Tak už to v českých luzích a hájích bývá: klid je předzvěstí náhlé bouře, poklidnou vodní hladinou zčeří žralok – a je po idyle

O pražské kultuře se vedou diskuse v dobách porevolučních téměř permanentně, ale jeden nezpochybnitelný a nenapadnutelný klenot zde přetrvává – Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Když se po dlouhou dobu bouřilo a stávkovalo v České filharmonii, jako oáza klidu působili pražští symfonici a jejich koncerty měly stále nezpochybnitelnou kvalitu – i když v akusticky a prostorově nepříliš ideální Smetanově síni. Málokdo však tušil, že už od návratu do rekonstruovaných prostor Obecního domu byly ve zvoleném způsobu financování Magistrátem HMP (tedy zřizovatelem FOK) zakódovány dva zásadní problémy: Obecní dům ani samotná Smetanova síň se nestaly vlastním sídlemFOKu, tak jako Rudolfinum a Dvořákova síň je sídlem České filharmonie:všechny koncertní, zkušební, kancelářské a prodejní prostory si FOK pronajímá od akciové společnosti Obecní dům, stoprocentně vlastněné Prahou. Je to bratru 10 mil. ročně, které oběhnou kolečko od Magistrátu, přes FOK a Obecní dům zpátky do rozpočtu Magistrátu. S dalšími pronájmy (Rudolfinum, Šimon a Juda) to ročně dělá 12-13 mil. Kč. A druhý problém: provozní náklady symfoniků, včetně mzdového fondu, byly od počátku podfinancované, což mělo za následek hanebné gáže hudebníků (navíc platné platové tabulky zařazují hudebníky České filharmonie o jednu třídu výše, než hudebníky z ostatních orchestrů), malý rozpočet na zvaní prvotřídních hostů, na propagaci atd.

Když jsem v roce 2006 nastoupil do pozice ředitele FOKu, jako jeden z hlavních cílů jsem si stanovil odstranění tohoto problému, dosažení navýšení příspěvku Magistrátu na potřebnou výši. Vždyť od roku 2000 jen jednou skončilo hospodaření FOK „v plusu“ (2001), v letech 2002 a 2003 (povodně) to byla ztráta dokonce 7,7, resp. 9 mil., ale i v letech 2004-2007 pokračovaly ztráty řádově kolem 2 mil. Teprve v roce 2008 se podařilo přesvědčit tehdejšího primátora P. Béma, že ztráty nejsou důsledkem „špatného hospodaření“ a v roce 2009 a 2010 se díky jeho intervenci usnesením rady města skokově navýšil příspěvek pro FOK o 15, resp. 17,5 mil. Kč. FOK začal být konečně po letech strádání rozumně financovaný. To mělo v první řadě za následek skokové navýšení gáží a zavedení nového motivačního způsobu odměňování orchestru. Jestliže hrubá mzda v FOK byla v roce 2001 14,2 tis. Kč, v roce 2006-2008 19,4-21,5 tis. Kč, v roce 2009 vyskočila na 25,9 tis. Kč a v roce 2011 26,5 tis. Kč. Platy zcela srovnatelné s Českou filharmonií. Stále bídné, ale výrazně lepší než při mém nástupu. Hospodaření se ustálilo, všechny kontroly, včetně velkého auditu v roce 2010, prošly „s červeným diplomem“.

Také umělecky se vedlo, především díky působení šéfdirigenta Jiřího Kouta. Jeho otisk v orchestru byl nesmazatelný. Vzpomínám si, jak po jedné zkoušce, někdy v roce 2007, přišel unavený a zničený do mé kanceláře a prohlásil, že končí, protože orchestr ho vůbec neposlouchá. Přesto vytrval a dotáhl – dokud mu to zdravotní stav dovolil – orchestr na vysokou úroveň.

