Pan Blechacz se také velice zajímal o akustiku Smetanovy síně, o klavír Steinway a o srovnání s Rudolfinem kde již hrál. Rafal Blechacz i jeho otec, který s ním cestuje, na mě udělali obrovsky lidský dojem. Chtěl jsem znát mimo jiné i odpovědi na následující otázky:

Pane Blechaczi, jakou roli hraje ve vašem životě Beethovenova tvorba? Co pro vás znamená?

„První věc, která mě napadne, jsou velké kontrasty a obrovská hloubka, speciálně ve druhých větách.“  Rafal Blechacz vzpomíná na první sonátu f moll, Largo appassionato z druhé a sonátu op. 10 D dur, kterou právě hraje. Beethoven byl jedním z prvních autorů, které hrál a jehož hudbu miluje. Přes něj se dostal k dalším autorům jako Debussy, Ravel… V současné době hraje Beethovena hodně, zejména jeho klavírní koncerty.

Jako malý kluk Rafal Blechacz nechtěl vůbec být pianistou, ale varhaníkem. První vzpomínky na hudbu má z cesty do kostela, kam chodil varhany poslouchat. Blechacz má velice široký repertoár, sám říká, že přes Chopina vede cesta k dalším autorům a skutečně, podíváme-li se, hraje až na Brahmse hudbu všech stylů. Na moji otázku, proč od něj na koncertech Brahmse neslyšíme, odpověděl, že Brahmse neustále studuje, má také hodně nabídek na komorní spolupráci, ale chce ještě počkat, protože zatím nepřišel ten správný čas. Další jeho nahrávkou bude Schumannův klavírní koncert.Čtvrtý klavírní koncert, který budete hrát, má zcela výjimečné postavení v Beethovenově tvorbě. Dokázal byste co nejstručněji vyjádřit, o čem je? Máte třeba tak konkrétní představu jako kdysi Hans Richter, který jej nazýval řeckým koncertem, zejména kvůli druhé větě, kde Orfeus prosí boha Háda, aby pustil Euridiku; ten nejprve odmítá, ale nakonec souhlasí a brána podsvětí se jim otvírá (závěrečný e moll akord) načež vstupuji do rajské zahrady – třetí věta…

„Ano znám tuto verzi, pro mě je to však Pilát a Kristus. Jejich dialog. Je to naprosto okouzlující koncert, tak velký kontrast mezi první a třetí větou a pak takové kontrasty ve druhé větě. Miluju, když se unisono zvuk smyčců hraje úplně bez vibrata. Zdůrazní se tak ještě více onen dialog.  Je to naprosto ojedinělé v celé literatuře.“

Kterou z beethovenskych kadencí pro tento koncert používáte a proč?

„Hraji tu delší, ale ani přesně nevím proč, možná proto, že jsem se ji učil jako první.“ Po chvíli debatování o tom, který pianista jakou kadenci hraje, mluvíme o celkové náladě koncertu a shodujme se, že obě kadence jsou tak odlišné, že výběr jedné nebo druhé ovlivňuje celkový charakter skladby. Ta, kterou hraje, je daleko melodičtější, zpěvnější a můžeme ji slyšet u Rubinsteina a Goulda. Kratší, používaná třeba Ivanem Moravcem nebo Pollinim, dává koncertu tvrdší charakter. Také v ní vidí podobnost s kadencí u třetího koncertu.

Co soudíte o používání jiných, než Beethovenských kadencí? Víte například, že Bedřich Smetana napsal skvělou kadenci ke třetímu koncertu nebo nemáte ambice napsat si vlastni verzi, jako třeba Wilhelm Kempff nebo Glenn Gould?

 „Komponování kadencí jsem dozajista zkoušel, zejména ke koncertům od Mozarta. Bohužel nemám tolik času se tomu věnovat, ale lidi jako Barenboima nebo Andu i Goulda obdivuji a používání vlastních kadencí jen vítám. Záleží ale také na místě, kde se koncert koná a co publikum očekává.“ Smetanovu kadenci prý zná, vzpomíná si dokonce, kde ji na koncertě slyšel.Před třemi dny zde hrál fantastický Leif Ove Andsnes první a třetí klavírní koncert a dirigoval si orchestr od klavíru. Já si nemyslím, že to je šťastné řešení, orchestru chybí jednotný názor a není-li člověk disponován schopností přenést svoji koncepci na hráče, jako třeba Berenboim nebo Schiff, partitura není dokonale propracovaná a navíc pozornost klavíristy od jeho výkonu je odváděna na souhru a další starosti s orchestrem. Mizí detaily, dech beroucí místa, provedení se stává „strojové “, hudba málo přirozeně dýchá.  Co tom soudíte vy?

“Přesně to samé. Chci hrát a soustředit se na klavír, nic jiného.“ Oba se pak shodujeme na tom, že si nedovedeme představit řídit čtvrtý koncert od klavíru.

Mnoho klavíristů včetně mě říká, jak je nesmírně obtížné přijít ze šatny před orchestr a publikum, plně se zkoncentrovat a zahrát okamžitě, měkce až meditativně první G dur akord a posléze celou úvodní frázi, která udává charakter a náladu celé větě. Jak se s tím vyrovnáváte vy?

Pan Blechacz se nejprve začne smát a říká, že se na to bude při pražském koncertě soustředit. „Je to opravdu velice těžké, musíte mít zejména dokonalý klavír. Tak snadno se může stát, že všech osm tónů nebude pohromadě, musí se zahrát o něco více vrchní hlas, nesmí to být silné, žádný akcent.“

Hrát živě jsem vás slyšel již několikrát a vždy jsem obdivoval vaši neomylnost a váš extrémně měkký tón. Zajímalo by mě, kolik času dnes ještě věnujete dennímu cvičeni? Řekněme v den koncertu a jindy.

„Dnes jsem cvičil okolo tří hodin, v dny kdy jsem doma ale více, pět až šest.“

Jak snášíte neustálé cestování, vnímáte vůbec nějaký stres? Hovořil jsem o tom s několika umělci a řada z nich si bere i několikaměsíční pauzu, protože cítí, že neustálým koncertováním před tisíci lidmi skoro každý druhý den otupují a stávají se z nich stroje.

„Každý umělec je jiný. Pro mě to není problém, nehraji totiž více, než čtyřicet koncertů ročně, chci mít čas na rodinu a práci. Nemám rád létání nebo spíše to, co tomu předchází, kontroly, zpoždění atd.“ Pokud to jde, jezdí Rafal Blechacz všude autem, má dokonale naplánovaný rozvrh z jednoho města do druhého a cestuje s otcem. Často v autě spí a nejradši jezdí v noci. A sám říká, že nejtěžší bylo po vítězství Chopinovské soutěže najít ty správné lidi do managementu, tak aby nebyl otrokem. Koncerty logicky musí odříkat a chce to obrovskou diplomacii.

A jak dalece se díváte dopředu? Jak vidíte z vaší pozice postaveni klasické hudby a výkonných umělců za dejme tomu deset let?

