Dvojitý Don Giovanni

17.1.2011 01:00 Pavel Šimáček

Nedávno se v jedné z našich diskusí komentovala skutečnost, že v sobotu 15. ledna budou Dona Giovannihove Stavovském divadle zpívat odpoledne Adam Plachetka a večer Aleš Jenis. Někdo napsal (myslím, že kolega Václav T. Šlajer), že by navštívil oboje. Vrtalo mi to hlavou, a protože jsem celkem nerozhodný člověk, zvolil jsem dvojitou dávku. V poločase jsem rozhodnutí trpce litoval, ale nakonec se „vše v dobré obrátilo.“

Nejprve něco k historii současné inscenace ve Stavovském divadle. Velmi brzy po nástupu předchozího vedení Národního divadla (Daniel Dvořák, Jiří Nekvasil) bylo rozhodnuto o stažení tehdy ještě poměrně čerstvé inscenace Jany Kališové, která dosti provokovala svým aktualizujícím pojetím, Don Giovanni byl tehdy módním návrhářem, po scéně jezdilo auto atd. Místo ní byl vzkříšen Don Giovanni Václava Kašlíka z roku 1969 proslulý scénou Josefa Svobody. Ta je založena na prodloužení hlediště divadla na scénu a podle anotace na internetových stránkách Národního divadla „zúročuje vzácnou skutečnost, že jsme přímo v místě dávné světové premiéry této „opery oper““. Stojí ale za to připomenout, že v Mozartově době dvě proscéniové lóže, které Svoboda cituje, neexistovaly a neorenesanční výzdoba divadla také ne. Kritika inscenaci z roku 2002 vytýkala absenci režijního vedení, která však měla usnadnit vystupování hostujícím účinkujícím, z toho pramenící nezáživnost a také třeba nově pořízené kostýmy v poměrně střízlivém stylu, které narušily výtvarnou jednotu inscenace. V roce 2006 došlo k obnovenému nastudování obnoveného nastudování s až barokně opulentními kostýmy Theodora Pištěka. Tehdy Jiří Nekvasil opustil pietní přístup ke Kašlíkově režii a na scénu poslal skupinu sluhů předvádějících různé komické (?) špílce, Komturově soše přidal neonový meč atp. S postavami však nijak dál nepracoval, takže opět platí: představení dopadne podle toho, kdo si co přinese. A že výsledky mohou být diametrálně rozdílné, jsem se v sobotu přesvědčil.

Odpolední představení se pro mne neslo ve znamení nekonečné nudy (podotýkám, že Don Giovanni je jedna z mých nejoblíbenějších oper), zatímco večerní mělo tah. A podle reakcí též publikum bylo více vtaženo do příběhu i hudby při druhém představení. Orchestr hrál odpoledne (dirigoval Zbyněk Müller) poněkud unaveně, bez jiskry, i když zásadní chyby se nevyskytly. Robert Jindra večer volil rychlejší tempa, takže představení bylo živější již od zdařile zahrané předehry. Užil bych si ji ještě víc, kdyby uprostřed ní nebyla do přízemí (!) opět vpouštěna skupinka opozdilců.

K hereckým výkonům je třeba předeslat, že první obsazení – s výjimkami – nic zvláštního nepředvedlo, což by samo o sobě ještě nemuselo mít pro celkové vyznění představení takové důsledky. Ale o to více jsem pozornost soustředil na statisty a nevycházel jsem z údivu, protože od poslední návštěvy uplynul nějaký čas a já si je již nepamatoval. Livrejovaní sluhové zde „vtipně“ metají kozelce, zakopávají, upouští tácy, běhají jako ve zpomaleném filmu apod. Když ve finále tančí breakdance a nad nimi tanečníci menuet, je to stejně hloupé jako většina „nápadů“ v mnichovské inscenaci, o které jsem psal v létě. Druhá polovina odpoledního představení byla navíc poznamenána opakovanými problémy se spouštěním opony, za kterou se odehrávaly přestavby a která se zasekávala o mřížoví. Dostalo se nám tak několikerého pohledu na úpravu scény jevištními techniky. Večer pro změnu na hostinu vůbec nedorazila Komturova socha, z jejíhož podstavce má Komtur vyjít. Že zpěvák na scénu „prostě“ přišel, nevadilo, ale také tyto skutečnosti, myslím, poukazují na stav, v jakém se inscenace nachází. Dočkáme se v dohledné době přestudování, a to i přes dosavadní množství mozartovských premiér?