Přišly však krizové roky. Už v roce 2011 – po nástupu nového vedení Magistrátu – byl v rámci šetření snížen radou původně schválený rozpočet o více než 4 mil. a jen díky rezervě z minulého roku ve výši cca 2,14 mil. a výraznému šetření na úkor hostujících umělců jsme měli na konci roku dokonce mírný přebytek. Další rána přichází nyní v roce 2012, další snížení o 4,5 mil. Máme sice opět rezervu z roku 2011, ale tentokrát budou muset být šetřící opatření mnohem razantnější.  Prý s tím musí manažer počítat. Jistě, ale současně je třeba mluvit pravdu o tom, kolik tedy vlastně má FOK na svůj provoz, jak je ve skutečnosti soběstačný, kolik tedy je dotace na vstupenku a jak to vypadá ve srovnání s jediným srovnatelným orchestrem, tedy Českou filharmonií. Krize znamená nervozitu. Chodí posluchači málo nebo máme být rádi, že stále chtějí platit za koncerty? Jak se tedy vlastně zřizovatel na svoje „rodinné stříbro“ dívá? Potřebuje tato země vůbec vážnou hudbu? Pod povrchem to bublá, tím, spíš, že vyhlášený „rebel“, tedy „bratrská“ Česká filharmonie, jak se zdá, své problémy s nástupem nového ministra vyřešila – slíbené navýšení rozpočtu, už tak dost vylepšované pronájmy Rudolfina, o 60 mil. je nejen kouzelným proutkem uklidňujícím situaci v ČF, ale také frustrujícím momentem pro ostatní orchestry. Ano, Česká filharmonie je prvním orchestrem, ale přece jen, „proč se jim navyšuje, a násvšechny ostatní čeká snižování?“Problémy s financováním kultury mají ale i svoji druhou stranu mince. Veřejnost se stává alergická na veškeré veřejné výdaje. Korupční aféry vyvolávají velký zájem, všechny volené a správní orgány spravující jakékoliv veřejné finance jsou pod drobnohledem médií. A protože chtějí ukázat svoji zodpovědnost „vůči svým voličům a volebnímu programu“, musí čas od času přece jen vykázat nějaké výsledky. Je to logické, mají vyměřen poměrně krátký volební čas a chtějí obstát v příštích volbách. Každoroční kontroly činnosti kulturních zařízení se tak odbývají především na poli finančním. Výbor pro kulturu pražského Magistrátu se tak 13. 4. 2012 na svém rutinním zasedání zabýval kontrolou hospodaření vybraných organizací. V samém závěru sezení se rozhořela vášnivá diskuse o hospodaření především tří institucí, FOKu, Divadla na Zábradlí a Divadla Ypsilon. Členové výboru došli k závěru, že snížení návštěvnosti, v případě FOK katastrofální, je známkou špatného hospodaření (což samo o sobě je pozoruhodný závěr) a že je vhodné odvolat ředitele těchto institucí. Celá záležitost se okamžitě medializovala a začal hon na čarodějnice, který se naštěstí dostal brzy do alespoň trochu normálních kolejí. Radní pro kulturu Novotný si pozval všechny dotčené a začal s nimi jednat o situaci. To co mělo předcházet jakýmkoli emotivním výzvám, se stalo alespoň ex post. Vyšlo přitom velmi brzy najevo, že alespoň v případě FOK vyšla ukvapená reakce výboru ze špatných podkladů připravených úřednickým aparátem magistrátu. Následovala písemná omluva ředitele odboru, ústní omluva předsedy kulturního výboru – škoda, že z toho na veřejnost nepronikla ani věta. Rozbory, dokazování a jednání doposud pokračují.

V případě FOK se však brzy objevila nová „karta“, s poněkud zvláštními konotacemi. Výzva šéfdirigenta Kouta k odstoupení ředitele a v posledních dnech jednověté připojení k této výzvě od umělecké rady bych mohl ublíženě hodnotit jako „kudlu do zad“. Snažím se však mezi řádky slov šéfdirigenta, jehož práce a osobního života si vážím a k jehož léčení jsem osobně přispěl dosti výrazně, i umělecké rady hledat důvody tohoto v uměleckých souborech zase ne tak neobvyklého postupu, protože oficiální zdůvodnění, že jsem svým výrokem v rozhlasovém Studiu D nabádal radnici ke zmenšení orchestru, snad nikdo soudný nemůže myslet vážně.A tak vidím konotace k celkové situaci ve společnosti, která stále výrazněji připomíná římskou říši před rozpadem. „Chléb a hry“ je heslem, které dnes vládne. Novodobými chrámy obecné kultury jsou nákupní a zábavní komplexy na okrajích měst, kam přes víkend pořádají celodenní výpravy celé rodiny. Klasická hudba, divadlo, návštěva galerie v nich nemají místo. Na klasickou hudbu chodí max. 4% populace, v Praze tvoří 75% návštěvníků koncertů klasické hudby 35 tis. posluchačů, stále stejných. Mají na výběr pět profesionálních orchestrů, celou řadu komorních těles s vlastními abonentními řadami, stále početnější hvězdné koncerty agentur a desítky „turistických“ koncertů pochybné kvality. Je krize, lístky jsou přes mnohé slevy stále dost drahé, zejména pro seniory, kteří tvoří až 80 % návštěvníků. První, co si odepřou při vzrůstající inflaci, je kultura. Sály nejsou naplněné. Pro hráče v orchestru však není „hraní si na housle“ (jak to vidí většinová populace, pro niž by orchestry vůbec být nemusely) zábavou, je to práce, živí je i jejich rodiny, věnovali jí celý život, tvrdě studovali, do orchestru se dostali přes tvrdou konkurenci často 40 i více uchazečů. Oni zažívají tvrdost kapitalismu v plné míře při přípravě a odvádění své práce, zatímco ani plat, ani společenské ocenění západním měřítkům zdaleka neodpovídají. Zažívají frustraci z bídných platů, které ani po navýšení nedovolují nehonit jiné kšefty, aby zejména mladé rodiny špičkových muzikantů měly z čeho žít v jednom z nejdražších měst v Evropě. Ti starší jsou frustrováni tím, že po revoluci ztratili status exkluzivních cestovatelů do západních zemí, s devizovým kontem a nejlepšími auty „u nás v ulici“.

A tak je hledán a nalézán viník. Nadřízený, který prohlašuje, že návštěvnost stejná jako v roce 2001 je úspěchem, který si dokonce troufá vnést do života orchestru některé manýry ze soukromé sféry, v níž se léta (snad i úspěšně) pohyboval. A jeho podíl na založení Pražské komorní filharmonie, která vnesla do pražského koncertního života potřebnou konkurenci a nevídaný švih, je snad proviněním nejhorším.Samozřejmě. Nikdo není dokonalý, vše může být lepší, a šest let v čele kulturní instituce je příležitost ke zhodnocení práce vrcholového manažera. Jen by k tomu měla být pravidla. Je normální, aby jediným způsobem odcházení manažerů byla skandalizace a usilovné hledání jejich pochybení? Cožpak není možné Doubravce Svobodové za její téměř dvacetileté ředitelování Divadla na Zábradlí poděkovat a požádat ji, aby i v budoucnu přispívala svými radami novému managementu? Cožpak je normální, abych byl v únoru 2012 pochválen za dobré výsledky v uplynulém roce, a za pár týdnů se dozvěděl, že jsem „špatný hospodář“? Vytvoření naprosto jasných pravidel na přijímání a odchody ředitelů divadel, orchestrů a dalších kulturních zařízení, zejména příspěvkových organizací, je nezbytnou podmínkou kvalitní řídící práce – jak z hlediska zřizovatelů, tak z hlediska osobností jmenovaných do čela institucí. Jak mohu přijímat zodpovědná a mnohdy i nepopulární opatření, když nemám jistotu, že tu zítra budu? Jak je možné dlouhodobě cokoliv plánovat, když na počátku kariéry na otázku, na jak dlouho jsem jmenován, je odpověď: „na doživotí nebo jak to dopadne“?

