Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    2.10.2010 11:09 Pavel Šimáček

Společenské „povinnosti“ mne první říjnový den zavedly na představení Dvořákovy Rusalky v Národním divadle. O Heřmanově inscenaci, kterou považuji za velice zdařilou, se na našem webu nedávno rozepsal Ondřej Šupka (čtěte zde), a protože s jeho názorem v naprosté většině souhlasím, budu se věnovat především výkonům onoho večera. Po režijní stránce ostatně inscenace stále drží skvěle pohromadě, hudební složka však sklouzla na úroveň v lepších chvílích průměrného provozního představení.

Výkon orchestru pod vedením Zbyňka Müllera byl poznamenán větším množstvím drobnějších nepřesností, ale pořád šlo o slušné hraní. Pomalá tempa poněkud uspávají, zvlášť pokud nejsou účinkující mimořádně disponováni – jako tentokrát. Nejlépe roli zvládla představitelka titulní úlohy Maria Kobielska, vyrovnaná ve všech polohách s jistými výškami. Trochu mi v jejím hlase chybí vroucnost, sametovost, jaké znám od Gabriely Beňačkové nebo Heleny Kaupové (proč tuto zpěvačku v Praze již skoro neslýcháme?). Po herecké stránce jde o Rusalku nevinnou, naivní, občas na hranici unylosti. Valentin Prolat je pro mne záhadou. Někdy roli zvládne perfektně (Hoffmann na druhé premiéře) či velmi slušně (nedávná repríza Carmen), jindy si říkám, že ho publikum na konci vypíská (Pollione v Normě). Tentokrát se mu nedařilo, snad zpíval v neohlášené indispozici: měl problémy s dechem, občas jakoby „zpíval nosem“ (což se mu někdy stává), vyšší tóny většinou vyrážel, přičemž ty v závěru mu bohužel nevyšly vůbec. U Martina Gurbaľa jsem postrádal temnější barvu hlasu, občas byl pod tónem. Jolaně Fogašové vyhovovala nejvíce Ježibaba v prvním dějství, ve střední poloze zanikala, rozumět jí příliš nebylo, ale to v Rusalce bývá málokomu – zpěváci a zpěvačky se musí prosazovat proti orchestru a tomu často musí srozumitelnost obětovat. Chvílemi se uchylovala spíše k parlandu a některé tóny zněly nepěkně (nekultivovaně? Těžko vyjádřit dojem). Trio žínek bylo dobře sezpívané, jen kdyby v „Mám, zlaté vlásky mám“ nebyla Lucie Fišer Silkenová tak zoufale falešná. Přejme této nové posile souboru Národního divadla jistější hlas v nových rolích (Zerlina, Barbarina) a úspěchy. K Alžbětě Poláčkové a Michaele Kapustové jsem neměl výhrady.

Vaše hodnocení této inscenace:

Související články

• Proměny inscenační praxe Dvořákovy Rusalky (2)
• Proměny inscenační praxe Dvořákovy Rusalky (1)
• Herheimova pro mnohé šokující Rusalka je k vidění na internetu