Etiketa v opeře aneb Jak si užít představení a nezkazit ho všem okolo

Pravidlům slušného chování již byla věnována spousta a spousta knih, příruček i jiných publikací. Jejich autoři píší o všem možném, od stolování, přes pracovní pohovory až po cestování letadlem – ale podrobnější návod, jak se chovat v divadle, bychom hledali jen těžko. A protože jsem sám operním fanouškem a tím pádem i pravidelným divákem, jehož kulturní zážitky jsou často znehodnocovány nevhodným chováním ostatních diváků, rozhodl jsem se napsat následující řádky.

Než se vydáme do divadla
Návštěva divadla by měla vlastně začít už doma. Opera není pouťová atrakce, která vás párkrát pohoupe, otočí vzhůru nohama a vyplivne, takže jste spokojeni a s nazelenalou barvou odcházíte pro cukrovou vatu, žužu či párek s hořčicí. Do divadla (pokud si chcete představení užít) je třeba jít alespoň minimálně připraven. Což v žádném případě neznamená, že byste měli znát nazpaměť partituru nebo životopis autora; bohatě stačí, když budete alespoň částečně vědět, na co vlastně jdete, co od toho čekat, v jakém jazyce se hraje, popřípadě jestli se jedná o klasickou nebo moderní inscenaci. Pokud nejste zastánci modernizace klasiky, není fér se předem neinformovat a ve chvíli, kdy Rusalka přijede na jeviště v nafukovacím člunu, zbytek hlediště rušit větami typu: „No to je strašný“, „To se musí Dvořák obracet v hrobě“ a tak dále.

Není vůbec od věci si rovněž předem zjistit, jak dlouhé představení je. A to jak kvůli dopravě (když se začnete deset minut před koncem hrnout ven z řady, protože za chvilku vám jede autobus, počítejte s tím, že vás někdo nejspíš zabije), tak kvůli zážitku samotnému. Operní představení může trvat dvě hodiny, ale (v případě opusů Richarda Wagnera) klidně i šest. Pokud si nejste jisti, že tak dlouho v divadle vydržíte, raději pro začátek zvolte něco kratšího. A když už byste se na nějaké té „vícehodinovce“ náhodou ocitli a až poté zjistili, že se na to vlastně úplně necítíte, pamatujte, že je vždycky lepší odejít (pokud možno o přestávce), než se tam trápit. Když se kdysi během nejdojemnější scény druhého dějství opery Madama Butterfly z jedné z lóží ozvalo hlasité zachrápání, hlediště sice propuklo v hlasitý smích, ale zážitek z představení byl ten tam.

Oblečení
Myslím si, že doby, kdy jediné oblečení, které si lze vzít do Národního, byl tmavý oblek s kravatou (pro pány) a tomu odpovídající oděv pro dámy, jsou dávno pryč. Proč si kazit zážitek nekomfortním oděvem, škrtící kravatou nebo sakem, ve kterém se ve vytopeném divadle akorát zpotíme? Návštěva divadla je přece příjemná událost – když z nás během představení bude odkapávat pot (přestože jsme samozřejmě použili deodorant), nebude to příjemné nám ani našemu sousedovi.

To ovšem rozhodně neznamená, že do Národního divadla můžeme vyrazit v tričku, džínách a teniskách či podobně nevhodném úboru. Když si pečlivě projdete svůj šatník, jistě zjistíte, že se můžete obléci příjemně, ale zároveň vhodně. No uznejte – kdo z nás nemá ve skříni jedny tmavé kalhoty, jednu jednobarevnou košili a v botníku jedny tmavé boty? Vždyť i slavní dirigenti, kteří dřív vystupovali zásadně ve fraku, dnes mnohdy dirigují jen v obyčejné tmavé košili s rozhalenkou – a jací to jsou machři!

Nevhodné oblečení lze snad odpustit jen turistům, které, když si doma v Tokiu balili svůj kufr, ani ve snu nenapadlo, že v Praze půjdou do divadla. I v takovém případě si lze ale většinou vybrat z více variant – lepší černé triko s límečkem než fialový nátělník s nápisem „I love New York“.

