Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    22.4.2011 00:00 Redakce

Když už jsme se několikrát zmínili o těch vašich kulatých narozeninách, zeptám se na jednu věc, která mě zajímá: Vy jste se narodila ve Slaném, kde já to taky moc dobře ze svého dětství znám. Jak na Slaný vzpomínáte?

Ano, Slaný… Já jsem se tam ale vlastně jen narodila, ve slánské porodnici. My jsme bydleli kousek za Slaným, ve Zvoleněvsi… Hrozně ráda na to vzpomínám, hlavně z toho důvodu, že jsem si už tehdy moc přála zazpívat si ve slánském divadle…

…a v krásném slánském kostele ne?

Ne ne, v kostele ne. Toužila jsem po tom zazpívat si v divadle. Později jsme ale ve slánském divadle mívali s Lidovou školou umění koncerty a já byla hodně pyšná na to, že tam zpívá Karel Gott a taky já!

Já jsem si vlastně nikdy nevšiml, že byste na své dětství vzpomínala. Nikdo se vás na to neptal? Nebo prostě na dětství moc často nevzpomínáte?

V dětství jsem nic zvláštního neprožila… Vyrůstala jsem v obyčejné rodině. Rodiče jsem ale měla velice ráda, byli pro mne absolutní autoritou, hlavně tatínek. Teď už mám jen maminku…

Vy jste jedináček?

Ne ne, já mám bratra, o jedenáct let mladšího, což je úplná katastrofa…

…katastrofa? Proč?

…protože když máte mladšího sourozence, tak se vám taky může stát, že třeba v pětadvaceti konečně dostanete ty plané neštovice, což je v tom věku hlavně kvůli vysokým horečkám hrůza… Anebo třeba jsem jako mladá dívka jela s mým o jedenáct let mladším bratrem vlakem do Plzně. A když si k nám do kupé přisedl jeden hodně sličný mladík, který mě začal oslovovat slečno, tak můj milý bratr mi před ním začal říkat Mami, mami! Já jsem myslela, že ho v tu chvíli zabiju! (smích)

A hudební zázemí ve vaší rodině, měla jste nějaké? Měli vaši rodiče k hudbě blízko?

Ne, ne, to vůbec….

Na tu zmíněnou Lidovou školu umění jste chodila do klavíru? Nebo do houslí?

Ne, na zpěv! Já jsem už jako malá holka rozhodla, že budu zpěvačkou!

V kolika letech vás to napadlo?

Asi v devíti. Napřed to byla Helenka Vondráčková, pak Věra Špinarová… A já jsem doma u toho gramofonu doslova řvala! Sousedi si odjakživa říkali: Ona ta Eva Urbanovic je absolutně bláznivá! Úplně mišuge jsem z toho byla! (smích)

Poslyšte, proč tedy jste za tím vytouženým zpěvem nešla rovnou? Proč jste měla hned zkraje dospělosti tu odbočku do jiné profese?

Chtěla jsem na konzervatoř jít, na doporučení mojí paní učitelky Markéty Strnadové z Lidové školy umění. Jenže moje babička – po které přitom myslím, že moje nadání mám, protože ta uměla krásně zpívat – tak ona babička kvůli konzervatoři ztropila skandál. Křičela, že raději skočí pod vlak, než abych já někde dělala nějakou hopsandu… Takže kvůli mojí babičce byla ta odbočka…

Jak dlouho trvala?

Pět let.

A onen moment, který vás přece jen k divadlu, tedy k plzeňskému divadlu nakonec přivedl?

Já jsem narozená na rozhraní berana a býka. Takže když mi tu konzervatoř doma zakázali, tak jsem řekla, že zpívat vůbec nebudu. Prostě nikdy nebudu. Vydrželo mi to dva roky…

Pak jste začala zpívat s tou vaší kapelou?

Ne, bylo to v kostele. A pak jsem se v sedmnácti pokusila dostat na dálkové studium na konzervatoř. Jenže tam mně pan profesor řekl, ať si zůstanu doma. Že mám moc veliký hlas…

…byl to někdo známý?