„Nemyslím si, že se tolik změní“. Ihned ale zmiňuje ekonomickou krizi, která má okamžitý dopad i na kulturu. Rafal Blechacz dále mluví o tom, jak každý interpret má svoje charakteristické publikum, stejně tak jako každý sál má své posluchače. Hovoří o koncertu v La Scale, Londýně, Japonsku a Amsterdamu, kde publikum vyloženě čeká na jeho interpretaci a na to s čím přijde, kde jsou plné sály, které jako umělec potřebuje. Vnímá stále velký zájem publika v New Yorku, Paříži, Vídni, kde je hudba pro život lidí pořád důležitá. Rafal Blechacz má také svůj japonský fanklub, který s ním jezdí a bude prý i dnes v Praze…

Takový je Rafal Blechacz.

Petr Iljič Čajkovskij:
Spící krasavice
Choreografie a režie: Vladimir Malakhov
Hudební nastudování a dirigent: Martin Gigac
Scéna a kostýmy: Valery Kungurov
Balet a orchestr Slovenského národního divadla Bratislava
Premiéra 25. května 2012 Sál opery a baletu, nová budova SND Bratislava

Princezna Aurora – Iana Salenko (alt. Romina Kołodziej, Barbora Kubátová,  Ľudmila Konovalova)
Princ Désiré – Marian Walter (Oliver Jahelka, Sergej Jegorov, Dinu Tamazlacaru, Orazio Di Bella, Dmitriy Gudanov)
Král Florestan – Mergim Veselaj (alt. Daniel Slabý)
Královna – Kvetoslava Štefeková
Pěstounka -Mária Kupcová
Catalabutte – Daniel Slabý (alt. Michal Velčický)
Víla Orgován – Silvia Najdená (alt. Viola Mariner, Chelsea Andrejic, Andrea Laššáková)
Víla Carabosse – Vladimir Malakhov (alt. Peter Dedinský, Andrii Sukhanov)
Princezna Florina – Barbora Kubátová (alt. Kristína Luptáková)
Modrý pták – Orazio Di Bella (alt. Adrian Ducin, Andrej Kremz, Maxim Sklyar)
Popelka – Cosmina Maria Sobota Zaharia (alt. Chelsea Andrejic)
Princ Fortune – Ubaldo Cives (alt. Oliver Jahelka, Sergej Jegorov)
Červená Karkulka: Elena Chetvernya (alt. Zuzana Pecková)
Kocour – Ruan Crighton (alt. Peter Dedinský, Maxim Sklyar)
Kočka – Katarína Singhofferová (alt. Sarah Millner, Ashley Brooke Lunn, Scarlet Hollands)
Briliant – Viola Mariner (alt. Silvia Najdená, Chelsea Andrejic, Andrea Laššáková, Andrea Hrbková)
Rubín – Kristína Luptáková (alt. Chelsea Andrejic, Andrea Hrbková)
Smaragd – Andrea Hrbková (alt. Veronika Hollá)
Safír – Veronika Hollá (alt. Sakura Shojima)
Čtyři kavalíři – František Šulek, Dominik Slavkovský, Ubaldo Cives, Aliaksei Kavaleuski (alt. Oliver Jahelka, Damián Šimko)

www.snd.sk

Portrétní foto Bettina Stöss
Foto z inscenace Anton Faraonov

Nevšední spojení hudby a tance je podtitulem společného projektu Pražského komorního baletu a Zemlinského kvarteta. Zjasněnou noc v choreografii Pavla Šmoka uvede Pražský komorní balet 30. května v 19 hodin v Janáčkově konzervatoři v Ostravě v rámci 37. ročníku MHF Janáčkův Máj.Pavel Šmok se v letošním roce symbolicky vrací do Ostravy s choreografií Zjasněná noc ve spolupráci se Zemlinského kvartetem. V pořadí jedenáctý koncert letošního Janáčkova Máje dává tušit, že nepůjde o zcela běžnou záležitost. Příprava kompozice tanečního pojetí Schönbergovy hudby byla svěřena Pražskému komornímu baletu v nastudování Kateřiny Frankové – Dedkové.

Smyčcový sextet Zjasněná noc (op. 4 z roku 1899) je programní skladbou, podnícenou stejnojmennou básní Richarda Dehmela. Vypráví o ženě, která ze strachu před samotou podlehla nahodilému partnerovi a otěhotní s ním, avšak její milý ji přesto neopustí. Tuto zápletku uchovává ve své inscenaci i Pavel Šmok, přesazuje děj do válečné a těsně poválečné doby. Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. První z nich – reálná – se odehrává po skončení 2. světové války: židovská dívka, která přežila hrůzy nacistického ghetta, vypráví svému milému o své nedávné minulosti, o své lásce k spoluvězni, jeho odsouzení k smrti – i o tom, že nosí pod srdcem jeho dítě. Toto vyprávění tvoří druhou, „starší“ časovou rovinu. Její nový životní partner prožívá při jejím vyprávění krutý duševní boj, láska se tu střetává se žárlivostí i mužským sobectvím, ale nakonec se muž s dívčinou minulostí smiřuje a ruku v ruce s ní kráčí vstříc společné budoucnosti…

Program jedenáctého koncertu Janáčkova Máje nese název „Na prahu atonality“ a uskuteční se poslední květnovou středu 30. 5. v koncertním sále Janáčkovy konzervatoře v 19 hodin. Členy Zemlinského kvarteta doplní violoncellista Petr Šporcl a violista Pavel Hořejší. Na hudbu budou tančit David Stránský, Štěpán Pechar a Tereza Chábová. Scéna a kostýmy jsou dílem Jana Duška, držitele Ceny Alfréda Radoka. 

Leif Ove Andsnes mě kdysi (více zde) zaujal nekonvenčním hudebním klipem, kdy hraje Griega mezi vrcholky nehostinných severských masivů poté, co mu sem helikoptéra spustila z nebe koncertní křídlo.

