Glosa: Sbohem Parsifale!

Poslední repríza Wagnerova Parsifala v letošní sezóně Národního divadla proběhla v rámci Pražského jara 15. května. A opět to byl triumf Evy Urbanové a dirigenta Johna Fioreho.


John Fiore je miláčkem orchestru i pražského publika a na co v Národním divadle sáhne, to má úspěch. Orchestr pod jeho rukama hraje jako vyměněný, s velkým citem a entuziasmem, a orchestr je u Wagnera zásadní. Bez schopnosti provézt plnohodnotnou symfonickou partituru by se vrcholná wagnerovská mystika zvrhla ve frašku. V komplikované zvukové režii, kdy se skupiny nástrojů ozývaly nejen z orchestřiště (harfy vystěhovali do dolní lóže vlevo, žestě se ozývaly z balkónu vpravo, sbor občas zpíval z galerie a zněl jakoby z hloubi divadelních chodeb) se podařilo Fioremu vše „uřídit“ a stmelit v kompaktní tvar. Nebyla to sice vybroušená interpretace bez chybičky (žesťě), ale byl to zážitek.


Parsifal je opera s jedinou velkou ženskou rolí, Kundry. Eva Urbanová z ní udělala svou další životní roli (po Libuši a Kostelničce). Na nedělním představení zpívala v ohlášené indispozici, ale pokud tohle byla indispozice, jak teprve vypadá plný výkon? Byla naprosto strhující, její hlas kraloval nad všemi plnou silou (bez diskuze – druhý takový soprán momentálně v Česku není) i kultivovaností, ukázala bezchybnou hlasovou techniku, přechody z výšek do znělých spodní rejstříků v plné dynamice, její dramatický výraz se nejlépe ze všech odrazil i v jejím herectví. Naopak Alfonz Eberz (Parsifal) byl nezajímavý hlasově (hodně rozvibrovaný unavený tenor) i vizuálně – hloupý kostým venkovského pasáčka zvýrazňující břicho a podtrhující jeho menší postavu mu hodně ublížil. O ostatních výkonech se dá říci vše, co bylo řečeno již o premiéře: Matthias Hölle byl vytrvalý, solidní a zkušený, leč nevýrazný Gurnemanz, o poznání lépe se vedlo Tomaszovi Koniecznému v roli Amfortase, talentovaný Svatopluk Sem (Klingsor) na sebe upozornil svěžím výkonným basbarytonem, Titurela zpíval Ondřej Mráz. Mně osobně se hodně líbila i šestice Čarovných dívek, jejich dynamický vstup do pochmurné atmosféry asketického mužského světa byl osvěžující, dobře sezpívaný i sladěný. Velké plus pro inscenaci znamenaly zajisté i sbory s posilou Pražského filharmonického sboru (sbormistři Pavel Vaněk a Lukáš Vasilek).


Po hudební stránce tedy představení velmi zdařilé, o té divadelní části mám však pochyby. Jistě – scéna Pavla Svobody byla efektní, s hodně barevnou světelnou režií (Daniel Tesař). Komu by se to nelíbilo, že? Ale byla vskutku moderní a stylová? Módní multi kulti prvky se střídají od buddhismu přes islámský harém až po egyptskou mumii jak z Indiana Jonese. Žádný grál zde není, je nahražen ekologicky čistým přírodním pramenem. Když to sečteme, je scéna spíš neuvěřitelně přeplácaná: zlatá stěna, ústřední pískoviště (hezký nápad pro předehru, ale v průběhu představení dost překáží), za ním proutí, malované kulisy na plátnech, kašírované skály, mohutné pohyblivé trámy hradu s nerez (!) řetězy a ještě se spouští další plachta s jarními kvítky nebo velký měsíc v úplňku, do kterého mohou pěvci dokonce vstupovat. Hodně zbytečného harampádí, které nudu nezaženou a spíš ruší v soustředěném poslechu. (Heřman má ve svých inscenacích nějak zvláštní smůlu na trapné rekvizity, ta plastová mumie nebo labuť s typickým husím zobákem mě dorazila.)

