Freiberg: Rosenkavalier s českým Oktaviánem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Freiberg (doslova: „svobodné horní město“) je historické a okresní město v Sasku v Německu, v podhůří Krušných hor, asi v polovině cesty mezi Drážďany a Saskou Kamenicí (Chemnitz). Bylo založeno kolem roku 1170 a po staletí bylo centrem těžby stříbra a rud. Jako celek je jedinečnou památkou se stovkami domů z let 1480 až 1620. Tolik základní informace z české Wikipedie. O Městském divadle zde najdeme pouze zmínku, že bylo založeno roku 1790 a nepřetržitě funguje dodnes. Marně bychom zde ale už hledali informaci, že díky této dataci (pro zpřesnění, majetkem města se divadlo stalo roku 1791) je nejstarším městským divadlem na světě. Jednou z prvních velkých událostí, kterou se historie divadla pyšní, je pobyt mladého Carla Marii von Webera v roce 1800 a jeho divadelní debut s první dramatickou skladbou Das stumme Waldmädchen (Němá lesní žínka); skladateli bylo v té době pouhých čtrnáct let a z jeho operní prvotiny známe pouze zlomky (později ji přepracoval pod názvem Silvana).Mittelsächsisches Theater s pouhými tři sta patnácti sedadly v hledišti má svou intimitou a rozvržením malého jeviště (s malou orchestrální „dírou“, která je pro větší orchestr nepoužitelná) charakter ryze činoherní scény. Přesto je domovem i stálého operního ansámblu. Pravda, ne zrovna nejpočetnějšího (osm sólistů opravdu není mnoho), což je nejspíš jedním ze základních hledisek při volbě titulů především tradicí ověřeného repertoáru (Evžen Oněgin, Hänsel und Gretel, operety Cikánský baron a Hraběnka Marica, muzikály My Fair Lady a další), nicméně v loňské sezoně si divadlo „trouflo“ i na Tannhäusera a letos je zde bezesporu vrcholným počinem hudební dramaturgie inscenace Straussovy opery Růžový kavalír. O své dojmy – v mnohém až překvapivě pozitivní – z jeho premiéry dne 15. března bych se rád s vámi nyní podělil.Premiéra takovéhoto repertoárového kusu ve městě, které má asi čtyřicet tři tisíc obyvatel (tedy jako například naše Mladá Boleslav), nota bene vlastním operním souborem, je bezesporu kulturní událostí, která zasluhuje pozornost. Tím spíš, že region se stále ještě vzpamatovává z mimořádných výdajů způsobených loňskými povodněmi a finanční nedostatečnost se bezesporu odrazila i na kulturní dotační politice. Již samotná odvaha k takovému po všech stránkách náročnému dramaturgickému kroku zasluhuje obdiv a mně nezbývá než smeknout před uměleckým ředitelem Ralfem-Peterem Schulzem: nejen před již zmíněnou dramaturgickou odvážností uctít skladatelovo výročí právě tímto titulem, ale především před způsobem, jak se s prezentací tohoto hudebně, scénicky, ale i personálně pro soubor „nadlimitního“ díla jeho inscenační tým i jednotliví protagonisté vyrovnali. Pojďme se na to podívat podrobněji.Prostorové omezení divadla je nekompromisní a orchestr samozřejmě musel zůstat na scéně. Inscenátoři ho proto rozdělili na dvě poloviny a umístili do zadní části jeviště tak, aby přední jevištní „forbína“, kde se odehrával vlastní děj příběhu, byla propojena středovou vyvýšenou příchodovou cestou s „hrajícím“ zadním vysokým horizontem (postaveným za orchestrem), který sloužil jak k příchodům jednotlivých protagonistů, tak k „druhému hracímu plánu“ doplňujícímu v symbolické rovině (případně významově posouvajícímu) smysl či srozumitelnost vlastní narativní linie. Zvýrazněnou a až dějetvornou perspektivu dokreslovala přidaná stylizační průsvitná a částečně průhledná tenká opona, která svou podstatou dodala scénickému ztvárnění až snový charakter, kontrastující s místy záměrně zvýrazněnými ostrými konturami sporadické jevištní výpravy, kostýmů a částečně i líčení herců. Takto vytvořená moderní scéna se pro režiséra stala mnohovrstevnatým a variabilním prostorem umožňujícím (především akcentací detailu jako základního výrazového prostředku) nenásilné koncipování přirozených dialogových postupů „klasické“ konverzační činohry. V „druhém plánu“ režijního vedení pak nacházíme až zjednodušenou cocteauovskou symboliku, která má zásadní nejen tradičně „ornamentální“ charakter, ale místy i dějetvorný význam.

Režisér Sebastian Ritschel pracuje na principu Cocteauova „zrcadla“, které v rámci nedělitelnosti celku zřetelně odděluje reálný (dějový) a emočně výrazový (zde v jistém smyslu fantaskní) svět. Tento přístup podtrhuje i lokální zdůrazňování šablonovitých postupů „divadla na divadle“, který po chvíli začneme v rámci recepce podvědomě (místy i vědomě) spojovat s klasickou charakterovou určeností commedie dell’arte. Zjednodušenou šablonovitost charakterizují i minimalistické „dějově symbolizující“ prvky (stříbrná kovová růže a podobně). Průběhovou linii opery tak divák od počátku vnímá jako zjednodušenou narativní šablonu s akcentací na dějovou i symbolickou určenost jednotlivých výrazových aspektů (například skvěle prostorově „zjednodušené“ a zároveň „civilní“ rozpačité sbližování se Oktaviána se Sophií v druhém dějství: nejprve minimální pohyb v zrcadlově diagonálním odstupu a následné šablonovité posazení se na židlích naproti sobě).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss R.: Der Rosenkavalier (Freiberg)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář