Flamencový závěr Tance Praha

  1. 1
  2. 2

Už je to tak, 28. ročník festivalu Tanec Praha je za námi. Do prvních dnů nastupujícího léta, které začíná rozpalovat hlavní město, přinesl jižanský rytmus, který splývá s horkem měsíčních nocí – rytmus flamenca. Jako hlavní hvězdu představili organizátoři předního tanečníka, ale také rebela tohoto stylu, sevillského rodáka Israele Galvána. Sólové, či téměř sólové vystoupení naplánované do honosných prostor Hudebního divadla Karlín, provokovalo od počátku k otázkám. Jak se podaří jedinému tanečníkovi ovládnout tak velkou scénu? Ve svém scénickém kaleidoskopu La Curva (Křivka) se Israel Galván představil jako tvůrce i interpret. Lépe obhájil roli tanečníka než režiséra, ale nepředbíhejme.

Israel Galván (foto Vojtěch Brtnický)
Israel Galván (foto Vojtěch Brtnický)

V představování této osobnosti byli organizátoři Tance Praha více než štědří. S tanečníkem, který na jevišti srší energií, ale mimo scénu působí spíše plachým a skromným dojmem, uspořádali komorní setkání pro tisk, ale také promítání dokumentárního filmu, který o něm natočila francouzská televize Arte v roce 2009. Obojí nám trochu přibližuje jeho povahu, jeho tvůrčí záměry a pomáhá pochopit jeho jevištní existenci. Inscenace La Curva je z roku 2010, proto ještě na filmovém plátně v malé retrospektivě nefiguruje.

Israel Galván se má za čím ohlížet, kariéra tohoto třiačtyřicetiletého flamencového solitéra začala už v dětství. Pochází z rodiny tanečníků flamenca, a tak byla jeho budoucnost vcelku jasně předurčena.

V roce 1998 vytvořil svou vlastní skupinu a jako první vlastní kus uvedl inscenaci Metamorphosis inspirovanou slavnou Proměnou Franze Kafky. „Když se na sebe podívám, jak působím na scéně, tak mám pocit, že působím jako Řehoř Samsa z Kafkovy Proměny. Jsem totiž jako tanečník, který chce projít proměnou,“ říká tanečník, který je touto útlou knížkou fascinován už po léta. Téma proměny se prolíná s jeho kariérou. Je znám jako inovátor, který je mnoha tradičním tanečníkům flamenca trnem v oku. Když opustil flamenco puro, styl s přesně určenou formou, a nastoupil cestu flamenco alternativo, které rozvíjí do divadelní podoby, byla to zásadní proměna.

Procházím určitými cykly a těmi cykly prochází nejen moje tělo, ale také moje mysl,“ komentuje Israel Galván. „Dostal jsem se v životě do etapy, kdy jsem zjistil, že už nechci tancovat tak, jak je to považováno za správné, že už jsem měl dost toho tlaku. Také jsem se tím zbavil obrovské tíhy, takového balvanu, protože to, že po vás někdo chce, abyste tancovali klasické flamenco, je velká tíha. Tak jsem se rozhodl, že budu tancovat svobodně, sám za sebe. Když tančím, nechci být jen někým, kdo se věnuje flamencu, chci být sám sebou. Je zvláštní, že když se na mě pak někdo dívá zvenku, tak říká, že tancuju flamenco, že mám tu energii flamenca. Protože si uvědomují, že ta energie pochází z mého původu. Jazyk flamenca mám svým způsobem v sobě, přirozeně to ze mě vychází. Ve svém okruhu lidí působím spíš jako divný patron, proto také Kafka, proto ukázka té postavy, je to něco podobného, jak já působím.“ A v jiné souvislosti opět ilustruje trochu názorněji: „Když se podíváte na tanečníky flamenca, tak „divných patronů“ je tam hodně, pořád je tam ta metamorfóza, ta proměna, Kafka, máte pocit, že je to nějaký divný hmyz, jako kudlanka, tu mi připomínal můj učitel. Mám pocit, že přestože flamenco je univerzální, každý tanečník flamenca ho dělá sám za sebe, svůj svět flamenca, který vyjadřuje.

Setkání s Kafkou bylo přitom náhodné, jak často vzpomíná: „Kdysi jsem si koupil tuhle jeho knížku a zpočátku jsem si myslel, že to je nějaké sci-fi. A přečetl jsem si ji asi za dva dny. Po přečtení jsem se s tím hodně identifikoval, protože když jsem tancoval, tak mě považovali za divného, rodina se na to nechtěla dívat, ptali se jiných, jak kluk tancuje, ale nechtěli to vidět. Doufám, že budu pokračovat v proměnách.

A tyto proměny pokračují s každou inscenací dál. Israel Galván tvoří na vážná i odlehčená témata, nevyhýbá se ani tématu smrti, holocaustu, zato inscenaci Aréna věnoval býčím zápasům. „Přibližně každé čtyři roky procházím nějakou změnou. Abych měl z tance radost, musím procházet takovouhle obnovou, je to, jako kdyby nějaký druh tanečníka zemřel a zrodil se nový. Je to normální, že se zrodí někdo nový, protože když jsem sám stále se sebou, zkouším sám, musím se pořád na sebe dívat, je z toho chuť strhnout masku, odstranit sám sebe a hledat někoho nového. Dřív jsme se hodně věnovat tématu smrti a hodně jsem toto téma vyjadřoval sám, teď spíš ty věci víc sdílím, spíš to předávám ostatním. Dříve jsem při tanci měl pozdvihnuté obočí, nechtěl jsem se dívat na diváky, vycházel jsem z věty, že smrt souvisí s publikem, teď je to jinak. Teď se při tanci dívám divákům do očí, tančím třeba pro jednoho člověka, to se pro mě změnilo, dřív to pro mne bylo násilné,“ vysvětluje některé své proměny.

Jeho posledním dílem byla kontroverzní inscenace Lo Real o utrpení španělských Romů v období fašismu. „Když tančím, tak svým způsobem ze sebe vypotím strachy a pocity, které mám. A ten strach třeba může být spojený se smrtí, s obavami z toho, jak se chová člověk, lidstvo s jeho temnými stránkami. Jsou lidé, kteří přesto že se dějí hrozné věci, přijímají je s ledovým klidem. Přemýšlel jsem, jak se dá toto ztvárnit, zatančit,“ vysvětluje. „Nejdřív jsem to ani nechtěl tancovat, nevěděl jsem, jak to pojmout, když jde o události, při kterých došlo k tolika úmrtím, říkal jsem si, že to vlastně ani nemůžu vyjádřit. Ale pak mi došlo, že to lze udělat. Když budu tančit, budu se u toho cítit šťastný. Říkal jsem si tedy, že přístup musí být skrze tanec, že takto se mohu vyjádřit. Lidé, kteří přežili nějaký koncentrační tábor, jsou silní jedinci, kteří se dožijí vysokého věku, jsou velmi odolní a já jsem si říkal, že to právě musí být cesta. Myslím si, že když se dějí nějaké hrozné věci, člověk nemá přestat tančit, ale naopak tančit dál.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Galván: La Curva (Tanec Praha 2016)

[Total: 2    Average: 4/5]

Související články


Napsat komentář