A jak dopadlo srovnání samotných dvojic? Oba představitelé Dona Giovanniho vládnou zásadní kombinací: skvěle zpívají a stejně dobře vypadají, takže jejich úspěchy u žen jsou lehce uvěřitelné. Kterou neokouzlí již svým vzhledem, tu „uzpívají“. Don Giovanni Adama Plachetky je mladý aristokrat, sebejistý, ale přesto s nádechem určité melancholie. Znamenitě vystihl změnu v chování Giovanniho po odhalení identity masek. Ze suveréna před námi najednou stojí zcela vykolejený mladý šlechtic, který na něco takového připraven nebyl. Pro Aleše Jenise to je jen jedna z dalších nepříjemností, blamáž, ze které je třeba se co nejrychleji vyvléct, stejně jako bylo nutné uniknout Elvíře, která mu viditelně otravovala život. Celkově byl jeho Giovanni protřelejší a bral více věci na lehkou váhu (zatímco Adam Plachetka se zasmál snad jednou, Aleš Jenis se něčemu vysmíval stále). Po pěvecké stránce se nedá ani jednomu vytknout nic. Barva Plachetkova hlasu je tmavší, takže působí více hrdinsky. Jeho zvolání Viva la liberta! znělo jako výzva k revoluci. V La ci darem la mano tak Zerlině spíše přikazuje, podobně se komořince v Deh vieni představuje jako sebevědomý ctitel, vemlouvá se až později. Jenis ve zmiňovaném duetu s Zerlinou také tolik nežadoní, jak bývá zvykem, ale v souladu se spíše floutkovským pojetím jakoby říkal: „pojď, uvidíš, jak si užijeme“. Naopak ve zmíněné árii využil měkkosti svého hlasu k milostnému svádění. Velkou pochvalu zaslouží za zvládnutí Finch´han dal vino v tempu na hranici udýchatelnosti.

Adam Plachetka (Don Giovanni)

Výborné protihráče měli Giovanni-ové ve svých Leporellech. František Zahradníček zpočátku působil matnějším dojmem, ale ten postupně zmizel a z odpoledního obsazení jej řadím k nejlepším. Peter Mikuláš na mne však večer zapůsobil více, především svým propracovaným herectvím. Jeho Leporello už není víceméně Giovanniho kumpán, ale stařec, který měl několik pánů a který už nechce být ponižován od mladého proutníka, neboť je na konci sil. Oba dva pak využili všechny možnosti komických situací, i když na Peteru Mikulášovi byla patrná větší zkušenost s touto rolí. Zdrojem zábavy ale u něj byla i třeba jeho absolutní nepodobnost s Giovannim, jíž vrchovatě využil.

František Zahradníček (Leporello)

Odpolední Donnu Annu Maidy Hundeling považuji za nejslabší článek. Především se pohybovala ve zcela jiné hladině hlasitosti než ostatní účinkující i orchestr. Když občas nezpívala ve forte, bylo slyšet, že hlas má velmi pěknou vřelou barvu, ale většinou jsem měl strach o své uši. Slyšel jsem ji několikrát v jiných rolích (asi nejvíce zapůsobila jako Marta v Nížině), docela jsem litoval, že nakonec nenastudovala Isoldu, ale nejsem si jist, zda je Donna Anna role pro její hlas. Or sai chi l´onore zazpívala přitom velmi dobře (Non mi dir již spíše přibližně), ale hlas opravdu řezal. Jak označit její herecký projev, nevím, představuji si, že tak nějak se „hrálo“ v 19. století. Ale jak jsem předeslal v úvodu, všichni musí vystačit s tím, co je napadne. Marie Fajtová ztělesnila večer životnější postavu (jen kdyby tolik nelomila rukama), její hlas je pro prostor Stavovského divadla a pro Mozarta mnohem vhodnější. Také se jí moc povedla árie Or sai chi l´onore (s hezkou ozdobou na opakování sangue) a v Non mi dir předvedla ohebnost svého hlasu a dočkala se tak po árii velkého potlesku.

