Gumoví medvídci sice zůstali jen na plakátu, ale nevadí: Orffovy jednoaktovky mají po premiéře

  1. 1
  2. 2

Čtenáři Opery Plus blogují

Zpráva o tom, že Národní divadlo uvede dvě Orffovy aktovky Chytračka a Měsíc, nebyla vzhledem ke všeobecně známé lásce šéfdirigenta Národního divadla Petra Kofroně k hudbě dvacátého století zas tak překvapivou informací, nicméně jedinečnost tohoto nápadu netřeba komentovat – jak v rámci (mimochodem velmi zajímavého) dramaturgického úvodu před představením zmínil dramaturg Ondřej Hučín, Chytračka byla v Praze uvedena jen jednou, nová inscenace Měsíce je dokonce pražskou premiérou. Přímo v historické budově Národního divadla jsou nyní obě operní pohádky inscenovány dokonce vůbec poprvé. A to v českém, výše zmíněným Ondřejem Hučínem aktualizovaném překladu Jiřího Jorana – což je (i vzhledem k pozoruhodné úrovni přebásnění) jistě dobrým tahem, zvláště pokud vedení divadla počítá s hojnou návštěvností dětských diváků, kteří se po zhlédnutí Čarokraje či Jeníčka a Mařenky chtějí v rámci operního světa posunout zas o nějaký kousek dál.

Tuto domněnku ovšem napůl vyvrací jednak „nedětská“ délka představení a jednak celá druhá půle, tedy Měsíc – z něhož režisér Jiří Nekvasil se svým inscenačním týmem udělali ryze dospěláckou legraci. I ta ale působí na bránici diváka tak prvních patnáct, dvacet minut, poté se dostaví fáze očekávání něčeho nového – a ta se plynule překlene ve fázi nekonečného čekání na konec představení a odchod na tramvaj. Což se zdá být společným jmenovatelem řady novějších inscenací Národního divadla – jako kdyby na důkladné promyšlení a nastudování posledních scén zkrátka už nezbyl čas. V případě Měsíce je to obzvlášť škoda, protože navzdory parádní výslovnosti sólistů (i skvělého sboru!) se zde vytrácí základní pohádkové poselství, pointa a konec se utápí v nepozornosti ospalých diváků. Jak známo, čtení pohádek děti spolehlivě uspí, nicméně těžko říct, zda je vhodné s tímto poznatkem pracovat i v tomto případě :-) Chtělo by se říci, že v pomyslném souboji Chytračky Měsícem vyhrává první jmenovaná, ale pokud Chytračku/Měsíc vnímáme jako jeden celek, složený ze dvou částí (ty jsou inscenačně zcela odlišné), vrchol přichází právě v úvodu Měsíce – poté, co nás Chytračka příjemně naladí na pohádkovou strunu, jsme po přestávce „smeteni“ lavinou srandy, jaká je v rámci opery nevídaná. Škoda jen, že závěr tuto srandu tak trochu rozmělní.

Carl Orff: Chytračka - ND Praha 2016 (foto Patrik Borecký/ND Praha)
Carl Orff: Chytračka – ND Praha 2016 (foto Patrik Borecký/ND Praha)

Standardně si o přestávkách a po skončení představení dělám poznámky, které následně zpracuji do souvislého textu, tentokrát jsem se však rozhodl podělit se přímo o tyto (orffovsky úsečné) poznámky, které asi nejlépe vystihují mé pocity, zaznamenané čerstvě po zhlédnutí obou operních pohádek:

Chytračka
– Prakticky řešená třípatrová scéna (Daniel Dvořák), pěkně vystihuje, že král je zkrátka výš než poddaný. Scénografie připomíná Renčův film Rebelové, je složena z různých nepravidelných, vertikálně se pohybujících ploch (je zde i motiv cimbuří) a taky z lávky, oddělující orchestřiště od hlediště.
– Na lávce se odehrávají výstupy Pobudů, kteří (jazzovým jazykem a pohledem ze současnosti) glosují ostatní dění na scéně. Jsou vtipní, pěvecky i pohybově jistí (dominuje Jiří Hájek), ale neškodilo by jejich výstupy o něco zkrátit či nějak oživit.
– Režie je uchopena po „nekvasilovsku“, s ohromnou nadsázkou – čemuž odpovídá výše popsaná scéna a také pestrobarevné kostýmy (Simona Rybáková).
– Pohádkovost se ani přes celkové zkarikování nevytrácí, naopak dobře vyniká. Navíc dokáže po svém pobavit i dospělé publikum.
– Dobrým tahem bylo uvést operu v českém překladu.
– Nešlo by mírně ztišit nápovědu? Je slyšet až na druhou galerii :-)
– Celková pestrost a nadsázka by se mohla sem tam malinko zmírnit, aby později naopak o to více vynikla (například když zamaskovaná Chytračka radí nešťastnému Oslaři, jak má postupovat), děj i Orffova hudba přímo vybízí k nějaké tajemnosti, mystičnosti.
– Nepříliš mnoho postav na jevišti doplňují němí klauni (nebo parodie na klauny?) – dobrý nápad, ale jejich choreografie sem tam působily tak trochu odbytě (možná záměr…?).
– Nepostřehl jsem žádnou souvislost mezi představením a gumovými medvídky, na nichž je postaven vizuál k inscenaci.

