Fyzický průvodce přítomností, lidskými vztahy a jinými dobrodružstvími

První tuzemská „ponecká“ premiéra této sezony, společný projekt tvůrčího týmu tanečníků vedených režisérkou Petrou Tejnorovou, má právě tuto mnohoslibnou definici jako podtitul. Samotný název You Are Here vyjadřuje ve třech slovech startovací pozici diváků, kteří se k jeho provedení setkávají v prostoru koncipovaném téměř jako obřadní místo. Jsou zde a spolu. Z kruhového uspořádání padesáti míst čiší dech pradávné pospolitosti kmene, usazeného za noci kolem ohně. I samotní tanečníci jsou nenápadně rozmístěni mezi diváky a než je pozvou na společnou cestu za dobrodružstvím, ještě se mnohokrát do uzavřeného kruhu vrátí, aby umocnili dojem jednoty.

Obsahem inscenace nebo spíš řízené situace, nastávající mezi diváky a performery, však není ani tak rituál, který máme s kruhovou formací spojen, jako spíš výzkum hranic, které má divákova vnímavost a ochota k interakci a participaci na představení, jejich nenápadné atakování, poměřování a překonávání. Výlet je pečlivě připravený, včetně pracovního papíru a obálky, ve které diváci dostanou schéma, v němž si nakonec mohou i vybrat variantu odpovídající nejvíce jejich prožitku. Ale je to spíš jen detail, znásobující prvek absurdity, který se tímto projektem prolíná. V představení hraje stejně důležitou roli jako plán také improvizace, protože každé publikum reaguje na výzvu performerů jinak a skutečně se zapojuje.

Výzkum a hra jsou pojmy, které se v souvislosti s tímto projektem nejvíce hodí pro jeho uchopení. Divák hru sleduje a současně je do ní vtahován, jeho role není přesně určena, a tak je stále ve střehu. V kruhu uprostřed se mísí svět nahlas pronášených i psaných slov, jež jsou palivem intelektu, a svět pocitů, emocí a energie, který patří tanečníkům a jejich tělům. Nutno podotknout, že by si s ním vystačili i bez vyřčených a napsaných slov. Možná to není právě ten závěr, ke kterému chtěli tvůrci dojít, ale je očividný… Volnost interpretace ryze fyzického vztahu performerů je dvojakou přítomností slov atakována zřejmě proto, aby diváci byli vyvedeni z míry a aby zažili něco, co od taneční performance neočekávali – a to se bezesporu daří.

Působivá je práce s light designem, kdy jediné centrální světlo halí prostor do odstínů barev jako nálad. Příjemným vizuálním efektem je postupné nasvícení žlutooranžovou, která v prostoru vytváří dojem sépiového filtru a diváci i performeři náhle připomínají postavy na staré rodinné fotografii. Hudba zní jen příležitostně, úryvky minimalistických nahrávek tak obvyklých v současném tanci, jen pro občasné prohloubení rytmu, ale bez závažného vztahu s akcí. Zato tanečníci jsou vybaveni mikrofony, aby mohli publikum upozorňovat na dění na scéně, jež ilustrují absurdními a pseudofilosofickými popisy, zatímco divák je vizuálně a emočně vystavován čistému působení pohybu. Několik členů publika má možnost se zapojit vlastním postřehem, reakcí – má-li chuť. Interakce však není vyžadována nijak agresivně.

Vztahy mezi tanečníky se mění a jejich pohyb je mnohem zajímavější než to, jaké mají na tričkách napsané abstraktní pojmy či definice, jež právě ztělesňují (pojmy jako „mysl“, „pravda“, „důvěra“ a další mají vyšité na zádech jako jména na sportovním dresu). V lese pojmů je možné se lehce ztratit, ale není možné uniknout fyzické přítomnosti těchto tří průvodců, kteří nakonec skrze dotyk vytvoří s částí diváků živou sochu podobnou síti. Pro mnoho diváků je skutečně ještě velkým dobrodružstvím, když mají šanci se interpreta dotknout.

Jakkoli je tedy použití slova jako prostředku úmyslně rušivého a matoucího pochopitelné, skutečným požitkem zůstávají okamžiky, kdy se diváci mohou soustředit jen na interakci tanečníků. Až androgynně působící Tereza Ondrová, vysoký a výjimečně štíhlý Nathan Jardin a drobnější Jaro Viňarský, nadaný přirozeným darem komiky, vytvářejí pozoruhodné trio, které se často rozplétá do dvojic a jednoho komentátora.

Nevyprávějí svým pohybem příběhy, ale tanec je vždy plný emocí a emoce nesou příběh, který nemusí být nutně strukturován v zápletkách, aby jej člověk mohl vnímat. Vyvstávají tu tedy situace souznění, soupeření, sbližování či manipulace (s až akrobatickou flexibilitou se Jaro Viňarský v rukou svých souputníků mění v loutku smýkanou prostorem). Choreografie je kontaktní, jeden se druhému stává oporou či doslova podložkou. To vše na dosah ruky diváků, kteří slyší zrychlený dech tanečníků a mohou na ně ukápnout i krůpěje potu. Tanečníci při tvorbě vycházeli z improvizace, ale repetice některých vazeb ukazují, že choreografie je do finální podoby ukotvená a proměnlivou částí představení zůstává interakce s diváky. Ta se vždy vyvine jinak, pro interprety i diváky v ní vždy zůstane prvek nejistoty.

Projekt You Are Here možná divákům nepřinese zásadní náměty k zamyšlení nad lidskou existencí, časem, prostorem a vztahy mezi abstraktními veličinami, bude ale vždy intenzivním divadelním zážitkem.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

You Are Here
Režie: Petra Tejnorová
Scénografie: Adriana Černá
Light design: Tomáš Morávek
Sound design: Dominik Žižka
Produkce: Michal Somoš
Další spolupráce: teoretička Alice Koubová, tanečník, performer a vypravěč Matthew Rogers, graphic designer Jaromír Skácel
Premiéra 26. září 2016 divadlo Ponec Praha
(psáno z reprízy 27. 9. 2016)

Tančí – Jaro Viňarský, Tereza Ondrová, Nathan Jardin

www.divadloponec.cz