Tento sám o sobě pozoruhodný sportovní výkon jen dokumentuje neutuchající energii norského umělce. A když už jako klavírista do své čtyřicítky dosáhl na všechny mety (osm nominací na Grammy, pět Grammophone Awards, spolupráce se světovou špičkou dirigentů a orchestrů), vrhl se na dirigování. Zatím to není na samostatnou kariéru, začíná s dirigováním vsedě, od klavíru, ale kdoví… Na Andsnesovi je sympatická jeho bezprostřednost, mladistvá klukovská image, kterou nezmění ani oblek s kravatou, v němž vystupoval v Praze. Na koncertu uvedl Beethovenovy  klavírní koncerty č. 1 C dur a č. 3 c moll a jeho projekt bude pokračovat na Pražském jaru i ve dvou dalších letech, kdy postupně provede a natočí pro label Sony Classical všechny Beethovenovy koncerty vždy v kombinaci s díly Stravinského. V rámci „The Beethoven Journey“, jak se jeho tříletý projekt nazývá, zavítá do mnoha evropských měst, ale pro nahrávání si zvolil právě pražská vystoupení kvůli skvělé akustice Rudolfina. Máme se tedy na co těšit.Raný Beethovenův koncert C dur, který skladatel psal jako pětadvacetiletý, zahájil Andsnes jemně, křehkým, jakoby trochu ještě rokokovým výrazem. I při zcela otevřeném klavíru zněl jeho tón a rychlé figurace delikátně a hladce. Hrál zády k publiku a čelem do orchestru, který byl rozestaven kolem křídla v nezvyklé konstelaci. První housle, cella a basy na pódiu vlevo, druhé housle a violy vpravo, dechy uprostřed. Podobně to možná vypadalo i za Beethovena, když jako virtuóz uváděl své skladby. Podle svědectví současníků probíhala premiéra koncertu C dur značně chaoticky, rondo dopisoval Beethoven až dva dny před uvedením a kvůli nízko naladěným dechům v orchestru prý zahrál celý svůj part o půltón výš, v Cis dur. Což si u tohoto svižného a brilantního díla vůbec nedokážu představit. Druhá věta Largo přinesla široce rozepjaté melodie a působivé mohutné vstupy orchestru, závěrečné Rondo ve velmi svižném tempu ovládla jásavá a triumfální nálada. Po přestavbě pódia zahrála smyčcová sekce Mahlerova komorního orchestru baletní suitu Apollon musagéte Igora Stravinského. Hráli bez dirigenta a vestoje, všichni jako sólisté (až na cella a basy samozřejmě). V neoklasickém díle – i když Stravinský se této nálepce bránil – jde o řadu variací, které charakterizují bohyně, s nimiž Apollon tančí. Variace Calliope, Polymnie, Terpsichore i samotného Apollona se liší náladou i hudebním stylem – můžeme zde slyšet monumentální barokizující vstupy vedle divokých jazzově formulovaných témat, něžné snivé pasáže a velmi působivý závěr Apothéose, charakterizovaný skvostnou harmonií gradující až do nebes. Mahlerův orchestr zněl i v redukované smyčcové podobě neuvěřitelně hutně a barvitě. Také zde byla řada sólových příležitostí – v houslovém sólu se vyznamenal například koncertní mistr Steven Copes z USA, v cellovém zase Thomas Ruge z Německa. Orchestr je důsledně mezinárodní, sdružuje hráče z 20 zemí všech kontinentů (i my tam máme svou zástupkyni Janu Ludvíčkovou v 2. houslích). Vznikl v návaznosti na proslulé mládežnické těleso Gustav Mahler Jugendorchester (představil se na Pražském jaru v roce 2009), z jeho bývalých členů, kteří spolu i nadále chtěli hrát.Po dlouhé první půlce programu přišel na řadu 3. Beethovenův koncert c moll – mužné a mohutné dílo již čtyřiatřicetiletého skladatele, s dlouhými kadencemi a vysokou virtuozitou. Leif Ove Andsnes  jej hrál s dravou spontánností, ve vysokých tempech, bez jediné chybičky či zaváhání. Druhá věta byla opravdu velká, orchestru i sólistovi se její oduševnělý náboj podařilo působivě tlumočit. A rychlé Rondo pro radost publika po velkých ovacích zahráli jako přídavek ještě jednou. A ještě rychleji. I když se tak koncert protáhl do půl jedenácté, publikum ze zcela vyprodané síně odcházelo osvěžené a s úsměvem.
Pražské jaro 2012
Leif Ove Andsnes (klavír)
Mahler Chamber Orchestra
22. a 23. května 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 1 C dur, op. 15
Igor Stravinskij: Apollon musagète
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 3 c moll, op. 37

www.festival.cz

Foto Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

Podobný záznam na CD zažila již skvělá legendární nahrávka Dalibora z roku 1950 s výtečnou výstavbou díla tehdy mladého a vitálního Jaroslava Krombholce s famózními pěveckými výkony tzv. zlaté gardy Národního divadla Beno Blachuta, Václava Bednáře, Marie Podvalové a Karla Kalaše. Dirigent Krombholc dostal poté po sedmnácti letech od Supraphonu druhou možnost s již mladší generací pěvců – Vilém Přibyl, Naděžda Kniplová a Jindřich Jindrák. Nastudování rovněž výborné, ale JaroslavKrombholc již svoji entuziastickou nahrávku z poválečné éry kupodivu nepřesáhl.

