Filippo Galli – nejkrásnější hlas Itálie

  1. 1
  2. 2

Jedna z našich komerčních televizních stanic vyhlásila před nedávnem soutěž o nejkrásnější hlas a mě napadlo, že kdyby se taková soutěž konala počátkem 19. století v Itálii, o vítězi by bylo pravděpodobně již dopředu rozhodnuto. Přestože se na italské operní scéně v tomto období vyskytovala celá řada pěveckých osobností s jedinečnou technikou, nádherně zabarveným hlasem a nezbytným hereckým nadáním, zcela výjimečné postavení mezi nimi zaujímal basbaryton Filippo Galli.Když Pán Bůh rozdával pěvecké nadání, musel Filippo stát v první řadě a nabírat si ho plnými hrstmi. Jinak se totiž nedá vysvětlit, aby naprostý pěvecký samouk bezmála třicet let s úspěchem vládl operním jevištím starého i nového světa. Jeho angažování bylo pro ředitele operních domů sázkou na jistotu, jeho virtuozita byla obrovskou inspirací pro mnohé skladatele a zcela zásadním způsobem přispěla k posunutí pěvecké hranice v jeho oboru. Neméně famózní byl jeho jevištní projev bez ohledu na to, zda šlo o ztvárnění postav komických či dramatických. V Itálii se dokonce používalo rčení „pohybuje se jako Galli“. Jak píší pánové Regli a Dalmazzo ve svém sborníku z roku 1860 o nejslavnějších italských umělcích první poloviny 19. století, sloužilo jako vyjádření uznání zpěvákovi, který se na jevišti dobře orientoval. 

Kdyby však nebyl Filippo už od mládí dostatečně tvrdohlavý, mohlo být všechno jinak.  Jeho otec, vedoucí květinářství při Papežském Stolci, měl totiž se svým prvorozeným synem jiné plány. Podle něj se Filippo měl stát knězem. Mladík si však byl velmi dobře vědom talentu, kterým byl obdařen a nemínil ho promrhat. Konflikt otce se synem vyvrcholil v okamžiku, kdy se Filippo proti otcově vůli ve velmi mladém věku oženil a rozhodl se, že si na živobytí bude vydělávat jako zpěvák. Přestože od útlého mládí vystupoval na veřejnosti, svůj první operní debut absolvoval až v jednadvaceti letech, roku 1804 v Parmě v opeře Ferdinanda Paëra I fuorusciti di Firenze. Debut to byl natolik úspěšný, že přišla okamžitá nabídka angažmá do divadla San Carlo v Neapoli, kde Filippo strávil následující čtyři roky a sklízel jeden úspěch za druhým. V roce 1808 se vrátil zpět do parmského Teatro Ducale, kde se také uzavřela, aniž by to předem tušil, jeho dosavadní a velmi úspěšná kariéra tenora.

Ano, je to vskutku tak. Někdy mezi lety 1809 až 1810 totiž Filippo těžce onemocněl a jedním z následků choroby byla i ztráta hlasu. Když se po několika měsících dal do pořádku, s překvapením zjistil, že jeho „nový hlas“ je hlubší a má jinou barvu. Po poradě se skladatelem Giovannim Paisiellem se rozhodl, že se hlasu přizpůsobí a přeorientuje se na repertoár pro basbarytony. Přestože toto vysvětlení najdeme ve většině dobových záznamů, objevují se názory, které jej zpochybňují. Tvrdí, že se jedná o smyšlenou historku, která měla pouze efektně krýt zpěvákovo vlastní, ničím nevynucené rozhodnutí. Ať tomu bylo jakkoli, Filippo se na operní jeviště vrátil až po dvou letech. V roce 1812 tak zažil svůj druhý operní debut tentokráte v Benátkách jako Tarabotto v Rossiniho farse L´inganno felice. Setkání mladého, mimořádně talentovaného skladatele, který v Benátkách zažívá svůj první velký úspěch a zkušeného, darem od Boha obdařeného zpěváka, který stojí znovu na začátku, se ukázalo být pro oba muže doslova osudové.

Nedlouho poté získává Galli angažmá v milánské La Scale a z téhož divadla obdrží Rossini záhy nabídku, aby pro ni zkomponoval svou první dvouaktovou operu La pietra del paragone. Vlastně ji komponuje především pro Galliho, který v roli hraběte Asdrubala exceluje. V jeho podání se árie Sigillara! stává obrovským hitem, který si během několika dnů prozpěvují milánské ulice.  S určitou mírou nadsázky se dá říci, že Galli zachránil svým výkonem Rossinimu život. Na premiéře byl totiž přítomen i Eugène de Beauharnais, Napoleonův nevlastní syn a francouzský místodržící v severní Itálii. Opera i výkony všech zúčastněných ho natolik nadchly, že vyžádal v Paříži pro Rossini zproštění od vojenské služby.

Od tohoto okamžiku se Galli stává Rossiniho dvorním zpěvákem a současně také jeho blízkým přítelem. Galliho mimořádný cit pro komiku přispívá k dalšímu enormnímu úspěchu. Premiéru L´Italiana in Algeri v Benátkách doprovází z hlediště salvy smíchu. Publikum se při výstupech, v nichž se objevuje Galliho Mustafa „smíchy popadá za břicho a po tvářích mu stékají slzy“, jak ve Vie de Rossini popisuje Stendhal. Čím více ale Rossini poznává Galliho hlasové schopnosti, tím více si uvědomuje, jak mimořádný nástroj se mu dostal do ruky.

Galliho hlas totiž není typický basso buffo, naopak vyniká mimořádnou krásou a ušlechtilostí. Ve spojení s jeho dalšími charakteristikami – vynikající technika bel canta, mimořádný hlasový rozsah, velká hlasová flexibilita a expresivnost – „inspiruje Rossiniho k psaní velmi obtížných pasáží plných fioritur, které vyžadují citlivé a jemné provedení zcela výjimečné pro takto nízký hlas“, jak píše Rodolfo Celletti, autor La storia di belcanto. A hned další ukázka společné spolupráce, Il Turco in Italia resp. postava Selima, nese již všechny tyto atributy. Galli se na premiéru Il Turco v roce 1814 vrací z ročního hostování v Barceloně a publikum v La Scale se ho již nemůže dočkat. Stala se z něj opravdová celebrita, kterou diváci doslova zbožňují. A nejde jen o milánské občany. Na reprízy La pietra del paragone se do Milána podle Stendhala sjížděli diváci z Parmy, Piacenzy, Bergama, Brescie a dalších měst, jen aby slyšeli a viděli Galliho Sigillara! Netřeba dodávat, že stejné to bylo i v případě L´Italiana.

  1. 1
  2. 2

Napsat komentář