Genius loci: Rudolfinum – Sukova síň. Znovuotevřená a s novým klavírem

  1. 1
  2. 2

Glosa i vzpomínka k mimořádné události koncertního života v Praze

Přivést na jedno pódium v jeden večer elitu českých klavíristů, seznámit publikum s novou akustikou, představit zcela nový nástroj Fazioli a jeho výrobce, ukázat schopnost neuvěřitelně rychlé realizace přestavby a zároveň v následném setkání elegantně dokumentovat způsob přestavby, se řediteli České filharmonie Davidu Marečkovi podařilo dokonale.

znovuotevření Sukovy síně - David Mareček - 8.1.2016 (foto Petra Hajská)
znovuotevření Sukovy síně – David Mareček – 8. 1. 2016 (foto Petra Hajská)

Nelehkým zadáním pro čtyři báječné klavíristy bylo ukázat posluchačům, jak se vyrovnat s novou akustikou, novým a neobehraným nástrojem, jak reagovat a přizpůsobit po přestávce s odlišným repertoárem úhozovou kvalitu ve své druhé prezentaci. Z pódiové zkušenosti je známo, že zkouška v prázdném sále, a vystoupení před naplněným auditoriem jsou diametrálně odlišné. Navíc vrcholní klavíristé se na velkých pódiích setkávají s nástroji již ohranými a ve velké většině s nástroji Steinway. Bylo zajímavé sledovat, jak odlišně a rychle se těmto nelehkým podmínkám jednotliví umělci přizpůsobili. Je na posouzení posluchačů, i samotných umělců, jak se jim tento úkol povedlo zvládnout. Na každý pád nutno ocenit, jak skromně a upřímně Martin Kasík, Ivan Klánský, Ivo Kahánek a Igor Ardašev tento pokus po vystoupení hodnotili. Bylo rovněž nelehkým úkolem nástroj pro tento sál vybrat. I když Fazioli, Steinway, Bösendorfer, Yamaha nebo Kawai nabízejí koncertní křídla mimořádných kvalit, do tohoto prostoru bylo nutno vybrat nástroj menší. Zde již kvalita není tak opečovávána jako u nástrojů koncertních. Zda volba byla dobrá, ukáže čas. Na každý pád představený nástroj má zatím dvě zcela odlišné polohy basu a diskantu. Jak v barvě, tak v rezonanci. Jistě díky edukační činnosti České filharmonie a její podpoře mladých umělců bude umožněno, aby nástroj mohli testovat a ohrát posluchači Pražské konzervatoře nebo HAMU. Potom se vlastnosti nástroje projeví zcela prokazatelně při interpretaci Scarlattiho, Mozarta, Schuberta nebo děl impresionistů.

S velkým citem realizované úpravy při prvním poslechu v úžasně řemeslně zpracovaném prostoru zcela změnily akustiku. Posluchači se jeví (seděl jsem v deváté řadě) vše krystalicky čisté, měkké s přirozeným dozvukem. Každá úhozová nuance je slyšet, vše téměř vypreparováno a zcela konkrétní. Také v zadních řadách, dle názoru dalších na koncertě přítomných hudebníků, byl zvuk vyrovnaný. Nevím, zda lze díky basovým rezonátorům, umístěným okolo pódia do lunet nade dveřmi, zvuk korigovat a modifikovat. Díky mobilitě a možnosti manipulace se sedadly zajisté Česká filharmonie zkusí další varianty umístění pódia vhodné pro to či ono nástrojové obsazení. Moc se zejména těším, jak v prostoru bude znít smyčcový kvartet. Na definitivní hodnocení proto ještě zbývá čas a bylo by předčasné.

znovuotevření Sukovy síně - Ivo Kahánek, Igor Ardašev, Martin Kasík, Ivan Klánský - 8.1.2016 (foto Petra Hajská)
znovuotevření Sukovy síně – Ivo Kahánek, Igor Ardašev, Martin Kasík, Ivan Klánský – 8. 1. 2016 (foto Petra Hajská)

Genius loci tohoto prostoru mi nedá připojit osobní vzpomínky na tento, jak starší generace jinak neřekne, Malý sál. V prostoru bývalé jídelny Poslanecké sněmovny za první republiky se po roce 1945 stal Malý sál zkušebnou Českého komorního orchestru s Václavem Talichem. Jako posluchač konzervatoře jsem do tohoto místa chodil vždy rád, s pokorou a často i s obavami před vystoupením. Vstup do prostoru Rudolfina měl dvě polohy. Jako návštěvník koncertu a jako účinkující. Tou první bylo vystoupit z mrazivé otevřené tramvaje, projít náměstí Krasnoarmějců, neuklouznout na schodech hlídaných dvěma lvy, otevřít velké dveře, pozdravit ve vrátnici majestátně sedícího pana Kožnara, případně si ještě před koncertem zatelefonovat (z molitanem a koženkou hermeticky uzavřeného telefonu – mnohdy za 25 haléřů skrytou manipulací i do zahraničí). Katakomby voněly houslařskými laky z dílny pana Kratochvíla, z temných tříd byl slyšet laskavý zvuk violy d’amore profesora Jaroslava Horáka, kam jsme na orchestrální party chodili moc rádi.

Po vstupu do předsálí bylo nutno odevzdat k orazítkování index přísně vyhlížejícímu panu Vršeckému, který jej vrátil až po skončení koncertu, abychom po přestávce nemohli utéct na pivo. Mohli jsme zažít pondělní interní večírky, středeční veřejné koncerty, první vystoupení Talichova nebo Panochova kvarteta. Prožívali jsme napětí za své kolegy hrající pod ostřížím zrakem a sluchem v předposlední řadě sedících pedagogů smyčcového oddělení profesorů Josefa Micky, Otokara Stejskala, Karla Šnebergera, Zdeňka Kolářského a dalších. Zažít často nabitý sál třídních koncertů a také před Rudolfinem nervózně chodící profesorku Ernu Grünfeldovou, která vystoupení svých studentů nikdy nenavštěvovala. Těšili jsme se na projevy ředitele Pražské konzervatoře doktora Václava Holzknechta při zahájení školního roku a čekali, jakým bonmotem nás pobaví. Moc vzpomínám na koncert k oslavě narozenin profesora Josefa Micky, kdy doktor Václav Holzknecht při proslovu se svým typickým ráčkováním oslavoval opakovaně Karrrrla Micku. Ředitel zjevně znal své pedagogy pouze příjmením a tykání nepatřilo k dobrým mravům. Bohužel, zřízením galerie a přemístěním HAMU kouzlo místa poněkud zmizelo. Do doby, než bude žít studentským životem, a nebude pouze místem luxusu, módních přehlídek a drahé kavárny, se asi situace nezmění.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (2) “Genius loci: Rudolfinum – Sukova síň. Znovuotevřená a s novým klavírem

Napsat komentář