Do Finska za Alešem Brisceinem a Mrtvým domem

Právě dnes večer má na prestižním operním festivalu ve finské Savonlinně premiéru Janáčkova opera Z mrtvého domu, v obnoveném nastudování dnes už v zahraničí legendární inscenace režiséra Davida Pountneyho, původně vytvořené v roce 1982 pro Velšskou národní operu. Po sobotní premiéře jsou naplánována ještě tři představení, při nichž jsou ohlášeny i televizní kamery. V čele orchestru stane dirigent Tomáš Hanus, druhým Čechem v této produkcí je v úloze Skuratova tenorista Aleš Briscein. Právě s ním jsme se v průběhu závěrečných zkoušek spojili.

 

Skuratov v Mrtvém domě není pro vás rolí novou. Pokud se nemýlím, zpíval jste jej před více než deseti lety v Japonsku. Jak hodně jste jej teď měl v paměti uloženého? A jak blízko ta role vašemu naturelu i hlasu je?

Máte pravdu, moje první setkání s touto rolí bylo právě v Japonsku. Vedení Tokijské filharmonie zatoužilo po koncertní verzi této opery a sklidila tam velký úspěch. Mohl jsem částečně vycházet z původního hudebního nastudování, ale přeci jen je to rozdíl, když se roli musíte naučit zpaměti. Role mému hlasu myslím sedí a jsem rád, že si ji teď znovu zazpívám v Savonlinně ve zdejší krásné inscenaci. Mohu v ní ukázat jak jemnou lyriku v mém hlase, tak i dramatické pasáže, které tato postava má. Postava Skuratova je velmi rozpohybovaná vzhledem k charakteru jeho postavy a tudíž i fyzicky náročnější, ale takové výzvy mám rád.

Považujete se sám za janáčkovského tenora? Řada vašich rolí z jeho oper je už docela dlouhá: Števa i Laca, Kudrjáš i Boris, Janek i Albert Gregor, Kedril i Skuratov, Janek z Makropulos, hned dvoje trojrole v Broučkovi… Ale zpíváte i v Glagolské mši a také v Zápisníku zmizelého…

Byla by to samozřejmě pro mě čest – být nazýván janáčkovským pěvcem. Ale já mám celkem široký repertoár a vedle romantických partů Princů, Alfrédů a Romeů se vracím rád i k mozartovským rolím, které mi pomáhají hlas zase trochu uhladit a také pospravovat po náročnějších rolích. Uvědomíte si, že krása hlasu je něco, co se musí neustále opečovávat – to v cizině cení. Janáčkovských rolí jsem už opravdu nastudoval celkem dost, ale kdo jiný by měl tohoto hudebního génia v zahraničí propagovat, než český zpěvák? Janáček patří pevně do mého repertoáru, protože napsal spoustu nádherných rolí pro tenorový obor a mému hlasu sedí. Loni jsem pro Český rozhlas natočil jeho prokomponovaný cyklus Zápisník zmizelého a znovu jsem si uvědomil, jak výjimečné a náročné dílo to je.

Z řad vašich kolegů jsem zaslechl názor, že Janáček je ničitel tenorů. Váš názor?

S tímto názorem souhlasit nemohu. Vím ale, že mnoha zpěvákům, kteří nebyli ještě dostatečně technicky zdatní, aby zpívali janáčkovské role, to ukončilo předčasně jejich kariéru. Janáček hlasy neničí – to pouze špatná technika a způsob, jakým jeho deklamační styl zpěvák prezentuje. Při zpěvu jeho hudby musíte neustále myslet na kantilénu a melodickou linku a nenechat se strhnout k přílišnému forzírování a nakládání na hlas. Jeho styl je vokálně náročný, jsou tam rychlé skokové pasáže v dost rozdílných intervalech, ale to neznamená, že při něm musíte automaticky přijít o hlas. Zahraniční zpěváci mají s Janáčkem víc práce, protože některé specifické souhlásky, jako například ř, jim dělají problémy, ale obecně o dobré pěvecké technice platí, že zpěvákovi musí být hlavně dobře na jevišti rozumět.

