Faustovo prokletí v Národním divadle

Čtenáři Opery Plus blogují
Pastva sice pouze pro uši, ale zato pořádná

Berliozovo Faustovo prokletí určitě nepatří mezi nějaké operní rarity, ovšem nenáleží ani do kategorie takových těch hitovek, které tvoří základy repertoáru většiny operních scén. Zařazením tohoto kusu do současné sezony vedení Opery Národního divadla učinilo divácky atraktivní krok (v Národním divadle toto dílo zaznělo vůbec poprvé) – a to i přes to, že kus byl uveden „pouze” v koncertním provedení. Anebo právě proto – (téměř) veškerá příprava této události se tak mohla soustředit na hudební nastudování, kterému byla (soudě dle výsledku) věnována nesmírná péče. Orchestr Národního divadla hrál až s mrazivou přesností, obrovská velkolepost i „smetanovská” břesknost se snoubila s příjemnou lehkostí, skvěle vyšly i ty intimnější pasáže. Dirigent Jaroslav Kyzlink dokázal navíc výtečně odhadnout nevelký prostor Národního divadla a potvrdil, že obavy, že v hutnějších pasážích se zvuk orchestru slije v nepřehledný rámus, nebyly na místě. Při pohledu na muzikanty bylo vidět, že nejsou jen „v práci”, což se samozřejmě na celkovém zážitku pozitivně projevilo.

Nadprůměrné práci orchestru Národního divadla odpovídalo i precizní nastudování početného sboru složeného z členek a členů sborů Národního divadla (sbormistr Pavel Vaněk) i Státní opery (sbormistr Adolf Melichar) a také Kühnova dětského sboru (sbormistr Jiří Chvála), jehož nezaměnitelně dokonalý zvuk se tentokrát nesl z první galerie.

Perfektní výkony podali rovněž všichni čtyři sólisté. Pavel Černoch (Faust) předvedl svůj příjemně zaoblený a především obdivuhodně pevný a jistý tenor, který zněl kultivovaně i v těch nejvyšších polohách. Bylo vidět, že Pavel Černoch má Fausta pod kůží, s rolí je perfektně sžitý nejen po technické, ale i výrazové stránce. Nádherně přednesená a dramaticky propracovaná byla i Markéta Stanislavy Jirků, její vyrovnaný výkon nastolil otázku, proč se této mezzosopranistce prozatím (doufám, že slovo „prozatím” opravdu platí) vyhýbaly zásadnější role. Zastínit se nenechal ani Daniel Čapkovič, který „svému” Mefistovi dal vše, co role žádá. Mimo pěvecký projev, jemuž nelze nic podstatného vytknout, z Daniela Čapkoviče navíc vyzařovalo cosi ďábelského, kvůli čemu by jej člověk rád viděl v plnohodnotné inscenaci. Čtveřici sólistů dobře doplnil Pavel Švingr (Brander).

Koncertním provedením Faustova prokletí jako by Národní divadlo usvědčilo sebe sama, že samotný poslech poctivě nastudovaného díla může posluchače strhnout daleko víc než nějaká nesmyslná rádoby šokující inscenace, která naopak dokáže působivost příslušného kusu zcela eliminovat a jakých se za poslední dobu na repertoáru Národního divadla vyrojilo až příliš.

Zamrzí jen, že Faustovo prokletí v Národním divadle zaznělo pouze dvakrát. Na druhou stranu je dost možné, že právě tato jedinečnost se projevila i na kvalitě a silné atmosféře obou provedení.

I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: [email protected]