Gertrude Stein a Alice (1)

“Rose is a rose is a rose is a rose.”
(Růže je růže…)

Skoro žádné pojednání, které se zabývá alespoň okrajově osobností Američanky Gertrude Stein, si neodpustí citaci slavné věty z její básně Sacred Emily (Posvátná Emilie, 1913). Onen citát se stal velmi rychle populární a autorka jej v různých obměnách použila i ve svých pozdějších písemnostech. Dá se interpretovat asi ve smyslu „Věci jsou takové, jaké jsou“, také ovšem může jít o významné předznamenání věcí příštích.

Kam však zařadit tuto na svou a asi i na dnešní dobu značně excentrickou dámu? Významná spisovatelka? Rozhodně ne! Většina její tvorby je pro běžného čtenáře zcela nesrozumitelná. Autorka komerčních biografií a memoárů? Také ne! Operní libretistka? Zčásti. Operních libret, které napsala, je poskrovnu a navíc dnes se již opery s jejími librety skoro nehrají. Sběratelka moderního umění? Také jen částečně. Touto činností se převážně zabýval její starší bratr Leo. Obrazy s dnes nevyčíslitelnou hodnotou (Cezanne, Matisse, Picasso…) si mezi sebe rozdělili víceméně napůl stejně jako domácnost, když se v Paříži rozhodli žít každý po svém. Anebo konečně ještě jedna možnost charakteristiky: Pozoruhodná osobnost kulturně společenského života, svým významem značně přesahující Paříž, kde skoro čtyřicet let žila a kde je dodnes uctívaná jako trochu bizarní ikona? Možná…

V roce 1935 už byla Gertrude Stein slavná díky své biografii, o níž bude řeč za chvíli. Když se americké město Pittsburg snažilo na mapě světa co nejvíce zviditelnit, požádali svojí slavnou rodačku z předměstí s názvem Allegheny, aby jim s tím pomohla. Co získali, je možné se dočíst v dobovém dokumentu. Doslova to bylo „a word or two“ (pár slov) a ještě s chybou: “I only saw it from the air so what can I say except that I was born in Alleghany” [sic] (Viděla jsem město Pittsburg pouze shora, tak co mohu dodat jen to, že jsem se narodila v Allegheny). Až dnes přicházíme na chuť záhadě jejího úsporného stylu psaní. Gertrude Stein používala Twitter, aniž by si to ovšem sama uvědomovala. Není třeba dodávat, že absolutně nikoho nenapodobovala. Tehdejší radní v Pittsburgu také nemohli dnešní sociální síť Twitter znát a museli se jistě hodně držet, aby jí neodepsali něco ve smyslu: „Slečno Steinová, vy to na nás jenom hrajete a nemyslíte to vážně! Že si z nás děláte legraci?“

Gertrude Stein (1874-1946) se narodila v již zmíněném Allegheny v Pensylvánii do rodiny vzdělaných německo židovských přistěhovalců. Mladá Gertrude pobývala s rodiči často v Evropě. Po návratu zpět do USA se zabývala studiem psychologie u Williama Jamese (bratra spisovatele Henryho Jamese) a pod jeho vedením experimentovala se stylem tzv. automatického psaní. Později studovala medicínu, ale studia nedokončila a v roce 1903 se spolu s bratrem Leo Steinem přestěhovala do již zmiňované Paříže, kde žila až do své smrti v roce 1946. Nejprve ve společné domácnosti s bratrem a od roku 1914 se společnicí Alicí B. Toklas (1877-1967).

Její byt na Rue de Fleurus číslo 27, poblíž Lucemburských zahrad, se ve dvacátých letech minulého století stal společenským salonem, kde se scházeli převážně kubističtí malíři a spisovatelé nové generace jako Pablo Picasso, Henri Matisse, Georges Braque, Juan Gris, Francis Scott Fitzgerald, Sherwood Anderson a Ernest Hemingway. V tomto prostředí se živě diskutovalo o nejnovějších literárních a uměleckých trendech i o politice. V tomtéž období zásluhou Gertrude Steinové vznikl také název „lost generation“ nebo „une génération perdue“ (ztracená generace), který popularizoval i sám Hemingway, a kam patřili především američtí spisovatelé a umělci žijící v Paříži po 1. světové válce.