Janáček byl českými zpěváky v minulosti považován za dobrý vývozní artikl, příležitost, jak se dostat na zahraniční jeviště. Dlouhá desetiletí jen v málokteré zahraniční inscenaci Janáčka čeští zpěváci chyběli, ba často byli ve většině. Avšak ta doba, zdá se, je už pryč – teď v obsazeních Janáčka v cizině figurují naši sólisté jen zřídka… Čím myslíte, že to je? Stoupající frekventovaností a oblibou janáčkovského repertoáru ve světě?

V současné době jsme svědky takové velké „janáčkománie“, v mnoha velkých světových operních domech se na repertoáru často objevuje dílo Leoše Janáčka. Operní svět dále a více objevuje kouzlo Leoše Janáčka. U nás doma to sice tak moc ještě neplatí, ale samozřejmě potřebujete vzhledem k velkému počtu produkcí ve světě i adekvátní počet zpěváků. Dávno už tedy neplatí, že by Janáčka zpívali jen Češi. Svět se globalizuje i na kulturním poli a dnes už v zahraničí pomalu nenajdete zpěváka, který by nikdy „nezavadil“ o Janáčka. Zpívat tohoto skladatele je prostě „in“. I já cítím takové výsostné postavení z pozice zpěváka, když zpívám v zahraničí tohoto autora a kolegové se mě vyptávají na jeho vokální styl a hudbu. Vždyť i mnoho českých dirigentů pravidelně spolupracovalo na Janáčkových operách se zahraničními sólisty. Třeba premiéru Jenůfy v Národním divadle Praha v roce 2005 pod vedením Jiřího Kouta zpívali hned dva zahraniční sólisté – a Lacou byl tehdy současný umělecký ředitel festivalu v Savonlinně Jorma Silvasti!

Jak hodnotíte své zahraniční kolegy v janáčkovských rolích, tak jak je v cizině potkáváte? A jaké kolegy třeba máte právě teď v Mrtvém domě v Savonlinně?

Je milé potkávat na svých zahraničních cestách zpěváky, se kterými jsem už na scéně spolupracoval. V naší inscenaci je to barytonista Gabriel Suovannen, se kterým jsem dělal v Antverpách Vojcka, nebo švédský basbarytonista Peteri Forsberg, se kterým se znám z dob mého působení ve Francii. Ve Skandinávii se rodilo vždy hodně zpěváků s kvalitními hlasy a také talentem pro českou výslovnost. Finský tenorista Jorma Silvasti zpíval velmi často Janáčka a spolu jsme dělali Káťu Kabanovou v Paříži. Slavná finská sopranistka Karita Mattila byla mojí partnerkou už ve třech Janáčkových operách. Kromě jednoho zpěváka z Anglie a Švýcarska je naše obsazení výhradně skandinávské a většina kolegů už má se skladatelovou hudbou nějaké zkušenosti. Musím jim vyseknout poklonu a obdiv, jak tuto náročnou operu zvládají.

Nejednomu z českých posluchačů vadí u zahraničních zpěváků nedokonalá výslovnost češtiny, a to právě u Janáčka snad ještě víc, než třeba u Dvořáka… Mají zpěváci z Mrtvého domu v Savonlinně jazykového kouče?

Festivalu se podařilo angažovat jako jazykového poradce pana Josefa Nováka, bývalého režiséra, který ve Finsku mnohokrát působil a vytvořil pro zdejší operní scény mnoho inscenací. Kvůli velkému počtu zpěváků ze zahraničí je jeho práce velmi důležitá a vzhledem k plánovanému natáčení do televize i velmi potřebná. Já se třeba snažím zareagovat okamžitě přímo na scéně, když slyším nějakou špatnou výslovnost, aby si to zpěvák hned mohl uvědomit a nefixoval si zbytečně nějaké chyby. Hodně kolegů za mnou chodí i v průběhu opery, ale mně to problémy nedělá a rád jim jejich pasáž zazpívám.

Dirigentem Mrtvého domu v Savonlinně je Tomáš Hanus, se kterým se při Janáčkovi nesetkáváte poprvé. Jaký je z pohledu vás jako zpěváka jeho přístup? Jeho pojetí interpretace partitury?

