Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    14.10.2010 18:15 Ondřej Šupka

V rámci dlouhodobého cyklu Hudba Pražského hradu se 12. 10. 2010 konal ve Španělském sále koncert, jehož hlavní hvězdou byla sopranistka Eva Urbanová (rozhovor s ní přinesla Opera Plus nedávno zde). Než se dostaneme k samotnému programu, zmiňme se nejprve na okraj o společenských souvislostech koncertu, abychom vysvětlili poněkud záhadný titulek v záhlaví článku. Večer nazvaný „Koncert pro Livii Klausovou“ se překvapivě konal bez účasti první dámy. Ta část publika, pro kterou nebyla hlavním důvodem návštěvy hudba, přesto neodešla zklamána, neboť paní Klausová za sebe poslala více než dostatečnou náhradu – svého manžela. Přestože Eva Urbanová i další účinkující, o nichž bude řeč, předvedli nadstandardní výkony, přinejmenším během přestávky se v kuloárech hovořilo především o prezidentovi. A nejen hovořilo. Václav Klaus, který mezi dvěma polovinami večera setrval v prostorách Španělského sálu, byl doslova obsypán svými „fanoušky“, kteří neváhali vystát dlouhou frontu, aby ulovili podpis nebo fotografii.

Eva Urbanová se takové pozornosti netěšila. Ale k samotnému koncertu. První polovinu programu tvořila hudba Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, po přestávce dostali slovo autoři italští (Rossini, Verdi, Mascagni, Cilèa) a jeden francouzský (Saint-Saëns). Určité pochybnosti o pěvecké kondici Evy Urbanové, které se v nedávné době tu a tam objevily, se během úterního koncertu ukázaly jako neopodstatněné. Pěvkyně dokonale vládla všemi výrazovými prostředky, které mohla v interpretovaných áriích uplatnit, její hlas je stále plný a znělý ve všech polohách. Velkou devizou jejího projevu je péče o dokonalou artikulaci zpívaného slova, což je aspekt, na který řada pěvců zapomíná a ochuzuje se tak o jednu z podstatných výrazových možností operního zpěvu. Další „nadstavbou“ výkonu Evy Urbanové byl výrazný herecký projev, který neuplatňuje jen na jevišti, ale tradičně právě i při koncertních vystoupeních, při nichž tak árie vytržené z kontextu příběhu dostávají pevné náladové kontury. V podání Evy Urbanové zazněla árie „Bohové věční“ z prvního dějství Smetanovy Libuše, árie Mařenky „Ten lásky sen“ z Prodané nevěsty stejného autora, árie „Necitelná vodní moci“ z Dvořákovy Rusalky, canzona Azuceny „Stride la vampa!“ ze druhého dějství Verdiho Trubadúra, romance Santuzzy „Voi lo sapete, o mamma“ z Mascagniho Cavalleria rusticana a árie Adriany „Io son l’umile ancella“ z prvního dějství Cilèovy Adriany Lecouvreur.

Urbanová však nebyla jedinou sólistkou večera, „na pomoc“ si totiž přizvala mladou mezzosopranistku Barboru Poláškovou. Ta přednesla obě ukolébavky ze Smetanovy Hubičky, árii Rosiny „Una voce poco fa“ z Rossiniho Lazebníka sevillského a árii Dalily „Mon coeur s’ouvre a ta voix“ ze Saint Saënsovy opery Samson a Dalila. Polášková zaujala publikum ohebným hlasem, který všechny Rossiniho koloratury zvládal nejen s technickou jistotou, ale především se sympatickou neokázalostí. Hlas zněl příjemněji v nižších polohách a pomalejších tempech, což se projevilo především v krásně provedené árii Dalily, naopak na dvou místech v Rossinim nevyzněly nejvyšší tóny úplně přesvědčivě, dokonce s menší intonační nejistotou. Polášková celkově působí velmi příjemným dojmem a nelze u ní nepostřehnout také přirozený herecký talent, což se ukázalo zejména ve dvou duetech na kterých se podílela spolu s Urbanovou. První z nich byl zařazen jako poslední číslo před přestávkou – jednalo se o dialog ježibaby a Rusalky ze třetího dějství Dvořákovy opery. Poláškové ježibaba byla opravdu „jedovatá“ a démonická. Podruhé se obě sólistky setkaly na pódiu při druhém a zároveň posledním přídavku, který si vytleskalo nadšené publikum. Znovu přišla na pořad Dvořákova ježibaba, tentokrát árie „Čury mury fuk“, na jejíž interpretaci se vtipně podílely obě pěvkyně, střídajíce se vzájemně v jednotlivých replikách. Psychologický vrchol večera však zřejmě nastal při prvním přídavku, kterým byl závěr Libušina proroctví v podání Urbanové. Sopranistka jej přednesla s patřičným patosem, který k tomuto Smetanovu dílu patří a sklidila bouři potlesku a spontánní standing ovation. Na úspěchu koncertu se podílel také Pražský komorní orchestr dirigovaný Davidem Švecem, který samostatně přednesl tři orchestrální čísla: předehru ke Smetanově Hubičce, Furianta z Dvořákovy České suity a předehru k Rossiniho opeře Italka v Alžíru. Předností nastudování uvedených skladeb byla jejich neobyčejná živost a v dobrém slova smyslu efektnost, což se projevilo zejména v Dvořákově Furiantu. Nejméně přesvědčivě vyzněla předehra k Hubičce, při které se party jednotlivých nástrojů občas slévaly do jednolité zvukové masy. To je však zřejmě nutno přičíst na vrub ne zrovna ideální akustice Španělského sálu. Závěrem glosa k organizační stránce koncertu. Vzhledem k tomu, že vstupenky nebyly číslované, shromáždil se už hodinu před začátkem akce v průchodu mezi prvním a druhým hradním nádvořím dav návštěvníků, kteří si chtěli včasným příchodem zajistit ta nejlepší místa (několik prvních řad v sále bylo navíc zadáno pro „high society“, jak je tomu při tomto koncertním cyklu téměř pravidlem). Není třeba velké fantazie pro představu, co se dělo, když se konečně otevřely dveře a několikasethlavý dav byl vpuštěn do budovy. Totéž se opakovalo u šaten i před dveřmi do samotného Španělského sálu. Otázka pro Správu Pražského hradu, která je pořadatelem všech koncertů v rámci cyklu: Opravdu by nemohly být vstupenky adresné? Pokud ne, nebylo by možno dřívějším zpřístupněním prostor předejít davovému šílenství? Tento způsob organizace je nedůstojný diváků, místu konání i charakteru koncertů.

Související články

• Operní panorama Heleny Havlíkové (67)
• Operní panorama Heleny Havlíkové (51)
• Glosa: Proč jsem vrátila hlavní roli v Brittenově Glorianě