Nyní držím v rukou již de facto třetí snímek z poválečné éry. Historickou šanci zde dal Supraphon PhDr. Václavu Smetáčkovi, špičkovému dirigentovi instrumentálního typu, dlouholetému šéfovi Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, jejž postavil na špičkovou úroveň, velmi konkurující České filharmonii Neumannovy éry. Je dobré připomenout, že Smetáček byl velkým znalcem Smetanova díla a dirigentem s mezinárodní operní zkušeností (Buenos Aires i milánská La Scala).Kořeny Smetáčkova Dalibora tkví v roce 1979. Jaký to byl rok? Kromě vrcholící tzv. normalizace prožívala opera ND v Praze první větší kocovinu ze zmíněné již zlaté éry ND (datované zhruba od roku 1945 po konec šedesátých let). Velcí pěvci zmiňovaného období jsou v roce 1979 již buď v penzi, nebo zjevně za zenitem pěveckých sil. V ND ještě pokračuje sporná etapa šéfa Miloše Konvalinky, symbolizujícího uměleckou stagnaci (eufemisticky řečeno). Početná tzv. zlatá garda ND, narozená ve 20. letech 20. století, garda vrstevníků, postupně odchází a kde ji náhle v takovém počtu nahradit? Navíc státní pěvecké školy nedodávaly dobře vyškolený dorost jako dříve školy soukromé. A tak ani není moc kde brát, což onu kocovinu stupňovalo.  Možná i proto volí moudře Supraphon jako bod natáčení v roce 1979 Brno. To má k dispozici Státní filharmonii Brno a tehdy již výtečný operní sbor Státního, dnes Národního divadla v Brně se sbormistrem Josefem Pančíkem, dosud nejlepší operní sbor v naší republice. Po dvanácti letech se opět v titulní roli plným právem objevuje ve svých 54 letech brněnský tenorista Vilém Přibyl, již ověnčený úspěchy z londýnské Covent Garden (zejména jako Florestan ve Fideliu). V této době je zřetelně nejlepším českým tenoristou, navazujícím na legendárního Beno Blachuta. Praha mohla tehdy dodat Oldřicha Spisara, Jaroslava Stříšku, Zdeňka Jankovského – všichni v předpenzijním věku. Vilém Přibyl je bezesporu volba plně optimální. Brno tehdejší doby mohlo klidně dodat i zbytek obsazení. Mělo Gitu Abrahámovou, Richarda Nováka, Vladimìra Krejčíka, Jiřího Olejníčka. Śkoda, již ale ne Hanu Svobodovou – Janků. To by možná pragocentrismus nepřežil ve zdraví, a tak v obecné krizi z Prahy dodal mladou Evu Děpoltovou, Václava Zítka, Jaroslava Horáčka, Bohumila Maršíka, Naďu Šormovou a z Plzně pak Miloše Ježila, tehdy velmi nadějného mladého lyrického tenoristu. Provedení díla svěřil Supraphon dr. Václavu Smetáčkovi, jehož nesporné klady jsem výše zmínil. Předsudek vůči věku daný negativními zážitky z jiných dirigentů (Matačičova Má vlast z roku 1984 na Pražském jaru se vždy vynoří jako idee fixe a ještě dnes se z toho zážitku zpotím…) se však rychle rozptýlil. Dílo je uchopeno racionálně, tempicky i tektonicky pevně. Místy nezvykle volné tempo (například vstup Dalibora) nejen podtrhuje dramatickou výpověď hrdiny, ale i báječně zahrané houslové sólo dostává tempem výrazný prostor. Rovněž impozantně znějící mužský sbor ve scéně zbrojnošů si doslova užívá exaktně vymezených temp, včetně imponujících ritardand („až budou sudy všechny ty tam“), ale i sourodých decrescend. Velmi upoutává polyfonie Milady a Beneše  “Ano, bude míti radost jeho sen, že vyplněn“, vedena plasticky v instrumentálně koncipovaných a dynamicky odstíněných hudebních frázích. Nádhernou tektoniku dostává klíčová scéna Dalibora s Budivojem. Zde dirigent volí naopak tempa živá s dramatickým spádem. Velmi dynamicky jemně odstíněná je scéna závěrečného obrazu („Hle, ta rajská vesny vůně“). Poté v silném kontrastu vyznívá velkolepě epilog opery v rozměrech až wagnerovsky hutného heroismu, což Smetanovi silně prospívá. Jsme snad už jinde než v estetice Františka Pivody a Staročechů. Všímám si i dirigentovy stavby leitmotivů a jeho tempických i dynamických proměn ve vývoji postav a jejich konfliktů.Pěveckou hvězdou Smetáčkova pojetí je nesporně Vilém Přibyl. Patrně pod citlivými impulsy dr. Smetáčka postavil lepší, vyzrálejší kreaci než v roce 1968. Jeho spinto tenor zde zní pevněji, plněji, tlačení tónu k nazalitě v přechodových polohách pod drobnohledem mikrofonu je méně znatelné. Naopak vyšší polohy mají kovový lesk i šíři. Přibyl nezapře východisko z excelentního Beno Blachuta. Má jeho podmanivou měkkost, podmíněnou voix mixtem lyrické struktury hlasu a tím i tolik potřebné jemnosti měkkých nasazení z pianové dynamiky (působivý recitativ před střední árií  „Ó Zdeňku“ ve falzetové funkci nebo hebké nasazení pianového as v začátku duetu s Miladou „Ó, nevýslovné štěstí lásky“). Jeho výkon graduje dramaticky ve scéně s Budivojem. Leskem znělých tónů přidává hrdinných akcentů (oktávy „Jen dál, nuž dál, smrt v duši nepoleká“). Nádherný závěr scény v sextě d – h („Krev smyje vše, čím jsem se provinil“) volí pěvec v plném forte, na rozdíl od Blachuta, který v opojně hřejivém mezza voce plní dokonaleji Smetanův pokyn v partituře v daném místě. Přibylova volba je jistě výrazově zdůvodnitelná. Osobně volím v tomto klíčovém místě Blachutovu interpretaci nejen proto, že to Smetana předepsal, ale i proto, že ono mezza voce je přesvědčivější technicky i výrazově. Milada tehdy mladé Evy Děpoltové, absolventky národního umělce Zdeňka Otavy z pražské AMU, má velkou výhodu v tom, že je charakterem svého tmavšího mladodramatického sopránu zcela odlišná od heroin vysokodramatických fondů, ať již Marie Podvalové či nověji Naděždy Kniplové. Ostatně proč by zrovna Milada měla být heroina v duchu Wagnerových Brünnhild?  Energická, ale brzy silně milující žena přece nemusí být vysokodramatický typ sopránu. Výkon Evy Děpoltové zdobí uměřený, citlivý projev, zjevně velmi dobře technicky zvládnutý. Sympatický projev umocňuje promyšlené frázování, až překvapivý cit pro výstavbu velkých ploch, ale i pěkných detailů v pianech (závěrečná scéna). Snad jen nejvyšší exponované tóny nemusely být s aspektem na jemnost mikrofonů akcentovány, ale víc, měkčeji rozvinuty. Jako se to kupodivu daří i nemikrofonnímu typu heroiny Marie Podvalové v první nahrávce Supraphonu.Král Vladislav Václava Zítka jde plně v duchu s tradicí impozantního mustru barytonisty Václava Bednáře. Obdobně jako už Jindřich Jindrák ve druhé Krombholcově nahrávce se snaží i Zítek o dramatizaci partu akcentací a sforzaty v plném forte. V prostoru velkého divadla vycházejí tyto snahy přesvědčivěji než na citlivý mikrofon, který obecně snahu o velké tóny poblíž hranice forze nemá v oblibě („jen, kdo jej schvátí ortelem“ či v árii „Krásný to cíl“- druhá klíčová fráze hned nasazená od plného, poněkud otevřeného forte, nerozvinutého typem Bednářova kultivovaného crescendo). Zítkovi velmi sedí zejména vstupní árie („Již víte, jak to krásné království“) a dramatizace tónu se nesmírně hodí ve scéně rozsudku nad Daliborem („Ať mečem zhyne Dalibor“).Výtečným, řekl bych až originálním počinem je obsazení zdánlivě menší partie Budivoje basistou Bohuslavem Maršíkem. Je pevný v tónech i sugestivitě výrazu, vrchní tóny barytonové role zvládá suverénně (ostatně už Václav Kašlík volil pro filmový přepis skvělého basistu Rudolfa Asmuse ).Jaroslav Horáček dostal příležitost pro profundní basovou roli Beneše. A bez mučení přiznám, že i on mé předsudky poněkud rozptýlil. Jeho hlas zní ve středních polohách voluminózně, mikrofon mu zřejmě dopomohl ku znělým hloubkám rozsahově plně dvouoktávové role. Ve vyšších polohách, ne zcela volných, už mikrofon nepomůže, ba je prevít, že každou forzi ještě zveličí. V celkovém výrazu i plastice frází zní však Horáček docela solidně. Škoda, že Supraphon nezachytil velkolepého Beneše Eduarda Hakena (v roce 1979 zřejmě už za zenitem). Nabízel se ale i brněnský Richard Novák či pražský Karel Berman. Je to logicky ale volba realizátorů, koho si vyberou. Já jen konstatuji fakta doby a možné alternativy.

Jitka Nadi Šormové je lyrická, nejvíce přesvědčivá v pianové dynamice posledního obrazu. Vítek Miloše Ježila, sólisty plzeňské opery, tehdy nadějného příslibu pro českou operu v lyrickém oboru, je hlasem svěžím, tvárným i dynamicky pružným (v Brně byl k dispozici vyspělý Vladimír Krejčík).

Resumé: Recenzovaná nahrávka je velmi hudebně výrazově přesvědčivá. Dirigent dr. Václav Smetáček ve velmi zralém věku překvapivě vitálně představil imponující monumentální fresku, v dobrém slova smyslu wagnerovsky laděnou, oproti obdobně skvělé Krombholcově více euforicky a emotivněji postavené koncepci. Jde Smetáčkovi tzv, na ruku výborný orchestr a nejlepší možný operní sbor. Ten má nebývalou kompaktnost zvuku, schopnost nuancí v dynamice u operních sborů neslýchaných. Ba i tenorová skupina, vzácně neforzírující obvyklé nepravé falzety a znějící plně a měkce a podtrhávám, vzácně se nevyčleňující z celku zvuku. Obsazení pěveckému vévodí vyzrálý výkon Viléma Přibyla a je skvělé, že se Supraphonu podařilo zachytit velkého pěvce na zřejmém zenitu jeho sil.