Tomáš Hanus je v současnosti už respektovaným a vyhledávaným českým dirigentem ve světě, zvláště pro český repertoár. Je symbolické, že právě od 1. srpna nastupuje jako hudební ředitel Velšské národní opery v Cardiffu, kterou vede právě režisér naší inscence Mrtvého domu v Savonlinně David Pountney. Vztah Tomáše Hanuse k Janáčkovi je velmi precizní, zná dokonale dílo do posledního slovíčka. Velmi rád vstupuje do režijního procesu a spoluvytváří tak po hudební stránce charaktery jednotlivých postav. Zvláště pro zahraniční zpěváky je to velká a vítaná pomoc. V Bavorské opeře jsme v květnu společně dělali obnovenou inscenaci Janáčkovy opery Věc Makropulos a ve velmi krátkém zkouškovém procesu, který na obnovení byl, se mu podařilo s orchestrem vytvořit nádherný zvuk a orchestr hrál bez jediné chybičky. Tady ho čekalo náročné zkoušení s festivalovým orchestrem, který je složen z nejlepších hráčů Skandinávie. Žádné konkurzy se nedělají, jen vybraní hráči dostanou pozvání na účinkování na festivalu. Věřím, že spolu vytvoříme krásnou atmosféru představení.

Jak už jste zmínil, režisérem savonlinnské inscenace Mrtvého domu je i u nás velmi dobře známý David Pountney. Můžete přiblížit jeho způsob práce při zkouškách?

S Davidem Pountneym se potkávám po delší době už potřetí. Poprvé to bylo v roce 2000 při nastudování opery Bohuslava Martinů Voják a tanečnice ve Státní opeře Praha a pak v nádherné, myslím si i trochu nedoceněné inscenaci Čertovy stěny Bedřicha Smetany v Národním divadle Praha o rok později, kde jsem debutoval v roli Jarka. David je velkým znalcem historie, kterou ostatně i vystudoval. On je především mistrem ve vymýšlení strhujících efektů a vizuálních symbolů – právě s nimi úspěšně soupeří s možnostmi, které nabízí televize nebo třeba film. Třeba, jak nechal v Čertově stěně padnout obrovskou stěnu směrem do publika… Má také dokonale propracované psychologické portréty a vztahy postav. V průběhu své dlouhé a úspěšné kariéry vždy překvapoval tím, jaká neobvyklá prostředí si pro jednotlivé opery vybíral.

Jak intenzivně a dlouho zkoušíte?

Zkoušky jsou dvoufázové, dopoledne a večer. Ale vzhledem k tomu, že už inscenace spatřila světlo světa, je práce jednodušší a zkouškový plán se nám zkrátil. Díky tomu jsme s kolegy měli možnost vidět zde na festivalu mnoho krásných produkcí a doprovodných akcí a také jsem mohl odletět do Berlína na mého festivalového Oněgina v Komische Oper Berlín. V současné době už jsme v generálkovém týdnu a zkoušíme přímo na hradě Olavinlinna – v současné době nejsevernějším dosud stojícím středověkém hradu ve Skandinávii. Umělci i diváci zde mají vybudované moderní zázemí. Na hradě jsou i dvě muzea a zastřešené nádvoří nabízí přes dva tisíce míst k sezení. Jeho úžasné prostředí je přímo stvořené pro pořádání operního festivalu.

Dost živě diskutovanou pražskou Špinarovu inscenaci Mrtvého domu jste viděl? Pokud ano, dá se s tou v Savonlinně srovnávat?

