Haydn a opera Il mondo della luna v Divadle na Vídeňce

14.12.2009 01:02 Vlasta Reittererová

Tajemný svítící kotouč, který tvrdošíjně ukazuje pouze jednu svou tvář, měl pro pozemšťany odjakživa magické kouzlo. Přitahoval ty, jejichž úplňkové projevy daly jméno psychické poruše, ale rádi na něj hleděli i všichni ostatní. Pomohl při tvorbě kalendáře, k prozkoumání lákal astrology, astronomy, astronauty, geology a bůhvíkoho ještě, podivný účinek jeho stříbrného pohledu zná každý z nás. V nespočtu veršů se stal němým svědkem mileneckých schůzek a v nespočtu hlav předmětem vytoužené návštěvy. Ta se poprvé uskutečnila před čtyřiceti lety – a tak je vedle výňatků z historických pojednání a literárních děl v programu opery Il mondo della luna (Svět na Měsíci) Josefa Haydna v produkci Divadla na Vídeňce připomenuta i první stopa, učiněná člověkem v měsíčním prachu. V inscenaci Haydnovy opery se tak setkalo 200. výročí úmrtí jejího tvůrce s výročím prvního letu na Měsíc, a také v inscenaci samé se podle mého názoru setkaly (či spíše rozešly) dvě různé epochy; k tomu však dále.

D.Henschel (Buonafede), B.Richter (Ecclitico)

B.Richter (Ecclitico), M.Schäfer (Cecco), V.Genaux (Ernesto), Ch.Landshamer (Clarice), A.N.Bahrmann (Flaminia)

Haydn je autorem téměř dvacítky oper a hudebních komedií, kromě zvláštních příležitostí jako je letošní haydnovské výročí se však na jevištích téměř neobjevují. Haydnovu divadelní tvorbu zcela zastínily jeho zásluhy na poli instrumentální hudby v komorním i orchestrálním oboru – jeho kvartety a symfonie –, a oratoria. Haydnovy opery brzy odsunuly do pozadí jedinečné výkony posledních oper Mozartových, které už překročily hranici účelového pobavení směrem k tvorbě kmenového operního repertoáru.

D.Henschel (Buonafede), V.Genaux (Ernesto)

D.Henschel (Buonafede), B.Richter (Ecclitico), M.Schäfer (Cecco), M.Beaumont (Lisetta), V.Genaux (Ernesto), Ch.Landshamer (Clarice), A.N.Bahrmann (Flaminia)

Haydnovy opery byly psány pro divadlo v Esterháze a možnosti tamních pěvců a pro jednorázová provedení, a přestože kníže Esterházy umožnil návštěvu svého divadla komukoliv, jednalo se o vymezený okruh publika. Libretistou opery Il mondo della luna byl Carlo Goldoni a bylo to potřetí, co Haydn pracoval s Goldoniho textovou předlohou. Opera byla uvedena 3. srpna 1777 v Esterháze jako součást velkolepých oslav svatby syna knížete Mikuláše Esterházyho a není jisto, kolikrát byla opakována; každopádně existují tři její verze, lišící se např. v hlasovém obsazení. Goldoniho libreto odpovídá typickému, mnohokrát obměňovanému vzorci commedia dell’arte s postavou přitroublého patriarchy, který nevědomky – protože vlastním hybatelem děje je mazaný intrikán – pomůže třem mileneckým párům, aby se k sobě dostaly. Slovní hříčku obsahují již jména oněch dvou, kteří stojí proti sobě – otec Buonafede (upřímnost, poctivost) a amatérský vynálezce, zajímající se o ekliptické dráhy planet a další vesmírné jevy Ecclitico, v textu se také hraje s dvojvýznamem slova „lunatico“, což znamená náměsíčný, ale také vrtkavý či zkrátka podivín a podobně. Otec Buonafede má dvě dcery, hlídá je jako oko v hlavě a vyčkává, až se vyskytnou vhodní nápadníci. Nevhodní by tu už byli – sám Ecclitico pošilhává po Buonafedově dceři Clarice, mladý Ernesto po její sestře Flaminii. A je tu ještě stavovsky nižší pár – Ernestův sluha Cecco a služka v Buonafedově domě Lisetta, o niž ovšem, podle obvyklých pravidel střetu zájmů, usiluje sám pán domu. Ecclitico vymyslí plán. Předvede Buonafedovi s pomocí svých kumpánů jiný svět – svět na Měsíci, kde jsou krásné ženy ke všemu svolné a nadto bezvýhradně poslušné. Takový svět by se Buonafedovi líbil a na takový svět ho Ecclitico poté, co jej uspí osobně namíchaným lektvarem, přivede. Ve své „laboratoři“ nasimuluje svět na Měsíci s měsíčním králem a spoustou oslnivých kouzel. Buonafede udělí v oblouzení oním vysněným světem souhlas ke svatbě všech tří párů, a když se podfuk provalí, nezuří a netrestá, naopak pronáší mravoučné poselství: „Zůstaňme jako ten muž na měsíci,“ tedy velkodušní a rozumní.

D.Henschel (Buonafede), M.Beaumont (Lisetta)

D.Henschel (Buonafede), B.Richter (Ecclitico), M.Beaumont (Lisetta), Ch.Landshamer (Clarice)

Prosté zápletce s předem danou nápovědou, jak to asi dopadne (jak jinak, když je zde jeden starý muž a po třech mladých mužích a ženách?) zcela odpovídá prostá Haydnova hudba. Je na ní patrné zadání mile pobavit svatební hosty, vyprávět úsměvný příběh, nechat je vyslechnout několik půvabných árií a duetů (v popředí stojí duet Buonafedeho s Lisettou, obou sester, a Eccletica s Clarice), uplatnit některé osvědčené komediální gagy a příliš nenamáhat posluchačovy receptivní schopnosti, v instrumentaci a vtipných rytmech probleskuje haydnovský humor.

