Glosa: Nuda v divadle (Národním)?

V souvislosti s pražskými operními scénami nyní o nudě určitě hovořit nelze. Náš web za několik posledních dnů obdržel takové množství komentářů, které se dá srovnat jen s těmi nejsledovanějšími uměleckými událostmi (koncerty hvězd, některé přenosy). Má glosa se však bude věnovat dění na jevištích Národního divadla, která jsem navštívil ve dvou po sobě jdoucích dnech.

Znáte to: zhlédnete představení, při kterém jste se královsky bavili, chcete své postřehy konfrontovat s někým blízkým a zjistíte, že při představení usnul. Nikoliv proto, že by měl za sebou perný den, ale představení ho zoufale nudilo. Nebo jdete opakovaně na stejnou inscenaci a jednou se táhne, jindy uplyne jako voda. Příčin může být mnoho: rozdílné povahy, naše tělesné či psychické rozpoložení – naštvou Vás v práci a pak jen zarytě sedíte a divíte se, čemu se lidé okolo Vás při Lazebníkovi smějí. Anebo se naopak smějete s nimi. To ale možná „zapracovali“ všichni ti, kteří představení připravili. A jindy zase jdete na inscenaci díla, které znáte a máte rádi z té předchozí: a nyní sledujete hodinky a chcete prchnout o přestávce. A příště zase zazní poslední akord Tristana a Isoldy a Vy si říkáte, že ta opera je vlastně krátká.

„Čas běží různým lidem různým tempem. Řeknu vám, komu se čas loudá, komu běží klusem, komu tryskem utíká a komu stojí na místě.“ „Hodina, jak se jednou uhnízdí v tom prapodivném živlu lidského ducha, se dá roztáhnout na padesátinásobek či stonásobek své délky na hodinách; na druhé straně lze hodinu na chronometru mysli celkem přesně určit jednou vteřinou.“ Těmito dvěma citáty (první je ze Shakespearovy hry Jak se Vám líbí, druhý z Orlanda Virginie Woolfové) zahajuje náš přední znalec anglické literatury Martin Hilský svou knihu Modernisté. Dále se zabývá pojetím času u této skupiny anglických literátů (a jedné literátky, totiž Woolfové) a tím, jak jej lze v umění různě natahovat či zkracovat tak, jak to dokáže sama lidská mysl. Že se čas v divadle může loudat i běžet v jednom dni při dvou různých představeních Dona Giovanniho jsem psal nedávno (čtěte zde), nyní jsem se opět přesvědčil, že každému může běžet jinak. Takže není radno věřit zvěstem o „přílišné délce“ či naopak „spádu“ představení. A to nejen proto, že nás leckterý filosof poučí, že žádný čas neexistuje.

25. ledna jsem navštívil osmé představení Mozartova Idomenea (o premiéře psala Svatava Barančicová zde). Přilákala mne jména Simony Houda – Šaturové a Jany Kurucové, kterou jsem dosud neslyšel. Zaujal mne však rozhovor s ní (publikovali jsme zde) a především úctyhodný seznam rolí, které zpívá v zahraničí. Již v polovině prvního dějství jsem cítil, že jsem měl zůstat doma. Čas se v chronometru mé mysli natahoval do neskutečné délky a já se zaobíral především tím, proč tomu tak je. Orchestr pod Tomášem Netopilem přitom zahrál předehru se švihem, v jeho výkonu se ani potom nějaké větší kazy neobjevily. O účinkujících budu mluvit dále, ale byli vesměs dobří. Na Mozartovu hudbu nedám dopustit. Pravděpodobně (kde můžeme mít jistotu?) mne tedy uspávala ne/režie Yoshi Oidy a to ještě více než o premiéře. Na druhou stranu byla ale i zdrojem občasného pousmání, např. když přivedli zajaté Trójany, kteří se drželi provazu jako děti v mateřské školce a přitom si vykračovali jako na promenádě. Již po prvním dějství jsem se ale cítil jako pán, který seděl vedle mne a který své partnerce po spuštění opony řekl: „Teď si budu muset dát Red Bulla“.

V árii Padre, germani, addio (a především předchozím recitativu) Illie ještě nebyly všechny tóny úplně čisté, ale pak již Simona Houda – Šaturová podala stoprocentní výkon a mně se líbila nejvíce z obsazení. Árie Se il padre perdei a Zeffiretti lusinghieri patřily k hudebním vrcholům večera, při nichž si asi všichni vychutnávali její zvonivý soprán. Jana Kurucová disponuje neopotřebovaným a zdravým, ohebným mezzosopránem světlejšího zabarvení, jehož barva mne osobně nijak zvlášť nezaujala, to je ale čistě věcí názoru. Naopak jsem byl potěšen jeho dalšími kvalitami, mezi nimi právě třeba zcela spolehlivé vyzpívání koloraturních pasáží. Csilla Boross dramatickému výrazu občas obětuje krásu tónu, zejména to bylo patrné v závěrečné (resp. na závěr přesunuté) árii. Charles Workman zpíval velmi dobře, zdálo se mi však, že se potýká s určitými problémy, což by při současném počasí nebylo divu – občas jako by se mu do hlasu vloudil mírný chrapot. V každém případě publikum okouzlil, po Fuor del mar se mu dostalo spontánních ovací. Návštěva ale byla dosti slabá, většina lóží prázdných a v přízemí volné celé řady. Závěrečný potlesk byl poměrně dlouhý a hlasitý, mně však k němu nezbývalo příliš sil, mé rozpoložení se již blížilo spánku.