Nevím jen, kdo si vymyslel v auditivním poslechu náhlý lomoz odhozených přeřezaných mříží před Daliborovou árií o svobodě. Jest to efekt dosti bizarní, když navíc zcela ve snímku ojedinělý. Spíše jsem se v daném momentu lekl, že se mi snad zadrhnul přehrávač. Muss es sein? Ptám se v souladu s otázkou Beethovena. Rovněž volba vysokého cé v duetu Milady s Daliborem („ když duše dvě upoutá cit“) místo obvyklé volby v kontextu logičtějšího as působí v opeře wagnerovského charakteru cize. Navíc závěr onoho cé není úplně tónově pevný. Přece jen nejsme v exhibici italské opery. Víc než jako patrně zamýšlená exploze citu to vyznívá jako zvuková „boule“.

Jistě to jsou jen detaily, které naštěstí přesvědčivý dojem z celku nemohou pokazit.Supraphon vybízí ke konfrontaci nahrávek v jinak skromné textové příloze a například o interpretech se ani nezmiňující. Je jistě lákavé tato srovnání udělat. Z určité piety k této nahrávce a jejím nesporným kladům jsem srovnání učinil jen v naznačené nutné míře. Zbývá poděkovat Supraphonu za výjimečnou péči o jeden z drahokamů české národní kultury.

Bedřich Smetana:
Dalibor
Dirigent: Václav Smetáček
Sbormistr: Josef Pančík
Státní filharmonie Brno
Sbor Janáčkovy opery v Brně

Dalibor – Vilém Přibyl
Milada – Eva Děpoltová
Vladislav – Václav Zítek
Beneš – Jaroslav Horáček
Budivoj – Bohuslav Maršík
Jitka – Naďa Šormová
Vítek – Miloš Ježil

Nahráno 1979 Brno Supraphon
Vydavatel Suprahon
Katalogové číslo SU 4091-2 612
Médium 2CD
Celkový čas 02:24:35
Rok vydání 2012

Vážený pane primátore,

s obavami sledujeme kroky Zastupitelstva Magistrátu HMP, reprezentovaného Výborem pro kulturu, památkovou péči, výstavnictví, cestovní ruch a zahraniční vztahy (dále jen Výbor), které zpochybňují dosavadní působení ředitele PhDr. Ilji Šmída v čele Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a které se otírají o dobré jméno orchestru FOK.

Pozastavujeme se především nad způsobem, kterým je vedena kampaň proti dalšímu setrvání ředitele FOK. Skutečnost, že dehonestační a nátlaková akce byla zahájena na základě prokazatelné chyby úřednice připravující podklady pro jednání Výboru, je neuvěřitelná. Je zarážející, jak ostrých výroků do médií se na adresu FOK a dr. Šmída dopustili předseda a někteří členové Výboru bezprostředně po jejich jednání 13. 4. 2012, aniž by si evidentní nesrovnalosti v podkladech ověřili. Přesto, že se pochybení úřednice na magistrátu prokázalo, nátlaková a značně medializovaná kampaň pokračuje. I když se Výbor za zkreslené údaje dr. Šmídovi osobně „omluvil“, veřejně se tak doposud nestalo. A co více, Výbor horečně hledá a „nachází“ další quasi důvody, např. zpochybňuje existenci Koncertního jednatelství, které u FOK existuje 50 let. Všechna obvinění ze špatného hospodaření v minulých šesti letech se prokázala jako nepodložená a účelová. V této souvislosti se obáváme, že i všechny další důvody jsou a budou obdobně vykonstruované a účelové.

Dovolujeme si obrátit se na Vás, pane primátore, s žádostí, aby celá záležitost dostala regulérní parametry obvyklé ve slušných společnostech a aby činnost nejen pana ředitele Šmída, ale i ostatních ředitelů v kulturních institucích hl. m. Prahy byla objektivně posuzována ze všech odborných hledisek lidmi, kteří provozu kulturních institucí opravdu rozumí. Za současné situace nelze totiž kroky představitelů Výboru vyhodnotit jinak, než jako útok nejen na ředitele Šmída, ale na celou oblast pražské kultury. V neposlední řadě je vážně poškozováno jméno orchestru, který je reprezentativním tělesem hlavního města Prahy – orchestru FOK.

Za znepokojující považujeme neexistenci pravidel pro jmenování a odvolávání ředitelů městských organizací. Je velmi nedůstojné, aby po létech nejen dobrého hospodaření s majetkem, ale především rozvoje činnosti těchto kulturních organizací, byli ředitelé skandalizováni a odcházeli nikoliv s poděkováním a uznáním, ale s veřejným cejchem neschopných manažerů, navíc v podstatě pouze na základě vůle zastupitelstva, bez ohledu na své skutečné výsledky.

Konstatujeme, že za působení PhDr. Šmída došlo k prokazatelnému rozvoji organizace. FOK je i v nelehké celospolečenské a ekonomické situaci významným reprezentantem pražské hudební kultury s celostátním a evropským rozměrem, který plní nejen svou roli špičkového orchestrálního tělesa, ale také instituce zodpovědné za rozvoj české hudební kultury. Je nedůstojné a společensky neúnosné, aby byl ředitel takové instituce skandalizován a místo poděkování a uznání za léta dobré práce byl veřejně ocejchován jako neschopný manažer. Dobré výsledky dr. Šmída jsou nezpochybnitelné.

Vážený pane primátore,
ve svém dosavadním působení na pražské radnici jste od samého počátku prosazoval transparentnost a otevřenost, odmítáte nečestné a neupřímné jednání, vyžadujete od svých kolegů a podřízených slušnost a odbornost. Očekáváme a věříme, že tyto zásady budete vyžadovat i v tomto případě.

V Praze 17. 5. 2012

Jaroslav Krček – hudební skladatel
Prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c.  – předseda Akademie věd ČR
Prof. PhDr. Jan Vičar, CSc. – profesor Akademie múzických umění v Praze
Vladimír Bako – bývalý ředitel Plzeňské filharmonie a Českého rozhlasu Plzeň
PhDr. Ingeborg Radok Žádná – proděkanka HAMU
Doc. Olga Sommerová – režisérka, předsedkyně Českého filmového svazu FITES
Ing. Martina Fialková – nezávislá žurnalistka
Václav Postránecký – herec Národního divadla
Ing. Jiří Slíva – grafik
Jan Jiskra – grafik
Kateřina Englichová – koncertní harfistka
Roman Dietz – ředitel Severočeské filharmonie Teplice 

(Zdroj: signatáři dopisu)

Nepochybně tento faktor se mohl u určité části publika projevit, ale, když  se před dvanácti lety v Janáčkově divadla hrála Straussova Salome ve skvělé inscenaci Jana Zbavitele a Zdeňka Kaloče, zcela zaplněné hlediště reagovalo naprosto nadšeně. Jistě, výkony sólistů, respektive vzhledem k obsazení této opery hlavně sólistek, jsou fantastické a skutečně to neplatí jenom o Janice Baird, ale v nemenší míře i o jejích kolegyních. Ale platí to o představení jako celku?V článku, který je inscenaci věnován a jehož žánr se neodvažuji definovat, protože o recenzi neřku-li kritice nemůže být řeč a jako glosa je předimenzovaný, se dozvídáme, že … k tomu orchestr Janáčkovy opery pod vedením Caspara Richtera hrál neméně spolehlivě. Prostě – světově, když za velkou hvězdou, která se nadto specializuje  právě na podobný operní repertoár , jako jsou Wagnerovy či Straussovy opery, nijak nepokulhával.  Dále se čtenář dozví několik dalších perel o tom, jak je  se – režie kýči a krvavé lázni na antickém Prušperku(?) vyhnula  atd.