D.Henschel (Buonafede), B.Richter (Ecclitico)

V.Genaux (Ernesto), B.Richter (Ecclitico), M.Schäfer (Cecco)

Hudební nastudování měl Nicolaus Harnoncourt (rovněž letošní jubilant) a nelze si asi představit adekvátnější orchestr než jeho Concentus musicus, který dirigentovo vnímání Haydnovy partitury plně respektuje, jeho souhra je dokonalá a může si dovolit absolutní pianissima i brutální fortissima tam, kde je Harnouncortovi notový zápis naznačuje. Po pěvecké stránce byly výkony vyrovnané, vymykala se pouze pro alt (podle druhé verze opery) napsaná role Ernesta; Vivica Genaux měla pravděpodobně tu smůlu, že v Divadle na Vídeňce dostala mnohem větší příležitost v roli Polinessa v Händelově opeře Ariodante v uplynulé sezóně. Zůstala tak bohužel v paměti její gesta a klackovitý způsob chůze z oné inscenace, takže se vkrádá otázka, jaký je vlastně její herecký rejstřík. Představitele ústředních mužských rolí Dietricha Henschela (Buonafede) a Ecclitica (Bernard Richter) lze označit ze „zpěvoherce“, zvláště Richter recitativy spíše mluví než zpívá a tím více podtrhuje lehký charakter opery. Pěvecky výtečné byly obě sestry, Christina Landshamer jako Clarice a Anja Nina Bahrmann jako Flaminia; jejich partiím také Haydn přidělil možnosti k předvedení koloratury, zatímco role Lisetty (Maite Beaumont) obsahuje kromě pěvecké přiležitosti i dobře využité komediální momenty, stejně jako role Cecca (Markus Schäfer).

D.Henschel (Buonafede), B.Richter (Ecclitico)

V tomto okamžiku ovšem pro mě nastává onen na začátku zmínění rozpor mezi dílem samotným a inscenací. Režisérem byl Tobias Moretti (hlavní profesí herec, známý například z detektivního seriálu Komisař Rex, ale také jako představitel Ďábla v Hofmannsthalově Jedermannovi při Salzburských slavnostech), který už s Harnoncourtem jako režisér spolupracoval před čtyřmi lety v Curychu při Mozartově La finta giardiniera. Je těžko říci, zda zavržení prostředků drastické komiky a celkové „zušlechtění“ hereckého projevu bylo záměrem režisérovým či vyplynulo z možností, schopností či přesvědčení představitelů rolí. Především Buonafede není v žádném případě postava opery buffa, ani vzhledem, ani hrou. Je to sice postarší pán, nicméně velký elegán, a ve scéně na Měsíci má dokonce možnost předvést vypracovanou atletickou postavu a bravurní šplh o tyči. V tomto momentě tedy v příčinách základní zápletky cosi skřípe. Ecclitico by svou intrikánskou a vlastně morálně naučnou roli v kusu naplnil pravděpodobně věrohodněji, kdyby byl fyzický i herecký kontrast mezi ním a Buonafedem pojat skutečně jako kontrast dvou různých životních způsobů – bačkorovitého páprdy ze staré buffy (včetně kostýmu) na jedné straně a dnešního odrostlejšího svobodomyslného teenegera, který žije skutečně v jiné epoše, jeho hobby jsou výlety do virtuálního světa a jednou takovou exkurzí páprdu obelstí.

D.Henschel (Buonafede)

K rozporu mezi libretem a jeho zhudebněním a scénickou podobou však především přispěla komplikovaná dekorace (Renate Martin a Andreas Dohnhauser), jistě velmi nákladná, s videodotáčkami, výtahy a dalšími efekty, ovšem ve výsledku de facto zbytečná. Domnívám se, že koneckonců byla i brzdou rozehrání skutečné komedie, konverzační charakter se vytratil (přestože recitativy byly poněkud kráceny), vázl spád a objevovala se hluchá místa. Kdyby byla opera podána prostšími prostředky, odpovídajícími jednoduchosti námětu i hudby, bylo by pro ni možná učiněno více. Haydnova velikost zůstane bezesporu v jiných dílech než právě v jeho operách. Kacířsky prohlašuji, že kdyby pod ní nebyl podepsán Haydn a neujal se jí Nicolaus Harnoncourt, zůstala by nejspíš ležet v šeru archivu a celkem by se nic nestalo.

Dirigent N.Harnoncourt

Režisér T.Moretti

Joseph Haydn:

Il mondo della luna
Dirigent: Nikolaus Harnoncourt
Režie: Tobias Moretti
Scéna: Renate Martin, Andreas Donhauser
Kostýmy: Heidi Hackl
Concentus Musicus Wien

premiéra 7.prosince 2009 Theater an der Wien Vídeň

Buonafede – Dietrich Henschel
Ecclitico – Bernard Richter
Ernesto – Vivica Genaux
Clarice – Christina Landshamer
Flaminia – Anja Nina Bahrmann
Lisetta – Maite Beaumont
Cecco – Markus Schäfer

www.theater-wien.at

foto S.Trierenberg, A.Bardel, R.Bock

Související články

Komentář

Anonymous dne 15.12.2009 v 10:28

Děkujeme za zevrubný článek. Haydnova oratoria a jiná díla jsou dokonale známá. Operní tvorba nikoliv. Každé její přiblížení je velkou událostí. Zdá se, že poslední roky dochází k znovuuvádění mnoha rarit a je to dobře. Období operních odrhovaček Verdiho a Pucciniho snad skončí a přinese větší rozhled publiku v bohaté operní historii.

J.Ř.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.