Čert a Káča v Litomyšli jako vzpomínka na Adolfa Borna

Třetí večer padesátého osmého ročníku festivalu Smetanovy operní Litomyšle představil opět soubor Opery Národního divadla v Praze. Tentokrát v interpretaci rázovitě humorné komické opery Antonína Dvořáka Čert a Káča. Svoji premiéru měla dokonce již v roce 1990, obnovenou poté v roce 2003. V režii Mariána Chudovského, kterou vymezuje scéna a kostýmy originálního výtvarníka Adolfa Borna. Vynikající umělec nás však náhle opustil, proto dirigent představení Jan Chalupecký před zazněním prvních tónů ouvertury vystoupil před opětovně vyprodané auditorium krásného druhého zámeckého nádvoří a oznámil věnování této produkce památce výtvarníka Adolfa Borna. Vynikající výtvarník se na této milé a přirozeně vtipné inscenaci podepsal svým osobitým rukopisem, dýchá z něho opravdovost, kouzlo, poetika, člověk uvěří bez velkého přemýšlení v jeho svět…

Z deseti Dvořákových oper se přes obrovské interpretační úsilí mnoha generací českých divadelníků uchytilo plně jen trojhvězdí Jakobín – Rusalka – Čert a Káča. Čert a Káča je pohádkovou operou mimořádně vydařenou. Příběh je vytvářen dle české pohádky, kterou literárně zpracovala Božena Němcová. Libretista Adolf Wenig upravil vývoj děje do tří velkých jednání. Antonín Dvořák neměl kupodivu v operním světě mnohdy šťastnou ruku. Usiloval o wagnerovské hudební drama, ale byl si vědom nedořešeností, ale také nekoncíznosti svých snah a snažil se je vylepšit dodatečnými úpravami a škrty. Ale právě v případě Čerta a Káči se mu podařilo vytvořit jednolitě prokomponovaný tok hudby, s několika výraznými leitmotivy, s valčíkem v prvním jednání a osobitým Pekelným tancem v dějství druhém. K tomu skvělá instrumentace ukazuje na mistra kompoziční techniky již světově uznaného skladatele vrcholného tvůrčího období. Svoji premiéru dílo absolvovalo 23. listopadu 1899 v Praze na sklonku hudebně úžasného devatenáctého století.

Inscenace patří k nejstarším v pražském Národním divadle. Má cenné zpracování scény a kostýmů již zmíněným Adolfem Bornem, milovníkem rázovitě starosvětské atmosféry, obdivovatele doby Rakouska-Uherska s jeho mnoha nespornými hodnotami. Režii vypracoval Marián Chudovský, kterému právě Adolf Born určil charakter inscenace scénicky a zpracováním kostýmů. Je to cenná deviza, o jaké jsem psal včera v recenzi Traviaty (zde), s poukazem na Kašlíkovu Rusalku, Carmen či Dona Giovanniho. Na režijní a výtvarné hodnoty, které se oprávněně držely po desetiletí, aniž by ztrácely jakkoliv na přitažlivosti. Zde je obdobná míra velikého kumštu pana Borna ve výtvarné složce díla.

Hudební vedení opery bylo v rukou charismatického dirigenta Jana Chalupeckého. Vedl představení dirigentsky s přehledem a výrazem v mimice obličeje, která musí umělce na jevišti příjemně inspirovat k optimálnímu výkonu. Tatáž slova by měla platit i o hře orchestru. Hrál na velmi solidní intonační úrovni, jen dynamika se nerada „snižovala“ pod mezzo forte. Orchestr se rozehrál k muzikantsky kompaktnímu výkonu zjevně s chutí. Vynikaly obě ouvertury, první s jemnými frázemi houslí v Largu un pocu a plně rozezpívaném působivém Allegru. Rovněž známá půvabná předehra ke třetímu dějství v Moderatu alla Polacca zazněla přesvědčivě, s efektními, v daném prostoru i efektivními, ozvěnami předepsanými v partituře.

Přestože právě u Dvořáka, na rozdíl od Smetany, je třeba mnoha škrtů ve většině jeho operních děl, v Čertovi a Káče tomu tak výjimečně není. Dramatický nerv a koncíznost celku je zde mimořádná. O to víc se divím zbytečnému škrtu v závěru, který mne značně zarazil, je mi nelogický, nefunkční. Krásné dílo připravuje o vydařené finále, kdy Jirka přednese resumé Jářku braši, braši milí, ministr jsem, ale jsem a budu z vás! Ale také o oslavné sborové finále, velmi koncízního charakteru. A o logickou orchestrální tečku. Pan dirigent Chalupecký za daný škrt, patrně již z roku 1990, jistě nemůže, ale málokterý škrt mne v posledních letech muzikantsky tak nemile překvapil, jako právě tento. Národní divadlo má mít reprezentativní inscenace především českých děl, průměrnou Traviatu nám svět rád blahosklonně odpustí. Ukončit Dvořákovo skvostné dílo hudebně proti Dvořákovu záměru je mimo moje rozlišovací schopnosti, abych použil frázi jednoho z našich expolitiků a odlehčil tak trochu problém, kterým jsem byl po moc hezkém průběhu představení nemile zaskočen. Muss es sein? ptal jsem se jakoby v duchu společně s Beethovenem… Ne, nemusí, je to kaňka na dané tak krásné inscenaci, kterou bych kvůli Adolfu Bornovi nechal nadále běžet ještě dlouho. Ale ten škrt v závěru, pro to věru nemám slov.