Kultura není jen divadlo a orchestry a galerie a knihy. Kultura je především úroveň chování a slušnost. Serióznost hodnocení zbavená subjektivních emocí. Snaha pochopit motivace jiných. Znát, ne se jen domnívat. A hájit kultivovanost veřejného prostoru ve všech ohledech. Hudba jako umění, které promlouvá bez jazykových bariér, přímo k srdci, má velkou moc. Musíme si ji ale hýčkat, musíme ji podporovat. Jsme povinni čelit náporu nekulturnosti, útoku deprivantů, nepochopení technokratů. A to nikoliv jen na řídících místech, ale také na každém, třeba i „řadovém“ postu. Tedy i na židli v orchestru. Svoji zodpovědnost má každý.

Autor je ředitelem Symfonického orchestru hl.m.Prahy FOK

Offenbach ako impresário operetnej scény musel lákať a baviť publikum a tak aj v tomto svojom diele spracováva, takpovediac nesmrteľnú tému. Tému, ktorú v rôznych podobách spracovalo veľa autorov. U Offenbacha sa však Orfeov príbeh objavuje úplne v inom svetle. Pikantným spôsobom odhaľuje nielen zákulisie partnerských vzťahov, ale aj neduhy spoločnosti postavenej na nie príliš pevných základoch. Všetko s humorom, nadsádzkou a prirodzenou reflexiou. Opereta je známa množstvom nezabudnuteľných melódií, napríklad nesmrteľným Kankánom.

Réžiu predstavenia zverilo vedenie košickej opery do rúk českého režiséra Lumíra Olšovského. „Je to zábava, ktorá ešte nezabudla na nároky dobrého hudobno – dramatického diela. Má veľmi kvalitný text, nesmrteľnú tému, vynikajúco skomponovanú hudbu. Na rozdiel od niektorých „hlúpučkých“ spevohier, ktoré termínu „opereta“ jednoducho skazili povesť,“ hovorí Olšovský o Offenbachovom Orfeovi. Košické naštudovanie podľa jeho slov bude ohromovať a baviť. „Košickí diváci sú iste zvyknutí na skvelú spevácku úroveň interpretov. Ja za seba už teraz môžem sľúbiť, že ich ešte navyše prekvapia aj zriedka videným komediálnym talentom. Ďalším tromfom našej inscenácie bude určite výtvarná stránka a zaručene aj neobvykle dynamická a náročná choreografia,“ dodáva režisér.

Hudobne dielo naštudoval domáci dirigent Igor Dohovič. ktorý operetu vôbec nepovažuje za „ľahký“ žáner. „Tento názor je spôsobený jej hudobnou dostupnosťou a schopnosťou osloviť široké masy. Napriek tomu má opereta v naštudovaniach určité špecifiká, ktoré si vyžadujú mimoriadne schopnosti účinkujúcich. V mnohých smeroch je oveľa ťažšia ako opera,“ hovorí Dohovič. Offenbach podľa neho dokázal veľmi citlivo vycítiť potreby poslucháča. „Vyplnil dieru v ponuke a dostupnými hudobnými prostriedkami oslovil veľmi široké masy. Je zaujímavosťou, že niektoré jeho najznámejšie melódie ani nie sú jeho výtvorom, ale veľmi vhodne ich dramaturgicky použil,“ charakterizuje dirigent Offenbachovu tvorbu.

Dramaturgom košického Orfea je Pavel Bár, scénu pripravil Martin Černý, kostýmy Roman Šolc, choreografie Martin Goga. V hlavných úlohách sa predstavia domáci aj hosťujúci umelci Anton Baculík, Jaroslav Dvorský, Oľga Bezačinská, Michaela Várady, Juraj Hollý, Peter Svetlík, Marek Gurbaľ, Marián Lukáč, Alena Fialeková, Tatiana Paľovčíková, József Havasi, Janette Zsigová, Miroslava Rendeková, Lucia Knoteková, Eva Nováková, Jozef Dzuro a Stanislav Pitoňák. Orfeus v podsvetí odznie v Košiciach v slovenskom jazyku, texty piesní preložila Jela Krčméry a prozaické texty Peter Himič. Tí pri preklade vychádzali z českej úpravy textu, ktorú urobil režisér Gustav Skála. 

Ministerstvo kultury pokračuje ve změnách v organizační struktuře, které mají kromě úspor vést především k zefektivnění fungování celého resortu.V pondělí byl zrušen post náměstka, do jehož gesce spadala samostatná oddělení umění, literatury a knihoven a dosud jej zastával MgA. Radek Zdráhal. Nově budou tato samostatná oddělení včleněna do speciálního odboru a s největší pravděpodobností k nim přibude i stávající odbor regionální a národnostní kultury. Nově vzniknuvší odbor živého umění dočasně povede ředitel úřadu ministerstva Milan Kupka, v nejbližších týdnech jej vystřídá ředitel, kterého vybere a jmenuje ministryně kultury Alena Hanáková. Nový ředitel s posílenými kompetencemi bude spravovat a řídit rozsáhlou agendu – bude mj. zodpovědný za pokračování transformace Národního divadla, bude řešit internetizaci knihoven či dorovnání mzdových limitů pro zaměstnance České filharmonie a Národního divadla.