Měsíc
– Po Chytračce na první pohled trochu šok – je to něco úplně odlišného. Realistická scéna i kostýmy (i když extrémně směšné) – výjimkou je „panáček“ vypravěč (Jaroslav Březina), projekce (pěkně vymyšlené i provedené).
– Začíná estráda, publikem otřásají výbuchy smíchu, Sedlák (Roman Janál) i další běhají po jevišti v plavkách, později se objeví i Vinnetou s Ribannou, včelka Mája, Tomáš Garrigue Masaryk a další figurky.
– Pokud člověk nepřemýšlí nad tím, jestli to není pod úroveň diváka Národního divadla (proč by mělo být), a zároveň v tom ani marně nehledá žádné vyšší poselství, může se opravdu dobře pobavit. Škoda jen, že tato legrace nastává hned v úvodu a pak už nic nového nepřichází, což vzhledem k délce představení není ideální.
– Ke konci už se těžko udržuje pozornost – Měsíc by to chtělo buď výrazně zkrátit, nebo s ním ještě něco udělat (těžko říct, co) – něco jako s výstupy Pobudů v Chytračce.
– Vysvětlení, proč jsou na plakátu gumoví medvídci, nenacházím ani po zhlédnutí Měsíce.

Carl Orff: Měsíc - ND Praha 2016 (foto Patrik Borecký/ND Praha)
Carl Orff: Měsíc – ND Praha 2016 (foto Patrik Borecký/ND Praha)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Orff: Chytračka (ND Praha)

[Total: 71    Average: 2.8/5]

Vaše hodnocení - Orff: Měsíc (ND Praha)

[Total: 65    Average: 2.6/5]

Reakcí (3) “Gumoví medvídci sice zůstali jen na plakátu, ale nevadí: Orffovy jednoaktovky mají po premiéře

  1. V zásadě souhlasím s autorem této recenze (včetně poznámek)a přemýšlím přitom, proč zde zatím nikdo tuto inscenaci nekomentoval. Že by právě ono netradiční inscenační pojetí (před nímž byl divák dopředu „varován“) bylo důvodem, že běžný čtenář tohoto portálu zatím váhá, zda vůbec na toto do divadla zajít? Že by ho odrazoval třeba i vskutku podivný plakát s gumovými medvídky? Osobně taky úplně nechápu, jakou to má souvislost s inscenací? Napadá mě jediná a to že jde o stejně „bláznivý“ nápad, jak může na diváku působit zejména ona druhá polovina večera. Osobně moderní pojetí moc nemusím a na jednu stranu jsem si hlavně před tím, než jsem na tuto inscenaci šel, říkal, proč se její autoři více nedrželi pohádkového charakteru námětů. Ale nakonec musím uznat, že jsem z divadla odcházel docela dobře naladěn. Hlavně jsem rád, že ND tímto svým zajímavým dramaturgickým počinem dalo divákům vůbec šanci se seznámit s těmito Orffovými zajímavými díly. Hudebně je to totiž neuvěřitelně pestré (něco až ve stylu „od Šumavy až k Tatrám), takže si tam může každý najít to „své“(počínaje skutečně vážnou impresionisticky laděnou hudbou, přes jazzově laděnou hudbu vokálního kvarteta až po hudbu vysloveně lidově „pokleslou“ v podobě „bavorské“ dechovky). Pokud jde o režijní a scénický záměr, opravdu je to „něco“… Mnohdy se vážně nelze ubránit smíchu (což určitě není ani v opeře na škodu). Občas sice i člověk nevěřícně kroutí hlavou (včelka Mája na prknech ND mi přijde poněkud kýč), ale zas třeba nápad s panelákem coby místem, odkud vylézají mrtví, vůbec není špatný (ale když jsem to viděl poprvé na obrázcích, vůbec jsem nechápal, co to má znamenat). Celkově bych návštěvu tohoto představení určitě doporučil. Protože kdo to neuvidí, ten neuvěří, že je něco takového na prknech ND vlastně možné…

  2. Osobně mě návštěva dvou Orffových oper v ND vůbec neláká. A to jinak chodím téměř na všechny nové operní inscenace v ND. Po přečtení řady recenzí jsem ale usoudil, že toto mohu vynechat. A ještě z jednoho důvodu: obě opery znám z nahrávky na CD a nijak zvlášť se mi – až na pár krásných míst (jako je např. árie Chytračky, když uspí krále, aby si ho mohla odnést jako nejmilejší věc) – nelíbí. Jinak je to jistě zajímavý dramaturgický počin…

Napsat komentář