Trio hlavních postav Dvořákovy pohádky bylo velmi pěkně obsazeno. Což říkám při vnímání doslova galerie postav historie české operní interpretace této opery. Velmi příjemně překvapil tenorista Jaroslav Březina v postavě Ovčáka Jirky. Role Ovčáka Jirky je typem multioborové role, kterou může úspěšně zpívat jak tenor buffo, tak i lyrický nebo hrdinný. Není vypjatá, sahá po Áčko, její posazení je víc recitativní než kantabilní. Jaroslav Březina dodal však roli právě více kantabilnosti než leckterý z jeho předchůdců. Žák předního českého tenoristy Zdeňka Jankovského, jenž vynikal právě velmi plynulými kantilénami hudebních frází, zde svoji podstatnou přednost zřetelně přenesl na svého konzervatorního adepta. Pan Březina vytváří rovněž typologicky a herecky velmi přesvědčivou lidovou postavu.

Rovněž Marbuel Františka Zahradníčka mi potvrdil již vícero konstatování zdravého rozvoje jeho barevného fondu s kovovým jádrem a bezpečným rozsahem (Ona k nám nepatří – vysoké Fis zaznělo v Poco meno mosso barvitě, kovově, neutkvělo by mi nijak v paměti, kdyby nebylo tak krásné). Postavu pojímá oproti svým předchůdcům víc seriózně, nemá ji fragmentarizovánu na řadu barev v podtextech výrazu jako třeba Přemysl Kočí nebo Jindřich Jindrák blahé paměti. Jedině hluboké polohy role neměly tentokrát obvyklou tónovou pohodu.

Káča půvabné mezzosopranistky úspěšných „kalhotkových“ rolí Kateřiny Jalovcové přesvědčí nosným, barevným mezzosopránem a volně tvořenými vysokými polohami (Abych byla nejkrásnější holka v celé vesnici! – dotyková As se příjemně nesla prostorem!). Její komika je spíše distingovaná, uměřená, nestaví ji na odiv, není dryáčnickým typem Slávky Procházkové, jejíž komiky bylo vždy plné jeviště. Pro nižší polohy platí výše řečené u orchestru, že dynamiku pod mezzo forte nemiluje, snad ani nepěstuje. Ale zde je nutná. U všech hlubokých poloh hlasů, kde je vždy průraznost tónu logicky rezonančně nižší, musí orchestr hrát dynamicky jemněji. Všem třem hlavním rolím patří rovněž dík za solidní srozumitelnost textu, což bývá dnes atribut v češtině dosti vzácný. Krom oněch hlubokých poloh hlasů, jak je výše zmíněno.

Jevištně zajímavým, hlasově znělým Luciferem byl basista Zdeněk Plech, jenž publiku demonstroval, že pekla se bát nemusí, stravy je v něm zřejmě doslova nadbytek. Jiří Hájek byl výrazným Maršálkem, ale i jeho roli, bohužel, neblahý škrt závěru ochudil.

Role Kněžny je snad jedinou méně vděčnou partií v kouzelném díle. Polohově v árii Jak smutno v zámku, pusté síně, jež veselostí hlaholily je moc nízko volená poloha s řadou tónů v kvintě h – fis, mihnou se i bé (Zrak zoufalý se zahleděl), což málokteré sopranistce vyznívá prostorově solidně. Pokud zde orchestr neubere na minimum (v partituře má ba i psáno Dvořákem pp!), jsou tyto polohy často neznělé a tím zároveň i nesrozumitelné v textu. Jitka Svobodová v této roli jen podtrhla obecněji známý fakt ne zcela ideální polohy pro soprán. Několik výšek poté nevynahradí celkový matnější pěvecký dojem. Proto se Kněžna obsazuje dramatičtějšími soprány s výraznější dolní hlasovou polohou. Jistě, jsou-li ovšem k dispozici. Asi Národní divadlo nemá adekvátnější dramatičtější typ sopránu po ruce, doby Marie Podvalové jsou dávno pryč.

Rád opětovně pochválím Sbor Národního divadla (sbormistra jsem uvedeného nenašel, holt sbormistři jsou často umělci vizuálně skrytí, leč dělníci dirigentů nadmíru důležití!). Velmi nápaditá je choreografie Daniela Wiesnera. Baletní umělci Opery Národního divadla působili neobyčejně tvárně, pružně a výrazově přesvědčivě.

Byl jsem svědkem velmi půvabného představení, které evidentně zaujalo i děti. Vida, po budějovické premiéře aktovky Dítě a kouzla opět silné propedeutické působení ve smyslu výchovy ke klasické hudbě. V tomto případě záměr dramaturgie festivalu vyšel velmi zdařile. Publikum odcházelo s úsměvy na rtech, čili dobrá věc se podařila.

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Smetanova Litomyšl 2016
Antonín Dvořák:
Čert a Káča
Hudební nastudování: Bohumil Gregor
Dirigent: Jan Chalupecký
Režie: Marián Chudovský
Scéna a kostýmy: Adolf Born
Choreografie: Daniel Wiesner
Orchestr a Sbor Národního divadla
Premiéra 4. října 1990 Národní divadlo Praha
Obnovená premiéra 21. 9. 2003
(psáno z reprízy 11. 6. 2016 Zámecké nádvoří Litomyšl)

Káča – Kateřina Jalovcová
Ovčák Jirka – Jaroslav Březina
Čert Marbuel – František Zahradníček
Kněžna – Jitka Svobodová
Lucifer – Zdeněk Plech
Máma – Lenka Šmídová
Komorná – Lucie Hájková
Maršálek – Jiří Hájek
Muzikant – Jiří Hruška
Čert vrátný – Pavel Novák
Čert strážný – Antonín Hudi

www.festival.smetanovalitomysl.cz
www.narodni-divadlo.cz