Gounodův Romeo a Julie v hotelu Verona

Ano, v každé opeře se skrývá nekonečný počet inscenačních možností a některé z nich překvapivě předvedou operní dílo v novém světle, které mu dodá významové dimenze, které nám dosud unikaly. Proč by se nemohl Gounodův Romeo a Julie odehrávat v hotelu Verona!

Topornou a nefunkční scénografií Juraje Kuchárka si talentovaná režisérka Sláva Daubnerová značně zkomplikovala práci. Kuchárkův kašírovaný hotel musel být pro každý (nebo téměř pro každý) další obraz hlučně upravován za zavřenou sametovou oponou s výsledkem téměř nulovým. Takto napevno postavený hotel s průhlednou stěnou mezi řekněme „terasou“ a hotelovou halou je prostředím značně limitujícím, takže klášterní cela pátera Lorenza se do hotelového prostředí jaksi nevešla, a proto byla naznačena přestavbou na kostel, právě tak jako hrobka – zde nemocniční pokoj, ve kterém zemřeli Julie a Romeo.

Navíc se ukázalo, že nelze udržet místní hotelovou orientaci – postavy přicházely odkudkoli a odcházely kamkoli. To všechno by nemuselo být překážkou pro smysluplnou inscenaci, pokud by si režisérka vytvořila alespoň základní principy, které by dodržovala. Lyričnost a metaforičnost Gounodova Romea a Julie ji nakonec odváděla i od jejího záměru inscenovat tuto operu ve stylu připomínajícím meziválečné filmy z minulého století. Začala při předehře slibně kontrastem až filmově dynamicky propracované scény přepadení Kapuletovic hotelu maskovanými Monteky a statického úvodního sboru, který předjímá děj opery včetně jejího tragického závěru, jeviště postupně zahušťovala opakujícími se detailními minivýstupy personálu a hotelových hostů.

Potom se „filmová“ tendence začala postupně vytrácet nebo byla odsunuta do druhého plánu za průhlednou stěnu. Scény bojovných střetů mezi Monteky a Kapulety musely díky posunu v inscenačním čase postrádat kordy a zůstalo trvalým problémem – čím koho zabít. Tybalt k tomu účelu zákeřně bodl Mercutia nožem, Romeo zabil Tybalta „rozbitou“ lahví, Julie měla na svém nemocničním stolku dýku, kterou odhodila  a pak znovu našla, aby si mohla „podřezat žíly“. Z chůvy Gertrudy se stala Juliina svérázná sestřenice, ze sluhy Gregoria manažer hotelu, Vévoda se přeměnil v policejního inspektora, ale text zůstal týž (zpíváno ve francouzském originále), takže policejní inspektor nabádal Monteky a Kapulety, aby byli poslušni zákonů lidských a božských.

Docházelo k úsměvným situacím. Při Mercutiově písni o královně Mab se na tahu za průhlednou stěnou spustil měsíc s polonahou slečnou, později si při mezihře zatančily na špičkách čtyři dámy, v posledním jednání zdravotní sestřičky. Možná to mělo být odlehčující a vtipné, ale převažoval (proč to nepřiznat) spíš pocit rozpačitosti. Zajímavý pokus o rozdvojení Julie, vystupující ze svého utlumující drogou zmrtvělého těla jako svědek své vlastní údajné smrti, působil jako náhodný úkrok stranou, závěrečnou scénu přesunutou z hrobky do  „surrealistického quasi nemocničního pokoje“ naplnily akce, které měly podobu zkostnatěle tradicionalistickou. Jinak Kapuleti v nápadných kostkovaných oblecích, Paris v proužkovaném, aby byli k rozeznání, nechyběly lišky přehozené přes rameno ani golfové hole a pózování s nimi. Prvorepubliková dosti svazující elegance a etiketa.

Aby nově vyprávěný příběh z třicátých, čtyřicátých let dvacátého století nabyl nějaké inscenační logiky, musel tedy Romeo se svými kumpány přepadnout hotel Verona, svázat zaměstnance hotelu, ukrást jim livreje a splynout s personálem. Romeo se stal číšníkem ve fraku a jeho první dialog s Julií o polibku kradeném a vraceném probíhal nad zcela konkrétní vinnou sklenicí, kterou přinesl na podnosu. Být v této situaci přesvědčivým hercem opravdu není lehké. Je zvláštní, že si paní režisérka Sláva Daubnerová dobrovolně ztížila práci tím, že se časovým posunem děje zbavila podstatných rekvizit (pánové se museli prát ve volném stylu) a ani pozměněná identita některých postav nenabyla přesvědčivosti – například zřejmě záměrně nepohledná sestřenice Gertruda v nesmyslném kostýmu nebyla ani stará, ani mladá a na jevišti spíše překážela. Operní představitelé byli po herecké stránce ponecháni víceméně sami sobě, užívali tradičních operních klišé, protože jim režisérka nepomohla při vytváření pohybově a výrazově živých postav, děj se nedynamicky vlekl a příběh postrádal své nezbytné emocionální kouzlo.