Dnes asi jeden z nejslavnějších exponátů Metropolitního muzea umění v New Yorku, Picassův portrét Gertrude Steinové, pochází už z roku 1906. Když v době jeho vzniku někdo namítl Picassovi, že Gertrude tak ve skutečnosti nevypadala, Picasso odpověděl: „Buďte bez obav, jednou tak vypadat bude!“

Gertrude Stein jen velmi obtížně nacházela nakladatele pro svoje rané básně a povídky, jako byly ještě relativně čtivé „Three Lives“ (publikováno 1909). Přibližně mezi lety 1906 až 1908 napsala historii rodiny i vlastně celého lidstva „The Making of Americans“ (Jak vznikali Američané). Gertrude Stein se zde velmi experimentálním způsobem pokusila převést slova do kubistické abstrakce. Další inspirací pro její tvorbu jí byl tzv. automatický způsob psaní, dadaisté a také surrealisté. Rozhodla se téměř eliminovat interpunkci a jedna věta se tak doslova a do písmene táhne přes několik stran. A výsledných stran je často přes tisíc!

Její „magnum opus“ vyšel knižně až v roce 1925 a sama autorka nabízela jeho srovnání s mistrovskými díly Jamese Joyce a Marcela Prousta. Joyce, který také pobýval v Paříži, se o tomto „veledíle“ slečny Steinové vyjádřil sice diplomaticky, avšak přece jen s poněkud nelichotivým nádechem. Promptně si za to vysloužil status „persona non grata“ v salonu v ulici de Fleurus, kde se o pozvané hosty zpravidla starala společnice Gertrude, Alice B. Toklas. Ta měla kromě toho za úkol vést veškerou péči o domácnost a krom toho celé dny přepisovala na starém psacím stroji ty „hlody“, jak se nediplomaticky vyjádřil o většině Gertrudina díla jiný znalec.

V roce 1922 Gertrude Stein publikovala literární portrét „Miss Furr and Miss Skeene“ o dvou ženách žijících ve společné domácnosti. Úmyslně si zde hrála se slovíčky a zejména s významem slova „gay“ (původně bezstarostně veselý). Když časopis Vanity Fair toto její dílko o rok později otiskl, druhý význam slova gay (homosexuál nebo lesba) se začal dostávat do širšího povědomí.

Dodnes zdaleka nejznámější a nejčtenější dílo Gertrude Steinové je ovšem toto:

Ano, ta kniha vyšla česky za předchozího režimu. V roce, ve kterém bylo něco takového výjimečně možné, navíc ve vynikajícím překladu Jiřiny Haukové. Pamatuji si, jak jsem tuto knihu jako skoromaturant objevil pár let po jejím vydání v katalogu Městské knihovny v Domažlicích s krátkou anotací, znějící nějak takhle: „Neobvyklý život amerických spisovatelů a jiných umělců v Paříži mezi válkami“. Hned jsem si ji šel vyžádat, ale narazil jsem. Knihovnice po mém dotazu zmizela a po chvíli se vrátila s ředitelkou za zády. „Proč chceš číst zrovna tohle? Je to ideologicky poněkud závadné.“ Tupě jsem na ni zíral a nevěděl, jak odpovědět. Zachránila mě spolužačka Božena, dcera oné knihovnice. Angličtina na gymnáziu jí sice moc nebavila, ale byla přátelská. „Mami, on chodí se mnou na angličtinu a je nejlepší ve třídě. Půjč mu to.“ Nejlepší jsem nebyl, ale zabralo to. Ředitelka raději zmizela a Boženina matka mi řekla: „Dobře, tady to máš, ale raději o tom nikde nemluv a hlavně to brzy vrať!“ V té době jsem netušil, že za deset let poté budu tutéž knihu číst v Kanadě a v originále.

Především o operních libretech Gertrude Stein víc v zítřejší druhé části