Na druhou stranu – když někdo do divadla přijde nevhodně oblečen, ztrapní tím sice sám sebe, ale pokud není vysloveně smradlavý nebo špinavý, kulturní zážitek ostatních by to ovlivnit nemělo. Kdysi jsem na Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky seděl vedle staršího pána, který měl na sobě zelené laclové montérky a kostkovanou flanelovou košili. Nejprve jsem na něj sice zůstal koukat s otevřenou pusou, ale nakonec mi celé představení kazili dva vymódění chlapečci, které maminka vybavila bonbóny, a oni celou dobu neúnavně šustili pytlíkem.

S dětmi na operu
Kdo chodí do divadla pravidelně, jistě ví, jaké to je, když uprostřed představení začne někde v sále vřískat malé dítě – nehledě na to, jestli máte děti rádi nebo ne, se vám okamžitě začne otvírat kudla v kapse. Zapíchnout tou pomyslnou kudlou si ovšem nezaslouží příslušné dítě, nýbrž ten, kdo jej do divadla vzal. Brát do divadla ty nejmenší děti, které samozřejmě nevidí důvod, proč by si tu nemohly pořádně nahlas pobrečet, když doma to dělají každý den, je vůči umělcům i ostatním divákům poněkud bezohledné. Pokud nemáte babičku, chůvu ani nikoho jiného na hlídání, prostě musíte divadlo protentokrát oželet.

Když už s malým dítětem musíte do divadla nutně jít (nemusíte), vždycky je lepší zakoupit si vstupenku někam do uličky – až se váš drobeček počůrá nebo začne křičet, že má hlad, budete moci co nejrychleji opustit hlediště, aniž by se kvůli tomu musela zvednout půlka řady. Mimochodem přesně takto jednou moje maminka zvedala půl řady v parteru Státní opery, když mě v útlém věku vzala na Kouzelnou flétnu a mně se samozřejmě uprostřed produkce začalo chtít na záchod – pamatuji si to dodnes.

Bohužel jsem zažil i případy, kdy maminku nenapadlo své dítě, jež začalo během představení vřískat, odnést pryč, nýbrž se marně pokoušela jej utišit. Což nejen, že nezabralo, ale samozřejmě také rušilo.

Pozor – problém může nastat i s většími dětmi, které už sice vědí, že nesmí křičet, ale přiznejme si, že když vedle vás na Donu Giovannim sedí dva asi desetiletí chlapci a celou dobu se s chechotem boxují, zážitek, na který jste se těšili, je tím poznamenán. V takovém případě je naprosto v pořádku požádat jejich dospělý doprovod, aby okamžitě zjednal nápravu.

Nicméně bylo by nesmyslné tvrdit, že děti do divadla nepatří. Jen je zkrátka třeba nebrat si je s sebou jenom proto, že nemáte nikoho, kdo by je po dobu vašeho pobytu v divadle pohlídal, ale naopak pečlivě vybrat, na co s nimi jít. Dnešní produkce nabízejí širokou škálu operních představení pro děti i všemožné doprovodné programy, které dokážou zábavnou formou v malých divácích vzbudit zájem o tento nádherný žánr.

Přicházíme do divadla
Do divadla je ideální dorazit tak deset, patnáct minut před začátkem představení. Návštěva divadla není zdaleka jen o zhlédnutí daného kusu, ale i o celkové atmosféře, která v sále vládne. Postupné plnění hlediště, rozehrávání muzikantů, to všechno přece dělá z návštěvy divadla tu kouzelnou událost!

Vždycky je lepší raději vyrazit trochu dřív, než být potom v nervech, že to nestihneme. A i když nakonec na poslední chvíli usedneme na svá místa, navíc udýchaní, neboť jsme právě absolvovali sprint od metra, není to příjemné ani nám, ani našim sousedům. O odkapávajícím potu už jsme se bavili a o předehře doplněné o naše mohutné funění snad mluvit nemusím.

