Grandiózní Bruckner

20. 3. 2012 00:00 Petr Vašíček

Zubin Mehta po stopách Furtwänglera s Osmou symfonií v berlínské Filharmonii

V polovině března Zubin Mehta opět zavítal k pultu Berlínských filharmoniků a – přes řadu volných míst v sále – své publikům více než nadchnul, i když si vybral jeden z nejnáročnějších oříšků celé hudební literatury, Brucknerovu Osmou symfonii. Možná překvapivě toto dílo doprovází indického dirigenta po celou jeho uměleckou dráhu, podobě jako Stravinského Svěcení jara a Dvořákova Sedmá.Kdo měl tak jako referent to štěstí sledovat Mehtovu interpretaci po dobu posledních pětadvaceti let, ten nemůže nežasnout údivem nad jeho stoprocentním pochopením pro vrcholné dílo hornorakouského mistra, stejně jako i nad konstantností jeho interpretace. Nenosím na koncerty stopky, tak jako to prý činil v Mnichově Joachim Kaiser při klavírních recitálech, ale tempa jednotlivých vět zůstávají u Mehty identická, což neznamená stagnování, nýbrž koncentrovanost a oduševnělost výrazu.

Bylo by farizejské upozorňovat zde na některé nepříliš zdařilé přechody v úvodní větě, které Mehtovi s jeho Izraelským filharmonickým orchestrem vycházejí jakoby jedním dechem a bez „odstavců“, tj. plynule. Vždyť Mehta se o zcela mimořádné syntonii s telavivským tělesem vícekrát vyjadřoval, a jejich Svěcení jara – které by mohli hrát nazpaměť, tak perfektně partituru dirigent i orchestr znají – bylo toho vždy nejlepším důkazem. Také naplnění některých dalších utopistických požadavků Brucknera, zvlášť v žesťové sekci, by mimo studio mohly snad uskutečnit pouze dva tři americké superochestry, jako Chicago, Cleveland či Philadeplhia.Nicméně Berlínští filharmonici excelovali na celé čáře. Kompaktní smyčcový aparát, vedený tentokrát koncertním mistrem Danielem Stabrawou, ideálně souzněl se žesťovou sekcí, v dřevu se tentokrát nikdo nehnal do popředí a tři harfy zněly jakoby hrály v této sestavě stále. V žádném okamžiku – ani v půlhodinovém Adagiu Des dur – napětí u hráčů ani u dirigenta nepolevilo, dokonce se ještě stupňovalo do grandiózního finále. Zatímco pro Adagio si Bruckner nevymyslel žádný program, ve finále vidí před očima tuto scénu: „Finále. Náš císař tehdy dostal návštěvu cara v Olomouci. Proto smyčce: jízda kozáků; žestě: vojenská hudba; trubky: fanfáry, když se panovníci sejdou. Konečně všechna témata. (komické) Tak jako ve druhém dějství Tannhäusera přichází lantkrabě, tak i Michel se vrací ze své cesty, a všechno září. Ve finále je také smuteční pochod a pak zjasnění v žestích.“ Už dobová kritika a ta dnešní zvlášť nebere komentáře skladatelů k vlastním dílům příliš vážně, pro Brucknera, kterého Brahms v jednom dopise tituluje „der arme, verrückte Mensch“ (onen chudý, bláznivý člověk) toto platí ve stejné míře.

Rušilo ovšem masivní kolektivní vydechnutí, či lépe (?) oddechnutí publika mezi jednotlivými větami. Cyklická stavba symfonie, příznačná pro všechny Brucknerovy vrcholné kreace a vlastně i pro nultou symfonii, tím byla vážně narušena.

Také se nemohu zbavit dojmu, že filharmonikům se hraje pod dirigenty typu Mehta a Barenboim lépe, než pod jejich vlastním šéfem, a že jmenované dirigenty orchestr bere vážnějí, než Rattlea. Také Mehtovi na závěr nadšeně tleskalo nejen publikum, ale všichni filharmonici!

Mehtův Bruckner samozřejmě reflektuje obě „referenční“ nahrávky Furtwänglera ve Vídni a v Berlíně. Je zajímavé porovnat interpretace obou dirigentů, které jsou určitě odrazem hudebního Zeitgeistu. Možná, že Furtwänglerova erudice a specifické kulturní zázemí mu dává jistý náskok před Mehtou.Ve foyer Filharmonie je menší výstava ke 101. narozeninám bývalého koncertního mistra Johannese Bastiana. Krásné vzpomínky, mimo jiné na první poválečné koncerty s Yehudi Menuhinem, na spolupráci s oběma šéfdirigenty a ovšem také dobové, často pikantní dokumenty z doby Tisícileté říše.