Následujícího dne jsem se přišel znovu podívat na Hoffmanovy povídky Jacques Offenbacha. O obou premiérách jsem psal zde, a protože zpívali stejní účinkující, již jen krátce. Marc Laho byl opět vynikající Hoffmann, i když při premiéře, pokud se dobře pamatuji, zpíval přeci jen s o něco větším nasazením. Hvězdou představení se ale stala (i podle závěrečného ohlasu) Kateřina Jalovcová jako Múza a Nicklausse. Jsem přesvědčen, že se jedná o jednu z našich nejlepších mezzosopranistek. Jen občas rušily ojedinělé ostré tóny, kdy jí bylo “moc“. To kupodivu neplatilo o Yvoně Škvárové v roličce Antoniiny matky, kterou přes orchestr nebylo příliš slyšet, což se této zpěvačce obvykle nestává. Martina Masaryková opět oslnila komediantským výkonem a vysokými tóny, z nichž ovšem tentokrát zdaleka ne všechny umístila správně. Pavla Vykopalová nezklame asi nikdy, také tentokrát podala pěkný výkon. Jitka Svobodová působila bohužel jak po herecké, tak pěvecké stránce méně výrazně. Nároky ďábelské čtyřrole vrchovatě naplnil Tomasz Konieczny. Závěrem bych rád jmenoval výborné představitele menších rolí: Richarda Samka (krásný a pevný tenor), Františka Zahradníčka (zvučný hlas a dobrý herec) a tentokrát i Jana Markvarta (konečně opravdu komický komik). Velkou pochvalu zaslouží sbor, jednu navíc pak jeho mužská část. Orchestr pod Zbyňkem Müllerem hrál opět velmi dobře, soustředěně a zdálo se, že i s chutí (měl jsem z boční lóže dobrý výhled).

Režie Ondřeje Havelky mne při premiéře nenadchla, ale ani neurazila, a musím říci, že mi ani tentokrát nijak nevadila. A co více – a vracím se tak k prvním odstavcům – neměl jsem dojem, že by původní, značně dlouhé, verzi uškodila tím, že by operu proměnila v nekonečnou nudu. Několik mých přátel se domnívá, že současné Hoffmanky nebyly dobrým tahem, že jde o zdlouhavou a nezáživnou inscenaci, které by prospěly škrty i jiná režie. Já se však v nejlepším slova smyslu celý večer bavil, po cestě domů mi v hlavě zněly nádherné Offenbachovy melodie a – přísahám – s jednou v mysli jsem se ráno probudil. Až po první galerii bylo divadlo velmi dobře navštíveno a publikum účinkující odměňovalo po každém hudebním čísle bez ohledu na to, zda orchestr přerušil hru, z čehož lze soudit, že představení nadchlo. Závěrečná děkovačka byla bouřlivá.

Wolfgang Amadeus Mozart:
Idomeneo
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Yoshi Oida
Scéna: Tom Schenk
Kostýmy: Elena Mannini
Světla: Lutz Deppe
Sbormistr: Pavel Vaněk
Režijní spolupráce: Rob Kearley
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 6.května 2010 Stavovské divadlo Praha
Psáno z reprízy 25. ledna 2011

Ilia – Simona Houda – Šaturová
Elektra – Csilla Boross
Idamante – Jana Kurucová
Idomeneo – Charles Workman
Arbace – Jaroslav Březina
Poseidonův velekněz – Václav Lemberk
Hlas věštby – Zdeněk Plech
První Trójan – Petr Frýbert
Druhý Trójan – Karel Drábek
První Kréťanka – Ladislava Šindelková
Druhá Kréťanka – Nikola Houdková

***

Jacques Offenbach:
Hoffmanovy povídky
(Les contes d´Hoffmann)
Hudební nastudování: Michel Swierczewski
Dirigent: Zbyněk Müller
Režie: Ondřej Havelka
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Jana Zbořilová
Choreografie: Jana Hanušová
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor opery Národního divadla
Varhany: Libuše Klausová
Premiéra 6. března 2010
Psáno z reprízy 26. ledna 2011

Hoffmann – Marc Laho
Nicklausse – Kateřina Jalovcová
Olympia – Martina Masaryková
Antonia – Pavla Vykopalová
Giulietta – Jitka Svobodová
Linfdorf/Coppélius/Miracle/Dapertutto – Tomasz Konieczny
Nathanael/Spalanzani – Richard Samek
Herrmann/Schlémil – František Zahradníček
Luther/Crespel – Ondrej Mráz
Andrés/Cochenille/Frantz/Pitichinaccio – Jan Markvart
Antoniina matka – Yvona Škvárová
Kapitán četníků – Josef Brozman

www.narodni-divadlo.cz

foto H.Smejkalová