Glosa: Horňácko, čistá studnice nejen lidové písně

Tímto malým zastavením u letošního ročníku Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou a v Kuželově bych rád vzdal díky za to, že lidová píseň a tedy hudba vůbec je stále živá a dokáže oslovit a inspirovat k dobrému.

Na Horňácko jsem se poprvé dostal v polovině devadesátých let minulého století, kdy jsem v pubertálním věku netušil, jakou studnici písní a přátelských setkání jsem objevil. Od té doby pravidelně navštěvuji tento kraj, kde se sice možná již díky kopcům tolik nedaří vinné révě, ale zcela nepochopitelně se daří v těch několika vesnicích uchovat poklad lidové písně v doposud nezdeformované podobě.

Letos jsem Horňácké slavnosti také nevynechal a již ve čtvrtek 19. července jsem navštívil vernisáž mého přítele malíře Vladimíra Tomana v Hrubé Vrbce. V rámci zahájení jeho souborné výstavy zahrála cimbálová muzika Lipka z Ostravy, jejíž členové mnozí rovněž srostli s Horňáckem doslova a do písmene. Následně se zpívalo a hrálo až do bílého rána. V jednu chvíli jsem si uvědomil, jakou vnitřní sílu má v sobě píseň a to nejen lidová. Když jsem slyšel zpívat s muzikou po vernisáži zcela nebojácně a krásně čistě několik mladých dívek z kuželovského dívčího sboru, v tu chvíli se i pan učitel František Okénka ve svých jednadevadesáti letech rozzářil… Dívky krásným zpěvem prozářily studenou noc a všem nám bylo tam ve Vrbce dobře, ať už jsme byli odkudkoliv. To jsou ty chvíle, kdy lze už jen děkovat Bohu, že nám dal dar slova a hudby a my můžeme toliko písní děkovat za krásu jeho stvoření kolem nás i v bližním vedle sebe. Omlouvám se, že píšu trochu osobně, ale nemohu jinak.Program Horňáckých slavností pak pokračoval především pátečním a sobotním programem ve Velké nad Veličkou, kde jsme v amfiteátru na Strážné Hůrce mohli i letos sledovat několik zdařilých programů plných horňáckého folkloru. Páteční program tak přinesl nejprve připomenutí založení Folklorního souboru Lipovjan z Lipova, následoval alespoň začátek programu věnovaného 55. výročí vzniku mužského sboru ve Velké nad Veličkou včetně uvedení nové knihy mapující historii tohoto souboru. Pak už déšť neumožnil další pokračování.Sobota byla rovněž naplněna bohatým programem, tradiční jarmak ve Velké se stal již nedílnou součástí slavností, odpolední programy pak gradovaly večerním programem Katerinko, staň hore…kterému předcházel pestrý dětský program  Než si rok s rokem ruku podá. Vidět to množství dětí ze všech horňáckých vesnic, jak tancují, zpívají nebo hrají, je vždy povzbuzením. Lidová píseň tu bude i přesto, že mnohde ve městech se zpívá už jen při bohoslužbách v kostele.

V neděli 22. července slavnosti vyvrcholily na více než romantickém místě u Kuželovského větřáku závěrečným programem Neděla na Horňácku.

Je to dar moci si zazpívat sedlácké s muzikou Petra Mičky nebo Martina Hrbáče, kteří navazují na slavné primáše Jožku Kubíka či Jana Ňorka z Hrubé Vrbky. I muzikantství je nejprve řemeslo, které se musí skvěle ovládnout. Ostatně artificiální hudba se tohoto pojetí vzdala, což nevím, zda byla dobře. Velkou devízou horňáckých hudců je také pokora, což je pojem, který jsme nejen z hudebního slovníku vytěsnili velmi rychle.

Po návratu z Horňácka do města jsem si uvědomil, že jsem měl opět možnost načerpat ze studnice ryzí lidové písně, ale především se setkat s mnoha přáteli. Přál bych si, aby i mnohá budoucí setkání například na koncertech mé oblíbené staré hudby, byla obdobně obohacující.
Foto Horňácké slavnosti 2012 – Deník-Jana Rybová

I váš text rádi v Blogu čtenářů uveřejníme. Naše adresa: [email protected]