Pavla Vykopalová (Donna Elvira)

Pavla Vykopalová zpívala Donnu Elvíru v odpoledním představení s úspěchem. Při Ah, chi mi dice mai se ještě rozezpívávala (pár nejvyšších tónu zcela nedotáhla) ale již v Ah, fuggi il tradidor předvela moc pěkné koloratury. Po herecké stránce působila poněkud rezervovaně, ale možná to bylo způsobeno srovnáním s neodolatelnou večerní Elvírou Jitky Svobodové, která si ji očividně užívala a vytvořila tak portrét ženy, která se se svým zklamáním již vyrovnala a teď se rozhodla, že zrádci nic nedaruje. Výborně sekundovala Leporellovi při Madamina, kdy jí ukazoval na ženy v publiku, což po něm opakovala a nakonec sama převzala iniciativu v „tipování“ Giovanniho milenek. V jejím hlase je již trochu patrná jistá únava, ale třeba kritické tóny ve zmíněné árii vyšly moc pěkně. Role Jitce Svobodové „sedí“.

Aleš Briscein (odpolední Ottavio) vládne silnějším hlasem se zajímavější barvou než Otokar Klein, ale jakoby v tomto představení postrádal mozartovskou lehkost. V árii Il mio tesoro předvedl několik pěkných ozdůbek, takže jsem mu odpustil i pár nepřesností. Bohužel dojem z poslechu byl nejvíc narušen opakovanýmm spouštěním a zasekáváním opony. Úspěch ale po právu sklidil i večer Otokar Klein, zpíval spolehlivě, jen koloratury v árii bych raději slyšel řádněji vyzpívané.

Alžběta Poláčková byla velmi půvabnou Zerlinou, obě árie zazpívala velmi pěkně, i když osobně se mi o maličko víc líbila večerní Yukiko Šrejmová Kinjo, možná proto, že mám trochu slabost pro lehounké soprány. V každém případě však proto, že to mezi ní a Masettem (Zdeněk Plech) více jiskřilo. Zdeněk Plech byl jediný, kdo zpíval v obou představeních, je rozený komik a jediný jeho pohrdlivý úsměšek rozesmál publikum více než křečovité snahy sluhů. Celková sehranost večerního ansámblu jako by ještě potencovala jeho výkon. Zbývá Komtur – toho zpíval odpoledne naprosto spolehlivě Miloslav Podskalský, večer Jiří Kalendovský, méně srozumitelněji, ale možná démoničtěji.

Jít do Stavovského na Giovanniho je tedy velká sázka do loterie. Tentokrát jsem viděl zdlouhavou operu, po které jsem si říkal, že opakování nevydržím do konce. A místo toho jsem se setkal se sehraným souborem (dokonce i ansámblová čísla večer vycházela lépe, hlasy se lépe pojily a také držely pohromadě), který vytvořil skutečné dramma giocoso. Zatímco odpoledne publikum sedělo jako zařezané, večer se smálo (k čemuž přispěli zpěváci a zpěvačky, nikoliv statisté) a tleskalo po všech číslech.

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Zbyněk Müller / Robert Jindra
Režijní koncepce: Václav Kašlík
Režie obnoveného nastudování: Jiří Nekvasil
Scéna: Josef Svoboda
Kostýmy: Theodor Pištěk
Pohybová spolupráce: Števo Capko, Mirka Eliášová
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Pavel Petráněk
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 20. května 2006 Stavovské divadlo Praha
(Psáno z repríz 15. ledna 2010 ve 14 a 19 hod.)

Don Giovanni: Adam Plachetka / Aleš Jenis
Donna Anna: Maida Hundeling / Marie Fajtová
Don Ottavio: Aleš Briscein /Otokar Klein
Komtur: Miloslav Podskalský / Jiří Kalendovský
Donna Elvira: Pavla Vykopalová / Jitka Svobodová
Leporello: František Zahradníček / Peter Mikuláš
Masetto: Zdeněk Plech
Zerlina: Alžběta Poláčková / Yukiko Šrejmová Kinjo

www.narodni-divadlo.cz

Vaše hodnocení této inscenace:

Související články

Komentáře: 12

VTSlajer dne 16.1.2011 v 23:46

V Montrealu najednou mrzne jako kdyz prasti, tak jsem misto obvykle podvecerni vychazky zustal doma u tepleho (nealkoholickeho) napoje a cekal, az odbije 18:00 a budu si moci precist Pavlovu ocekavanou recenzi ne z jednoho, ale hned ze dvou predstaveni DG ve Stavovskem divadle.