Pověstnou třešničkou na tomto novinářském dortíčku je následující pasáž …Á propos, hudba. Ta tedy i sama v sobě snese nejpřísnější měřítka. Jak co do dramatičnosti, tak do líbivosti. Takřka za všechny zdejší pasáže by mohli hollywoodští režiséři autorovi podobné scénické hudby urvat ruce, to jsem si jistá. Tak to vidíš, Richarde Straussi, na někdejší vídeňské periferii konečně objevili, čemu ses vlastně měl věnovat.

Smutná je duše má!. Kde jsou ty časy, když o brněnských premiérách psávali Vladimír Helfert či Gracián Černušák. Ale nemusíme chodit až tak daleko. Není tomu tak dávno, když si člověk s chutí přečetl hodnocení Jiřího Fukače, Jiřího Vysloužila, Jana Trojana, Rudolfa Pečmana a dalších. Autorky dnešního článku si osobně velmi vážím jako výborné publicistky a statečné ženy. Nedávno vydala výtečnou knížku Nepoddajní aneb nešlo to jinak, v níž popisuje příběhy brněnských disidentů v 70. a 80. letech. Její názor na inscenaci Elektry mohl být publikován jako glosa zaníceného laického diváka. A vedle něho měl být kvalitní objektivní kritický názor? Že by se ve městě, které je sídlem Janáčkovy akademie, kde působí personálně perfektně vybavené muzikologické pracoviště na filosofické fakultě a v muzeu Leoše Janáčka, kde navíc rektorem slovutné Masarykovy univerzity je významný muzikolog, nenašel nikdo, kdo by byl schopen napsat solidní, erudovanou a fakty podloženou recenzi. Je tu přece řada mladých muzikologů jako Jan Špaček, Jiří Zahrádka a další, kteří už mnohokrát prokázali své odborné kvality i  svižné kritické pero. Ale, jak pravil klasik – Divadlo se hraje dobře, špatně a v Brně. A neplatí to zdaleka jenom o divadle.

Ale nezoufejme! Příští týden se nad brněnskou přehradou rozhoří opět ohňostroje a budeme pyšni na to, že Brno je město uprostřed Evropy, divadelní soubory budou soutěžit o to, který pro potěšení Brňanů vytvoří nejlepší a nejopulentnější průvod masek a zase budeme mít důvod, že jsme světoví a kdekdo to ví!Tak hlavně že jsme zdraví, že nám chutná a že šalina nás bezpečně a spolehlivě doveze na prýgl.

Autor je bývalým ředitelem Národního divadla v Brně 
Foto ND Brno 

Nenastoupil jste do pozice ředitele v jednoduché době. Jedna věc za všechny: v hudebním školství se často mluví o boji o žáka. Příčinou je zřejmě přidělování finančních prostředků škole za každého žáka. Zažíváte to také?

Domnívám se, že „boj o žáka“ zdaleka netrápí pouze hudební školství. Ale na rozdíl od některých jiných středních škol jsme zatím nemuseli přijmout téměř sto procent přihlášených uchazečů. Samozřejmě je pravdou, že se nyní k talentovým zkouškám nehlásí takový počet žáků jako dříve, ale na druhou stranu jsou děti, které k nám přicházejí, velmi dobře připraveny a mají o studium zájem. Až na drobné výjimky u některých oborů, poptávka stále přesahuje nabídku. V letošním roce jsme přijali dvaatřicet žáků na denní studium, což je maximum naší kapacity.

Máte přehled o tom, kolik absolventů pardubické Konzervatoře se profesně věnuje výhradně hudbě?

Vzhledem k tomu, že jsme poměrně malá a mladá škola, o svých absolventech většinou víme. Během šesti let individuálního studia vznikne mezi studentem a pedagogem velmi hezké, přátelské pouto a tak se bývalí žáci čas od času se svým učitelem stýkají. Proto si dovoluji tvrdit, že naprostá většina našich absolventů se hudbě v jakékoliv podobě věnuje. Jsou mezi nimi učitelé na všech stupních hudebního školství, členové orchestrů nebo komorních souborů, dirigenti, operní pěvci, dramaturgové a podobně.Jak se daří absolventům vaší houslové třídy? Jak jsou úspěšní?

Za čtyřiadvacet let své pedagogické činnosti jsem vychoval celou řadu úspěšných hudebníků a učitelů. Mnozí hrají po vystudování akademie v prestižních komorních a orchestrálních tělesech jak u nás, tak v zahraničí. Ostatní působí jako pedagogové v hudebním školství na všech úrovních.

Jaká část zájemců o studium na konzervatoři má vzdělání v jiném – nehudebním oboru?

Vedle denního studia u nás máme otevřené i studium kombinované a právě toto je určeno zejména pro současné učitele základních uměleckých škol, kteří si potřebují doplnit kvalifikaci pro svou práci nebo vystudovat další obor, aby si tak rozšířili možnost uplatnění na své škole. Například někdejší absolvent hry na klarinet zde dnes studuje saxofon, či fagot. Krásné je, když u některých mladých lidí uzraje jejich koníček, kterému se věnují od raného dětství, v naléhavou potřebu věnovat se hudbě, či zpěvu ve svém povolání a hlásí se k nám po maturitě na střední škole třeba i technického zaměření.

Vzpomenete někdy na dobu, kdy jste sám byl studentem pardubické konzervatoře? Vadilo vám tehdy něco? Pokud ano, máte možnost to dnes změnit?

Jistě. Na studium pardubické Konzervatoře vzpomínám velmi rád. Byla to krásná léta mého života. Měl jsem za sebou maturitu na pardubickém gymnáziu a proto dostatek času a prostoru na cvičení na housle. Měl jsem kolem sebe vynikající pedagogy. Někteří z nich jsou dodnes mými kolegy a přáteli. S odstupem času nemám pocit, že by mě něco na studium konzervatoře vadilo a chtěl bych to měnit – snad jen to, že jsem mohl být pilnější…Konzervatoří je dnes v Česku mnoho. Nebylo by snad  dobré jejich počet zredukovat?

Proč?! Vždyť absolventi konzervatoří netvoří fronty na úřadech práce! Možná narážíte na současnou, poněkud neúnosnou ekonomickou situaci ve státě. Ruší se orchestry, zavírají se operní scény a divadla. Mimochodem se to netýká jen kultury a umění. Já pevně věřím, že se tato situace zase zlepší. Vždyť zejména v dnešní, neuvěřitelně zrychlené době, plné počítačů a jiné techniky, výhradně materialisticky zaměřené se člověk potřebuje obklopit něčím krásným, povznášejícím. Něčím, co není tak pomíjivé a má trvalou hodnotu. Něco, u čeho se zapojí naprosto odlišná rovina intelektu a smyslového vnímání.

Zbývá řediteli konzervatoře mezi manažerskými starostmi čas na umění?

Práce ředitele školy je v dnešní době velmi časově náročná. Denně se jedná o spoustu legislativních, právních, organizačních a manažerských povinností. Samozřejmě jsem vedle funkce ředitele nadále pedagogem. Chci-li svým studentům předat ze sebe to nejlepší, nemůžu housle zavřít do pouzdra. Na housle pochopitelně cvičím i veřejně hraji. Poslouchám nahrávky i chodím na koncerty. Vedle důležitosti je to pro mě velmi příjemná forma odreagování a relaxace.

