Glosa: Dekka Dancers aneb Umíněnost ztracených

Nezávislé, druhým rokem existující sdružení profesionálních tanečníků a choreografů, říkající si Dekka Dancers, o sobě dává čím dál víc vědět. Po zářijových Miniaturách na scéně Stavovského divadla jsou teď na řadě dva večery na Nové scéně, pod názvem Umíněnost ztracených.

 
Dekka Dancers – P.Hejný (fotograf), V.Konvalinka a P.Rychetský (tanečníci a choreografové)(foto T.Vodňanský)

Jsou umínění? Rozhodně ano, soudě podle vehemence, se kterou se do realizace svých plánů pouštějí. A ztracení? Určitě ne, už jen kvůli podpoře, které se jim od jejich „mateřského přístavu“, Národního divadla a vedení jeho baletního souboru dostává. Teprve čas prověří, jak dlouho skupina nadšenců ve svých předsevzetích a slibech ohledně podpory mladých talentů v oblasti tance a pohybového divadla či pořádání workshopů a seminářů vydrží. Cíl „vytvořit kvalitní moderní taneční těleso, které u nás stále chybí“, a které „usiluje o nejvyšší uměleckou a interpretační úroveň“, je formulován velmi lapidárně, a rozhodně není malým soustem.


Zatím poslední vystoupení Dekka Dancers otevírající (tuším dva roky stará) choreografie White is color of sorrow je z dílny čím dál výraznější tváře světa tance u nás, Hany Turečkové, dnes už bývalé členky baletu první scény. Zdá se, že Turečková skutečně vyzrává nejen jako nepřehlédnutelná interpretka, ale také v používaném výrazivu svého pohybového slovníku, při používání symbolů a v neomylném divadelním cítění co možná nejlepšího uchopení ztvárňovaného tématu a jeho vypointování.

To střední část večera, titulní Persistence of Losers, pod níž jsou jako choreografové společně podepsáni neméně zkušený Tomáš Rychetský a také jeho kolega Viktor Konvalinka, jakoby měla docela čitelné švy – aniž divák tuší skutečné rozdělení práce obou zúčastněných tvůrců. Dosti dlouhý a záhy tak trochu nudný úvod vlastně nemá s tanečním divadlem příliš mnoho společného. Teprve samotná „malá hříčka“ o ženách a mužích dnešní doby přinesla s originálním vyžití postelových matrací vtip a také tak trochu sžíravou ironii.

Vrcholem večera, byť vzhledem ke svým kvalitám až nadmíru stopážově krátkým, pak byla práce Side Effects pakistánského tvůrce Emira Faddy. Non-narativní choreografie uchvacující už od prvních kroků, k níž mají naši tanečníci jako jediní v Evropě práva na uvedení. Možná je to tak trochu smůla Dekka Dancers, že předchozí dvě části večera se tak rázem ocitly ve stínu téhle skvělé tečky. Ale možná i na druhou stranu tak trochu ukazatel toho, jakým směrem sympatické taneční uskupení směřuje.

 

(foto P.Hejný)

White is colour of sorrow
Choreografie, kostýmy, scéna světelný design: Hana Turečková
Hudba: Alfréd Schnittke (Koncert pro klavír a smyčcový orchestr)
Tančí: Alexandre Katsapov, Ivanka Mikešová, Edita Raušerová, Kristýna Němečková, Jade Clayton, Tereza Kučerová, Jiří Waňka

Persistence of Losers (Umíněnost ztracených)
Choreografie: Tom Rychetský, Viktor Konvalinka
Hudba: Johann Johannsson, Nine Inch Nails, Death in Vegas, Avalanches, Seal, Diana Washington
Tančí: Tom Rychetský, Viktor Konvalinka, Jonáš Dolník, Tomáš Červinka, Natálie Rychetská-Benyovszká, Zuzana Šimáková, Sylva Nečasová, Aya Watanabe

Side Effects
Choreografie, koncept: Emir Fadda
Hudba: Muse
Projekce: Pavel Hejný, Tom Rychetský, Dekka Dancers
Tančí: Tom Rychetský, Sylva Nečasová, Hana Turečková, Kristýna Němečková, Aya Watanabe, Alexandre Katsapov, Tomáš Červinka, Viktor Konvalinka

Nová scéna Národního divadla v Praze, 20.10.2010
Dekka Dancers

www.novascena.cz

Související články


One response to “Glosa: Dekka Dancers aneb Umíněnost ztracených

  1. Dekka Dancers jsou pro mě kometou za kterou jsem vděčná – pro milovníka baletu a tance celkově, který vždy vycházel spíše z klasického či neoklasického repertoáru, to pravé ořechové a jen doufám, že toto uskupení bude mít co nejvíce příležitostí – jejich choregrafie jsou zábavné, podnětné a přitom si stále uchovávají pozitivní estetickou hodnotu. Jen tak dál a díky!

Napsat komentář