Gluckova Armida ve Vídni. Bylo to nutné?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Z ohlasů zahraničního tisku

Armida ve Vídeňské státní opeře

Alciny, Alcesty, Armidy – tři dámy, které neodmyslitelně patřily k vybavení oper osmnáctého století, si leckdo může plést. Alcina je z nich asi nejznámější. Ne, že by kdekdo (až na výjimky) četl Tassův Osvobozený Jeruzalém, ale že tam křižácký rytíř Rinaldo nakrátko podlehl kouzelnici Alcině, se obecně ví.

Pro operní skladatele to byl oblíbený námět. Programový sešit Státní opery ke Gluckově Armidě uvádí třicet osm oper na toto téma a dobrý tucet jejich skladatelů patří k prominentním. (Nám je asi nejznámější Rossiniho verze, kterou hrála roku 2011 Metropolitní opera s Renée Fleming a roku 2014 byla k vidění v Pesaru.)

K nejznámějším skladatelům Armidy patří Christoph Willibald Gluck, který roku 1777 o libreto tolik stál (téhož roku komponoval svou operu podle stejného příběhu Cimarosa), že mu nevadila existence stejnojmenné opery Lullyho z roku 1686 (také už to bylo celkem dávno). A pro Glucka byla jeho Armida, uvedená ve světové premiéře v Paříži, velmi důležitá, vždyť se obecně počítá k jeho nejlepším dílům (a byla jedním z posledních).

A vskutku, tady vzniká hudebně a dramaturgicky koloraturní barokní divadlo, v němž se střídají recitativy a árie a další recitativy a árie, hudba využívá nejen obvyklé klokotání, ale prostřednictvím orchestru, sboru a individuálně pojednaných sólistických partů vypráví adekvátně emocionálně silný příběh, zde obzvláště dramatický a krutý. V Gluckově hudbě to duní na začátku a v závěru bojovně válkou a skladatel dává neustále najevo, že mu nejde o vznešené city, nýbrž o dramatičnost smrti a temnot; láska zůstává stranou.

 

Christoph Willibald Gluck: Armide - Wiener Staatsoper 2016 (foto © Wiener Staatsoper/Michael Pöhn)
Christoph Willibald Gluck: Armide – Wiener Staatsoper 2016 (foto © Wiener Staatsoper/Michael Pöhn)

Francouzi si mohou „monsieura Glucka“ nárokovat, jistě se na jeho vývoji nějak podíleli, ale historicky je přece jen spolu s Haydnem základním kamenem vídeňského klasicismu, a tak by také měl znít. Do orchestřiště patří Vídeňští filharmonikové, pak by byla interpretace autentická, právě proto, že to není „stará“ hudba. Ale Dominique Meyer je nadšenec „originálního zvuku“ a přizval – jako už v případě Händelovy AlcinyMarca Minkowského a Les Musiciens du Louvre. Jenže pro Glucka to nejsou ti praví. Minkowski je podobný případ jako Harnoncourt, tedy určitě ne každému vhod. Takto zněl Gluck hrubě, toporně, suše, ostře a příliš hlasitě, takže s tím měli potíže nejen zpěváci, ale také uši citlivější části publika.

První, co by se v této Armidě mělo vyměnit, je tedy orchestr a dirigent (tím nechceme snižovat jejich zásluhy – jen se prostě nehodí na všechno). Pak také výpravu Pierre-André Weitze, protože už to začíná být příliš nudné vidět na jevišti jen kovovou konstrukci, naposledy ve Státní opeře při Chovanštině, v Josefstadtu při Nikdo (pozn. překladatelky: světová premiéra nalezené hry Ödöna von Horvatha), a kde všude ještě?. I když se jednotlivé díly konstrukce pohybují, vypadá scéna v zásadě pořád stejně, neví se, co s ní, uvězňuje dění, redukuje ho na libovolné přecházení, a i když se neustále zpívá o „půvabné krajině“ – ta tu zkrátka není. Nějaká proměna by přitom byla pro děj důležitá.

Režisér Ivan Alexandre budí dojem, jako by ho na příběhu zajímal jen jeho brutální aspekt – Armida prořízne jednomu vězni vlastnoručně hrdlo, prýští krev, hlava se kutálí po jevišti, tu dámu bychom nechtěli potkat ani ve dne. Jenže – ona vlastně dámou není. Aby nedošlo k mýlce, text programu publiku obezřetně sděluje, že Armida je mladý, za ženu převlečený voják, kterého musulmani proti křižákům nasadili jako sexuální past (muslimského zde není vůbec nic, vždycky by se někomu mohlo křivdit, je tedy lepší se tématu vyhnout).

Co tedy plyne z této geniální myšlenky? Je vztah mezi Rinaldem (pardon, tady se totiž jmenuje Renaud) a Armidou homosexuální? Po milostné noci každopádně neprojevuje ten pán žádné známky překvapení. Motiv se přesto rozvádí dál – když se Armida krátce nato vzdálí do podsvětí (muž se po sexu prostě nemá nechat o samotě), nenaléhají na Renauda krásné dámy, nýbrž skupina docela agresivních mladých mužů v ženských oděvech. Dobrý pocit z toho ten Renaud zjevně nemá.

Dobře, ale k čemu to? Z hlediska genderu by bylo vyloženě nekorektní tvrdit, že tak zlý a brutální jako Armida může být vlastně jen muž – vždyť totéž dokážou i ženy. Jak tomu máme rozumět, když přitom není dán ani náznak, že se Renaud vyspal s mužem? Myšlenka je to prostě nesmyslná a vůbec ničemu nepomůže.

Večer trvá plné a velmi dlouhé tři hodiny, přestávka je po hodině a po ní už to jde jen směrem dolů. Scéna s postavou Nenávisti není dramatická ani nevyvolává husí kůži (i když tak jistě byla myšlena), když mají být Renaudovi průvodci svedeni dvěma dámami (Armida tak zavelí svým služkám), nebere ta trýznivá nuda konce, a když po milostné scéně Armidy a Renauda přijde „balet“, při němž pánové poklidně ovíjejí kovové součásti dekorace, nemůže už být nic fádnějšího (choreografie Jean Renshaw).

Jestliže nezažehne jiskru dramatický děj, zejména kolem obou hlavních postav, pak tedy spočívá všecko na zpěvácích. Pokud pan ředitel obsadí hlavní role dvěma neznámými zpěváky (ano, mezzosopranistka už zpívala Meg Page v Mnichově), pak by měli být obzvlášť dobří. A to nejsou. Jistě se i oni stali obětmi příliš hlasitého orchestru, a ptáme se tedy, protože s ním toho večera zápasilo tolik zpěváků, jestli snad dirigent určil styl frontálního zvukového útoku. Gaëlle Arquez každopádně stěží může kdy zpívat mezza voce (které jí zní docela dobře), nýbrž musí na vysoké rejstříky tlačit tak, že vzniká jen křik. A Stanislas de Barbeyrac nabízí k barytonové poloze neustále forzírované výšky, což také nezní nijak pěkně. Oba jsou sympatičtí, oba velmi dobře vypadají, ale strhujícími jevištními osobnostmi nejsou. A právě to by jejich výstřední postavy potřebovaly.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Hodnocení

Vaše hodnocení - Gluck: Armide (Wiener Staatsoper)

[Total: 3    Average: 2.3/5]

Související články


Komentáře “Gluckova Armida ve Vídni. Bylo to nutné?

Napsat komentář