Když už do divadla přijdeme pozdě (samozřejmě, že se jednou za deset let může stát něco, s čím jsme nepočítali – bouračka, vynechaný spoj a tak dále), nelze počítat s tím, že bychom si mohli jít jakoby nic ihned sednout na svá místa. V některých divadlech musíme počkat až do přestávky, jinde nás hledištní personál usadí na místa, kde se náš pozdní příchod co nejméně dotkne ostatních diváků (to bývá zpravidla někde nahoře, na kraji a podobně). I tak v takovém případě je ale minimálně slušné necpat se do hlediště během tklivých tónů předehry, ale vyčkat na nejbližší potlesk a pak se teprve co nejrychleji a nejtišeji usadit. Je také třeba počítat s tím, že ve foyeru je světlo, které otevřením dveří pustíme do setmělého sálu, což může do představení ponořeného diváka rozladit. Když kdysi ve Státní opeře při představení Belliniho Normy během jedné z árií začal do hlediště dvěma dveřmi proudit a následně se hlučně usazovat celý zájezd zahraničních turistů, myslel jsem, že mě klepne.

Šatna
Když jdeme do divadla v zimě a nejsme tak otužilí, že bychom šli jen v košili či saku, je naší povinností si svršky odložit do šatny. Zatímco my si budeme užívat Prodanou nevěstu, kabát tu na nás ve společnosti ostatních kabátů v klidu počká a po skončení produkce si jej zase vyzvedneme. Totéž platí o větších zavazadlech (sice nevím, jak se člověk může v Národním ocitnout s krosnou, ale kdyby náhodou…), mokrých deštnících a tak dále. Sedačky v divadlech bývají zpravidla celkem pohodlné, ovšem divákovi neposkytují prostor pro cokoli jiného, než je on sám. Z toho vyplývá, že pokud si vezmeme do hlediště kabát nebo bundu, bude zcela jistě zasahovat na „území“ našeho souseda. Což sice někdo přetrpí, protože si netroufne cizího člověka požádat, aby laskavě použil šatnu, ale někdo jiný by mohl zareagovat dost nepříjemně. Proto je lepší podřídit se pravidlům a kabát si do šatny odložit. Pokud se o něj bojíte tak, že byste si představení neužili, raději zůstaňte doma. Anebo se vydejte do newyorské Metropolitní opery, kde šatnu nemají a diváci si věci nosí na svá místa – která jsou ovšem prostornější než například v Národním či Stavovském divadle.

Vstup do hlediště
Než se člověk usadí do hlediště, měl by pečlivě zkontrolovat, zda se číslo sedadla, na kterém se chystá uvelebit, shoduje s číslem na vstupence, kterou třímá v ruce. Když někdo zasedne místo někomu jinému, je to nepříjemné pro obě strany; je lepší dát si na to pozor. Ke mně jednou takhle před začátkem Bohémy přišel pán a upozornil mě, že sedím na jeho místě. Porovnali jsme naše vstupenky a skutečně – seděl jsem na místě, které patřilo i jemu. Jenomže jemu patřilo až zítra, poněvadž šel na Rusalku a spletl si den. Zajímavé, že ani jedné ze dvou uvaděček, které při vstupu do divadla a následně do hlediště lístek kontrolují, to nepřišlo divné…

Vstupujeme-li do řady, ve které již sedí jiní diváci, zásadně kolem nich procházíme otočeni čelem k nim (zády k jevišti) a je slušnost jim alespoň náznakem poděkovat, že nám průchod umožnili. Potřebuje-li naopak někdo projít okolo nás, je naší povinností vstát a pustit ho.

Během představení
Začátek představení spolehlivě poznáte podle toho, že se v sále zhasne, do orchestřiště vstoupí dirigent a sálem se rozezní potlesk. V tu chvíli už byste rozhodně měli sedět na svých místech, mít vypnutý mobil a tak dále. Na fakt, že zanedlouho se začíná, a je tedy třeba se usadit, vás včas upozorní divadelní zvonek či gong; orientovat se lze i podle muzikantů, kteří krátce před zahájením představení začínají na pokyn prvního houslisty ladit své nástroje.

Od chvíle, kdy se dirigent ukloní a potlesk utichne, je třeba být naprosto zticha. Může se zdát, že tato informace je nošením dříví do lesa, ale stačí zajít do divadla a zjistíte, že to překvapivě bohužel až tak samozřejmé není. Pamatujte, že divadelní sály mají vynikající akustiku, díky níž je slyšet i ten nejtišší šepot. Někteří jedinci přesto pokračují v započaté konverzaci až do chvíle, než se na scéně objeví jejich oblíbený herec či herečka, jiní mají zase ve (zlo)zvyku neustále komentovat, co se na jevišti děje (přestože ostatní to vidí taky), a upozorňovat svého souseda na různé detaily. Výjimkou nejsou ani takoví, kteří si myslí, že jakmile orchestr zahraje pár taktů ve fortissimu, tak můžou začít mluvit, protože je nebude slyšet (omyl). Slušně vychovaný divák takové věci nedělá, neboť ví, že vším, co během představení vypustí z úst, ruší ostatní. Není snad nic otravnějšího, než když se pokoušíte ponořit do nádherné hudby či příběhu, přičemž vám to neustále kazí nějaký rádoby neslyšný šepot, ozývající se kdesi za vámi. Pokud se člověk nudí nebo ho představení nebaví, neopravňuje ho to obtěžovat zbytek publika. Což se samozřejmě netýká jen mluvení, ale rovněž jakýchkoli jiných zvuků.

Pokud se neobejdete bez bonbónů, budiž, ale proč si je řada lidí začne s nesnesitelným šustěním rozbalovat až po zahájení představení, je mi záhadou. Vybalit si v hledišti (a to i o přestávce) jakékoli jiné potraviny by snad nikoho ani nenapadlo. I když nic není nemožné – kdysi jsem uvaděčku v Národním divadle upozorňoval na polystyrenový box se zčásti snědenou porcí smaženého kuřete s jasmínovou rýží a omáčkou, který jsem objevil pod jednou ze sedaček v přízemí.

Pokud se vám v divadle spustí rýma, je lepší se vysmrkat (když budete mít po ruce připravený papírový kapesník, ušetříte ostatní zbytečného šustění při načínání nového balíčku), než až do přestávky popotahovat. Platí, že pro ostatní diváky je přijatelnější, když se vysmrkáte rychle (byť trochu hlučněji), než když smrkáte pomalu, sice o něco tišeji, ale pět minut. Totéž platí, když se během představení z nějakého důvodu musíte nutně dostat do kabelky – typickým zvukem suchého zipu ostatní diváky sice nepotěšíte, ale jakmile s tím šustíte déle než jednu vteřinu (byť je to díky tomu tišší) a v hledišti sedí někdo s pocuchanějšími nervy, počítejte, že z divadla pojedete sanitkou.

Možná to zní poněkud komicky, ale není od věci si dát pozor i na vlastní dýchání. Jednou jsem seděl v divadle vedle slušného, slavnostně oblečeného staršího pána, který ovšem během představení nevědomky funěl tak nahlas, že se na to nešlo nesoustředit.

Nevypnutý či neztlumený telefon není žádný problém, ale pouze do okamžiku, než vám uprostřed představení začne vyzvánět – přiznejme si, že vaše oblíbená melodie z filmu Piráti z Karibiku, kterou máte nastavenou jako vyzváněcí tón, se například k Traviatě až tak moc nehodí… Někteří lidé, kterým se toto přihodí, nastalou situaci řeší tak, že zvonící přístroj vyloví z kabelky a vypnou, jiní jej co nejdůkladněji „udusí”, takže sice zvoní o něco tišeji, ale zase tak dlouho, dokud to volající nevzdá. Ani jedno není správné – pokud vám během představení zazvoní telefon, nejlepším řešením je rovnou se propadnout hanbou. I když jste tím trapasem nakonec nejvíc potrestáni vy sami, věřte, že to pěkně otráví i všechny okolo. Jednou, bylo to ve Státní opeře během třetího dějství Pucciniho Turandot, zrovna umírala otrokyně Liù, a někomu v přízemí začal zvonit telefon. Dirigent okamžitě zastavil orchestr, počkal, až zvonění ustane, a pak teprve představení pokračovalo a Liù mohla konečně definitivně umřít.

Používat telefon během představení vám nedovoluje ani nastavený tichý profil. I když si potichu píšete smsku nebo prohlížíte, co nového vaši přátele přidali na Facebook, světlo displeje vašeho přístroje oslňuje za/nad vámi sedící diváky, čímž (jak jinak) kazíte jejich umělecký zážitek. To se samozřejmě týká i displejů fotoaparátů. Fotografováním (v divadlech bývá zpravidla zakázáno) naštvete uvaděčky, fotografováním s bleskem i všechny ostatní.

