Edita. God Save the Queen

10.7.2010 00:00 Pavel Šimáček

Název této recenze jsem si vypůjčil od fanoušků Edity Gruberové, kteří transparent s tímto nápisem vyvěsili 30. června z druhého balkónu Bavorské státní opery v Mnichově. Navštívil jsem představení 4. července a i to se stalo triumfem představitelky hlavní role stárnoucí anglické královny Alžběty I.

Alžběta I.

Donizetti napsal operu v roce 1837 na libreto Salvatore Cammarana, který zrecykloval libreto Felice Romaniho (určené k Mercadanteho opeře „ Il conte d´Essex“ z roku 1833) a hru „Elizabeth d´Angleterre“ od Jacquese A. F. P. Ancelota z roku 1829, přičemž čerpal i ze starší „Histoire secrete des amours d´Elisabeth et du comte d´Essex“ z roku 1787 od Jacquese Lesceneho. Samotný příběh lásky královny Alžběty k hraběti Robertu Devereux – Essexovi vylíčený v ději opery má se skutečností společná jen jména postav a fakt, že Essex skončil v roce 1601 na popravišti z příkazu královny. Historka, že se tak stalo nešťastnou náhodou je však pozoruhodně stará: zmínka o existenci legendy je obsažena již v dramatu Johna Webstera „Ďáblova soudní pře“ (okolo roku 1620), později byla rozpracována v „Tajném příběhu nejslovutnější královny Alžběty a hraběte Essexe, sepsaném povolanou osobností“ v roce 1696. Legendu ale zavrhují všichni historikové již od 17. století. V češtině máme o historické dvojici skvěle napsanou knihu Alžběta a Essex od Lyttona Stracheyho, člena tzv. „skupiny Bloomsbury“, do které dále patřilai např. Virginia Woolf, J. M. Keynes či E. M. Forster. Pro zajímavost dodávám, že o Stratechyho zvláštním vztahu (otevřeně deklaroval svou homosexualitu) k malířce (Doře – své křestní jméno nepoužívala) Carrington natočil Christopher Hampton skvělý film Carrington, v ČT pod názvem V žáru lásky, s hudbou Michael Nymana. Znalcům a znalkyním opery jistě nejsou Hamptonova a Nymanova jména neznámá.

Pro ty, kteří děj opery neznají, jen krátký přehled, ostatní nechť přeskočí na další odstavec: Sára, vévodkyně z Nottinghamu a dvorní dáma královny Alžběty, se trápí, protože nemiluje svého manžela, ale jeho přítele Roberta Devereux, hraběte z Essexu, jenž právě očekává rozsudek za velezradu. Královna kdysi dala Robertovi prsten, který mu navždy zajistí vyplnění jeho přání. Nyní však tuší, že má rivalku, a když to Robert popírá, rozezlena odchází podepsat rozsudek smrti. Sára přemlouvá Roberta k útěku a na rozloučenou mu věnuje modrý šál, on jí naopak dá prsten od královny. Robert je však odsouzen, zatčen a modrý šál zajištěn. Vévoda z Nottinghamu prosí královnu o milost. Aby Alžběta dokázala Robertovu zradu, vytáhne modrý šál. To vyděsí jak Roberta, tak Nottinghama, jenž přísahá pomstu. Robert pak píše ve vězení dopis Sáře a upomíná ji na prsten. Dopis však zachytí její vévoda a zamkne Sáru v komnatě. Poprava se blíží, Alžběta čeká, že jí Robert pošle prsten. Přibíhá Sára, je však pozdě. Rána z děla ohlásí Essexovu smrt. Královna proklíná Sáru i jejího manžela, upadne do transu, vzdá se trůnu a zhroutí se.

