Etiketa v opeře aneb Jak si užít představení a nezkazit ho všem okolo

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Pravidlům slušného chování již byla věnována spousta a spousta knih, příruček i jiných publikací. Jejich autoři píší o všem možném, od stolování, přes pracovní pohovory až po cestování letadlem – ale podrobnější návod, jak se chovat v divadle, bychom hledali jen těžko. A protože jsem sám operním fanouškem a tím pádem i pravidelným divákem, jehož kulturní zážitky jsou často znehodnocovány nevhodným chováním ostatních diváků, rozhodl jsem se napsat následující řádky.
ilustrační kresba Ilona Ratajová
ilustrační kresba Ilona Ratajová


Než se vydáme do divadla
Návštěva divadla by měla vlastně začít už doma. Opera není pouťová atrakce, která vás párkrát pohoupe, otočí vzhůru nohama a vyplivne, takže jste spokojeni a s nazelenalou barvou odcházíte pro cukrovou vatu, žužu či párek s hořčicí. Do divadla (pokud si chcete představení užít) je třeba jít alespoň minimálně připraven. Což v žádném případě neznamená, že byste měli znát nazpaměť partituru nebo životopis autora; bohatě stačí, když budete alespoň částečně vědět, na co vlastně jdete, co od toho čekat, v jakém jazyce se hraje, popřípadě jestli se jedná o klasickou nebo moderní inscenaci. Pokud nejste zastánci modernizace klasiky, není fér se předem neinformovat a ve chvíli, kdy Rusalka přijede na jeviště v nafukovacím člunu, zbytek hlediště rušit větami typu: „No to je strašný“, „To se musí Dvořák obracet v hrobě“ a tak dále.

Není vůbec od věci si rovněž předem zjistit, jak dlouhé představení je. A to jak kvůli dopravě (když se začnete deset minut před koncem hrnout ven z řady, protože za chvilku vám jede autobus, počítejte s tím, že vás někdo nejspíš zabije), tak kvůli zážitku samotnému. Operní představení může trvat dvě hodiny, ale (v případě opusů Richarda Wagnera) klidně i šest. Pokud si nejste jisti, že tak dlouho v divadle vydržíte, raději pro začátek zvolte něco kratšího. A když už byste se na nějaké té „vícehodinovce“ náhodou ocitli a až poté zjistili, že se na to vlastně úplně necítíte, pamatujte, že je vždycky lepší odejít (pokud možno o přestávce), než se tam trápit. Když se kdysi během nejdojemnější scény druhého dějství opery Madama Butterfly z jedné z lóží ozvalo hlasité zachrápání, hlediště sice propuklo v hlasitý smích, ale zážitek z představení byl ten tam.

ilustrační kresba Ilona Ratajová
ilustrační kresba Ilona Ratajová


Oblečení

Myslím si, že doby, kdy jediné oblečení, které si lze vzít do Národního, byl tmavý oblek s kravatou (pro pány) a tomu odpovídající oděv pro dámy, jsou dávno pryč. Proč si kazit zážitek nekomfortním oděvem, škrtící kravatou nebo sakem, ve kterém se ve vytopeném divadle akorát zpotíme? Návštěva divadla je přece příjemná událost – když z nás během představení bude odkapávat pot (přestože jsme samozřejmě použili deodorant), nebude to příjemné nám ani našemu sousedovi.

To ovšem rozhodně neznamená, že do Národního divadla můžeme vyrazit v tričku, džínách a teniskách či podobně nevhodném úboru. Když si pečlivě projdete svůj šatník, jistě zjistíte, že se můžete obléci příjemně, ale zároveň vhodně. No uznejte – kdo z nás nemá ve skříni jedny tmavé kalhoty, jednu jednobarevnou košili a v botníku jedny tmavé boty? Vždyť i slavní dirigenti, kteří dřív vystupovali zásadně ve fraku, dnes mnohdy dirigují jen v obyčejné tmavé košili s rozhalenkou – a jací to jsou machři!

Nevhodné oblečení lze snad odpustit jen turistům, které, když si doma v Tokiu balili svůj kufr, ani ve snu nenapadlo, že v Praze půjdou do divadla. I v takovém případě si lze ale většinou vybrat z více variant – lepší černé triko s límečkem než fialový nátělník s nápisem „I love New York“.