(Zdroj: webové stránky MK – 16.5.2012) 

Pražské jaro 2012
Magdalena Kožená (mezzosoprán)
Mitsuko Uchida (klavír)
16. května 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Gustav Mahler: Des Knaben Wunderhorn
– Rheinlegendchen
– Das irdische Leben
Claude Debussy: Chansons de Bilitis
– přestávka -
Gustav Mahler: Rückertlieder
Claude Debussy: Ariettes oubliées
Olivier Messiaen: Poèmes pour Mi

www.festival.cz

 Foto Pražské jaro – Ivan Malý

Robert je geniálny režisér z velkým zmyslom pre detajl. Jeho Falstaff ako aj celá jeho tvorba je výsledko dokonalého poznania hudobnej partitúry. Jeho Falstaff je nesmierne dynamický, náročný pre interpretov no úžasným zážitkom pre diváka…

Jak náročné byly zkoušky a jak dlouho trvaly? Jak intenzivně se v Covent Garden nová inscenace zkouší?

Skúšobný proces trval mesiac, skušali sme od 11 do 18 denne, okrem nedele… Bolo to nesmierne náročné, ale každému práca s Robertom prinášala radosť. Velkým šťastím bolo aj samotné zoskupenie sólistov, ktorí tak povediac tvorili jednu rodinu nie len na scéne, ale aj v súkromí. Príchodom maestra Gattiho sa samotné dielo stalo priam dokonalé… Mimoriadne projekty sa nezaobídu bez mimoriadnej prípravy…
Také dirigent Daniele Gatti patří ke světové špičce. Jak se vám s ním pracuje?

S maestrom Gattim spolupracujem už vyše pätnásť rokov, máme velmi dobrý, priam kamarácky vzťah… Práca s ním obohatí každého speváka, je to velký muzikant, jeho gestá sú zrozumitelné a jeho hudobný výklad je nesmierne vzácny. Falstaffa pozná do najmenšieho detajlu, jednotlivé charaktery vykresluje vo frázach orchestra. Spievať pod jeho vedením je naozaj skvelý hudobný zážitok…
Jaký ohlas měla úterní premiéra? Londýnské publikum už poměrně dobře znáte – co jste reakcím říkal?

Iné, ako úspech sa ani nedalo čakať… Možno to znie sebavedome, ale po takom prípravnom procese, aký som absolvoval, som bol naozaj presvedčený, že publikum Falstaffa príjme nadšene… Tak, ako mi všetci, ktorí sme sa na jeho vzrode podělali. Na premiére vládla velmi príjemná atmosféra, už počas prvého dejstva sme cítili, že publikum sa prišlo baviť a to nám dodávalo ešte entuziasmu… Výbuchy smiechu v hladisku, sú jasným znakom spokojnosti diváka… Každí, kto vzhliadne Carsenovu inscenáciu Falstaffa odíde domou velmi spokojný…
Jak hodně máte Forda „ozpívaného“? Nebo jej snad teď v Londýně zpíváte poprvé? Jak hodně je vám ta role blízká?

Rolu Forda som v Londýne spieval prvýkrát. Je to ďalšia nádherná partia, ktorá mi okrem spievania dáva obrovskú možnosť hereckej sebarealizácie… Aria Forda je nesmierne náročná, práve pre tieto dva elementy, spev a akcia… Treba si naozaj ekonomicky rozložiť sily, aby spevák zvládol finálnu čast na ktorú sa všeobecne čaká… Držané „géčko“ s fortissimom londýnskeho Královského orchestra je neopísatelný pocit…

V Londýně máte ve Falstaffovi skvělé kolegy. Je to pro vás hodně stimulující? Třeba Anu Mariu Martínez vám jako jevištní partnerku nejeden z vašich kolegů musí závidět…

Ako som už spomenul Inscenácia londýnskeho Falstaffa mala velké šťastie na zoskupenie tých správnych ludí… Tvoríme naozaj jeden skvalý tým, ktorý si navzájom neustále pomáha… Keď mi na generálke vypadol text, pohotovo mi ho našepkal môj kolega. Je to naozaj skvelé, ak cítite vedla seba človeka a nie hviezdu…

V Covent Garden máte za sebou už nejednu roli –Pucciniho Sharplesse, Gounodova Mefistofela, Verdiho Renata… Která a kdy byla první a kolik představení – alespoň odhadem – jste tam absolvoval?

V Londýne som prvýkrát účinkoval v marci 2000 v La bohème. Potom som sa vracal do inscenácií Cosi fan tutte, Faust, Un ballo in maschera a Madama Butterfly. Nie som si istý kolko predstavení som v Londýne odspieval, ale to číslo sa určite približuje štyridsiatke…

Opakované pozvání do tak prestižního operního domu svědčí o tom, že tam musíte mít úspěchy. Jak obtížné je tam se udržet? Pociťujete v tomto směru velkou konkurenci?