Přestávka

Divadelní přestávka byla vynalezena za úplně stejným účelem jako jakákoli jiná přestávka – aby se umělci i diváci mohli protáhnout, občerstvit, odskočit si, zkrátka se připravit na následující část představení. Ta může trvat třicet minut, ale třeba také hodinu a půl. S čímž je třeba počítat – je rozhodně lepší preventivně navštívit toaletu, než se pak během působivé árie hrnout ven z řady. Stejně tak není od věci doplnit o přestávce tekutiny, ať již z vlastních zásob nebo za pomoci využití nabídky divadelního bufetu. Ten zpravidla nabízí alkoholické a nealkoholické nápoje i drobné pochutiny, ale počítejte s vysokohorskou přirážkou. Při výběru také (opět) berte ohled na svého souseda – když z vás bude v hledišti táhnout pivo nebo česnek, zážitek ostatních diváků to zrovna nepodpoří. Jídlo ani pití samozřejmě nikdy nevnášíme do sálu.

Mimochodem, divadla, ve kterých se opera provozuje, bývají skutečnými architektonickými skvosty – proč přestávku nevyužít k malé prohlídce?

Některá představení se hrají bez přestávky, jiná mají jednu či dvě. Jednou jsem v divadle zahlédl pána, který bydlí v našem domě. Když jsem ho o pár dní později potkal a přišla řeč na nedávno zhlédnuté představení, zmínil se, že ho zaujal ten pozoruhodně otevřený konec. O tom, že omylem odešel už o přestávce, jsem taktně pomlčel.

Po skončení
Že byla právě zhlédnutá část tou poslední a představení je tím pádem u konce, spolehlivě poznáte podle toho, že následuje děkovačka. Účinkující se postupně klanějí, čímž děkují za váš potlesk. Ten může být bouřlivý i vlažnější; nezatleskat vůbec je ovšem neslušné. Ještě větším prohřeškem proti etiketě je však odchod z hlediště ještě před oficiálním koncem, to jest dřív, než závěrečný potlesk definitivně utichne. Pokud se během děkovačky začnete uprostřed řady zvedat a drát ven, abyste nemuseli čekat frontu v šatně, je dost pravděpodobné, že vám dá někdo právem najevo, že jste nevychovaní.

Pokud nesedíte někde u dveří, frontu na kabát si zkrátka budete muset vystát – předbíhat nebo se snažit nenápadně založit novou frontu z druhé strany (ano, to dělá spousta lidí) je hloupé a zavání to konfliktem.

Čekání ve frontě si lze ukrátit vzájemným sdělením dojmů, které v nás představení zanechalo – vzhledem k tomu, že naši konverzaci pravděpodobně zaslechnou i další lidi, je to vhodnější, než řešit, jestli se zítra bude k obědu vařit vepřo-knedlo-zelo nebo guláš. Nicméně je třeba mít na paměti, že výkřiky, jak to bylo příšerné, že ten tenorista už je dávno za zenitem, či že s La Scalou, kde jsme tentýž kus viděli před rokem, se to vůbec nedá srovnávat, můžou zážitek pokazit i těm, kteří byli s představením spokojeni.

Závěr
Opera je fantastická věc, i když, co si budeme povídat, v porovnání s jinými žánry je zpravidla divácky přece jen o něco náročnější. Kombinace zpěvu (mnohdy v cizím jazyce), herectví, samotného děje, jenž ne vždy bývá jednoduchý, a nezřídka i baletu vyžaduje od diváka zvýšenou soustředěnost; snažit se do toho všeho ještě navíc nevnímat různé vizuální či akustické rušivé elementy může být zkrátka nad rámec lidských sil. S čímž je třeba počítat a do divadla se prostě a jednoduše vydat pouze tehdy, jsme-li si jisti, že výše uvedená pravidla nám nebudou činit žádný problém. Pokud si jisti jste, nepochybuji o tom, že vás čeká přenádherný večer.

Přeji vám příjemný a ničím nerušený (to třikrát podtrhuji) umělecký zážitek!