Na druhou stranu – když někdo do divadla přijde nevhodně oblečen, ztrapní tím sice sám sebe, ale pokud není vysloveně smradlavý nebo špinavý, kulturní zážitek ostatních by to ovlivnit nemělo. Kdysi jsem na Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky seděl vedle staršího pána, který měl na sobě zelené laclové montérky a kostkovanou flanelovou košili. Nejprve jsem na něj sice zůstal koukat s otevřenou pusou, ale nakonec mi celé představení kazili dva vymódění chlapečci, které maminka vybavila bonbóny, a oni celou dobu neúnavně šustili pytlíkem.

ilustrační kresba Ilona Ratajová
ilustrační kresba Ilona Ratajová


S dětmi na operu
Kdo chodí do divadla pravidelně, jistě ví, jaké to je, když uprostřed představení začne někde v sále vřískat malé dítě – nehledě na to, jestli máte děti rádi nebo ne, se vám okamžitě začne otvírat kudla v kapse. Zapíchnout tou pomyslnou kudlou si ovšem nezaslouží příslušné dítě, nýbrž ten, kdo jej do divadla vzal. Brát do divadla ty nejmenší děti, které samozřejmě nevidí důvod, proč by si tu nemohly pořádně nahlas pobrečet, když doma to dělají každý den, je vůči umělcům i ostatním divákům poněkud bezohledné. Pokud nemáte babičku, chůvu ani nikoho jiného na hlídání, prostě musíte divadlo protentokrát oželet.

Když už s malým dítětem musíte do divadla nutně jít (nemusíte), vždycky je lepší zakoupit si vstupenku někam do uličky – až se váš drobeček počůrá nebo začne křičet, že má hlad, budete moci co nejrychleji opustit hlediště, aniž by se kvůli tomu musela zvednout půlka řady. Mimochodem přesně takto jednou moje maminka zvedala půl řady v parteru Státní opery, když mě v útlém věku vzala na Kouzelnou flétnu a mně se samozřejmě uprostřed produkce začalo chtít na záchod – pamatuji si to dodnes.

Bohužel jsem zažil i případy, kdy maminku nenapadlo své dítě, jež začalo během představení vřískat, odnést pryč, nýbrž se marně pokoušela jej utišit. Což nejen, že nezabralo, ale samozřejmě také rušilo.

Pozor – problém může nastat i s většími dětmi, které už sice vědí, že nesmí křičet, ale přiznejme si, že když vedle vás na Donu Giovannim sedí dva asi desetiletí chlapci a celou dobu se s chechotem boxují, zážitek, na který jste se těšili, je tím poznamenán. V takovém případě je naprosto v pořádku požádat jejich dospělý doprovod, aby okamžitě zjednal nápravu.

Nicméně bylo by nesmyslné tvrdit, že děti do divadla nepatří. Jen je zkrátka třeba nebrat si je s sebou jenom proto, že nemáte nikoho, kdo by je po dobu vašeho pobytu v divadle pohlídal, ale naopak pečlivě vybrat, na co s nimi jít. Dnešní produkce nabízejí širokou škálu operních představení pro děti i všemožné doprovodné programy, které dokážou zábavnou formou v malých divácích vzbudit zájem o tento nádherný žánr.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Reakcí (11) “Etiketa v opeře aneb Jak si užít představení a nezkazit ho všem okolo

  1. Kdyz uz se tu rozebira operni etiketa, trosku me prekvapilo, ze tu neni rozebrata otazka tleskani behem predstaveni. Jako dite si pamatuju, ze se tleskalo jen po konci jednani a mrzi me, ze ted se tleskacasto jeste nez skonci arie. Jak tu pisete, co koho rusi, tak me nejvice rusi toto. Hrozne me to vytrhuje z poslechu a kazizazitek. Nevite proc uz se nesti to pravidlo s potleskem po jednani? Kazdopadne ja z principu netleskam ani u sebeuzasnejsi arie. Byt se tomi nekdy lidi kolem mozna divi. Dost by me zajimal nazor autora clanku i vas dalsich.

  2. Zdravim Vas. Asi zalezi na konkretnim miste v konkretni opere. A take na mentalite publika – jak znamo, v Japonsku se behem predstaveni netleska skoro vubec, Americane jsou schopni aplaudovat uprostred sloky. Osobne nemam rad, kdyz publikum zacne automaticky tleskat ve chvili, kdy se zacne zavirat opona. Treba na konci druheho dejstvi Tosky to vylozene rusi. Naopak si myslim, ze zatleskat po dobre provedene arii (samozrejme ne behem ni) je na miste – a to i v pripade, ze dalsi cast opery na ni plynule navazuje, jako napr. v pripade Nessun dormy. Naopak, pokud Kalaf zazpiva Vincero a v hledisti je hrobove ticho, je jasne, ze neco nebylo v poradku.
    Zastavam nazor, ze cim vic se tleska, tim vic je publikum spokojeno a tim krasnejsi je celkova atmosfera v sale. Ale samozrejme verim i tomu, ze potlesk umelce vyhecuje k lepsimu vykonu, nez kdyz az do prestavky nevi, jestli „jak je na tom“. Ale samozrejme ne vzdy je pro potlesk vhodna chvile. VR

    1. Snažím se Vám rozumět, ale moc s Vámi nesouzním. Když si vezmu paralelu s koncertem vážné hudby, tak tam se zvyk, že se tleská až po konci dané skladby a ne třeba po každé větě, v zásadě udržel. Dost by mě zajímalo, proč tam to jde a u opery ne. Vezměte si třeba příklad Smetanova cyklu symfonických básní Má Vlast. Taky se zde netleská po každé části. A totálně rušivé by určitě bylo kdyby někdo chtěl tleskat mezi Táborem a Blaníkem. Stejně tak rušivé mi to přijde u řady operních árií (včetně zmiňované Nessun dorma). Nevíte náhodou, kdy se toto tleskání stalo běžné nejen v Americe ale i v Čechách? Jak jsem psal, jako dítě (cca 30 let zpátky)si na něco takového určitě nepamatuji. Jinak si osobně myslím, že čím více potlesku během opery, tím se tak trošku hodnota potlesku snižuje. A hlavně, si nemohu pomoct, se tímto snižuje zážitek z opery. Mnohé árie jsou psány tak, aby je člověk nechal v sobě tzv. doznít a ne že se to utne potleskem. Nevíte náhodou jak to bylo třeba za doby Verdiho nebo Pucciniho? Řekl bych, že samotným operním skladatelům by se přerušování jejich úžasné hudby potleskem spíše nelíbilo než líbilo.

      1. Souhlasím s Vámi, že v řadě případů se tleská jen z povinnosti či ze zvyku, že „tady se přece má zatleskat“, čímž ten aplaus ztrácí na svém kouzle, a v nikoli kratší řadě případů se tleská v místech, kde to není vhodné. Nicméně stejně jako se mění inscenační postupy, změnou prochází i etiketa, nejen ta divadelní. Dříve bylo běžné, že člověk do divadla přišel v půlce, chvíli tam pobyl a zase odešel (jak známo, byla to spíš taková společenská akce, samotné představení bylo spíše kulisou), později, jak píšete se tleskalo pouze mezi jednáními. Dnes je to tak, jak to je. Každý toto samozřejmě vnímá jinak – někoho potlesky ruší, mně osobně by představení s potleskem pouze při „oponách“ připadalo takové smutné, neosobní, formální (koncert je samozřejmě něco jiného). Když interpret dozpívá árii a v sále je ticho, je mi ho vždycky neskutečně líto. V mnoha případech (u nás ne), kdy se na árii přímo navazuje (např. po Vincero:-) dirigenti dokonce zastavují orchestr, aby si interpret mohl vychutnat tak dlouhý potlesk, jakým se rozhodne jej publikum odměnit; zažil jsem i případ, kdy po několikaminutovém potlesku tenorista árii zopakoval.

        1. Moc děkuji za zajímavý pohled. Mám to chápat tak, že když po áriích zásadně netleskám, že mohu být druhými z hlediska dnešní operní etikety po právu považován za křupana? Protože já si fakt až do teď myslel, že je to spíše neukázněnost diváků, že se v tak velké míře tleská, což jak koukám, jsem se mýlil. I to je dobře vědět.

