Dvořákův Jakobín v Plzni naposledy

Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni se 14. června pod taktovkou šéfdirigenta Ivana Paříka rozloučila se svojí zatím poslední inscenací opery Antonína Dvořáka Jakobín. Téměř vyprodané divadlo bylo svědkem kupodivu až příliš věcného loučení, bez sentimentu. Ani samotné vyprodané hlediště sentiment neprojevovalo a potlesky po jednotlivých dějstvích byly poměrně chladné. Snad až v závěru samém publikum teprve roztávalo a dalo i najevo, které výkony derniéry ho nejvíc zaujaly. Musím dodat, že v odměření aplausu sólistům se zračilo poměrně dost reality, což zajisté být nemusí a mnohdy ani nebývá. Průběžný pocit, že snad do divadla na derniéru zavítalo spíše neoperní publikum, se tudíž nepotvrdil. xxDvořákův Jakobín, který zažil svoji premiéru v Národním divadle v Praze v roce 1889, je bez patosu českým operním klenotem. Vedle Smetanovy Prodané nevěsty je patrně nejčeštější operou s obrovským gejzírem hudebních nápadů a skvělou instrumentací. Je to půvabný obraz českého maloměsta doby rokoka z časů těsně po francouzské revoluci s využitím akcentace připomenutí hudebnosti českého prostředí. V postavě učitele Bendy postavil Dvořák pomník kantorům doby Raisovy. Rovněž u předlohy měl Dvořák, usilující o tradiční, přísně vystavěná libreta /ovšem se střídavým štěstím /, text Marie Červinkové – Riegrové. Naplnil ho takovou mírou hudební invence, nad níž dodnes žasneme, ale kterou už slovutný  Karel Kovařovic musel doplnit řadou škrtů, aby dílo bylo koncízní a mělo dobrý dramatický spád.

Psát o derniéře je vždy trochu zvláštní. Hudební interpretace je přísně vázána na čas (oproti výtvarnému či literárního umění), který je jí vyměřen. S derniérou odchází jakoby na věčnost. Zůstává jistě v paměti interpretů, kteří jí věnovali svůj talent i obrazně řečeno mnoho potu a dřiny. Zůstává ale vždy i v paměti diváků. Trvale u těch, které uměleckou silou oslovila. Slovy geniálního herce Ladislava Peška, zcela odchází smrtí posledního diváka, který ji viděl a uchovával si ji ve vzpomínkách…
Premiéra právě na věčnost odchozí inscenace byla v říjnu 2010. Hudební nastudování se chopil Ivan Pařík, v režii Magdalény Švecové, na scéně a v kostýmech Zuzany Přidalové. Sbory, které v Jakobínu mají důležitou roli, nastudoval Zdeněk Vimr. Plzeň si musela dané inscenace sama velmi cenit, neboť ji postavila na vždy ožehavou půdu přehlídky krajských operních scén v Praze ve Stavovském divadle. V ohlasech kritiky však v Praze příliš neuspěla, obdobně jako Budějovice s Verdiho Otellem. Právem?  Neprávem?  Shodou okolností?  To už lze zpětně seriózně zodpovědět jen obtížně. Já jsem inscenaci viděl až nyní v derniéře, a tak jen glosuji některými pozdními postřehy. Vědom si dobře faktu, že daná inscenace již je na onom uměleckém světě a za čas ji zcela určitě nahradí zcela jiná.