…nebudu jmenovat, vždyť já nejsem zlá… Pak mě ale zase začala přitahovat ta populární hudba. Zdálo se mně to takové dostupnější… A navíc když děláte ve výpočetním středisku, u počítače, tak přece nemůžete zpívat operu! Takže jsem třeba zpívala na Mladé písni v Jihlavě, kde jsem zase narazila – na jednoho pana profesora, který po mně chtěl, abych na něj byla milá, a že prý mě za to dostane na konzervatoř. Jenže já jsem mu řekla, ať mi vleze na záda, takže jsem z té soutěže vypadla… No ale to je dnes jedno… V Plzni jsem si nakonec našla moji milovanou paní profesorku Kotnauerovou, u níž jsem se konečně začala učit zpívat. Klasicky zpívat. Mezitím jsem si ale taky našla kapelu, s tou jsem zpívala přes dva roky…

Neměla vám to paní profesorka za zlé?

Ne, právě naopak! Ona je dodnes ráda, když zpívám s rockovými zpěváky. Říká mi vždycky, že je vidět, že jsem u toho šťastná a to že je dobře.Je to pravda. Já jsem u toho moc šťastná… Operu mám sice taky ráda, hlavně ty těžké role, protože jak jsem takový ten bojovník, tak se s tím chci poprat… Ale ta rocková muzika, to je prostě moje srdeční záležitost! To je prostě můj koníček, já tam jsem skutečně jako ryba ve vodě. Na jevišti v opeře jsem svázána tím určitým dílem, jeho interpretací. Ale na tom rockovém pódiu jsem prostě úplně svobodná, mám možnost improvizace!

Ale i na tom rockovém pódiu máte hodně široký rozptyl. Zpíváte společně s Karlem Gottem, zpíváte s Boom Bandem, zpíváte písničky od Queenů… Co vám je bližší?

A s kým jiným mám v Čechách zpívat, než s Karlem Gottem? To je pro mě obrovský zpěvák. Ano, je to pán určitého věku, tak ho musíte brát,. Ale je to zároveň jeden z mála skutečných profesionálů na naší popové scéně. Zpívá se s ním skvěle, protože on je profík, proto nám je spolu na jevišti velice dobře. On pokaždé odvede skvělý výkon. Takový, že já se vždycky sama sebe ptám, pokud se jeho věku dožiju, zda ještě vůbec budu schopna něco takového jako on předvést…

Zeptám se jinak: Kdyby Freddy Mercury byl mezi námi a byl Čech, zpívala byste raději s s ním nebo s Karlem Gottem?

Tak pozor! Freddy Mercury je snad jediný můj sen, který jsem si nedokázala splnit. To mě bude mrzet celý život. A to je taky jediná věc, kterou Montserrat Caballé závidím… Mohla si s ním zazpívat… Bohužel zemřel dřív, než jsem se já stala zpěvačkou.

Takže by to Karel Gott nebyl?

Ne, ne, to se vůbec nedá srovnávat. Freddy Mercury, to byl opravdu můj veliký sen. Moci si s ním zazpívat! To jsem ale nestihla…

Mimochodem: Na hlas vám to nevadí, to střídání žánrů? Jeden den Libuše, druhý den věci od Freddyho Mercuryho?

Ne ne, já si u rocku nikdy nedřu hlasivky. Já nikdy nebudu zpívat stylem jako třeba Lucie Bílá. Já si vybírám písně, které jsou vlastně taky tak trochu jako árie, samozřejmě árie v uvozovkách. Je u nich jen trochu jiný doprovod…

Máte teď nějakého hlasového poradce?

Pořád paní profesorku Kotnauerovou.

Zeptám se možná drsně: Má vám i teď, po těch letech pořád co dát?

No jéje, to víte, že ano. Pořád! Můj hlas zná rozhodně líp, než já sama.

Co vám třeba radí nejčastěji?

Víte, jednou za čas musíte k pedagogovi dojít na takovou tu hlasovou hygienu, protože nabalíte všelijaké manýry. Tu třeba něco podjedu, vysoký tón nenasadím správně… A podobné věci sám neslyšíte, to rozhodně nejsem první ani poslední. To prostě přináší provoz a vy potřebujete ještě další ucho, třeba v hledišti, aby vám to někdo řekl. Některé věci opravdu sám neslyšíte a někdo jiný vám musí říct: Tady pozor! V podobných věcech mně ale hodně pomohl teď při zkouškách Parsifala i John Fiore.

