Eva Urbanová: Nejtěžší úseky života jsem vždycky přežila. Jedeme dál!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Inscenace, na které nejraději vzpomínám, které mě nejvíce zasáhly, byly na počátku Pucciniho Triptych, konkrétně Sestra Angelika, a Wagnerův Parsifal v režii Jiřího Heřmana s rolí Kundry. Když o tom teď tak mluvíme – asi to byla nejkrásnější inscenace, ve které jsem zpívala. Vidíte – úplně jsem se vyhnula Její pastorkyni a Kostelničce, kterou zpívám asi nejraději.

Richard Wagner: Parsifal – Eva Urbanová (Kundry) – ND Praha 2011 (foto Hana Smejkalová/archiv ND Praha)

Na které role ještě vzpomínáte?

Mé sny mi začal plnit Robert Jindra v Ostravě: La Wally, Lohengrin, Andrea Chénier, přemluvil mě hlavně na Emilii Marty a poté také na Kabanichu, tu jsem v Ostravě zpívala mockrát, i Kostelničku v Její pastorkyni. Spolupráce s Robertem Jindrou byla velmi příjemná.

A ve světě?

Zase musím jmenovat Roberta Wilsona. Protože on mě naučil chodit po jevišti. Svou režií mi dal tolik inspirace, naučil mě gestikulovat, dnes dokážu díky němu naplnit gesto tak, že má v sobě energii. To je vlastně podstata Wilsonovy režie. Gesto vychází z podvědomí, ve spojitosti se slovy, která vám vycházejí z pusy, je to vlastně naplněný význam. K tomu přistupuje mimika, která dotváří celkové vyjádření. Ale ptala jste se na další dirigenty. Za všechny musím jmenovat aspoň Jamese Levina, Charlese Mackerrase nebo Nella Santiho, Jamese Conlona, Carla Rizziho…

A co režiséři?

Jednoznačně Franco Zeffirelli. Myslím si, že to je sen každého zpěváka, zpívat v takových inscenacích, jaké vytvořil on. Tosca, Turandot, Sedlák kavalír – tam vám jde všechno samo. Přijdete, dají vám kostým – a víte, co máte dělat. Tam se totiž absolutně s postavou ztotožníte. Nic podobného jsem už pak nezažila.

Když vás tak poslouchám, mám pocit, jako by vás ty minulé role stále naplňovaly energií. Je to tak?

To nemůžete zapomenout. Když si na jevišti prožijete životy, které jsem mohla prožít – Adriana Lecouvreur, Tosca, Kostelnička, Kabanicha … – každá ta role ve vás zanechá zářez, který už ze sebe nikdy nedostanete. I proto jsem dost rolí odmítla, protože jsem věděla, že je nedokážu prožít. Byla bych trapná. Zpívala bych jen noty, ale chyběl by tomu prožitek. Nebyla bych tou postavou, byla bych Evou Urbanovou. A to je podle mě špatně. Mám ráda role, v nichž se můžu jako Eva Urbanová vymazat. Proto miluji svou práci – takový pocit naplnění by mi žádná jiná profese nedala.

Richard Novák v jednom rozhovoru řekl, že jsou zpěváci, kteří budou zpívat celý život jen noty, budou je zpívat krásně, ale nebude to mít žádný obsah.

To je pravda. A hodně se to ukáže v písních. Miluji Dvořákovy Biblické písně. On je sice napsal pro nižší hlasy, ale mně jejich obsah dává tolik, že je stejně zpívám, i když jsou pro soprán velmi těžké. Ale v nich prožívám každé písmeno textu a chci lidem předat víru, přesvědčení, že smrtí nic nekončí, že i když milionkrát padneme na zem, někdo nám dá impulz, abychom se zvedli.

Počátkem tohoto roku vám odešla maminka, se kterou jste měla velmi úzký vztah. Jak se s jejím odchodem vyrovnáváte?

Ta zpráva mě zastihla v divadelní šatně a za deset minut jsem měla jít na výstup Heleny v Mefistofelovi. Umíte si představit, jak mi bylo. Dokázala jsem to překonat s pomocí mé rok a půl staré německé ovčačky Brity, které jsem zabořila hlavu do srsti a cítila jsem, jak ze mě ta bolest odchází. Sice to ten pes odnesl dvoudenní nevolností, protože ze mě vysál všechnu negaci a žal, které ve mně byly, a nedokázal se toho zbavit. Ale psi dokážou rozpoznat, kdy jste na dně, a pomáhají vám.

A kdo se o ni stará, když jste pryč?

Moje švagrová. S Britou by ani nebyl takový problém, je přátelská, ale potíže dělá starší papoušek, který snese jen mou švagrovou. A mě, pochopitelně.

Pojďme prosím po zvířecí odbočce zpátky k vaší profesi. Před lety jsem byla na jubilejním koncertě Gabriely Beňačkové. A znovu se mi potvrdilo, jak velký člověk to je, protože vás pozvala a nechala se zastínit zpěvačkou s mladším hlasem…

Myslím, že to tak nebrala a ani já jsem to tak nebrala. I kdybychom byly v relativně stejném věku, máme obě natolik odlišné hlasy, že se nedají takhle srovnávat. Interpretační umění každé z nás je zcela odlišné. Jediné, co mě mrzí, je to, že jsem si s ní nikdy nezazpívala Kostelničku. Fascinovala mě i tím, že když jsme připravovaly duet z Giocondy, tak ona, která má lehčí hlas, řekla, „Evo, já ten mezzosopránový part zazpívám“. Vůbec neřekla, zůstanu ve svém oboru a vy se ten part Laury naučte. To velmi oceňuji.

Jak je možné, že zkušeností umělců, jako je paní Beňačková, se více nevyužívá? Vždyť ona zažila tolik partnerů, dirigentů, režisérů, mohla by tolik předávat… Existuje u nás profese podobná opernímu koučinku?

Myslím, že ne. Ale když jsem přišla do Národního divadla, potkávala jsem v klubu kolegy jako Karel Berman, Libuše Márová, Drahomíra Drobková… Začali jsme si povídat a mladší člověk jen nasával ty zkušenosti… Dneska se to nedělá. A víte proč? Protože strašně spěcháme. Teď se dělají rychlé kariéry. Ne kariéry na celý život. Jsou to uměle vytvořené hlasy, které jsou k dispozici agenturám, jež je využívají. Navíc nectí obory. Lyrický tenor začne tmavit hlas, aby byl hlas větší, ale ztratí se ta lehkost. Když máte hlas posazený vpředu, je dlouho mladý, protože ho nebarvíte. Vezměte si Montserrat Caballé, Luciana Pavarottiho, Plácida Dominga, který měl od přírody tmavý hlas, dokázal zazpívat všechno, ale zpíval vpředu a nikdy nebarvil.

V téhle souvislosti mě napadá i jméno Adama Plachetky…

No jistě. Adam je předurčený k velké kariéře. A víte proč? Protože on se s velkým hlasem už narodil, což je dneska ojedinělé. Teď se z malých hlasů pomocí barvení dělají velké hlasy, ale to není Adamův případ. On má velký hlas přirozeně. A takových hlasů moc není.

Povím vám o svém zážitku. Byla jsem v létě v Českém Krumlově na koncertu Juana Diega Flóreze. On zpívá přesně tak, jak by se mělo zpívat, úžasně technicky a extrémně vpředu. Naše mladé pěvce bych tam posadila a řekla jim: Slyšíte to? Zaposlouchejte se, jak zpíváte vy. Proč Flórez nebarví?

To ale zřejmě nebude chyba jen těch mladých zpěváků. Někdo je takovému zpívání musí naučit…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář