FOK s Janem Mráčkem a Jac van Steenem

Těžko se píše recenze na koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK ze včerejšího koncertu ve Smetanově síni Obecního domu. Sedět ve dvacáté řadě uprostřed asijských turistů ve sportovních bundách a s batohy a lahvemi nápojů, kteří sledující svoje tablety a fotografují mobilními telefony, být před neustále kašlajícím párem bez slušnosti zakrýt si ústa alespoň kapesníkem, je utrpením. Pokud se snažíte soustředit a zachytit co nejvíce detailů interpretace, je to téměř nadlidský výkon.

Ucho i oko posluchače v tomto sále (podobně je tomu v akusticky nevhodném prostoru kostela sv. Šimona a Judy, kde pokud nesedíte do páté řady, slyšíte pouze kouli zvuků) říká: „Chudák FOK. V jaké nevýhodě je proti orchestrům koncertujícím v Rudolfinu. Pel všech nástrojových skupin nevyzní, pianissima nelze téměř realizovat a barevnosti zvuku lze jen stěží dosáhnout. Přesto nutno zdůraznit, že orchestr pod novým vedením hraje výborně.“

Hlavnímu hostujícímu dirigentovi FOK Jac van Steenovi se nejvíce vydařil Strauss, který je jeho naturelu nejbližší.

Bylo to znát nejen z jeho provedení skladatelova díla Tak pravil Zarathustra, ale i z jeho zpovědi během předkoncertního setkání s posluchači moderovaného dramaturgem Martinem Rudovským. Jeho výklad Strausse i Nietzscheho rozjímal, orchestrální sóla byla kvalitní, i když intonační vyrovnanost dřevěných dechových nástrojů nebyla vždy ideální. Formální uzavřenost jednotlivých částí působila jako narkotikum a přivádí mne k citaci Nietzscheho: „Bez hudby by byl život omyl“. V Bruchově Koncertu však dirigent ne zcela ve všem vyhověl sólistovi večera a Dvořákova náruživá poetika není jeho cítění úplně blízká. Sluneční a pastorální F dur umocňující komponistův poetický popis přírody, podtržený melodickou texturou a teplými harmoniemi, nevynikl.

Při poslechu Houslového koncertu g moll Maxe Brucha v podání Jana Mráčka se nabízí řada srovnání.

Jsem zastáncem klasického pojetí bez moderních trendů a sólistův výkon jak v ukázněnosti, tak v tempech dal připomenout provedení Davida Oistracha nebo Nathana Milsteina. K dalšímu srovnání mne nutí nedávno vysílaný záznam koncertu Pocta houslím a houslistům, ve kterém Václav Hudeček představil sebe i absolventy letní luhačovické Akademie. Houslisty Jana Mráčka, Josefa Špačka a Petra Matějáka.

Všechny tři vynikající houslisty sleduji již delší dobu a hodnotil jsem jejich koncertní vystoupení. U všech je patrný velký pedagogický vklad nejen jejich rodičů, ale zejména vedení jejich prvními učiteli. V tomto prostředí se ve velké míře rozvíjí talent a forma techniky. Samozřejmě konzervatorní i vysokoškolské prostředí cizeluje již získané schopnosti a rozšiřuje jejich obzor. Detailní pohled na jejich nástrojovou techniku, zaujetí hudbou, vnitřní energii i „body language“ umožnil záběr kamer. V čem jsou přednosti Jana Mráčka? Mimo mimořádnou muzikalitu je to zejména fyziognomie jeho prstů. Z anatomického pohledu jsou po genitáliích konečky prstů místem s největší koncentrací receptorů tlaku a teploty. Pro houslisty s baculatými prsty (David Oistrach, Isaac Stern, Josef Suk, Václav Hudeček) jsou jednoznačně pramenem sladkého tónu. Ten při dokonalé technice zejména ve druhé větě dominoval, navíc Mráčkovy aktivity na poli komorní hudby jeho kvality ještě umocňují.

Hodnocení autora glosy: 80 %

Jac van Steen & Jan Mráček
Dirigent: Jac van Steen
Jan Mráček (housle)
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
13. a 14. dubna 2016 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu 14. 4. 2016)

program:
Antonín Dvořák: V přírodě, koncertní předehra op. 91
Max Bruch: Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll op. 26
Richard Strauss: Tak pravil Zarathustra op. 30

www.fok.cz