Jste na svůj hlas hodně opatrná?

Pokud na něco, tak hodně dám na čínskou tradiční medicínu. Vařím si třeba odvary s islandského lišejníku a dělám podobné věci. A když se teď znovu vrátím k Parsifalovi, například ke generálkovému týdnu, tak na to mám cvik ze zahraničí: Jeden den veliká role, zkouším ji naplno, ale druhý den – ten volný mezi dalšími zkouškami, to se jen doma povaluju, mlčím, a nic nedělám. Já tomu říká, že mám bobříka mlčení. Přiznávám, že mi to leze na nervy, ale respektuju to.

… To je velice složité vám na to odpovědět. Já jsem se proto sama rozhodla … Anebo vám to povím jinak: Neměla jsem nikdy takové zázemí, abych si řekla: Ano, já budu mít rodinu a něco z mého zpívání tomu obětuju.

Mrzí vás to? Že jste toho pravého nepotkala?

A co mám dělat? Nebudu přece plakat. Takový je život. Můžu si myslet, že třeba v tomto životě mám jiné poslání.

Takže nikdy jste neměla chvíli, kdybyste třeba potkala spokojenou rodinu s dětmi a zalitovala, že vy rodinu nemáte?

Ne, ne, to rozhodně ne. Někdy si ale říkám,zde jsem tomu zpívání neobětovala moc… Ale pak zase přijde takové krásné představení jako je zrovna Parsifal, a já si říkám: Rozhodla jsi se správně. Protože to představení mně jako člověku dá tolik – myslím hlavně námětem – že to za to stálo.

Umíte být sama se sebou?

Samozřejmě! I to jsem se naučila za svých dlouhých pobytů v cizině.

Takže to není tak, že by vám vedle vás někdo ve dnech, kdy představení nemáte, někdo scházel? Nebo třeba v situaci, když jste nemocná…

…tak to jsem nejraději sama. To si nejraději sama zalezu do své nory. Mám ale taky kamarády, mám skvělou maminku, se kterou je legrace…

Kolik je mamince?

Mamince bude dvaasedmdesát… No a pak mám svoje dva papoušky, takže mám o zábavu postaráno.

… tak ale přesně jste to teď řekl: Nejvíc si odpočinu s maminkou a s papouškem na rameni. Když mi říká: Evíku pojď…

…ale to vám určitě nevydrží celý den… Nic dalšího?

No přece zahrada! Mí známí ale říkají, že odpočívat neumím. Já umím jedině relaxovat u manuální práce. To byste ale musel ten diktafon vypnout, tohle vám takhle nemůžu říkat, to by nikdo nevěřil…

…tak povězte…

Třeba vezmu sekačku a sekám louku…

…to ale přece jede samo, ne?

Tak můžete někdy ke mně přijít a můžete si to sám zkusit! Za pět minut byste řekl, že to teda samo nejede!! – Teď se třeba chystám něco opravovat na domě, budu se od zahradníka taky učit ošetřovat živý plot… Mám zkrátka ráda takové ty vesnické a řemeslnické práce.

A nějaké životní motto? Nebo pro vás důležitý rituál? Máte něco takového?

…Snad to nebude moc morbidní: Pokaždé, když si večer lehnu, vždy si říkám, kdyby to všechno náhodou skončilo, zda jsem všechno vyrovnala, zda jsem žila dobře…

…to si tuhle bilanci děláte skutečně každý večer?

Ano.

A jak to dopadá? Jste většinou spokojená?

Dokážu si vynadat, že jsem něco udělala špatně, takže pak příště se to snažím napravit… Jsou ale na světě i lidé, kteří mně ublížili, a kterým nedokážu odpustit. Měla bych kvůli tomu mít výčitky, ale nemám je…

Kolik takových lidí je?

…Tak to budu muset přidat, abyste nevěděl, kdo to je! (smích) … Jedna ruka, to je moc! (smích)

Děkuju za příjemný rozhovor! A k narozeninám ještě jednou vše dobré!

Ptal se Vít Dvořák
Foto Petr Adámek

www.evaurbanova.com

Související články

• Operní panorama Heleny Havlíkové (67)
• Operní panorama Heleny Havlíkové (51)
• Glosa: Proč jsem vrátila hlavní roli v Brittenově Glorianě