Gábor Boldoczki hrál Haydna a Donizettiho

29. 5. 2010 12:15 Svatava Barančicová

K vynikajícímu maďarskému trumpetistovi Gáboru Boldoczkimu jsem měla určitý dluh z minulosti – napsala jsem sice jeho profil do časopisu, když hrál v Praze, ale pak už mi to nějak nevyšlo na jeho koncert. Pražské jaro mi v pátek 28. 5. nabídlo příležitost konečně jej slyšet.
Mladý maďarský trumpetista vyhrál v evropských soutěžích vše co se dá a díky tomu se vrhl na dráhu sólového hráče, u tohoto nástroje ne zcela samozřejmou. Trubkové koncerty nejsou často uváděným repertoárem – svědčí o tom i fakt, že na Salcburských slavnostech byl Gábor Boldoczki vůbec prvním sólovým trumpetistou, který na festivalu s devadesátiletou tradicí vystoupil. Hraje s předními evropskými tělesy, mj. také s Gidonem Kremerem a jeho Kremeratou nebo na galakoncertech se sopranistkou Editou Gruberovou. U nás hrál s ČF, FOK a PKO.

Na Pražském jaru Boldoczki uvedl za doprovodu SOČRu hned dvě skladby – Haydnův slavný Koncert Es dur a Donizzetiho Concertino G dur, původně psané pro anglický roh. Boldoczki je velký „technik“, hraje čistě bez kazů, s neuvěřitelnou lehkostí a v neomezených tempech (projevilo se to zvláště ve svižném Finale Haydnova koncertu). Jeho tón je měkký, sametový a decentní, neopájí se dynamickou silou a typicky ryčnou barvou trubky. To bylo na jeho vystoupení příjemné, nicméně orchestr se do této komorní polohy tak docela ztišit nedokázal, občas sólistu svým zvukem kryl.
V Concertinu Gaetano Donizetti nezapřel operního skladatele – orchestrální předehra navodila tu typickou atmosféru, kdy čekáte, že teď někdo spustí a začne zpívat árii. A také že začal – trubka Gábora Boldoczkiho nasadila velkodechou kantilénu úvodního Andante, za nímž následují tři brilantní variace a strhující závěrečné Allegro v pekelném tempu. Boldoczki to zvládl skvěle a s velkým muzikantským nadhledem, uvolněně zpomaloval nebo zrychloval tempa podle potřeby frázování a orchestr mu v tom výborně sekundoval, doprovázel jej jako operního sólistu na gala.
Rozhlasové symfoniky vedl mladý dirigent Tomáš Hanus, další velká naděje z Bělohlávkovy „dirigentské líhně“. U Hanuse mám občas i dojem, že zezadu vidím Bělohlávka, je tam určitá podobnost v jeho gestu… Také se pan profesor na svého žáka byl ten večer podívat.

Mezi oběma instrumenálními koncerty zazněla skladba autora XX. století Klementa Slavického. Moravské taneční fantazie (1951) jsou skvělé asi tak do konce druhé části, kdy překvapí nejdříve jazzovým tanečním rytmem, pak tajuplnou pomalou větou s nádhernou orchestrací, je to velkolepá hudba, v níž není nic vlezle folkórního. To bohužel padá s třetí a čtvrtou částí, kde vítězí přeci jen „lidová nota“ snad s ohlasy Janáčka.
Dramaturgie večera byla trochu zvláštní, Moravské taneční fantazie vsunula mezi Boldoczkiho Haydna a Donizettiho a vše završila v druhé půli 4. symfonií f moll Čajkovského. Celkem slušný pel mel…

Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Tomáš Hanus (dirigent)
Gábor Boldoczki (trubka)
Pražské jaro 2010
Smetanova síň Obecního domu 28.5.2010

Joseph Haydn: Koncert pro trubku a orchestr Es dur, Hob. VIIe:1
Klement Slavický: Moravské taneční fantazie
Gaetano Donizetti: Concertino pro trubku a orchestr G dur
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 4 f moll, op. 36

www.festival.cz