Udržať si svoju pozíciu nieje jednoduché, ale to snáď patrí ku každému zamestnaniu… Londýn petrí k najprestížnejím divadlám na svete, pre každého speváka je velkým snom účinkovať v takomto divadle, preto je konkurencia naozaj obrovská. Prespievania sú tu na každodenom poriadku, speváci z celého sveta prichádzajú predviesť svoje umenie, sú mladí, talentovaný a stále viac vynikajúco vyzerajúci… Udržať si pozíciu v takejto situácií je naozaj tažké… Preto musím okrem spievania aj rozmýšlať o tom čo zjem, aby som príliš nepribral a tiež sa zaujímať o šport, aby som mohol ešte aj v zrelom veku stvárniť niektoré postavy… Mám pocit, že možno práve táto moja ctižiadosť a poctivost voči svojej práci mi zabezpečili pomerne istú situáciu v opernom svete…

Určitě jste během svého nynějšího pobytu v Londýně byl v opeře i jako divák…

Áno, v Londýne som bol aj niekolko krát ako divák. Vždy je to neuveritelný zážitok… V orchestri sedia špičkoví hudobníci z celého sveta a to je patrične poznať na jeho zvuku… V mojich očiach je to najlepší operný orchester v európe… Okamžite reagujú – všetci – na každý pohy ruky dirigenta… Je to ako jeden obrovský nástroj, „jeden za všetkých, všetci za jedného“ A čo sa týka inscenácií… zlú som ešte v Londýne nevydel….

Kam budou vaše kroky z Londýna po Falstaffovi směřovat dál? Co zajímavého máte ve svém kalendáři?

Túto sezónu zakončím v Berlíne a v Bratislave – Il trovatore, Otello, Traviata. Potom budem trochu oddychovať a potom to opäť začne… Čakajú ma nové role, nové inscenácie a nové divadlá…

Díky za rozhovor, pozdrav od Opery Plus do Londýna, přejeme vše dobré!

Giuseppe Verdi:
Falstaff
Dirigent: Daniele Gatti
Režie: Robert Carsen
Scéna: Paul Steinberg
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světla: Robert Carsen, Peter van Praet
The Orchestra of the Royal Opera House
The Royal Opera Chorus
(koprodukce Royal Opera House London – Teatro Alla Scala Milan – The Canadian Opera Company Toronto)
Premiéra 15.května 2012 Royal Opera House – Covent Garden Londýn

Sir John Falstaff – Ambrogio Maestri
Ford – Dalibor Jenis
Fenton – Joel Prieto
Dr Caius – Carlo Bosi
Bardolph – Alasdair Elliott
Pistol – Lukas Jakobski
Mrs Alice Ford – Ana Maria Martinez
Meg Page – Kai Rüütel
Nannetta – Amanda Forsythe
Mistress Quickly – Marie-Nicole Lemieux

www.roh.org.uk

Ptal se Vít Dvořák
Foto z představení Catherina Ashmore

Odchod náměstka Radka Zdráhala, který na ministerstvu kultury vedl odbor umění, literatury a knihoven a v oblasti divadelní působil od počátku jako neřízená střela, si přálo mnoho lidí. Od svého nástupu navzdory neznalosti terénu postupoval se záviděníhodnou arogancí. Takže odchod ministra Jiřího Bessera ve věci nepřipravené a svévolné fúze Národního divadla a Státní opery prakticky nic nezměnil, a dokonce to chvíli vypadalo, že Zdráhal by mohl být i šéfem resortu. A když ne on, tak aspoň jeho choť, cimbalistka Zuzana Lapčíková. Však se manželé s vidinou nových postů už přesunuli z Moravy do Prahy; tenhle princip výroby odborníků přes partaj u nás už dávno dospěl do přímo děsivé fáze.Takže po zastavení výběrového řízení na ředitele Národního divadla a vymodleném odvolání náměstka Zdráhala jsme v celé záležitosti s transformací první scény opět na začátku. Po dvou letech. Nezbývá než se pro změnu modlit, aby ministryně jmenovala za Zdráhala osobu kompetentní, která ví, co činí. Zatím to probíhalo tak, že ti ministerští úředníci, kteří o divadle něco vědí, měli na rozhodování o něm minimální vliv. Hanáková teď má šanci to po dlouhé době změnit. Například jeden z těch, kdo se orientují, Milan Kupka, má nejenom příslušné vzdělání, ale i letitou praxi. Bude to stačit, nebo je už zase na cestě nová neřízená střela s příslušnou stranickou plackou?

(Zdroj: Lidové noviny – 15.5.2012 – Jana Machalická)

V nelehké situaci, související s transformací pražské opery, to nebyl rozhodně jednoduchý úkol.  Nakonec, především díky pochopení a vstřícnosti ředitele Národního divadla pana Ondřeje Černého, se podařilo naplnit ony více než tři dny, které účastníci v Praze prožijí, dle mého názoru kvalitně.

Návštěvníci budou mít možnost poznat všechny tři pražské operní domy. V Národním divadle uvidí Prodanou nevěstu, jako klasickou ukázku české operní tvorby, a dále Wagnerova Parsifala, jeden z klíčových bodů celé akce. Ve Stavovském divadle jim bude dle tradice této budovy nabídnuta Mozatova opera Cosi fan tutte a ve Státní opeře se uskuteční závěrečné matiné, spojené s wagnerovským koncertem a odhalením busty R. Wagnera v bronzové podobě.

Kromě operního programu uvítá hosty pražské Rudolfinum, kde se uskuteční jednání kongresu a vědecké sympozium na téma R. Wagner ve vztahu k Čechám,  k české operní tvorbě a pražským scénám. Jako místo výletu byl zvolen s Wagnerovými pobyty spojený Střekov, dost času se najde samozřejmě i na prohlídky stověžaté Prahy.

Nezbývá, než doufat, že do těchto plánů již nevstoupí žádná vyšší moc a že milovníci Wagnerovy hudby z celého světa prožijí v Praze  nezapomenutelné májové dny.

