Giulio Cesare z Paříže podruhé (a Alcina z Vídně)

Glosa k tématu zprostředkovaných versus živých představení

Jako doplnění recenze zhlédnutého představení opery Giulio Caesare v Paříži (najdete zde) přidávám glosu k záznamu přímého přenosu tohoto představení do kin, respektive vysílání tohoto záznamu na TV Mezzo.

Záznam hodnocenému představení jednoznačně přidal. To může být především tím, že tentokrát zpívala (a hrála!) Kleopatru Natalie Dessay.

Kromě toho ovšem technika „vytáhla“ některé mužské hlasy, především hodně vylepšila slyšitelnost Lawrenze Zazzo. Mohlo by to být i tím, že při živě sledovaném představení jsme seděli na balkoně, kde sice má být údajně nejlepší akustika, ale je to přece jen dost daleko od scény.

Přesto se domnívám, že jde o zvukařskou úpravu. Soudím tak analogicky podle dalšího záznamu, který tento TV kanál v minulém týdnu vysílal. Jde o vídeňskou inscenaci Händelovy Alciny. Byl to záznam představení, které jsme sledovali živě z lóže prvního pořadí, několik metrů od scény, takže jsme slyšeli každé zašustění na scéně. Viděli a slyšeli jsme tedy právě to, co ve stejné chvíli bylo zaznamenáváno kamerami. Této produkci se z hlediska laika téměř nic nedalo vytknout, přesto ale byla v záznamu upravena – zvukově byla vylepšena Veronica Cangemi, a poněkud zbytečně i představitelka hlavní role Anja Harteros, která to zapotřebí určitě neměla. Ostatní hlasy manipulovány nebyly.

Představení ovšem nejsou upravována pouze zvukově, režie záznamu vychyluje též celkový dojem tím, že zprostředkuje vjemy, který divák na živo ani postřehnout nemůže, například detaily mimiky, záběry hranic zákulisí, záběry dirigenta, detaily hudebních nástrojů, atp. Naopak často vynechává dokumentování prostředí, například neukazuje záběry do publika. A tak zatímco „pěvecky“ záznam či přenos srovnávaným představením přidal, na atmosféře jim nejen ubral, tu jim prostě vzal. To bylo dobře patrné na příkladu záznamu Alciny, při němž byl dojem umělosti zvlašť nápadný.


Přikláním se tedy k názoru, že u přenosů a záznamů jde o odlišnou „entitu“, než jsou živá představení. To bychom si měli uvědomit vždy když jsme v pokušení srovnávat produkce zhlédnuté zprostředkovaně s živými představeními.

Související články


3 responses to “Giulio Cesare z Paříže podruhé (a Alcina z Vídně)

  1. To je jasný že to co je vidět a hlavně slyšet v divadle je úplně odlišný od přenosu v kině nebo toho co vysílá tv. Už o tom docela otevřeně začínají mluvit i zpěváci. U Cesara na Mezzu bylo i tak ale poznat, že Dessay i když se hodně snaží vše dohnat herecky, tak že má nejlepší léta už bohužel za sebou.

Napsat komentář