Edita Raušerová: Z primabaleríny v Národním sboristkou v Helsinkách

Je to jen rok, co jsem s ní mluvil v Praze, na závěr sezony, v níž poprvé ve svých čtyřiadvaceti dostala důvěru ztvárnit na jevišti Národního divadla z pohledu tanečnic roli všech rolí: Odettu – Odílii v Čajkovského Labutím jezeru (náš tehdejší rozhovor najdete zde). Uspěla, protože ji hned vzápětí k velkému překvapení mnoha jmenovali první sólistkou baletu první scény. Alespoň v baletu získala tedy prakticky vše, nač si u nás mohla pomyslet. Uplynul ale rok a Edita Raušerová se sbalila a zmizela, aby novou sezonu začala znovu od úplné nuly: se smlouvou řadové sboristky, ovšem – v Finského národního baletu v Helsinkách.

Přinejmenším z pohledu nejednoho z pravidelných návštěvníků představení baletu Národního divadla jste se z Prahy ztratila naprosto nečekaně. Jak a kdy vůbec k vašim „námluvám“ s Královským baletem v Helsinkách došlo? V době, kdy jste zkoušela s Javierem Torresem Šípkovou Růženku, jste už věděla, že to je vaše poslední role v Národním?

Ano, bylo to v době, kdy jsem studovala Šípkovou Růženku. Ale byla to úplná náhoda. Jedno se sešlo s druhým. Po premiéře jsem už věděla, že jsou to moje poslední představení. Byl to zvláštní pocit… Ale užívala jsem si to-:) Avšak neříkám,že v Helsinkách zůstanu. Jako každý český tanečník se budu chtít vrátit zpátky domů… -:)

Jak hodně a dlouho jste svůj přestup zvažovala? Co všechno v tom sehrálo roli?

Vždycky jsem toužila tancovat v zahraničí, už jako malá holka. Takže to rozhodování bylo celkem rychlé. Samozřejmě jsem zvažovala všechna pro a proti, věco související s mojí rodinou, přáteli i s přítelem. Bylo to velké rozhodování. Asi po týdnu probdělých nocí jsem ale s nabídkou Finského národního divadla nakonec souhlasila.

Jak reagoval na vaše oznámení o odchodu Petr Zuska?

Tak samozřejmě, že to Petra překvapilo a zaskočilo. Dával mně přece skvělé příležitosti a já jsem za to strašně ráda. Pro mě to ale také nebylo lehké říci mu, že odcházím. Vysvětlila jsem mu své důvody, proč bych chtěla do Helsinek a myslím si, že mě pochopil. Zakončili jsme rozhovor objetím a odešla jsem…V Helsinkách je v angažmá – a to už druhou sezonu – také náš Michal Krčmář, který si tam vede skvěle. A do Královského baletu také zcela nedávno i Lucie Rákosníková z dnes už bývalého baletu Státní opery. Je to náhoda, že jste se všichni sešli v jednom souboru?

Ne, není. Věděla jsem, že jsou v Helsinkách a že jsou spokojení. Pro mě to bylo o něco lehčí – vědět, že tam nebudu sama a že mi popřípadě pomůžou. A pomohli-:) To víte, začátky jsou těžké…

Není vám přece jen trochu smutno po Praze, kde jste byla čerstvě jmenovanou první sólistkou a dostávala jste hlavní role?

Ano, někdy se mi stýská… Ale tady mě čeká taky skvělá práce. Dokud je člověk mladý,musí využít všechny možnosti a stále se učit něco nového. Seznámit se s novými lidmi, pedagogy, choreografy, naučit se pořádně cizí jazyk. Proto jsem sem odjela a doufám, že se mi to splní -:)

V Helsinkách jste ale nastoupila do sboru. Není to tak trochu – aspoň pro tuto chvíli – krok zpátky? Jaké perspektivy ve svém novém působišti máte? Co vás v nejbližší době čeká?

Je to krok zpátky, ale mně to nevadí. Přijala jsem sborovou smlouvu s tím, abych se naučila něco nového a zdokonalovala se. Chci na sobě pracovat a třeba se tu dostanu stejně vysoko jako v Praze-:) Necháme to osudu… Co mě v nejbližší době čeká je premiéra baletu Le Corsaire, který tu studuje Ivan Liška z Bavorského státního baletu  a já bych měla tancovat Gulnaru. Je to pro mě výzva, tak se musím snažit- 🙂

Jinak nás také čeká Manon od Sira Kennetha MacMillana, Sněhová královna od Kennetha Greveho, Bella figura od Jiřího Kyliána, Four Temperaments od George Balanchina, In the Middle, Somewhat Elevated od Williama Forsytha, Labutí jezero od Kennetha Greveho a také Šípková Růženka Javiera Torrese. Bude to opravdu náročná sezona!-:)

A největší rozdíl oproti Praze, kterého jste si zatím při práci v Helsinkách všimla?

Zatím se pořád rozkoukávám. V podstatě je práce všude stejná. Asi jediné, čeho jsem si tady všimla, je… – že umění je tu hodně dotované… Tanečníci, stejně jako i ostatní umělci tu mají vše, co potřebují…. dobré zázemí, doktory, ale i odbory . A to mě právě mrzí na nás… Že v České republice nic takového není. Stále má z toho u nás člověk pocit, že balet je až na posledním místě.

Snad každý, kdo to Finsko pozná, říká, že tahle studená a temná zemně není moc vstřícná vůči místním a příjemná pro život. Jak jste si zatím v Helsinkách zvykla?

Helsinky jsou pěkné město. Mají tu krásné parky a přírodu. Ale není to jak v Praze…-:) Spíše bych je přirovnala k Brnu. Lidé jsou tu milí, snaží se vám pomoci, ale zase nikam moc nespěchají. Na všechno je čas. Samozřejmě, že úřady a vyřizování dokladů je všude zdlouhavé a nepříjemné. Málem jsem z toho zešedivěla-:) Zatím se mi tu ale líbí. Zkuste se mě zeptat tak za půl roku, až tu bude 40 stupňů-:)

Kde vůbec v Helsinkách bydlíte? Úplně sama? Už za vámi někdo z vaší rodiny nebo přátel byl na návštěvě? Jak vůbec snášíte odloučení od lidí, které máte ráda?

No, bydlím asi dvě minuty od divadla, takže si nemohu stěžovat. Jsem tu ale se svým přítelem , který přijel se mnou. Jsem moc ráda, že ho tu mám a stará se o mě:) Pár přátel už nás navštívilo a rodina teprve na náš čeká:) Jinak…. Ať žije skype-:) Takto se spojuji se svými přáteli a rodinou, tedy lidmi, kteří mně samozřejmě moc chybějí…

Ať se vám v Helsinkách daří, držím palce a pozdravuji z Prahy!

Ptal se Vít Dvořák
Foto Pavel Hejný (1) a Diana Zehetner (2)