(Zdroj: Společnost Richarda Wagnera v Praze – květen 2012 – Luděk Patrák)

Pražské jaro 2012
Wiener Philharmoniker
Dirigent: Daniel Barenboim
15. května 2012 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
W. A. Mozart:
-Symfonie č. 39 Es dur, KV 543
-Symfonie č. 40 g moll, KV 550
-Symfonie č. 41 C dur, KV 551 „Jupiter”

www.festival.cz

Foto Pražské jaro Ivan Malý

Pane režisére, co vás kdysi vedlo k rozhodnutí stát se právě režisérem v opeře? Pocházíte z hudební nebo umělecké rodiny?

To ne, ale moji rodiče ale byli milovníci divadla, dlouholetí abonenti. A tak mě pětiletého poprvé vzali na operu. Pamatuji si to velice dobře – byla to Prodaná nevěsta. Svět opery a hudby mně učaroval, takže jsem po gymnáziu začal studovat hudební a divadelní vědu na Masarykově univerzitě v Brně. Byla to shoda okolností, že se po ukončení prvního ročníku otevřel nově na Janáčkově akademii múzických umění obor operní režie, kam jsem bez váhání přešel. A měl jsem obrovské štěstí na vynikající pedagogy. Rád vzpomínám především na pana profesora Otakara Zítka. Hodně jsem se od něho naučil, když jsem s ním jako jeho asistent spolupracoval. Poprvé jsem s ním do olomouckého divadla přijel před šedesáti lety!

Tak to se ani nechce věřit… Vy jste na jevišti strávil pomalu jeden lidský život! Kde jste po celá ta léta nacházel inspiraci? Není možné „nevyhořet“ za tak dlouhou dobu?

Víte, operní hudba, to je svět plný emocí. Ještě dnes mě fascinuje, jak skvěle uměli především italští autoři vtipnou situaci vypointovat. Já mám rád operní humor! Ono není zas až tak těžké udělat nějaké drama, konečně herci i zpěváci sami říkají, že komické role jsou mnohem obtížnější než ty dramatické. Ale v podstatě u každé opery je třeba jen bedlivě naslouchat té hudbě a zpěvu. To vás bezpečně dovede k cíli! A je to vždycky veliké dobrodružství, když tu svoji představu zhmotním na jevišti.

Překvapuje mě, jak jednoduchý recept na operní režii máte…

Ale ono to tak jednoduché opravdu je – pro toho, jehož fantazie je rozněcována hudbou! Už mnohokrát jsem se setkal s tím, jak mladí tvůrci vytvářejí svoji koncepci. Domnívají se, že musí přinést něco nového za každou cenu! Pak této koncepci poté podřídí celý svůj přístup k inscenování. Ale prosím vás, jaké koncepce? Autor přece všechno napsal a ve své hudbě přesně zaznamenal, co chtěl vyjádřit!

Třeba zrovna moje nynější premiéra Dvořákova Čerta a Káči: Co byste hledala v tomto ryze českém pohádkovém námětu? Český čert je vždycky tak trošku natvrdlý a snad ve všech pohádkách se dá napálit. Ve Dvořákově hudbě je to všechno velice vtipně cítit, takže jakou asi koncepci byste vymýšlela? Český čert není žádný Boitův Mefistofele! A tak se snažím přes hudbu vyjádřit to, co se mi nabízí. A mimochodem – žádná koncepce by mi asi nepomohla.Jak jistě víte, původní italská opera se ve svých začátcích orientovala na různé bájné a pohádkové náměty. Tento svět skladatelům umožnil psát krásnou hudbu. Opera má diváka zušlechťovat a jim se to dařilo. Navíc technika bel canto, tedy krásného zpěvu, ta je také doma v Itálii. I později se mnozí veristé vedle současných námětů často vraceli do světa bájí nebo pohádek, protože je to asi ten svět nejlepších operních námětů. Například Puccini svoji tvorbu ukončil pohádkovou Turandot. Čím déle psal opery, tím více tíhnul k bájnému světu, protože se asi k operní hudbě hodí nejlépe. Opera není divadlo všedního života – je to báseň, ve které je pravda citově umocněna. Proto také své inspirace hledali hudební autoři v minulosti.

A podle čeho jste si vy vybíral práci – tituly, které jste chtěl režírovat?

