Edita Gruberová: koloratury jsou něco nereálného

Výjimečná umělkyně zpívá v Divadle na Vídeňce titulní roli v Belliniho opeře La straniera
(Der Kurier – 14. 1. 2015 – Peter Jarolin)

Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Dne 7. února oslaví 45. výročí svého prvního vystoupení ve Vídeňské státní opeře. Ještě předtím ale můžeme Editu Gruberovou vidět v Divadle na Vídeňce, kde ode dneška, tedy od středy, zpívá titulní roli v opeře Vincenza Belliniho La straniera. Gruberová alternuje roli s Marlis Petersen (od 16. ledna), autorem inscenace je Christof Loy.

„Stranieru“ v režii Christofa Loye jste zpívala už v Curychu. Mění se pro vás něco ve vídeňském uvedení?

V Divadle na Vídeňce lze part zpívat měkčeji, protože divadlo je menší a intimnější. Ale role je samozřejmě stejně náročná. Především závěrečná scéna, tam je třeba předvést koloratury. Já si své role ale vždycky vybírám podle závěrečné scény.

Proč?

(se smíchem) Co by to bylo za finále, kdybych neměla co zpívat? Zhlédla jsem například Donizettiho operu Maria di Rohan. Dobrá opera, ale na konci zpívá jen tenor a baryton. Zpěvačka titulní role může jen poslouchat. To není nic pro mě.

Vaše koloratury působí tak lehce, až to bere dech. Zapsala jste se díky tomu do dějin hudby. V čem spočívá tajemství zpěvu koloratur?

Práce, práce a znovu práce. Pěvkyně musí mít dobrou techniku a musí se stále učit něco nového. Před sedmi osmi lety jsem se setkala s jednou učitelku zpěvu. Ta mi řekla: „To je všechno moc hezké, ale je to pořád trošku mimo.“ Měla pravdu. Změnila jsem svoji techniku, aby ze mě určité tóny jen tak nevylétaly, ale zazněly, až když je to žádoucí.

Vraťme se k opeře La straniera. To dílo se moc často nehraje…

Protože děj je poněkud zamotaný. Ale hudba je plná emocí. Občas se mi předhazuje, že jsem stroj na koloratury. Ale to není pravda. Koloratury jsou něco nereálného a pěvkyně by je měla naplnit životem. Pokouším se o to ve všech svých rolích.

Když si vzpomenete na své začátky před pětačtyřiceti lety ve Vídni – co vás napadá?

Nostalgie a velká vděčnost. Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem 8. prosince 1969 přijela do Vídně. Rovnou z Bratislavy. Vlak měl zpoždění. Neuměla jsem moc německy. Všude ležel sníh a já jsem jela taxíkem do opery, kde jsem měla předzpívat. Cestu do vchodu pro zaměstnance jsme museli spolu s taxikářem přímo proházet …

Abyste mohla předzpívat…

Ano, byla to Olympie z Hoffmannových povídek a Královna z Kouzelné flétny. V tom spěchu a vzrušení mě nic lepšího nenapadlo. Ale tak zlé to asi nebylo, protože 7. února 1970 jsem v Státní opeře zpívala svoji první Královnu noci. Třásla se mi kolena, protože jsem byla na Olympu. Pak přišla Zerbinetta z Ariadny, kterou jsem předtím neznala. A tak to šlo dál a dál…

Na které ukázky se může publikum těšit při vašem jubilejním gala ve Státní opeře?

Na belcantovou klasiku, která mě provázela po celý život. Samozřejmě Donizettiho Lucia, Belliniho Elvira z Puritánů, Donizettiho Anna Bolena a Elisabetha z Donizettiho opery Roberto Devereux, což je moje nejoblíbenější role.

V jaké příští roli vás po vašem gala ve Vídni uvidíme?

V říjnu to bude Anna Bolena. Jinak není nic pevně stanovené. Intendant Roland Geyer neuvádí v Divadle na Vídeňce belcanto příliš často. A myslím, že ve Státní opeře asi nemají důvěru kvůli mému věku. (se smíchem) Takže to gala bude pro mě něco jako předzpívání.

Dokázala byste si vůbec představit svůj život bez zpěvu?

Když nějakou dobu nezpívám, začnu být neklidná. Tak se učím nové role jako Donizettiho Gemmu di Vergy. Kromě toho mám zahradu, která je pro mě velkým potěšením. Jsem vášnivá zahradnice!
Přeložil Ondřej Lábr
Foto Monika Ritterhaus, Karl Schöndorfer

Související články


Napsat komentář