menzel by recept na mírnou nudu před finále opery našli… Večer byl ale odměněn velmi vděčným publikem, aplaudujícím skoro po každé tónice, která zazněla. Jako by až byla spolupřítomna jakási klaka… Někdy totiž fakt ty potlesky postrádaly trochu logiku a byly jak za dob staré italské opery.Reakce publika byly zřejmé. V závěru ale nedosáhly aplauzu vstoje jako u Jakobína. Ne snad pro slabší provedení, to vůbec ne! Obě produkce Národního divadla z Prahy byly na pěkné úrovni! Ale co platno. Zdeněk Nejedlý bude teď číst mé řádky leda z nebes výšin. Takže mohu říci něco z operní historie snad blíže pravdě. Je to tak, že Dvořákův Jakobín je větší gejzír hudby, ale i gradace opery k vrcholu je o dost intenzivnější. V tom bych zřejmě osobně spatřoval vysvětlení míry obou potlesků. Odpovídá emotivním dojmům závěrů obou skvělých českých hudebních děl, na jaké můžeme být jako Češi právem hrdi.

Hodnocení autora recenze: 85 %

Smetanova Litomyšl 2013
Bedřich Smetana:
Dvě vdovy
Hudební nastudování a dirigent: Robert Jindra
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Theodor Pištěk
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Ladislava Košíková
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 30. května Národní divadlo Praha
29. 6. 2013 II. zámecké nádvoří Litomyšl

Karolina –Marie Fajtová
Anežka –Dana Burešová
Ladislav Podhájský – Aleš Briscein
Mumlal – Zdeněk Plech
Toník – Martin Šrejma
Lidunka –Yukiko Šrejmová Kinjo

www.smetanovalitomysl.cz
www.narodni-divadlo.cz

Foto Smetanova Litomyšl-František Renza