Derniéru dirigoval s obdivuhodným soustředěním i vitalitou, velmi exaktním gestem i zřetelným zanícením pro hudbu samotnou šéfdirigent Ivan Pařík, zcela jistě jeden z nejlepších a nejcitlivějších operních dirigentů, které v Čechách máme. Se zkušeností a nadhledem vyrovnával řadu zaváhání z řad sólistů, kteří již své party po dvou letech v detailech občas pozapomněli. Sledoval jsem pana dirigenta (nejprve až z 2. balkonu, posléze o patro níže) – přiznám bez mučení – často raději, než ne vždy ve výrazu hudby i gesta přesvědčivé jeviště. Na dirigentovi bylo hudební výraz možné častěji odečíst. Z jeviště se tato důležitá podstata hudby, z níž pramení přesvědčivost interpretace, nelinula vždy, ale jen občas. Na 2. balkonu nemile překvapilo, jak se pěvci zvukově i srozumitelností často vytráceli za orchestrem (v reprízách Giocondy jsem vyzdvihl pravý opak! ). Ano, jistě Dvořákova instrumentace je mnohem bohatší než u Ponchielliho, tedy i zvukově průraznější a asi by bylo škoda ji moc tlumit. Jenže co platno. Ač text Jakobína znám i „pozpátku“, často jsem nerozuměl důležitým replikám, které tak ztratily vtip. Za všechny uvedu purkrabího „Zazpívám tenora“, jdoucí vtipně do hloubky a Bendovy nešťastné odpovědi. Škoda! Zcela zapadly za znělým orchestrem…To už jsem ale poslouchal na 1. balkoně, neb dané místo je v 2. dějství. K mému úžasu akustické poměry, v Plzni obecně tak dobré, se o mnoho nezlepšily. Jen jsem intenzivněji začal vnímat, jak některé tváře nevyjadřují zpívaný text. Chybu jsem hledal u sebe. Vždyť inscenací Jakobína jsem viděl v životě hodně. Není to přemírou italštiny na našich jevištích, kdy nás čeština náhle zaskočí?  Ale sbory zněly dobře, ba i čeština byla srozumitelná. Dokonce i dětský sbor, v pouhých sedmnácti členech (další překvapení, proč tak málo?) se svými hlavovými, jemnými hlásky nesl dobře.  A tak se nutně dostávám, skoro nerad, k výkonům sólistů. Na vývěskách omluvený Jiří Hájek (Bohuš) pro indispozici, zněl kupodivu v prostoru jako jeden vůbec z nejlepších tohoto večera, prostě indispozice se rozptýlila vstupem na podium, jak to občas bývá a posluchač nesmí na obdobné vývěsky až tak moc dát. Rovněž jeho partnerka Ivana Veberová jako Julie si vedla jistě (byť obtížnější Gioconda je kupodivu více její parketou). Vpravdě tím výkonem, který dodal lesku 3. dějství, byl výborný Vilém z Harasova Pavla Horáčka. Konečně byl na jevišti pěvecky a zejména výrazově plně přesvědčivý výkon, ve kterém i jemné náznaky mimiky byly zážitkem. V Giocondě poloha partie vyvolala menší rozpaky. O to raději akcentuji, že Vilém panu Horáčkovi sedí báječně. Je v něm pečeť jevištní osobnosti, které více nebo méně tentokrát poněkud postrádali zbývající účastníci děje, často i z prostého důvodu, že jim barevně plně rozezpívaný orchestr omezil sdělnost slov, za jeho zvukem se schovávajícími. Možná i proto publikum v závěru ocenilo jmenované tři umělce výrazněji.Pro úplnost dodávám, že sympatickou „intelektuálně“ laděnou Terinkou s brýličkami, ale i volnou vysokou polohou, byla Radka Sehnoutková, Jiřím Miloslav Pelikán, Adolfem Dalibor Tolaš, poněkud méně jevištně výrazným Filipem Aleš Hendrych. Postavu již zmíněného učitele Bendy ztvárnil Jan Ježek. Všichni jmenovaní byli technicky plně na výši svých partů, jen měli občas problém s tím, že je decentně  překrýval v řadě míst orchestr, který se tento večer s gustem rozehrál a chtěl si zřejmě naposledy užít krásné Dvořákovy instrumentace. U konverzačního typu role Bendy to bylo patrné více, řada slov zanikla, ale jakmile měl orchestr byť jen krátkou pauzu, ozvala se hudební fráze velmi konzistentní. Ostatně pokud by plzeňská opera své představení přenášela do kin, jako to vidíme z MET, tyto otázky by vyřešil systém mikrofonů. Při přenosech si mnozí vůbec neuvědomují, že divák v kině zachytí díky technice na jevišti každé slovo, které naopak v prostoru velkého divadla může vyznít jinak. To je onen specifický, ale zároveň půvabný problém opery jako žánru. Nosnosti nelze pomoci technikou, stejně jako nelze transponovat – o co snazší to mají jiné žánry hudebního divadla. Dvořákův Jakobín se dočasně s Plzní rozloučil. Je to však dílo patřící do okruhu často obnovovaných „trvalek“. Určitě se brzy objeví v jiném, možná i režijně zdařilejším hávu. Škoda, že kdysi volné soboty, v nichž se v Plzni dokázala udržovat celá řada děl už dávno vyhraných pro abonentní cykly, namnoze s pěveckými hosty, již neexistuje. Ostatně někdo může namítnout, že dnes jsou na jevišti hosté všichni a měl by pravdu. 

Antonín Dvořák:
Jakobín
Dirigent: Ivan Pařík
Režie: Magdalena Švecová
Scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Sbormistryně dětského sboru: Lucie Hofmanová, Alena Tupá
Pohybová spolupráce: Zbyněk Šporc
Orchestr a operní sbor Divadla J.K.Tyla Plzeň
Dětský sbor ZUŠ Bedřicha Smetany
Premiéra 30.října 2010 ve Velkém divadle v Plzni
(psáno z derniéry 14.6.2012)

Hrabě Vilém –Pavel Horáček
Adolf – Dalibor Tolaš
Bohuš –Jiří Hájek
Julie –Ivana Veberová
Filip, purkrabí –Aleš Hendrych
Benda – Jan Ježek
Terinka – Radka Sehnoutková
Jiří –Miloslav Pelikán
Lotinka –Valentina Čavdarová

www.djkt.cz

Foto Marta Kolafová