A jak vidim, tak se podarila obe predstaveni i recenze, moc dekuji. Skoda ze jsem u toho nemohl byt, sel bych take 2x. Asi to je ta nase severoamericka craziness. Prave proto tady mel pred par lety obrovsky uspech Yannick NS, kdyz nam predstavil vsech 9 Beethovenovych symfonii od patku do nedele. Ke konci uz jsem to skoro nemohl vnimat a napadlo me, co hudebnici?

Take podle ocekavani, Adam i Ales podali vyborne pevecke a herecke vykony v titulni roli. Doufam, ze jednou mi bude doprano byt ve Stavovskem, kdyz DG bude jeden z nich. Tuto operu jsem videl v Lyric v Chicago, zpival Bryn Terfel, byl to skvely uvod 50. sezony toho operniho domu (a tehdy moje stejne narozeniny presne na den). Ale co naplat, puvodni Stavovske se neda nicim nahradit.

Blahopreji tedy alespon na dalku vsem ucinkujicim, dekuji Pavlovi za rychlovou a zajimavou recenzi a trochu uprimne zavidim vsem, kteri se na tato predstaveni vypravili.

Hezky tyden vsem.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 17.1.2011 v 00:44

Docela věřím tomu, co je psáno. Celková úroveň operního souboru se jednak pozná podle úrovně obsazení malých rolí (ty v Mozartově opeře oper ale nejsou) a jednak podle úrovně repríz. Jestliže chce – a má – soubor typu ND držet takovou slepenou inscenaci na repertoáru, kde o režii a nějakém výkladu není ani stopy, mělo by alespoň dbát na její hudební nastudování a zkoušet, zkoušet a zase zkoušet před každým představením. Jinak je z toho šmíra. Ale zdá se, a nemám důvod recenzentovi nevěřit, že představení měla solidní úroveň. Ve Vídni také drží některé repertoárové opery dlouho na repertoáru, ostatně i v MET nebo v Drážďanech, ale musí se o ně pečovat, jinak je z toho šmíra.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
VlaM dne 17.1.2011 v 09:19

Nejlepší masochisté jistě někdy zase zajdou na Giovanniho s Danielem Hůlkou.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 17.1.2011 v 16:58

S uvedenou recenzí musím souhlasit. Byl jsem tam také (15/1/2011 od 14,00 hodin). K této recenzi bych rád připsal to, že i orchestní sbor byl velmi "neposlušný". Seděl jsem v lóži nad orchestrem a měl jsem tu možnost občas zahlédnout bavící… se houslisty, cembalistu, který si ve volných pasážích kousal nehty, nebo se opíral o nástroj, stále z orchestřiště někdo odcházel a přicházel, přičemž si
bortil noty a tak dále…
Neposlušná opona, která bortila kulisy, neustálé hlučení v zákulisí a doslova "povinně odzpívané" představení mě velmi zklamalo. A pokud bych měl chválit nějaké protagonisty – tak bych jednoznačně pochválil pana Zdeňka Plechu, který nejenom že zpíval od srdce ale i hrál s chutí a elánem…..

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 17.1.2011 v 18:18

Je už to rozvezená prastará inscenace (původní premiéra vlastně roku 1969), která už Praze dělá ostudu.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 17.1.2011 v 18:19

Kníkajícího Hůlku z opery ND už dávno zaplaťbůh vyrazili:-)