 


Režie zpěvákům moc nepomohla, spíš naopak. Proč musí sošná Eva Urbanová stále pobíhat kolem pískoviště nebo se válet a koulet sudy kdesi v rohu scény (1. jednání), když pohyb zjevně není její silnou stránkou? Šílenství a potměšilost lze zahrát i jinak. Milostnou scénu také. Pánové jsou naopak velmi statičtí, charaktery i kostýmy (Alexandra Grusková) jsou navzájem téměř nerozlišitelné, všichni připomínají kajícné mnichy. Nepropracovanost gest pak přináší i směšnost – Amfortas je vysloveně hysterický, třepe nekontrolovaně ručičkama. Když chce být proklátý kopím, jak zpívá, čekala bych, že nastaví rytířům hruď. A tak dále. Vizuální stránka a děj zkrátka s hudbou a textem díla dost často nekoresponduje. Nejlépe bylo zavřít oči a pohroužit se jen do poslechu hudby.

Nedělní představení končilo dlouhými ovacemi vestoje. Parsifal se teď odmlčí. Je to představení drahé a na sólisty náročné. Doufejme, že nezůstane jen u jednoho jediného představení v příští sezoně a že odmlka nebude v Národním divadle na dalších sto let.

 

 

Richard Wagner:
Parsifal
Hudební nastudování: John Fiore
Dirigent: John Fiore
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Pavel Vaněk, Lukáš Vasilek
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Světla: Daniel Tesař
Choreografie: Jan Kodet
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla
Pražský filharmonický sbor
Premiéra 19. března 2011 Národní divadlo
(psáno z reprízy 15.5.2011 v rámci Pražského jara)

Parsifal: Alfons Eberz
Kundry: Eva Urbanová
Amfortas: Tomasz Konieczny
Gurnemanz: Matthias Hölle
Klingsor: Svatopluk Sem
Titurel: Ondrej Mráz
První rytíř grálu: Václav Sibera
Druhý rytíř grálu: František Zahradníček
Panoš: Lenka Máčiková
Panoš: Michaela Kapustová
Panoš: Václav Lemberk
Panoš: Bronislav Palowski
Čarovné dívky, první skupina: Lenka Máčiková / Yukiko Šrejmová Kinjo / Stanislava Jirků
Čarovné dívky, druhá skupina: Lucie Fišer Silkenová / Michaela Kapustová / Kateřina Jalovcová
Altové sólo: Yvona Škvárová
Zero: Palo Kršiak


www.narodni-divadlo.cz


Foto: H.Smejkalová

Recenzi Pavla Šimáčka z premiéry najdete zde

Rozhovor s režisérem Jiřím Heřmanem najdete zde

Rozhovor s Evou Urbanovou najdete zde

Rozhovor s Tomaszem Koniecznym najdete zde

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Parsifal (ND Praha)

[Total: 31    Average: 4.3/5]

Související články


Reakcí (26) “Glosa: Sbohem Parsifale!

  1. Byl jsem také. I když jsem měl na večer lístky na Collegium 1704 a Milanesi, musel jsem navštívit alespoň první dvě dějství.
    Orchestr hrál tentokrát asi s nejvíce kazy, jednou jsem se obával, aby se vše nerozsypalo (kdyby si paní recenzentka méně všímala harampádí na scéně a zavřela oči, jak nabádá, uritě by to slyšela). Souhlasím ale, že to byl pořád velmi dobrý výkon, už jen vzhledem k rozsahu.

    Eva Urbanová sice indispozici ohlásila, ale opravdu to nebylo vůbec poznat. K Eberzovi bych tak příkrý nebyl.

    O tom, jak na mne zapůsobila Heřmanova režie, jsem již psal, paní kolegyni bych poslal na Parsifala Schlingensiefova, nebo aktuálního Herheimova. Tam má i vycpanou labuť. Co to vůbec, dámy, proti té labuti máte? Zpívá se o tom, že Parsifal střelil labuť, tak přinesou labuť. Měli snad přinést jelena? :-) ("Ačkoliv Parsifal podle slov zpívajících postav zastřelil labuť, nechal režisér na scénu přinést krvácejícícho jelena. Nelogičnosti překonaného německého Regietheateru tak znovu pronikly i na naši první scénu")
    :-)

  2. Tak se velmi podarilo – vsechna predstaveni, puvodni recenze z napjate ocekavane premiery, doplnky a glosy z repriz, i diskuse. Ja se ted tesim, ze za 6-7hodin uvidim opravdove zive labute v Lost Lagoon ve Vancouveru. Ty (jak jim v CZ tak radi rikate) kasirovane snad pristi rok na scene ND. Take doufam, ze nezustane jen u jedne reprizy. A mozna se mi mezitim postesti spatrit i nejakeho jelena, preferably nepostreleneho a ve forme! VT