Obě produkce jsou úplně odlišné, pražskou inscenaci jsem pochopitelně viděl. Byla opravdu velmi netradiční a zajímavá… Režisér Špinar ji pojal jako obrazovou skládanku. Nápad vytvořit z prvního a druhého jednání jednu výraznou část opery a závěrečný akt nechat jako halucinaci umírajícího hrdiny Aljeji mi připadá jako originální počin. Režie Davida Pountneyho je naopak zasazena do prostředí drsného ruského gulagu. Vězňové tu mají svojí vnitřní hierarchii podle závažnosti trestu. Nejzávažnější sorta vězňů má na čele a tvářích vytetovaná velká písmena. Polorozpadlé kostýmy zvýrazňují beznaděj protagonistů na scéně… Na nohách i rukách jsou přidělané okovy se řetězy, které David používá jako nástroj vyjádření protestu a často používá zvuk řetězů v průběhu opery. S řetězy také pochodují vězni společně se sborem v dlouhé řadě okolo scény. Pikantní je, že tato inscenace opery Z mrtvého domu vznikla už před více než čtyřiatřiceti lety! Projela mnoho míst po světě a je to tak nadčasově zpracované dílo, že si ho vybral do programu festival v Savonlinně a poprvé za celou dobu se tu bude natáčet i pro finskou televizi a také pro japonskou televizi NHK. Opera od Leoše Janáčka tu zazní vůbec poprvé v historii festivalu a jak říkal Jorma Silvasti, snad ne naposledy.

V pražské inscenaci Mrtvého domu nemáte ambici si zazpívat? Na Luku Kuzmiče byste chuť neměl?

Já jsem původně dostal nabídku od dirigenta Roberta Jindry na roli Skuratova v této inscenaci. Avšak z důvodu časové zaneprázdněnosti jsem ji bohužel nemohl přijmout. Pražská inscenace má své původní jedno výborné obsazení a není určitě důvod k jakýmkoliv změnám. Pravdou je, že se part Luky Kuzmiče budu muset stejně začít učit, protože jsem kývl na nabídku Bavorské státní opery v Mnichově, která bude v sezoně 2017/2018 uvádět novou inscenaci této Janáčkovy opery, a kde bych měl zpívat právě part Luky Kuzmiče.

Po čtyřech představeních Mrtvého domu v Savonlinně zamíříte hned v srpnu do Českého Krumlova na Rusalku – nevadí vám, že si v létě příliš neodpočinete?

No musím říct, že letošní prázdniny budou víceméně pracovní… Po kratší dovolené u moře mě na začátku srpna čeká po roce opět českokrumlovská inscenace Rusalky v režii Jiřího Heřmana a potom hned odlétám do Londýna na koncertní provedení Janáčkovy opery Věc Makropulos s orchestrem BBC a pod vedením dirigenta Jiřího Bělohlávka, kde mi bude skvělou partnerkou Karita Mattila jako Emilie Marty. Druhou polovinu srpna budu regenerovat a zároveň také studovat velmi náročný part Dimitrije ve stejnojmenné opeře Antonína Dvořáka, která zazní v koncertním provedení v Bostonu v polovině září. A aby nebylo Janáčka dost, tak jsem přijal zajímavou nabídku na scénické provedení Zápisníku zmizelého v režii slovinského režiséra Rocca, která by měla zaznít dvakrát na festivalu Janáček Brno 2016 a je to koprodukce s Norskou operou Bergen.

Díky za vaše odpovědi. A v Savonlinně s Mrtvým domem zlomte vaz!

 