Vybírat? Ale já si přece nemohl nic vybírat. Režíroval jsem to, co se dostalo do dramaturgického plánu. Jako kmenový režisér Janáčkova divadla jsem celý život režíroval to, co mi bylo přiděleno. Ale dělal jsem to vždycky rád. Asi nejkurióznější inscenace, kterou jsem dostal za úkol připravit, byla v roce 1966 opera skladatele Gottfrieda von Einem Dantonova smrt. Byla s úspěchem provedena ve světové premiéře na Salcburském festivalu rok před tím a někdo ji prostě vybral do dramaturgického plánu. Premiéra se pomaličku blížila, já se sháněl po nějakém materiálu, abych se mohl připravit – a on nebyl. K dispozici jsem dostal jen cívku s nahrávkou opery v němčině! A tak jsem trávil večery u cívkového magnetofonu, ze kterého se mi jen sem tam podařilo zachytit nějaké to slovo. Nicméně jsem to samozřejmě nevzdával, ta hudba byla úžasná a tak se mi hlavou začaly honit představy, jak bych co udělal. Ta opera je napsána jako sled jednotlivých obrazů proložených mezihrami. A tak jsem najednou skrze tu hudbu viděl obžalovaného Dantona na vyvýšeném místě obklopeného spílajícím sborem, který okolo něj spřádá nitky nenávisti a krouží okolo jako supi. Když konečně došly notové materiály, představu jak to udělám jsem měl už jasnou. Na premiéru měl tehdy přijel i pan Einem osobně. Než dojel z nádraží do divadla na poslední generálku, tak už věděl, že se během celé opery nezavře opona, a že jsem vlastně baletně propojil i jednotlivé obrazy. Byl z toho dost nemile překvapený, protože jeho představa byla jasná – jednotlivé obrazy měly být těmi mezihrami odděleny a to včetně zavřené opony! Když ale pak nakonec výsledek mého snažení skladatel viděl, byl naprosto nadšen! Asi ani autora tehdy nenapadlo, co všechno do své hudby vložil a co jsem v ní našel já! Mimochodem – v tomto představení jsem asi téměř stoprocentně využil technické možnosti brněnského jeviště Janáčkova divadla. Takže jak vidíte, necháte-li se unášet hudbou a jejím emocionálním nábojem, můžete režírovat. To je jen talent pro operní režii, ke kterému patří i skromnost a obdiv k dílům hudebních géniů.Myslím, že vám rozumím… Já vlastně miluju opery právě pro ty silné prožitky, které mi krásná hudba a dokonalý zpěv přinášejí. Jednou jsem byla svědkem skutečně zázračného večera, kdy mi po tváři tekly slzy – a nebyly to slzy nějaké lítosti, protože ta opera byla komická. Byly to slzy, které ve mně vyrovnávaly ten silný emoční přetlak z pocitu ryzí dokonalosti celkového provedení…

Tak přesně toto mám na mysli! Pokud autor napíše operu s určitým námětem zasazeným do konkrétního období, je třeba se vcítit do jeho záměrů a vyzvednout nadčasové morální hodnoty, které člověka obohacují a zušlechťují. Pak je jakákoliv aktualizace prostředí a takzvaná moderní koncepce zcela zbytečná, vyznění díla překážející a škodlivá! Přece autor sám věděl, co a jak píše. Kdysi to řekl Mozart: a totiž že v jeho Únosu ze serailu není ani jediná zbytečná nota. A toto je moje životní režijní filozofie. Doufám, že kdyby kterýkoliv ze skladatelů moje režie viděl, své dílo by bezpečně poznal.

Děkuji pane režisére za rozhovor a těším se nejen na vašeho Čerta a Káču v Moravském divadle, ale i na další setkání s vámi. A doufám, že nejnovější inscenace nebude v Olomouci vaší poslední…
***

Hned vzápětí jsem se při premiérách olomouckého Čerta a Káči znovu ujistila, že i po šesti desetiletích působení Václava Věžníka v opeře jsou jeho inspirace, nápady i vtípky stále svěží, překvapivé a vkusné. Že není třeba žádných drahých a velkolepých efektů, aby si diváci operu skvěle vychutnali. Na velmi jednoduché scéně si Václav Věžník totiž vystačil s minimem kulis i rekvizit, aby vytěžil maximum především tím, že dal divákům prostor k tomu, aby nebyli rozptylováni zbytečnou „show“ a mohli si plně užít krásnou Dvořákovu hudbu. A co víc, v mnoha drobných scénkách publikum opravdu skvěle pobavil. Scéna Martina Víška i  kostýmy Miriam Struhárové byly spíše moderního ražení, ale dobře vytvořily pohádkové prostředí, ve kterém zůstal divákovi prostor i pro vlastní fantazii. O co méně efektů a kulis, o to více je inscenace postavena nejen na skvělých pěveckých výkonech sólistů, ale i na výtečné práci celého operního sboru. Ve druhém dějství pak samozřejmě především jeho mužské části, vynikající rámec mnoha hudebním číslům dali členové baletu. Choreograf Jiří Horák vnesl do tanečních čísel pozoruhodné a nejednou překvapivé prvky, takže balet celkový dojem úžasně dotvářel.Páteční večer patřil podle mého mínění v prvé řadě Jiřímu Přibylovi, který se s čertem Marbuelem setkal již podruhé a bylo to znát. Jeho jak pěvecky, tak herecky detailně vypracovaná role mezi výkony ostatních sólistů dominovala. Premiérovou Káčou byla Václava Krejčí Housková, její pěvecky bravurní výkon byl ale myslím zastíněn mírným přehráváním, především během prvního dějství. Těžko říct, zda to byl výsledek premiérové trémy nebo pojetím role.Ovčák Jirka Ondřeje Koplíka si i přes drobné pěvecké zaváhání také vedl na výbornou, i tentokrát oceňuji jeho pěveckou preciznost. Kněžna Magdy Málkové vyzněla mírně křečovitě, jakoby poněkud vybočovala z celkového rámce inscenace. V menší, nicméně velice vtipné a po všech stránkách zdařilé roli Lucifera se představil David Szendiuch, který obecenstvo pobavil skvělou karikaturou vládce pekel, kradoucího pero…