Gounodova hudba je dojemná i lehkonohá a dovoluje, ba vyžaduje, metaforickou inscenační nadstavbu, pro v opeře zcela nezkušenou režisérku (která v minulé sezoně velmi zaujala svou vtipnou a nápaditou inscenací Šostakovičových krátkých oper Antiformalistický jarmark a Orango na Nové scéně) se však v tuto chvíli „pravidelná operní forma“ stala, zdá se, obtížným prvovýstupem. Přizvala si ke spolupráci stejně nezkušené výtvarníky, kteří mají také minimální nebo nulové zkušenosti z kamenných divadel a spíše se věnovali různým projektům. Zázrak se nestal, inscenace je promarněnou příležitostí.

 

Bohužel ani po hudební stránce inscenace nepřesvědčila. Dirigent Marco Guidarini neměl pevnou ruku při řízení orchestru, sboru, sólistů, orchestr zněl často nevyrovnaně, vágní byla celková stavba hudební složky, chyběly výraznější dynamické, tempové i výrazové kontrasty a navíc občas vázla souhra mezi jevištěm a orchestřištěm. Sbor Státní opery splnil očekávání, ale působil tentokrát poněkud nejistě. Ani sólistům dirigent příliš nepomohl.

Představitelka Julie paní Jana Šrejma Kačírková nebyla zřejmě v úplně dobré kondici – obtížný začátek nezpívala se samozřejmostí jí obvykle vlastní, výšky jí zněly poněkud nuceně a středy občas trochu zanikaly.

Martin Šrejma není v této inscenaci představitelsky přesvědčivým Romeem, jeho hlas tentokrát nezněl volně, většinou převažovala jistá zrnitost dosti rozvibrovaného tónu, jen výšky měly paradoxně znělost a barvu, kterou bylo možné obdivovat. Martin Bárta bude na svém otci Kapuletovi také jistě ještě pracovat, aby jeho výkon získal na jistotě a jednolitosti, Jana Sýkorová získala nevděčnou roli Juliiny sestřenice (dříve Chůvy) a po pěvecké stránce ji zvládla dobře stejně jako Štěpánka Pučálková roli pážete Stefana. Spolehlivý Jiří Brückler přidal ke svým rolím znělého Mercutia.

A tak nám, kteří už něco pamatujeme, zůstává o to více v paměti Bednárikova živá, temperamentní, barvitá, až pohádkově lyrická, vtipná, strhující inscenace Gounodovy opery Romeo a Julie z roku 1994, která se hrála v historické budově Národního divadla šestačtyřicetkrát. Proč by se však nemohla Gounodova opera Romeo a Julie odehrávat v hotelu!? Mohla, ale musela by dokázat diváka převést na svou víru.

 

Hodnocení autorky recenze: 60%

Charles Gounod: Romeo a Julie (Roméo et Juliette)
Hudební nastudování a dirigent: Marco Guidarini
Režie: Sláva Daubnerová
Scéna: Juraj Kuchárek
Kostýmy: Martin Kotúček
Pohybová spolupráce: Stanislava Vlčeková
Světelný design: Daniel Tesař
Video: Lukáš Kodoň
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr a Sbor Státní opery
Premiéra 21. dubna 2016 Státní opera Praha

Julie – Jana Šrejma Kačírková (alt. Kateřina Kněžíková)
Romeo – Martin Šrejma (alt. Aleš Briscein)
Bratr Lorenzo – Roman Vocel (alt. Oleg Korotkov)
Mercutio – Jiří Brückler (alt. Igor Loškár)
Stéphano – Štěpánka Pučálková (alt. Jana Horáková Levicová)
Tybalt – Martin Gyimesi (alt. Václav Sibera)
Gertruda – Jana Sýkorová (alt. Sylva Čmugrová)
Hrabě Kapulet – Martin Bárta (alt. Miguelangelo Cavalcanti)
Vévoda veronský – Ivo Hrachovec (alt. Lukáš Hynek-Krämer)
Hrabě Paris – Michael Skalický (alt. Libor Novák)
Gregorio – Martin Matoušek (alt. Matěj Chadima)
Benvolio – Michal Bragagnolo (alt. Jan Ondráček)

www.narodni-divadlo.cz