Vizitka:
Aleš Briscein (1969) vystudoval hru na klarinet a saxofon a poté operní zpěv na Pražské konzervatoři a na univerzitě v Plzni. V roce 1995 začal vystupovat ve Státní opeře Praha, kde v krátké době nastudoval řadu rolí lyrického a charakterního oboru (Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském, Alfredo ve Verdiho La traviatě a další). Jako umělec ve svobodném povolání hostuje trvale v Národním divadle v Praze (Lenskij v Čajkovského Evženu Oněginovi, Alfredo v La traviatě, Mozartův Don Ottavio v Donu Giovannim, Ferrando v Così fan tutte, Belmonte v Únosu ze serailu a Tamino v Kouzelné flétně, Nemorino v Donizettiho Nápoji lásky, Janáčkův Števa v Její pastorkyni a Boris v Kátě Kabanové, Smetanův Jeník v Prodané nevěstě, Dvořákův Princ v Rusalce a Jiří v Jakobínu, Belliniho Pollione v Normě). V roce 1999 se na turné v Japonsku představil jako Tamino a o rok později jako Kudrjáš v Janáčkově Kátě Kabanové při premiéře této opery společně s Tokijskou filharmonií, která si jej vybrala i pro provedení Janáčkovy opery Z mrtvého domu (2003). Ve stejném roce zpíval s velkým úspěchem v Massenetově Manon ve Vancouveru a v Donizettiho Donu Pasqualovi na Kypru. Od roku 2004 spolupracuje s pařížskou Opéra National, kde úspěšně vystoupil jako Jeník (Smetana: Prodaná nevěsta) a dále účinkoval v operách Richarda Strausse Ariadna na Naxu, Růžový kavalír a Elektra, v Janáčkových operách Z mrtvého domu a Věc Makropulos, ve Verdiho La traviatě a v Životu prostopášníka Igora Stravinského. Mezi jeho nejnovější angažmá patří Princ (Dvořák: Rusalka) ve vídeňské Volksoper, titulní role Wagnerova Lohengrina na Tiroler Festspiele Erl, Janek ve Věci Makropulos v Oper Frankfurt a na Salcburském festivale, Ladislav Podhájský (Smetana: Dvě vdovy) v Angers a Nantes a v roce 2013 Andrej (Čajkovskij: Mazeppa) v berlínské Komické opeře. Je zván ke koncertním vystoupením na domácí i zahraniční pódia (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálie, Anglie, USA, Japonsko), účinkoval na prestižních festivalech, například v Edinburgu a na Pražském jaru, spolupracuje s významnými orchestry, jakými jsou Česká filharmonie nebo Royal Scottish National Orchestra. Věnuje se i staré a duchovní hudbě (Bach, Haydn, Mozart, Rossini). Spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí, podílel se na nahrávce opery Pavla Haase Šarlatán pro firmu Decca. V březnu 2013 získal prestižní Cenu Thálie 2012 za ztvárnění role Romea v Gounodově opeře Romeo a Julie v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, stejné ocenění získal za rok 2014 za roli Jaroměra v opeře Zdeňka Fibicha Pád Arkuna v inscenaci Národního divadla. V roce 2014 získal Výroční cenu Opery Plus, a to za Jeníka v plzeňském nastudování Prodané nevěsty a Podhajského ve Dvou vdovách na scéně pražského Národního divadla.
(Zdroj: narodni-divadlo.cz)

www.briscein.eu
***

Savonlinnan Oopperajuhlat 2016
Leoš Janáček:
Kuolleesta talosta
(Z mrtvého domu)
Dirigent: Tomáš Hanus
Režie: David Pountney
Režijní nastudování: Caroline Glegg
Scéna a kostýmy: Maria Bjornson
Světla: Chris Elli
Sbormistr: Matti Hyökki
Savonlinnan Oopperajuhlaorkesteri
Savonlinnan Oopperajuhlakuoro
Původní premiéra v roce 1982 Welsh National Opera Cardiff
Premiéra 23. července 2016 Hrad Olavinlinna Savonlinna

Alexandr Petrovič Gorjančikov – Ville Rusanen
Aljeja – Hanna Rantala
Luka Kuzmič (Filka Morozov) – Mika Pohjonen
Kookas vanki – Christian Juslin
Pieni vanki – Jukka Romu
Paikalliskomendantti – Nicholas Söderlund
Iäkäs vanki – Juha Riihimäki
Skuratov – Aleš Briscein
Čekunov – Hannu Forsberg
Juopunut vanki – Lasse Penttinen
Kokki – Juha Pikkarainen
Seppä – Aapo Kilpelä
Pappi – Juha Eskelinen
Nuori vanki – Joonas Asikainen
Prostituoitu – Satu Kristina Jaatinen
Don Juanin ja bramiinin rooleissa esiintyvä vanki – Gabriel Suovanen
Kedril – Aki Alamikkotervo
Šapkin – Adrian Thompson
Šiškov – Claudio Otelli
Čerevin – Lasse Penttinen
Vartija – Joonas Eloranta
Ääni näyttämön takana – Mart Kroon

www.operafestival.fi

Záznam inscenace můžete zhlédnout zde