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 17.1.2011 v 19:22

V sobotu jsme byli na obou představeních a musím připustit, že večer hrál orchestr pod taktovkou dirigenta Jindry o dost lépe, seděli jsme dál v parteru, takže nevíme, že Z. Mueller neměl v orchestřišti disciplínu, ale jinak nemohu souhlasit, ze to bylo "povinně odzpívané" představení. To už jsme v Praze zažili horší, o kterých bych to řekla, v sobotu ale ne. Pro zpěváky musela být velmi nepříjemné zpívat vedle M.Hundeling, jejíž Donna Anna a la Tosca těm, co s ní byli v té které chvíli na scéně a zpívali společně – zvláště A.Brisceinovi ale i P. Vykopalové tím musela velmi komplikovat zpěv jejich partu (i soustředění se). Jim to myslí a zpívá Mozartovsky, kolegyně jakoby do té inscenace zabloudila odjinud… Líbily se nám obě Zerliny, A.Poláčkovou máme v této roli velmi rádi už delší dobu, Yukoko Š.K. byla velmi příjemným překvapením, ano s Masettem to mezi nimi jiskřilo víc večer, ale to se stává, že si 2 lidé (nejen umělci) "sednou" líp,než s někým jiným. Jako Leporello se nám mnohem víc líbil F.Zahradníček, litujeme, že už v Praze nezpívá J.Sulženko, mívali jsme ho rádi v řadě rolí, jako Leporela a Papagena především. P.Mikuláš nám připadal už hodně unavený, v závěru tam už skoro nebyl vidět/slyšet. Ve 2. představení se nám – ale i obecenstvu – nejvíc líbila Donna Anna Marie Faitové a rádi bychom je slyšeli někdy zpívat s A. Brisceinem spolu. Její hlas zněl nádherně, její Anna byla křehká, mladinká, ale ne slabá ani hysterická, jen se ještě nechtěla hned vdávat. Hlasem i projevem psychologicky zajímavě pojatá postava, vedle ní Otakar Klein odzpíval part, ale působil jako (obvyklý) ňouma, to Aleš Briscein ne. Snad vzhledem k tomu, že jsme Adama Plachetku jako DG už viděli párkrát a jeho emotivní, sebevědomé pojetí se nám v této klasické pražské inscenaci líbí, vč. překvapivého závěru sextetu = Don Giovanni je věčný… To Aleš Jenis "nestihl" a jakoby nás tím ochudil o pointu, když se přišel po skončení sextetu jen poděkovat.
Každopádně ve Stavovském divadle slyšet Dona Giovanniho je vždy svátek, jako by Mozartův duch tam byl při tom přítomen. Kéž by si to vždy orchestr i umělci stejně silně uvědomovali, a hráli a zpívali tam nejen pro publikum, ale i k jeho poctě…
Hanka

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 17.1.2011 v 23:19

Jsem ráda, že nejsem jediná, komu ti "šašci" na jevišti vadí. Připadají mi, jako by tam zabloudili z němé grotesky, a to ještě z hodně špatné němé grotesky. Jinak naprosto souhlasím s tím, že tenhle DG je sázka do loterie – kolikrát já jsem to už viděla, a ještě se nenašlo ani jedno jediné představení, které by nemělo nějaký slabý článek. Bohužel, zvlášť v tom Stavovském je to škoda – když tam usednu do hlediště a na chvilku zavřu oči, vždycky je otevírám s nejasným očekáváním, že kolem sebe uvidím napudrované paruky a u dirigentského pultu Mozartův copánek :-)
Ronnie

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 18.1.2011 v 15:15

Fascinuje mě, že někdo jde na dvě stejná představení bezprostředně po sobě. To musí být buď masochista nebo blázen :-) Zvlášť v domácím provedení. Kdyby zpívala nějaká hvězda nebo někdo opravdu dobrý, ale takhle?

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 19.1.2011 v 13:22

Dona Giovanniho miluju, šla bych taky klidně dvakrát, ale asi ne na tohoto :-( Verča

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 19.1.2011 v 14:36

Scénografie byla super ale před padesáti lety, teď už to je takové divné. Jakoby zamrzlé v čase. Ale pořád lepší než ten moderní Giovanni s automobilem. Pěvci mají své limity. Měli bychom si hýčkat dobré provedení Dona G. vždyť to je divadlo, kde se hrála jeho premiéra. Jan

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 20.1.2011 v 12:56

Leonora3:
Sme dost daleko od Prahy, a tak som nevidela ani jednoho Giovanniho, ale byt blizsie, iste by som bola na oboch,( takze ked uz mame patrit do nejakej skupiny podla anonyma z 18.1. tak radsej do tej "crazy opera-lovers"). Viacej ma prekvapuje ten kriticky postoj niektorych komentarov, typu: keby "spievala nejaka hviezda tak by sla dvakrat". Vazeni, ale ono spievali vychadzajuce hviezdy : Adam Plachetka spieva vo Viedni Masetta (videla som ho v tom, spieva moc pekne a uspesne a to nie je mala rola), a ked miesto D'Archangela bude spievat vo Viedni Giovanniho on sam, tak v Prahe ho uz tak lahko neuvidite! To stejne sa da povedat o Alesovi Jenisovi. A ani miestni si takyto postoj nezasluzia (nemam dovod neverit Pavlovi Simackovi).

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.