Robert Devereux, hrabě z Essexu

Donizetti operu napsal krátce po smrti obou rodičů, manželky a dvou dětí. Vložil do ní hodně smutných emocí a tragiky. Dirigent Friedrich Haider v této souvislosti zdůrazňuje psychologickou hloubku Donizettiho hudby. Orchestr sice především doprovází, ale je oporou hlasům, které vyjadřují své rozpoložení. Ve svém pojednání v programu k inscenaci píše i o problému „nesouladu“ mezi hudbou a slovem, o němž jsme na webu nedávno diskutovali. Konkrétně se zmiňuje o cabalettě, kterou Robert zpívá, když čeká na popravu – hudební odrhovačka před popravou. .. Ale nemyslel to Donizetti tak, že se Robert snaží svůj osud zaplašit banálním popěvkem? Jako když Sigmund Freud zdůvodňuje, proč si lidé při vstupu do temného sklepa broukají písničku. Dalším podstatným rysem Donizettiho hudby je její víceznačnost. Jedno a to samé téma může být použito jak pro vyjádření radostných stavů, tak pro chvíle bolesti. Je především na zpěvácích – a hlavně zpěvačkách – , aby zpěvem (jsme v éře belCANTA) vyjádřili své emoce. I když je v opeře několik árií, v nichž mohou účinkující předvést své umění, tvoří většinu opery ansámbly, podobně jako např. v Lucrezii, o níž jsem psal zde. To činí operu více dramatickou a dává jí spád. Mistrovský je závěr opery: V ariii finale „Vivi, ingrato“ se královna smiřuje s životem bez Roberta a bojuje s posledními zbytky majestátu (ať žádný smrtelník neřekne: „viděl jsem anglickou královnu plakat“). V rychlém sledu následuje oznámení o tom, že Robert kráčí na popravu, příchod Sáry a závěrečná scéna: v pomalém tempu královna přísahá pomstu a zjevuje se jí krvavý špalek, koruna a nakonec bezhlavý přízrak. Árie je bez ozdob, na ty už královna nemá sílu. Poslední vzchopení přichází až ve chvíli, kdy se rozhodne rezignovat.

Role hlavní hrdinky je jako šitá na míru pro Editu Gruberovou. Má ji v repertoáru přesně dvacet let a za tu dobu ji propracovala do všech detailů. Veškeré koloratury vyzpívá zcela bezpečně a s dech beroucí samozřejmostí, až drásavě působí vyjádření nejrůznějších emočních stavů rozpolcené vládkyně: sténání, výkřiky a šeptání ve chvílích zoufalství, plná síla i křik v okamžicích rozlícenosti Výkon Gruberové (dnes) stojí právě na postižení psychologie postavy. Můžeme srovnávat s nahrávkou labelu Nightingale (samozřejmě „jen“ nahrávkou) z roku 1994, záznamem této inscenace, já ještě se vzpomínkami na vídeňská představení v roce 2002 a 2006. Především je nutné konstatovat, že se její hlas stal mnohem křehčím, občas se objeví intonační zakolísání ve vysokých tónech (úvodní cavatina L´amor suo mi fe´beata“ – ale poslechněte si ji, zde se nedá nic schovat), také spodní poloha nezní vždy tak plně jako dříve. Vše ale vykompenzují proslavená pianissima, crescenda a decrescenda, běhy v koloraturách (árie „Ah! Ritorna qual ti spero“), perfektní práce s dechem (v pomalé části duettu s Robertem se v dlouhých frázích doslova mazlí s každou notou)… Jde o výsledek namáhavé a dlouholeté práce, již odměňují pravidelně tím nejbouřlivějším potleskem nejen fanoušci, kteří si jedou poslechnout „svou Gruberovou“. Závěrečná děkovačka s opětovným vyvoláváním „Edita!“ znovu trvala okolo dvaceti minut. Tak nějak se asi publikum chovalo v dobách, kdy se po představení vypřahali koně z kočárů a primadonny přivezl domů či do hotelu kočár tažený lidmi.

Alžběta (Edita Gruberova) a Roberto (zde Roberto Aronica)

Absolutně bezchybný výkon podala Sonia Ganassi jako Sára. Také ona již roli zpívá delší čas, člověk jí věří bezmocnost a bezvýchodnost (úvodní romanza „All´afflito è dolce il pianto…“, zoufalství z nenaplněné lásky (duet s Robertem), tak z nemožnosti jej zachránit (duet s Nottinghamem). José Bros je stále mladistvým Robertem, jeho hlas má velmi příjemnou barvu a je stále znělý, bohužel ne zcela nejjistější ve výškách, což bylo patrné i v již zmiňovaném výkonu v Lucrezii v Drážďanech z května tohoto roku. Ganassi i Brose si můžete v rolích Sáry a Roberta poslechnout na nahrávce labelu Opera Rara z roku 2002. Čtveřici hlavních postav doplnil Paolo Gavanelli jako Nottingham. Zpěvák má však své nejlepší časy za sebou. Jeho hlas zněl unaveně, často roztřeseně. V cavatině „For in quel cor sensibile“ i následujícím duetu s Robertem předvedl spolehlivé výšky i výdrž, o prvotřídní výkon však podle mne nešlo. Překvapilo mne, jak dlouhý potlesk si po árii zasloužil a na konci opery sklidil po Gruberové největší úspěch.

