Glosa: (Nejen) Don Giovanni v Plzni aneb Kdo má pravdu?

Obyčejný večer, docela všední představení, notoricky známý titul, obsazení ponechané náhodě. Repríza Mozartova Dona Giovanniho v plzeňské opeře. A přece: do hlediště jsem usedal s jistou dávkou netrpělivosti. Názory na tuhle inscenaci, které se zatím ke mně dostaly, se totiž diametrálně lišily. V nejednom případě tak hodně, že to až zaráželo.

Hlediště alespoň při pohledu z přízemí zcela zaplněné začalo moji zvědavost posilovat: Jak budou diváci reagovat? Dá se ještě u opery, na které režiséři vyzkoušeli snad už všechno možné i nemožné, přijít s něčím novým? Osobitým? S něčím, co aspoň trochu dokáže zaujmout? Co bude souznít s dneškem? A co přitom nebude v rozporu s podstatou díla? 

Už „hraná“ předehra potvrdila, že tenhle Don Giovanni příliš tradičně pojatý nebude. A že hrát se nejspíš bude především o – chtíči. Inu, proč ne? Není i tohle jedno z témat dneška? „Hnací motor“, který s životními hodnotami dokáže pořádně zamíchat? Který člověka nezřídka dovede úplně jinam, než kam mu rozum velel směřovat?Ano, nebudu zastírat, Don Giovanni v režii Zbyňka Brabce mně náramně sedl. A to hlavně nenásilností přesazení děje do současnosti. Copak dnes – tak jako tenhle Ottavio – nemá mobilní telefon permanentně u ucha či před očima snad každý druhý kolemjdoucí? Copak dnes – tak jako plzeňský Leporello – nemůže mít nejeden z nás díky internetu a sociálním sítím detailní přehled o soukromí svých nadřízených, přátel, kolegů, a to včetně jejich nových a vzápětí opuštěných známostí? Copak není víc než dost žen – tak jako tato Donna Anna – vnitřně rozpolcených, když násilníky, se kterými se ocitly v posteli, současně z nejrůznějších důvodů nenávidějí i je touží znovu vidět a vše znovu a znovu opakovat? Co je na tom obtížně přijatelného? Těžko srozumitelného? Stokrát obehraná a notoricky známá opera svižně plynula před mýma očima, na nejednom místě jako až nečekaně poutavý příběh, kdy člověk s napětím čeká, co se bude dít dál, jak kdo z jeho účastníků zareaguje. Pochopitelně, zdaleka ne vše jsem přijal bez výhrad. Jako velká hrubka – a jedno, zda za ni může režisér, dirigent či scénograf – mě uhodilo do očí i uší zastavení prvního dějství v půli, kvůli (nutné?) přestavbě scény. Neporozuměl jsem tomu, proč ve chvíli, kdy se Giovanni sbližuje se Zerlinou, Masetta odvlečou jakési (podplacené?) rozvášené ženy (prostitutky?). A proč kostýmy Zerliny vypadaly jak vypůjčené z jiného kusu?

To všechno ale byly dílčí jednotlivosti, které nemohly překrýt vcelku velmi překvapivě dobrý dojem, umocněný i na poměry oblastního divadla – proč to nepřiznat – až nadstandardním hudebním provedením, podepsaným dirigentem Jiřím Štruncem: sestavu již osvědčených protagonistů (Svatopluk Sem – Giovanni, Anna Klamo i Ivana Veberová – obě Donny, a v neposlední řadě i Tomáš Kořínek – Ottavio) doplňovalo hned několik velkých talentů, o kterých by do budoucna mohlo být hodně slyšet (zejména Barbora Perná – Zerlina, ale i Josef Škarka – Leporello a rozhodně ne na posledním místě Jan Hnyk – Masetto). Obsazení, po kterém by jistě rádo do nově chystané inscenace Mozartova evergreenu sáhlo jako po jedné z alternací i pražské Národní divadlo.

U diváků měla dotyčná plzeňská všednodenní repríza evidentní úspěch. Ani jednoho z návštěvníků jsem o přestávce neviděl odcházet, nezaslechl jsem ani nářky nad tím, že by se novýDon Giovanni v Plzni snad nevyvedl.Rozhodně nerad bych ale odlišné pohledy kohokoli na nejnovějšího plzeňského Mozarta zpochybňoval a vnucoval mu ty svoje. Určitě nechci tvrdit, že moje vidění je to jediné možné, zatímco ti ostatní, s jiným názorem, se mýlí. Vzhledem k tomu, co na Opeře Plus o tomto Donu Giovannim v uplynulých týdnech hned ve dvou recenzích a také v řadě komentářů zaznělo, jsem chtěl jen doložit, že to, co jednoho nechalo chladným, může dalšího zaujmout. To, co pohoršilo prvního, mohlo druhého oslovit. A že vám to nejde dohromady? Ale ne, u opery to prostě je stejné, jako v případě kterékoli jiné umělecké formy, či vlastně v životě vůbec. Co, člověk, to názor, to jiné vnímání, to jiný vkus. Díky bohu za to. 

Ovšem jinou věcí je pak míra tolerance, se kterou jsme ochotni soudům druhých naslouchat, připustit je, přemýšlet o nich, snažit se je pochopit a také o nich debatovat. Tady myslím máme ještě hodně co dohánět. I výměna názorů – a to zdaleka nejen v případě komentářů k nejnovější plzeňské operní premiéře – to docela jasně dokazuje.

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Jiří Štrunc
Režie: Zbyněk Brabec
Scéna: Jan Hubínek
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Dramaturg: Zbyněk Brabec
Pohybová spolupráce: Richard Ševčík
Orchestr a sbor opery a balet DJKT Plzeň
Premiéra 28.ledna 2011 Velké divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 22.2.2012)

Don Giovanni –Svatopluk Sem
Komtur –Pavel Horáček
Donna Anna –Anna Klamo
Don Ottavio – Tomáš Kořínek
Donna Elvíra –Ivana Veberová
Leporello – Josef Škarka
Masetto –Jan Hnyk
Zerlina – Barbora Perná

www.djkt-plzen.cz

Foto Marta Kolafová