Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    11.10.2011 00:02 Jitka Slavíková

Gounodův Faust doputoval do Covent Garden záhy po pařížské premiéře (1859); v Londýně byl uveden poprvé už 2. 6. 1863, do roku 1911 zde byl na repertoáru každou sezonu a do roku 1938 dosáhl téměř 400 představení. Po druhé světové válce byl nasazen až v roce 1974 s Kiri Te Kanawou, Stuartem Burrowssem, Normanem Treiglem a Thomasem Allenem. Současná inscenace Fausta Davida McVicara v Covent Garden měla premiéru 11.června 2004; hlavní role zpívali Angela Gheorghiu (Markétka), Roberto Alagna (Faust), Bryn Terfel (Mefistofeles), Simon Keenlyside (Valentin) a Sophie Koch (Siebel); dirigoval Antonio Pappano.Vstupenky byly rozebrány v den zahájení předprodeje, představení 19.června bylo vysíláno na BBC2 a simultánně na velkém plátně na piazze u divadla. K obnoveným premiérám došlo v říjnu 2004 a v září 2006, pokaždé s pozměněným obsazením.V roce 2010 vydala Decca DVD s live nahrávkou představení právě z 19.června 2004.

McVicarova inscenace je podstatě klasická, i když se několik scén tomuto pojmu vymyká a minimálně jedna aktualizace (Faust jako narkoman ve čtvrtém jednání) či Faust hrající na varhany jako němý svědek chrámové scény Markéty a Mefistofela jsou poněkud sporné. V každém případě je to ale režie velmi zajímavá, respektující partituru i libreto, dokonale sladěná s hudbou, detailně vypracovaná a dynamická, místy brutální a šokující, ale cožpak boj dobra se zlem je mírumilovný? Děj posunul McVicar do Gounodovy doby i rodného města, tedy do Paříže 2. císařství, což mu umožnilo zahrát i na vlasteneckou strunu (francouzské vlajky a transparent Vive la guerre ve druhém dějství). Charles Edwards mu postavil skvělou scénu, vizuálně velmi efektní, poskytující řadu vedlejších míst k doplnění hereckých akcí a pomocí tylových opon umožňující rychlé přeměny jeviště ke komorním výstupům. Základní „stavební kameny“ jsou shodné pro celou operu, vlevo divadelní lóže, vpravo boční stěna interiéru gotické katedrály se sloupy a varhanami, zadní zeď jeviště tvoří půlkruh fasád domů. K tomu Edwards přidal další prvky, nikoliv samoúčelné nebo čistě popisné, ale jako prostředky k zintenzívnění dějových zvratů. Socha s Kristem na kříži ve druhém dějství poskytne Mefistofelovi možnost vyzvat Boha na souboj: když chce vyčarovat víno, vytryskne z těla Krista krev, tedy víno, kříž se kácí, Kristova socha padá, Mefistofelovo první vítězství. Sugestivní scéna! Malebná je následující scéna v „pekelném“ kabaretu – Cabaretu d´Enfer –, kde „kankánoví“ tanečníci předvádějí slavný Gounodův valčík pařížské smetánce. Posunutím jednoho panelu znázorňujícího průchod do Markétčina domu s nezbytným balkónem a schodištěm je rázem vytvořen prostor pro další komorní scénu, spuštění zadní tylové opony vytvoří iluzi Valpuržiny říše. Vše má smysl a hraje ruku v ruce s režií.

Poněkud rozporuplně na mě působila baletní scéna ve Valpuržině noci. Ze sedmi tanců jich zde zazní pět. Začnou „nevinně“ a opět v rázu doby, do níž je inscenace zasazena. Mefistofeles uvádí Fausta na divadelní scénu, kde se tančí bílý balet ve stylu Adamovy Giselle. V Nubijském tanci víří bíle oblečené baleriny v rytmu valčíku. Idyla vezme za své hned v následujícím Antickém tanci, kdy se mezi tanečnicemi objeví zoufalá těhotná Markétka. Ve Variacích Kleopatry se Markétka stane hříčkou v rukou ofrakovaného tanečníka a v následujících Zrcadlových variacích se objeví zkrvavený Valentin, kterého tanečnice za silného pokřiku probodnou. Ve zběsilém rytmu závěrečného Bakchanále se do tance zapojí tanečníci, kteří se na scénu spustí z levých postranních lóží, a na pokyn Mefistofela začnou sexuální orgie. Pokud připustím, že oslavy sabatu byly dobře zvýrazněny krutě zobrazenými tragédiemi Markétky a Valentina, nemohu se smířit s tím, že do nádherné Gounodovy hudby zaznívaly takřka ve všech tancích ony výkřiky a hekání, tak hlasité, že by orchestr potřeboval amplifikaci.

Hlavním magnetem současného revivalu bylo bezesporu hvězdné obsazení. Do role Markétky se opět vrátila Angela Gheorghiu, ostatní pěvci byli noví – Vittorio Grigolo, René Pape a Dmitri Hvorostovskij. Dirigoval Evelino Pidò, obnovené režie se tak jako při předchozích revivalech ujal Lee Blakeley.

Valentin ruského barytonisty Dmitrije Hvorostovského byl především voják, herecky i vokálně úderný; jinak než přičiněním Mefistofela by jej zdrogovaný Faust ani zabít nemohl. Přesto do své slavné árie loučení s Markétkou v druhém dějství dal tolik nehledané vroucnosti, že svou chrabrost vojáka na chvíli potlačil nezpochybnitelným bratrským citem.

Siebel má sice jen jednu květinovou áii, ale kanadská sopranistka Michèle Losier o svých kvalitách stihla dobře přesvědčit. Solidní výkony nabídli i oba představitelé menších rolí, Daniel Grice jako Wagner a Carole Wilson jako vdavek či sexu (nebo obojího) chtivá Marta, herecky mile komická, vokálně ale už s poněkud potřebovaným hlasem.

Představení 28.září bylo live přenášeno do kin. Ne k nám. Nicméně o Mefistofela Reného Pape nepřijdeme, uslyšíme ho 10. 12. v přímém přenosu z MET (spolu s Jonasem Kaufmannem v jeho osobním debutu v roli Fausta a s Marinou Poplavskou jako Markétkou). Bude se jednat o loňskou inscenaci v londýnské Anglické národní opeře – dvě londýnské operní scény nabídly s odstupem jednoho roku tentýž titul a srovnání obou inscenací bude jistě velmi zajímavé.

Faust – Vittorio Grigolo
Mefistofeles – René Pape
Markétka – Angela Gheorghiu
Valentin – Dmitrij Hvorostovskij
Siebel – Michèle Losier
Wagner – Daniel Grice
Marta – Carole Wilson

www.roh.org.uk

Související články

• Operní panorama Heleny Havlíkové (53)
• Faust z Met: To je přece taková veselá operetní hudba, tak proč tam visí ty bomby?
• Standing ovation pro Gounodova Fausta v Drážďanech