Alžběta (Edita Gruberova) a Nottingham (Paolo Gavanelli)

Inscenace pochází z roku 2004 a časopis Opernwelt za ni tehdy zvolil Christopha Loye režisérem roku. Záznam z premiérové série je k dispozici na DVD. Celý děj se odehrává v šedé hale vládního paláce či parlamentu (scéna a kostýmy Herbert Murauer), na scéně stojí několik stolků s koženými klubovkami, stojan s novinami, několik popelníků a zásobníků s vodou. Muži mají tmavé obleky, ženský sbor je oblečen do černých kostýmů. V kostýmech, ovšem barevných, vystupují i Sára a Alžběta. Královna tak upomíná zejména na Margaret Thatcher, což je ještě posíleno kopií anglických korunovačních klenotů. Propojení historické a současné postavy funguje jen částečně: Thatcher sice byla faktickou vládkyní, nikoliv však královnou, aby se mohla koruny vzdát. Dlouho mne také rušilo chování některých postav: agresivní výpady proti poslíčkovi (resp. Robertovu pážeti), brutální spoutání Sáry Nottinghamem a zmlácení Roberta po té, co je odsouzen k smrti. Tak se politici v demokratických státech, jimiž je Spojené království prototypem, nechovají. Mohlo by se však jednat o nějaký autoritářský stát, kde jsou obleky a kostýmky jen fasádou, hraním si na demokracii, tomu však odporují anglické reálie, nebo pokus o demaskování pořádané společnosti, kde pod povrchem propukají temné vášně. I Alžběta je pojednána mnohem vášnivěji. Zatímco ve vídeňské inscenaci byla především majestátní, i když nešťastnou, vládkyní, zde je především hysterkou. S panovačným výrazem podepisuje lejstra, v zápětí hledá v kabelce rtěnku a pudr, aby zachránila poslední zbytky krásy, jakmile je ohlášen Robertův příchod. Když ji Nottingam ještě odrazuje od souhlasu s rozsudkem smrti, ztrácí nad sebou kontrolu a hroutí se apod. Celé dění sleduje němá postava Jakuba (Giacoma), který se nemůže dočkat, až koruna spočine na jeho hlavě. Celkově mne však režijní pojetí uspokojilo, nešlo proti hudbě a uvědomíme-li si, že jde o vymyšlený příběh, ani proti ději.

Orchestr pod vedením Friedricha Haidera nejen doprovázel na výborné úrovni, ale blýsknul se i v předehře, ve které je citována anglická hymna God Save the Queen. Dobře sezpívaný byl také sbor, jenž má v opeře také poměrně podstatnou úlohu (sbormistr Andrés Máspero).

Finále opery

Roberto Devereux a Don Giovanni (recenzi najdete zde) byla první představení, která jsem v Mnichově viděl. Protože bavorská metropole není z Čech tolik vzdálena (z Moravy a Slezska je to již horší), uvažuji o další návštěvě, protože jsem ve městě nestihl vše, co jsem chtěl: můžete zde navštívit tři pinakotéky s úžasnými sbírkami, několik dalších muzeí, Rezidenci i zámek Nymphenburg a rozptýlit se při nakupování v mnoha dobře zásobených obchodních domech. Návštěvu doporučuji v období Slavnostních operních her (Opernfestspiele) pořádaných koncem června a po celý červenec, kdy můžete zhlédnout všechny opery, které se v Bavorské státní opeře hrají, a navíc si poslechnout recitály pěveckých hvězd.

DVD se záznamem Loyovy inscenace

Nahrávka Roberta Devereux, Nightingale

Nahrávka Roberta Devereux, Opera Rara

Závěrečná děkovačka – José Bros, Edita Gruberova, Friedrich Haider, Sonia Ganassi, Paolo Gavanelli

Gaetano Donizetti:
Roberto Devereux
Dirigent: Friedrich Haider
Režie: Christof Loy
Scéna a kostýmy: Herbert Murauer
Sbormistr: Andrés Máspero
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Premiéra 19. ledna 2004 v Národním divadle Mnichov
(psáno z reprízy 4. července 2010 pořádané v rámci Mnichovských slavnostních operních her)

Alžběta, královna anglická – Edita Gruberová
Vévoda z Nootinghamu – Paolo Gavanelli
Sára, vévodkyně z Nottinghamu – Sonia Ganassi
Roberto Devereux, hrabě z Essexu – José Bros
Sir Gualtuiero Raleigh – Steven Humes
Robertovo páže – John Chest
Giacomo – Philipp Moschitz

www.bayerische.staatsoper.de

Související články

Komentáře: 8

Anonymous dne 9.7.2010 v 22:26

Nepochybuji, ze RD zcela vykompenzoval muka z DG vecer predem. Tutez inscenaci jsem videl v Mnichove koncem unora, mam ji na dvd a kdykoliv bych na ni sel zive s EG znovu. Podle editagruberova.com bude moznost v nasledujicich letech.