  3. Je pravda že třeba v Drážďanech je Parsifal klasický a že tam výprava do očí rozhodně tolik nebije jako u nás. S tou přeplácaností u nás to je možná pravda, taky si to zpětně uvědomuju. Na druhou stranu není to cesta, jak našemu divákovi který na podobné tituly i délku představení není zvyklý, Parsifala zatraktivnit? Karel

  4. Původně jsem nechtěl reagovat, ale pan Pavel Šimáček opět "hodnotil" úroveň orchestru ND. Já jsem se vracel domů z představení s pocitem, že "dnes se to tedy opravdu podařilo". Nevím o situaci, že by se něco někdy málem rozpadlo. Všechna extrémně náročná místa (např. k vyladění) se vydařila. Je to ale vlastně jedno, protože podle některých prostě tento orchestr nemůže dobře zahrát nikdy! A kdyby snad už jo, tak stejně ne. Jinak jsem asi ten flétnista, co se minule dle pana Šimáčka místo hraní tak výborně bavil a nástroj sbíral z podlahy na poslední chvíli… Jaroslav Pelikán

  5. Co člověk to názor, někomu se režie líbí, jinému ne. Souhlasím s názorem, že to je cesta, jak domácímu naservírovat režijní přístup bez bolesti. Mě to nepřišlo ani přeplácané ani klasické, prostě cesta k režijnímu opernímu divadlu, na které si lidé u nás musejí pomalu zvykat. Alegorie, nový výklad, to je to, co nasí diváci moc neznají. Opeře jako Parsifal to ale pomáhá. Kdyby byla klasická inscenace je na druhé repríze prázdno. Navíc se rozkřiklo, že je to dobrá práce a hned se naplnily všechna představení.

  6. Vážený pane Pelikáne,
    je už asi známo, že si rád zadiskutuji… Tedy k tomu "hodnocení": hodnotil (s uvozovkami i bez), myslím, každý, kdo v publiku zasedl, víte, to už je taková vlastnost diváků/divaček, že si dělají názor na představení, říkají, jestli se jim líbilo nebo ne, někteří o něm dokonce přemýšlí. Podobně to dělají v kinech, restauracích atd.
    Jestli se Vám zdálo, že se vše vydařilo, je to skvělé, protože uspokojení z vlastní práce je jednou z největších odměn. Mně osobně přišlo, že se vám předchozí představení povedla lépe, ale – jak jsem zdůraznil – už vzhledem k rozsahu a náročnosti díla šlo o výkon u nás mimořádný. Na druhou stranu v evropských operních domech, které častěji navštěvuji, víceméně běžný. Ano, máte zcela pravdu, že "podle některých tento orchestr nemůže dobře zahrát nikdy". Sám jsem kdysi po premiéře Hoffmanek napsal, že orchestr hrál obdivuhodně a ihned se objevily komentáře, že špatně slyším, že byl orchestr nejistý atd. atd.
    Opravdu nerad bych se vracel k již skoknčené debatě, ale nepsal jsem, že jste to byl Vy, kdo se tak výborně bavil a sbíral nástroj na poslední chvíli, něco o piškvorkách (jak mi bylo podsouváno) už vůbec ne.
    Přeji mnoho úspěchů.

    Ad předchozí: také doufám, že ND uvede příští rok Parsifala více než jednou.

  7. Zajímavé porovnat vše, co zde o Parsifalovi bylo publikováno. Od prvotní recenze po dojem z poslední reprízy. každý vnímá režie pana Heřmana jinak. pro mne jsou takovým barevným snovým divadlem. O režisérském přístupu bych vysloveněn nehovořil, neboť nenabízejí žádný výklad. Jsou spíše takovým surrealistickým až snovým barvitým podíváním. Ale na výkonech pěvkyně Urbanové se všichni pisatelé shodují a to je dobře. Kéž by parsifala uvedlo ND opět v obnoveném nastudování ob rok.

  8. I já doufám, že si vedení opery uvědomí, že vytáhnout napřesrok úspěšné inscenace (Věc makropulos, Hry o Marii, Parsifala), není žádná ostuda a vrátí se k němu. Byla jsem na všech představeních, protože to je neobyčejný zážitek. Eva Urbanová excelovala a je to její role par excellence.

  9. Trochu naturalistickým jazykem a bez okolků popsaná derniéra (ale to je možná právě klad článků od Svatavy Barančicové). Proč ne, každý vnímá věci jinak. Mně se režijní pojetí pana Heřmana líbilo v Hrách o Marii. Rusalka je stejná jako Parsifal. Barevná a pěkná pro oko, ale nějaká režisérská struktura vtisknutá příběhu tam chybí. I tak to ale je inscenace roku a doufám, že paní Urbanová dostane Thálii.