Orchestr hrál v pátečním večeru pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra. I proto mě v případě druhé, sobotní premiéry dost mrzí, že na ní na rozdíl od premiéry páteční recenzenti již chyběli. V sobotu se totiž v Moravském divadle hrála úplně jiná hudba! Dirigent druhé premiéry Petr Šumník nasadil hned během předehry svižnější tempa, která držel celý večer, a tak se z páteční spíše symfonické hudby s doprovodem zpěvu najednou v sobotu vyloupla svěží a veselá muzika. Není to přitom časté mít v krátkém odstupu takové srovnání, o to více však tentokrát bylo překvapivé a markantní. Pro mě osobně tedy byla v tomto směru sobotní druhá premiéra – která patřila Vladislavu Zápražnému jako Marbuelovi, Barboře Poláškové jako Káče a Petru Martínkovi jako Jirkovi – jednoznačně mnohem příjemnější. Vladislav Zápražný se své role zhostil opravdu výtečně po všech stránkách, stejně tak i Petr Martínek (Ovčáka Jirku zpívá již ve druhé olomoucké inscenaci, i on měl zasloužený potlesk) a v neposlední řadě zazářila také Barbora Polášková, která tak rozšířila svůj repertoár o další skvělou roli.Obě olomoucké Káči tak stojí za vidění. Obě mladé představitelky titulní ženské role opět dokázaly, že v nich zrají výrazné pěvecké osobnosti, jejich postupné úspěchy je příjemné sledovat na jednom jevišti. Krásnou tečkou za sobotním večerem pak byla kněžna v podání Jany Wallingerové, která se po dvou letech nejen k mé veliké radosti vrátila na olomoucká prkna v nové roli.Pokud budete mít možnost Moravské divadlo navštívit, rozhodně neváhejte a hlavně vezměte s sebou děti. Olomoucký Čert a Káča se jim rozhodně bude líbit. Vychovávat další generace operního publika je určitě potřeba, ostatně právě o to se dlouhých šest desítek let snaží český operní nestor, režisér Václav Věžník.

Antonín Dvořák:
Čert a Káča
Hudební nastudování: Pavel Šanjdr
Dirigent: Pavel Šnajdr / Petr Šumník
Režie: Václav Věžník
Scéna: Martin Víšek
Kostýmy: Miriam Struhárová
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Choreografie: Jiří Horák
Orchestr, sbor a balet Moravského divadla Olomouc
Premiéry 11. a 12. května 2012 Moravské divadlo Olomouc

Káča – Václava Krejčí Housková / Barbora Polášková
Její máma – Zdeňka Mollíková  / Magda Málková
Čert Marbuel – Jiří Přibyl / Vladislav Zápražný
Ovčák Jirka – Ondřej Koplík / Petr Martínek
Lucifer – David Szendiuch / Vladimír Třebický
Kněžna – Magda Málková / Jana Wallingerová
Komorná – Lucie Janderková / Michaela Dvořáková (alt. Barbara Sabella)
Čert Vrátný – Vladimír Třebický / Antonín Valenta
Čert Strážce – Jan Vaculík / Radan Hlubinka
Maršálek – Ondřej Doležal (alt. Petr Šíma)
Muzikant – Petr Šíma (alt. Ondřej Doležal)

www.moravskedivadlo.cz

Foto Čert a Káča MD Olomouc

Kniha sedmi pečetí (Das Buch mit sieben Siegeln)

Loňského roku se s Janem Evangelistou utkal slovenský tenorista Pavol Breslik, letos jím byl zkušený Herbert Lippert, který až na několik míst, kdy se mu ve forte hlas nalomil, zvládl part dobře nejen technicky, ale jeho líčení Janova zvěstování apokalypsy bylo naplněné stupňovaným výrazem a nuancemi, které se každému proti silně obsazenému orchestru nepodaří. Zvláštní místo má v oratoriu Hlas Páně, jehož tři výstupy jsou stručné, ale tvoří významnou složku struktury díla. Z empory Velkého sálu Hudebního spolku ho zpíval René Pape a volba tohoto pěvce byla neobyčejně šťastná, přesvědčivější než například loňského roku v podání Roberta Holla. Dirigent Fabio Luisi vypracoval některé nuance, které působily nově, jako například když ve scéné dvou mužů, kteří přežili válku, byl použit víceméně sprechgesang. Stručné pauzy mezi jednotlivými scénami či naopak jejich bezprostřední napojení (hrálo se bez přestávky) měl dirigent velmi promyšlené a celá skladba až do závěrečného jásavého Alleluja (v němž Schmidt nezapřel uherské kořeny) postupně gradovala; o to víc vyzněl kontrast sborového poděkování Bohu s gregoriánskými prvky, repríza Janova textu, jímž oratorium začíná, a konečné Amen. V kvartetu sólistů bohužel příliš ostrými tóny přečnívala sopranistka Christiane Oelze, výtečná byla altistka Christa Mayer, mužskými sólisty byli Timothy Oliver a Steffen Rössler. Vídeňští symfonikové a Pěvecký spolek Společnosti přátel hudby (Singverein) sklidili mnohá bravi, dupot a bouřlivý aplaus.Franz Schmidt nebyl modernista, skladatelsky se vypracoval víceméně jako autodidakt. Jeho hudba čerpá z wagnerovského, či spíše brucknerovského odkazu, ve zhudebnění biblického textu uplatňuje prvky hudební ilustrace (melodický oblouk jako obraz duhy, xylofon ke scéně hladomoru a podobně), nelze jej však odbýt pohrdavým (a mylně chápaným) výrazem eklektik.

Wiener Festwochen 2012
Franz Schmidt:
Das Buch mit sieben Siegeln
Dirigent: Fabio Luisi
Johannes – Herbert Lippert (tenor)
Stimme des Herrn – René Pape (bas)
Christiane Oelze (soprán)
Christa Mayer (alt)
Timothy Oliver (tenor)
Steffen Rössler (bas)
Robert Kovács (varhany)
Wiener Symphoniker
Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde
13. a 14. května 2012 Musikverein Velký sál, Vídeň
(psáno z koncertu 14.5.2012)

www.festwochen.at