Pedagogicky působíte také na Univerzitě Hradec Králové. Zůstane to tak nadále? Jaký je zásadní rozdíl mezi touto univerzitou a konzervatoří?

Pokud mi to čas dovolí, tak bych chtěl dále působit i na hradecké Univerzitě. Z pedagogického hlediska je velmi zajímavé učit žáky a studenty na všech stupních. Řada studentů pardubické konzervatoře pokračuje ve studiu právě na Univerzitě. Rozdíl je hlavně v přístupu ke studentovi. Na vysoké škole musejí být budoucí hudebníci daleko samostatnější, neboť mají menší počet hodin na sólový nástroj.

Jaké projekty teď pardubickou Konzervatoř čekají? Myslím tím nejen hudební, ale i další – například nějaké investice do budovy a podobně…

Nyní konzervatoř „žije“ Prodanou nevěstou Bedřicha Smetany. Je to obrovský projekt, který zaměstnává téměř celou školu a byl připravován již od minulého školního roku. Jedná se o sérii představení této naší národní opery výlučně v podání našich studentů – jako sólistů, sboru, symfonického orchestru. Jsem rád, že se tato představení podle ohlasů velmi líbí. Svědčí o tom i fakt, že z původních tří představení se nám počet rozrostl na celkových osm. To poslední bude 7. června pod širým nebem na Pernštýnském náměstí v Pardubicích.Do Domu hudby investujeme peníze každoročně v rámci údržby a oprav.  Během letošních letních prázdnin budeme vyměňovat zářivky v jednom patře, malovat velké foyer, částečné opravovat vodovodní stoupačky a další akce vše dle finančních možností.

Z čeho máte největší radost? A naopak, co byste rád změnil?

Opravdu velkou radost mám z letošních talentových zkoušek, které byly úspěšné, a samozřejmě z Prodané nevěsty. Ta v současné době určitě zastiňuje vše ostatní. Je ale třeba připomenout, že jsme škola a že v současné době probíhají i u nás státní maturity, čekají nás absolutoria a celá řada absolventských koncertů včetně tří orchestrálních absolventských koncertů, které budou patřit jako každoročně k vrcholům školního roku.

Trápí mě špatná nálada ve společnosti. Snažím se se svými kolegy zástupci, aby se nešířila do našeho pedagogického sboru a aby naši učitelé měli klid a pohodu pro svoji tvůrčí práci. Dobrá atmosféra mezi pedagogy i mezi studenty je základem výborných výsledků školy!

Díky za rozhovor!
www.konzervatorpardubice.eu

Fota ze zkoušek a provedení Smetanovy Prodané nevěsty: webové stránky Konzervatoře Pardubice

Edita Gruberová se v sobotu ještě jednou vrátila na Pražské jaro. Při své poslední návštěvě Prahy v roce 2008 zpívala lépe, ale přesto měl koncert nádech něčeho zcela výjimečného.

Při příchodu vítal pěvkyni v Rudolfinu vřelý a bouřlivý potlesk a závěrečné ovace připomínaly hokejové utkání. Začínala Saint-Saënsovou vokalízou Slavík a růže, kterou by si snad žádný pěvec na úvod nezvolil. Pokračovala Gounodovou Julií a pak Ofélií Ambrosie Thomase, v druhé části zazpívala árii Marie z Donizettiho Dcery pluku a na závěr Belliniho Náměsíčnou. Z velké části se sešlo publikum milovníků a ctitelů, kterým evidentně nevadilo, že jejich zážitek tvoří tak z poloviny přítomnost legendy a zpoloviny krásné vzpomínky. Jako přídavek zvolila Gruberová dvě komická čísla – árii Adély ze Straussova Netopýra a ještě rozvernější árii z Bernsteinova Candida, ve které si dělala legraci sama ze sebe. Dovede být zábavná, a přesto zůstat dámou.

Pěvkyně se nerada loučí se svou slávou, publikum se svým idolem a pořadatelé se svou legendou. Koncert byl ovšem důkazem, že čas nelze zastavit. Dokonalá technika u Gruberové pořád vládne nade vším, zmizela ovšem intonační preciznost a většina exponovaných tónů už zní ostře. Co ještě před pár lety strhovalo, dnes už tak magicky nezní – přesto stále působí jakési kouzlo, ve kterém si člověk s hlubokou nostalgií vybavuje všechny ty nezapomenutelné zážitky. A že se Edita Gruberová přijela s pražským publikem rozloučit takto osobně, je pěkné gesto. Až zcela odejde ze scény, zůstane po ní prázdný prostor. Dnešní svět je mnohem víc o krátkodobém úspěchu a pěvce s touto sebekázní, inteligencí, vkusem a myšlením na dlouhou dobu dopředu si snad ani neumí vychovat.

(Zdroj: Lidové noviny – 21.5.2012 – Jindřich Bálek)

***

Smutný zážitek z návratu legendy

Vystoupení na Pražském jaru ukázalo, že Edita Gruberová si už nemůže být jistá svým hlasem

Takové koncerty, jako byl recitál pětašedesátileté slovenské pěvecké legendy Edity Gruberové na Pražském jaru, patří k nejsmutnějším. Bohužel.

Publikum jásá, ba přímo propadá davové hysterii. Vidí svou hvězdu, vidí obraz, který má vědomě či podvědomě zafixovaný z minulosti. Z divadel, pódií či nahrávek.

V tomto případě obraz výjimečně talentované zpěvačky, která se vzepřela totalitě, roku 1971 utekla do Rakouska, kde se vypracovala od píky na jednu z největších koloraturních sopranistek operního světa. Obraz tichého vzdoru, který symbolizovala, když roku 1979 po mnoha úředních tahanicích směla jakožto „vlastizrádkyně“ přijet do Prahy se souborem Vídeňské státní opery. Obraz mnoha zasloužených triumfů včetně toho, který slavila nedlouho po pádu železné opony, roku 1991 na koncertě v pražském Národním divadle.

Jenomže to všechno je pryč. A jaký by mělo smysl předstírat, že pěvkyně Edita Gruberová je stále ve skvělé nebo aspoň obstojné hlasové kondici? Není, a to dokonce ani v porovnání s předchozím koncertem na Pražském jaru 2008. Začalo ji totiž zrazovat to, co odjakživa bývalo její největší předností.

Umění odejít včas
Vždy totiž stavěla na brilantní technice, perfektní intonaci, legatové kultuře a virtuozitě. Jenže bravurní árie z francouzských a italských oper, které zpívala v Dvořákově síni Rudolfina, byly až příliš poznamenány právě intonační nejistotou a ochable vedenými frázemi, postrádajícími někdejší pevnost a eleganci.

Hlas, který býval ve výškách vždy kovově lesklý, teď lesk ztratil a průraznosti dosahuje jen za cenu tvrdosti a pronikavosti. Nejlépe nakonec dopadly oba přídavky, Bernsteinův Candide, a zvláště Adéla ze Straussova Netopýra, kde Gruberová mohla uplatnit smysl pro komiku.