Dobre a detailne napsana recenze, ktera snad navodi zajem u ctenaru, kteri to jeste nevideli.

Pavle, maly detail: k Bloomsbury Group patril J.M. (John Maynard) Keynes, ne E.M.K. On a take E.M. Forster meli stejnou sexualni orientaci jako L. Strachey.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 9.7.2010 v 22:39

Hned opravím. Keynes a Strachey spolu ostatně nějaký čas žili…

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 9.7.2010 v 22:53

Pavle, staci, kdyz to opravis rano. V Praze je ted uz cas na spani!

VT

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
VD dne 10.7.2010 v 06:58

Jedna z životních rolí Edity Gruberové, jedna z nejlepších inscenací Donizettiho za řadu posledních let. Díky za připomenutí, včetně souvislostí. VD

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Dan dne 10.7.2010 v 07:07

Vynikající výkonmy, vynikající inscenace. Mimochodem to silné fanouškovské zázemí tam E. Gruberová má pokaždé. Pokaždé se vyvěšuje transparent :-)

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Khail dne 10.7.2010 v 09:42

Výkon v Roberto Devereux patří k jejím vrcholným kreacím. Vzhledem k věku a stále dokonalému hlasu ji velmi obdivuji. Vzpomeňte jen, jak "rychle" odešla Sutherland. Její koloraturní role se v pozdějším období její kariéry už nedaly poslouchat.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 10.7.2010 v 10:50

Docela dobre napisane. Ozaj som nevedela, ze opera nema s predlohou prakticky vela spolocneho.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 12.7.2010 v 23:09

Leonora3:
Vykon "Edity Velkej" jak Gruberovu nazval jeden nadseny rezenzent z Opernweltu bol v roli Alzbety I famozny! Alzbeta I vladla 44 rokov a Edita Gruberova sa jej dlzkou svojej aktivnej kariery (42 rokov) blizi. Od roku 68, ked robila konkurzne predstavenie v SND s Rosinou a co bol pre studentku posledneho rocnika konzervatoria vykon naprosto mimoriadny,(referencie mam od manzela, ktory ako student konzervatoria na tom predstaveni bol) uplynulo v Dunaji vela vody. Jej medzinarodna kariera zacala v r.76 z Zerbinettou v Ariadne s K. Bohmom. Takych strmych vystupov bolo v historii hodne, ale kolko bolo, ci je takych, co sa na tom vrchole stale drzia?
Mozna kazda nota Alzbety 4.jula nebola perfektna, ale celkovo vykon Edity Gruberovej bol strhujuci, jej hlas i vek akoby dozrel pre tragicke hrdinky Donizettiho. V zavere v slavnej arii, kde Alzbeta sa vzdava svojho tronu v prospech mladeho Giacoma, obecenstvo snad ani nedychalo (alebo dychalo spolu s Editou).

Moja jedina vytka je k scene a rezii. Nijak ma nenadchlo prostredie medzinarodnej banky ci administrativy v Bruselu, i ked v porovnanim s prostredim Dona Giovanniho den predtym, to nebolo tak iritujuce. Divim sa tomu, ze v Nemecku tak zboznuju tieto aktualizacie. Ked som nasledujuci den v pondelok vysla o 5 popoludni z Neue Pinakothek, citila som sa v zastupe sedych oblekov a kostymkov, co sa vyrojili s kancelarii, jak na scene v Roberto Devereoux. Nemaju tej sedi dost uz vo vlastnom zivote?. A tak sa zda, ze pomaly a isto tento boj medzi klasikou a tradiciou a novymi, aktualizovanymi reziserskymi interpretaciami prehravame. Aspon taky pocit som mala po troch predstaveniach v Mnichove. Pokial v tych produkciach pocujem Jonasa Kaufmana, Karitu Matilu, Pavla Breslika, Editu Gruberovu,(vycet z tych troch po sebe iducich predstaveniach by mohol byt dlhsi, snad tam nebolo slabeho vykonu) tak sa cez to dokazem preniest, pretoze to mam bohato vynahradene inym. Len dufam, ze nase regionalne divadla v tom nebudu hladat inspiraciu a zostanu pri klasike a v tej dobe, jak to napisali skladatelia a libretisti. Ved ako divak si uz aktualizaciu
urobim sama.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.