Experimenty vítány. Ještě jedno ohlédnutí za Dny nové opery v Ostravě

  1. 1
  2. 2

Ligeti, Kotík, Mofakham, Cígler, Ayres, Xenakis: Bývalé průmyslové město Ostrava se proměnilo ve významné centrum nového hudebního divadla
(Opernwelt – 8/2016 – Gerhard R. Koch)

Konzervativní kulturní auguři rádi mluví o – ach, tak požehnaném, přísně centralistickém národním státě, v němž je hlavní město všecko a zbytek jen „provincie“. Nyní už to neplatí ani pro tak ukázkové příklady jako Francii nebo Anglii, kde se funkce „vodnatelné hlavy“ Paříže nebo Londýna projevuje ochromením pro celou zemi. A to proto, že zde vždycky hrála roli protihra centralizace a decentralizace, ačkoli hlavní peníze většinou zůstaly v centru, především v Paříži – vzdor všem slibům. Politováníhodný zánik avantgardních hudebních festivalů v Royanu či v Metz byl každopádně poučný. V Rusku a Itálii alespoň působil proti příliš strnulé fixaci na kapitál antagonismus Moskvy a Sankt Petěrburgu, respektive Říma a Milána. Německo vděčí za mimořádnou kulturní rozmanitost absenci „pravého“ hlavního města, produktivní rivalitě rezidencí a svobodných říšských měst.

Je jisté, že srdcem České republiky je Praha. Avšak i zde je obraz varabilní. Tradiční závažnost má Janáčkův festival v Brně. Další velké moravské město Ostrava, se 300.000 obyvateli čtvrté [!] největší v republice (ještě před Plzní), se soustřeďuje především na modernu. Město je sice staré, avšak velké požáry v minulosti způsobily, že historického zbylo málo. Také doba těžkého průmyslu je pryč, doly a ocelárny se v devadesátých letech zavřely. Je tu ale vitální klima, také díky poloze blízko hranic země. Není odtud daleko do Katovic a do Krakova – a popisky v krásně položené zoologické zahradě jsou české a polské. Čechy jsou považovány za zemi hudby, mají také své vlastní pojmy: pro mezinárodně srozumitelné slovo „Musik“ je to výraz „hudba“, Theater je „divadlo“, Geige jsou „housle“. A deklinují se i jména, zdejší operní divadlo se jmenuje „Divadlo Antonína Dvořáka“. Na to se dá rychle zvyknout a směs známého a cizího si vychutnáváme.

György Ligeti: Aventures a Nouvelles Aventures - Markus Hollop, Lydia Brotherton, Lena Haselmann, Ostravská banda – NODO 2016 (foto Martin Popelář)
György Ligeti: Aventures a Nouvelles Aventures – Markus Hollop, Lydia Brotherton, Lena Haselmann, Ostravská banda – NODO 2016 (foto Martin Popelář)

O zálibě v hudbě vypovídá Národní divadlo moravskoslezské se dvěma scénami a dva orchestry, jeden pro operu (která právě uvedla novou inscenaci Smetanových Braniborů v Čechách) a Janáčkova filharmonie. Především však tu od roku 2000 existuje Ostravské centrum nové hudby. Založil ho skladatel, dirigent a flétnista Petr Kotík, který vedl také S. E. M. Ensemble v Buffalu. Kotík je světu otevřený, nedogmatický hudebník, který mnohé odkoukal od Johna Cage. Svědčí o tom i 3. bienále nového hudebního divadla, které postavilo mezi dvě klíčová díla mistrů epochy čtyři velmi rozdílné novinky. Hned prvního večera jsme si připadali jako na Trienále v Porúří. Opuštěná průmyslová architektura jako pozadí a sídlo nového hudebního divadla. Velký uhelný důl se dvěma obřími těžními věžemi se jmenuje Hlubina. V jedné z vedlejších budov zrezivělého areálu, na scéně Staré koupelny, se setkaly dva extrémy, časově i strukturně. Aventures & Nouvelles Aventures György Ligetiho z let 1962/65, a Kotíkova pocta k 400. výročí Shakespearova úmrtí William William. Ligetiho surralisticko-dadaistický mikrokosmos nonsensu jistě patří k jeho nejambicióznějším dílům. Jenže Ligeti byl tak trochu „Cardillac“, nedokázal se svých děl vzdát. Sice jejich příští majitele nevraždil, inteprety však stíhal kletbami. Platilo to pro Le Grand Macabre, nejrobustnější antioperu, Ligetiho námitky však zbrzdily především recepci Aventures. Jeho vize absurdní hororové grotesky inspirované filmem je nyní půlstoletí stará. Může se stát, že prudké zvraty hektiky a strnulosti dnes méně zaujmou. Potud byl Katharinou Schmitt téměř choreograficky vedený cool pohyb tria protagonistů přijatelnou cestou, jak se vyhnout některým absurdním klišé, nesledovala veškeré divadelní kouzlo obsažené v hudbě, ovšem za cenu děsu zbavené plynulosti.

Jestliže se Ligeti vzdává sémantiky ve prospěch strašidelných útržků afektů, Kotík využívá skutečně literaturu, dokonce tu nejdůstojnější. Timon Athénský je jedno z nejčernějších Shakespearových dramat, co do surové nenávisti k lidem ještě překonává Coriolana a Krále Leara. U Kotíka najdeme i Picassovy citáty a krátký text Nathalie, dcery Isaaka Babela. Skladateli však nejde o naraci, o „zhudebnění“, text probíhá simultánně: Timon a Picasso zpívají, Nathalie mluví a dramatickou složku tvoří kvartet tanečníků. Celek je „dance opera“, méně v barokním smyslu, spíš v duchu Cageho společenství materiálu bez hierarchizace. Aby se zabránilo patosu a identifikaci, je instrumentální složka redukována na dvojici „zvláštních“ virtuozních houslí (String Noise) . Tedy literární opera, explicitně mimo literaturu i operu, spíš vysílání než zpráva. Jako protiklad mnoha expresivně nabitých shakespearovských adaptací má tato dobrý smysl.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (4) “Experimenty vítány. Ještě jedno ohlédnutí za Dny nové opery v Ostravě

Napsat komentář