Francouzská mystéria v Olomouci

Moravská filharmonie Olomouc uvedla ve čtvrtek 5. února 2015 pod taktovkou dirigenta, skladatele a aranžéra, Jana Kučery, druhý abonentní koncert letošního roku. Viva la France aneb na břehu mořském zněl podtitul večera nevšední dramaturgie, za níž se skrývalo uvedení tří monumentálních, avšak nikoliv prvoplánově podbízivých děl francouzské hudby.Camille Saint-Saënsův Tanec smrti, asi nejslavnější autorovo dílo, vyzněl jako mystické „memento mori“. Skladba vzniklá na podnět návštěvy pařížských katakomb a ilustrující fascinaci světa mrtvých přinesla příjemný úvod. Kontrast sólových houslí přesvědčivě interpretovaný koncertním mistrem Moravské filharmonie Olomouc Vítem Mužíkem tvořil působivý celek s barevně propracovanými plochami orchestru. Některé části působily až příliš jásavě namísto okázalé naléhavosti.

Druhou a zároveň poslední skladbou první polovice večera bylo uvedení neprávem opomíjeného Koncertu pro cembalo a orchestr Francise Poulence v podání cembalisty Martina Hrocha. Venkovský koncert, jak je Concert Champetre nazýván, vznikl na objednávku polsko-francouzské cembalistky Wandy Landowské. Skladatel se v něm inspiroval výjevy při návštěvě jejího venkovského sídla. Třívěté dílo vedle sebe staví prvky starých barokních citací a moderní harmonie, sólového cembala a plné síly orchestru. Sólista zde předvedl souznění s nástrojem po stránce výrazové i technické. Hloubka úvodu první věty, kontrast zemitosti či lyrické Sicilliano a brilantní lehkost závěru přesvědčilo o společném naladění a porozumění dirigenta, sólisty i orchestru.

Druhá polovina večera patřila jednomu z největších hudebních mystérií francouzské hudby. Moře – velkolepý triptich impresionistického skladatele Claude Debussyho. Ač jej autor napsal ve vnitrozemí, sám byl tímto přírodním fenoménem plně lapen. Neustálá proměnlivost a relativita dění, věcí a času jakoby kontrastovala s realitou lidského bytí. Jan Kučera přiměl orchestr k maximální koncentraci a výkonu. Dynamická škála a nuance barev, s níž Moravská filharmonie pod jeho vedením hrála, byla milým překvapením. Ve všech částech na mne působila dirigentská koncepce hravě, ale plně emočně s příkladnou pečlivostí. Moře bylo stále měnícím se živým organismem jak ve své monumentálnosti, tak i klidu. Nikdy však negativně rozbouřeným a ničícím elementem. Jan Kučera patří dle mého soudu k největším dirigentským talentům a nadějím své generace.

Hodnocení autora: 85 %

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto archiv