    Líbí se mi, že tu jsou články neklišovité a popisující realitu českého operního divadla. Bezpohlavní recenze jsou všude v tisku. Není lepší nastavit zrcadlo a nazývat věci pravými jmény, než se zaklínat svatým grálem nedotknutelnosti opery a vážné hudby? Vždycky si tady články paní Barančicové, pana Šimáčka i pana Dvořáka ráda čtu. Jde o zdravě kritické články bez klišé. Opera si takovýto web zaslouží. Držím všem realizátorům palce a přeji hodně štěstí i odvážných umělců, kteří se nebojí do řeky zvané OperaPlus vstoupit. Ti, kteří se nebáli a už to udělali jen získali (věřím že nejenom můj respekt a úctu za přímočarost a schopnost vnímat realitu své profese). Schovávat se za nedotnutelnost umělecké profese nebo za to, že opera je něco na co se nesmí v kritickém smyslu ani pomyslet a jen si toho vážit, je k ničemu. Pomoci obecné veřenosti k objektivnímu chápání uměleckých i provozních poměrů, ve kterých se u nás provozuje opera, může jen zdravě kritický pohled. V Praze i na oblasti. Zdraví a mnoho úspěchů tomuto webu, který jsem objevila před nějakými pár měsíci přeje Jana Yo-Seema

  10. Já jsem nechtěl původně žádnou reakci psát, protože je trochu trapné obhajovat sám sebe… A navíc pocit, že to bylo v neděli povedené, je můj subjektivní, protože ze svého místa v orchestřišti zejména při této opeře opravdu neslyším zdaleka všechno. To, že se chybuje, je dáno většinou únavou… Je problémem takový kus třeba jen "odsedět" a to nemluvím o hraní… Takže neberte můj příspěvek příliš konfrontačně. Mě jen mrzelo, že já se vracel domů v neděli šťastný, že se to povedlo a tady jsem se dočetl, že tak úplně ne. Navíc jsem tím Parsivalem oslavil narozeniny… Jaroslav Pelikán

  11. Vážený pane Pelikáne, vidím, že Parsifal je vhodnou "narozeninovou" operou.Jedno z představení připadlo na mé narozeniny a byl to jeden z nejhezčích dárků, které jsem dostal.
    S tím uspokojením z práce jsem to nemyslel ironicky a doufám, že to tak nevyznělo. A dodatečně všechno nejlepší!

  12. Já jsem Parsifala viděla právě jen v neděli, takže nemohu s minulými představeními srovnávat, nicméně orchestr mi skutečně připadal vynikající, jako by to ani nebyl "starý známý" orchestr ND. Nejsem školený hudební odborník, ale na operu chodím už hodně let a kdyby orchestr hrál takhle standardně, můžeme být spokojení. BTW nevím, čím to je, ale slyšela jsem tady jednou pana Fioreho dirigovat běžnou "provozní" inscenaci Carmen a i tam byl orchestr o desítky procent lepší než jindy.
    K rekvizitám mám jedinou výhradu, a to byla ta příšerná mumie. Když ji odhalili, měla jsem co dělat, abych ve všeobecném dojetí nezačala řvát smíchy nahlas. Jinak to pískoviště mi, na rozdíl od recenzentky, připadalo hodně "napadnuté", měnilo scénu prostými obrazci v písku (náznak kulatého stolu v prvním jednání třeba). A paní Urbanová byla skutečně skvělá, i když divoké pobíhání opravdu není její silná stránka :-)
    Ronnie

  13. Přidám se, se zpožděním, k diskusi, viděla jsem Parsifala letos třikrát včetně tohoto posledního představení.
    Bývám dost kritická, ale když mě něco nadchne (a to rozhodně byl Parsifal v ND!), tak se dívám na celek a drobnosti přehlížím. Jasně, slyšela jsem také nepřesnosti, ale ty mi nemohly vzít celkový úžasný dojem z této opery.
    Sama jsem se sebe ptala, jestli potřetí nebudu třebas trochu omrzelá, zda se dokážu zase do hudby ponořit jako poprvé či podruhé, ale Wagner mě do sebe vtáhl už předehrou a zase jsem jela na vlně nádherného vytržení – až do konce! A nějaká labuť nebo tanečník na písku (nebo ztracený tón :-)) – to šlo mimo mne.
    Díky moc a taky věřím, že se ještě s tímto nastudováním Parsifala setkáme!!
    Alena

Napsat komentář

Reklama