Program to jinak mohl být kvalitní, i se svým důrazem na méně známá orchestrální čísla francouzských autorů a se spolehlivým doprovodem Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který řídil ukrajinský dirigent Andrej Jurkevič. Bude proto lepší uchovat si v paměti obraz Edity Gruberové takový, jaký známe z minulosti. A na letošní koncert na Pražském jaru, jenž potvrdil, že největším uměním je zavčas oželet záři reflektorů a hysterii publika, raději zapomenout.

Hodnocení: 40%

(Zdroj: MF Dnes – 21.5.2012 – Věra Drápelová)

***

Edita Gruberová prostě nechce stárnout. Na Pražském jaru zpívala svěže, ohebně a s vůlí

Bratislavská rodička a světoznámá sopranistka Edita Gruberová zpívala na Pražském jaru ukázky z francouzské a italské opery. Pěvkyně od své emigrace do Vídně roku 1971 dostávala nabídky k hostování v předních evropských operních domech. Ani ve svých nynějších pětašedesáti letech neztrácí formu.

Edita je prostě nejlepší, hlásal anglický transparent, spuštěný přes zábradlí na balkonu Dvořákovy síně. Recitál sopranistky Edity Gruberové na Pražském jaru nabídl v sobotu efektní operní hudbu a podle očekávání zvedl publikum v Rudolfinu ze sedadel.

Od příchodu jedné z nejslavnějších pěvkyň světa na pódium byl koncert provázen bouřlivými ovacemi a po každém čísle se mohutný a dlouhý potlesk mísil s hlasitým voláním. Posluchače rozehřáli i rozhlasoví symfonikové. V přístupném prvoplánovém repertoáru, jak je třeba Ponchielliho Tanec hodin, se jim bezproblémově dařilo. Pod taktovkou dostatečně zkušeného ukrajinského dirigenta Andreje Jurkeviče se jim podle všeho hrálo dobře.

Kontrasty a výšky
Večer se stal holdem umění slovenské umělkyně, která před čtyřmi desetiletími emigrovala do Rakouska, stala se jako koloraturní sopranistka zcela jedinečnou operní hvězdou a evidentně se jí nechce stárnout.

I když se některé tóny občas už neozvou ideálně, těžko uvěřit, že ten stále ještě skvěle ovládaný hlas schopný velkých dynamických a výrazových kontrastů, nadstandardních výšek a mimořádné virtuozity patří ženě, které den před vánočními svátky bude šestašedesát.

Dramatická kresba
Doménou Edity Gruberové, která se na Pražské jaro vrátila po čtyřech letech, jsou romantické italské a francouzské opery, známý i méně známý repertoár z 19. století. Letos zazpívala velké scény z oper Charlese Gounoda, Ambrosie Thomase, Gaetana Donizettiho a Vincenza Belliniho.

Večer navíc otevřela zřídka slýchanou vokalízou Slavík a růže – pěvecky obtížným číslem beze slov od Camilla Saint-Saënse. Pokud snad detaily v tónové ostrosti nebo v intonaci někdy prozradily neodvratné a pochopitelné rozdíly oproti zpěvu z doby před dvaceti či třiceti lety, stejně je sólistka nadále schopna jednoznačně strhnout dramatickým nábojem v kresbě svých vážných postav, procítěností i virtuozitou.

Až dva přídavky byly z jiného hudebního světa: nejprve rozpustilá scéna komorné Adély ze Straussovy operety Netopýr, poté neméně rozsáhlý a neméně komediální výstup Cunegondy z Bernsteinovy opery či operety Candide. Třebaže obě árie vyžadují dobré herectví a jeho soulad se zpěvem, tedy komediantskou extrovertnost, nepůsobily ani trochu rozpačitě či nepatřičně, ale přesně tak, jak je třeba.

Nepřehraná profesionálka
Gruberová, i když jsou jí nejvlastnější tragické hrdinky a královny, je profesionálka, nepřehrává, nesnaží se dělat ze sebe za každou cenu někoho mladšího a je i v těchto populárních výstupech svou uvolněností, vtipem a typovou charakteristikou hodná obdivu.

Byla obdarována výjimečnými hlasovými dispozicemi a štěstím na správné školení, ale zcela jistě také velkou vůlí, když se jí podařilo uchovat hlas tak dlouho v takové svěžesti a ohebnosti. Představuje typ pěvkyně, která se dokázala držet svého oboru a své techniky, což jí pomohlo nejprve k oslnivé světové dráze a později k zachování interpretačního standardu, o němž většina zpěváků nemůže ani snít.

Zpěv Gruberové byl vždy tak trochu přírodní úkaz. Pěvkyně už začíná své aktivity, zejména divadelní, do určité míry omezovat. Její fanoušci mají jistě sklon k nekritičnosti, ale pražský koncert by jen těžko někdo mohl označit za příklad překročení uměleckého zenitu.

(Zdroj: ihned.cz – 20.5.2012 – Petr Veber)

Edita Gruberová (soprán)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Dirigent: Andrej Jurkevič
19. května 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha 

Foto Pražské jaro Ivan Malý 

Jiří Bělohlávek, jenž je šéfdirigentem londýnského Symfonického orchestru BBC, dostal čestný titul komandér Řádu britského impéria. Britská velvyslankyně Sian MacLeodová uvedla, že Česko i Británie mohou být pyšné na příspěvek Bělohlávka k propagaci české i britské hudby v celém světě. Bělohlávek při té příležitosti vyzdvihl umění britských filharmoniků.

Od září Bělohlávek nastoupí na šéfdirigentský post do České filharmonie. „Po úžasném období s Symfonickým orchestrem BBC, kde jste byl nejdříve jako hlavní hostující dirigent a poté jako šéfdirigent, se vracíte do Prahy, abyste zaujal místo ve středu kulturního dění ve vaší vlasti. V Londýně budete chybět a já doufám, že pro vás bude Velká Británie pořád druhým domovem,“ řekla diplomatka, jež dirigenta několikrát oslovila „maestro“.

Titul komandér Řádu britského impéria je udělován jako ocenění za pozoruhodné úspěchy. Dostávají ho i ti, kteří významně prospěli společnosti nebo dosáhli ve svém oboru výborných výsledků. Udělení titulu je spojeno s možností užívat zkratku CBE za jménem. Komandérem Řádu britského impéria se v minulosti stal například herec Colin Firth, královna ho ocenila za zviditelnění britských filmů ve světě. Vyznamenána byla třeba i herečka Catherine Zeta-Jonesová. Vyznamenání komandér Řádu britského impéria obdržel ale i generál Josef Duda, který prokázal svou statečnost zejména jako letec za druhé světové války.

„Získat tento řád je pro mne čest. Jsem šťastný, že takto byla oceněna moje práce,“ uvedl Bělohlávek. V londýnském tělese Bělohlávek pomalu končí a přesouvá svoje aktivity do Prahy. Už se účastnil jednání o reformě České filharmonie a příprav na novou sezónu. Čeká ho také účinkování v Nizozemsku, od sezony 2013/2014 se na čtyři roky stane stálým hostujícím dirigentem Rotterdamské filharmonie.

BBC nedávno oznámila, že v Londýně Bělohlávka nahradí Fin Sakari Oramo. Účinkování Bělohlávka označila jako „mimořádně úspěšné“.

(Zdroj: ČTK – 21.5.2012)