          1. Ja bych prave nerekl „za krupana“ – naopak povazuji za spravne nenechat se strhnout davem a po prisernem vykonu si potlesk odpustit – presto ze cely sal automaticky buraci, protoze slysel „Vincero“. Naopak mi prijde skoda nezatleskat, pokud byl vykon na urovni :-)

      2. Ad HonzaB – Před třiceti, čtyřiceti lety se tleskalo víc než dnes. Ve Smetanově divadle let šedesátých se musel pro potlesk opakovat i celý sbor v Nabuccovi, mnohdy včetně vstupu Zachariáše pana Hakena. Don José by po květinové árii byl nesvůj, kdyby nesklidil potlesk. Pan Švehla po árii Rudolfa v Bohémě s povedeným céčkem samozřejmě čekal odměnu potleskem. Duet Lukáše a Tomše v Hubičce museli pánové Blachut a Bednář ba i často zopakovat / jeho závěrečnou část /. Po árii Voka „Jen jediná“ měl Václav Bednář veliké aplauzy, zaslouženě, byl to dokonalý bonbónek. Kdyby král Filip v Donu Carlosovi nesklidil po velké árii potlesk, bylo by mu to podivné, jednou se tak náhodně stalo Karlu Bermanovi a druhý den se ptal, čím že to nebylo přesvědčivé….. Co dřív nebylo, byla děkovačka od maličkých rolí po titulní. Všichni se děkovali společně, úspěch jedince byl zvýrazněn kytičkou pro daného pěvce, kdy aplauz značně zesílil. V Itálii za Verdiho byla KLAKA, je dodnes, pěvec zaplatí dopředu za vyvolání potlesku. Mnohdy běda, když nezaplatil… Týká se to právě takzvaných pěveckých oper, kam se chodí za pěvci, za jejich výkony. Ne již oper bez uzavřených čísel. Donizetti, Verdi, Puccini, Smetana, Čajkovskij, Bizet apod. – tam se po povedených číslech tleskalo a tleská. Problém nastává, když to někomu kiksá, ale má i tak potlesk… Tam bych problém spatřoval. Ale také kupříkladu Vilém Přibyl v Pamětech vzpomíná vděčně na Budapest, kde po Florestanovi vstalo celé auditorium a aplaudovalo mu po velké árii Florestana v Beethovenově Fideliovi. Jistě to bylo právem, pamatuji jeho Florestana, hostoval ho vícekráte v Covent Garden, i tam měl po árii vřelý potlesk, čehož si cenil! A vyzdvihuje to s velkou vděčností v memoárech. Z toho je i patrno, jak si potlesku po árii cenil, jistě zdaleka nejen on.

  3. Tleskaji presne proto. Kralovna noci by mohla pouze recitovat a dostane se ji potlesku. A tleska se bezne i v polovine katalogove sceny (asi je dlouha a pauza prvodivaky mate).
    Jinak myslim, ze kravata je naprostym minimem (neobtezujicim-kdysi vlastne byla volnocasovou) a polotriko v Narodnim divadle naopak propadak. VR (nikoliv vsak autor textu)

    1. Souhlasim s Vami, polotriko je do Narodniho divadla samozrejme naprosto nevhodny odev. Nicmene kdyz bych nekam priletl z opacne pulky zemekoule a az pote se dozvedel/rozhodl divadlo navstivit – a tudiz bych nebyl vybaven spolecenskym odevem, jako fanousek a milovnik opery bych radeji doufal, ze zbytek publika bude tolerantni, nez ze bych kvuli ne zcela vhodnemu obleceni (kterym snad ostatnim zazitek nijak nezkazim) predstaveni, na ktere se v nejblizsi dobe tezko dostanu, ozelel. V pripade „bezneho“ divaka samozrejme neni o cem hovorit :) VR (autor textu)

      1. Já jsem k turistům býval také shovívavý. Dokud jsem nezjistil, že košile v Tescu se dá koupit za stovku a tmavé kalhoty za dvěstěpadesát. Vhodně se obléct podle mne totiž není jen nějaká formalita. Je to hold, který vzdávám místu a umělcům. A není to jen o divadle. Do kostela se také nechodí v tílku a bermudách. Nikoho nepřekvapuje, že nedostatečně oblečení turisté jsou odmítáni, ačkoli vystáli dlouhou frontu před vstupem do chrámu.

Napsat komentář

Reklama